OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 6. část

28.05.2015 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 902×

Pořad jsem si v hlavě pohrávala s myšlenkou sebevraždy. Bylo by to nejjednodušší. Nemusela bych přemýšlet o svojí mizerné budoucnosti a ještě mizernější minulosti.

Jenže nevím, jestli na to mám odvahu - lidově, nevím, jestli na to mám koule. Spíš ne. Pořád totiž doufám, že se to všechno obrátí k lepšímu. Samozřejmě je tu strach z toho, co bude dál. Nikdo neví, co je po smrti. Nerozlišuje se to třeba nějak? Peklo pro špatné a nebe pro dobré? A co sebevrazi, lidi v situaci, jako jsem já? Jsem dobrá, nebo špatná?

Už nevím, co mám dělat. Někdy je všechno tak hezké, že člověk chce prostě žít. Slyší zpěv ptáků, do tváře mu svítí slunce, všechno je jako z pohádky. A jindy se člověk cítí jako úplná nicka. Nechce jíst, nechce spát, nechce se smát. Chce mít od všeho pokoj a pak vyvstane ta myšlenka, že bude nejlepší se zabít.

Držím v prstech žiletku a nejsem si úplně jistá, jestli to chci udělat. Nechci se zabít, já chci jen zkusit, jaké to je. Někdo hledá útěchu v řezání. Přece jsme se to učili. Tak bych to teď mohla brát jako takový experiment. Musím zjistit, co je na tom pravdy.

Nadechnu se a přiložím žiletku na zápěstí. Zatlačím, zatáhnu. Bolí to, ale jen chvíli. Tak zvláštně to pálí. Chvíli není nic vidět, ale pak se mi na zápěstí objeví tenká červená linie… a rozšiřuje se… a rozšiřuje… Krev mi teče po ruce a pomalu kape do vany. Jsem fascinovaná, ani nemrknu. Pak se ve mně něco hne a já se krvácení snažím zastavit. Hrozně to bolí. Teď cítím bolest. Zavážu si ruku do připraveného obvazu. Pořád to bolí, krev prosakuje i přes obvaz.

Rozmazalo se mi vidění. Uvědomím si, že brečím. Brečím, protože to bolí. Protože voda ve vaně je lehce narůžovělá z mé krve. Ale dokázala jsem to. Řízla jsem se. Jen jednou, ale udělala jsem to vědomě.

Směju se. Směju se, protože jsem ráda, že jsem to dokázala. Můj smích se odráží od obkladů v koupelně a vytváří zvláštní hudbu. Poprvé jsem šťastná sama za sebe, šťastná, že jsem vážně něco dokázala. A jsem šťastná, protože jsem zapomněla na bolest. Jediná bolest teď byla v mé ruce. Jako by se tam všechna soustředila, abych mohla zapomenout na celý svět.

13. února 2015

Já to dokázala. Dokázala.

Nevím, jestli je to jen přesvědčením mysli, ale cítím se lépe. Cítím se osvobozená. Jako kdyby všechny moje starosti odpluly s mou krví, i když jí tolik nebylo.

Už mi nic nepřijde nemožné, cítím se silná, protože jsem sama překonala svůj pud sebezáchovy a pořezala jsem se. Já jsem silná. Třeba se to na první pohled nezdá, třeba jsem si to hned neuvědomila, ale jsem silná.

Teď už jen musím vymyslet, co bude dál.

Asi by nebylo nejlepší, kdybych se promenádovala s jizvami po škole. Všiml by si toho nějaký učitel a bylo by zle. Asi bych se nevymluvila na to, že jsem rozbila skleničku a pořezala se.

Teď v zimě to bude jednoduché. Prostě si vezmu něco s dlouhým rukávem a ta zápěstí schovám. Nikdo se nebude ptát. Ale až začne být teplo, budu muset vymyslet něco jiného. Třeba nějaký náramek, nebo něco takového. Ale na to je ještě čas. Spousta času.

Pak je tu Lynn. U té ale nikdo nepředpokládá, že si všimne. Skoro si nevšímá mě, proč by si měla všímat mých rukou?

Je to moje tajemství, na které nemůže nikdo přijít. Nikdo, protože si mě nikdo nevšímá. Zatím.

Každý den zkoumám jizvu na mém zápěstí. Někdy jsem na ni pyšná, jindy si zase říkám, proč jsem to udělala.

Všechno to bylo v téhle společnosti. V mojí matce, v mých spolužácích. Proč jen prostě neuteču?

Mohla bych utéct, jenže já jsem hrozný srab. Nedokázala bych sama přežít ani hodinu. Ha, vždyť už takhle vlastně žiju. Jsem sama, ale mám alespoň místo, kde můžu žít, kde na noc složím hlavu. Naštěstí mě máma při jednom ze svých amoků ještě nevyhodila.

Erik. Další člověk, který neví o tom, že existuji. Pořád na něj musím myslet, ale už jsem vzdala pokusy o to, aby se na mě podíval, nedej bože, aby mě pozdravil! Když ho potkám na chodbě, dívám se raději do země, abych se nemusela dívat do jeho hroznýho ksichtu. Hrozně hezkýho ksichtu. Ááá! Proč? Já ho nemám ráda, tedy vlastně mám, ale nechci ho mít ráda, chci ho raději nenávidět!

To bych nesměla mít takhle podělanej život, aby bylo něco podle mého přání.

„Christine!“

Erik. Co mi zase chce? Doučování?

„Christine!“

Dohoní mě, vezme mě za ruku a odtáhne stranou. Nedá si pokoj.

„Ahoj.“

Překvapeně na něj koukám. Pomalu se otočím a podívám se za sebe. Nikdo tam nestojí. Takže asi vážně mluví na mě.

„Ahoj,“ odpovím mu na pozdrav.

„Co děláš dneska odpoledne?“

„To, co vždycky.“ Ubližuju sama sobě.

„Tak dneska změň plány a pojď někam se mnou.“

Co?!

„Ne.“

Teď byl asi překvapenější než já po jeho otázce.

„Proč?“

„Protože.“ Protože vím, že s tebou někam půjdu a zase do toho spadnu. Někam s tebou půjdu a další den tě zase uvidím s Evelyn. Netoužím po dalším zhroucení, po dalším zklamání.

„To není odpověď. Vysvětli mi proč.“

„Protože nechci,“ odpovím. „Jdi s Evelyn.“

Konec, odmítla jsem ho. Teď už mi může dát pokoj. Zdržel mě až až. Nesnažil se mě zastavit, nechal mě normálně odejít.

Vešla jsem do třídy, kde už to bzučelo jako v úle.

Projdu kolem Mary a Alicie, které se baví u první lavice, a posadím se.

„Ty jsi mluvila s Erikem?“ zeptá se mě Mary, když sedím na své židli. Kde se vzal ten nebývalý zájem?

„Mluvila.“

„Vážně?“ podiví se Alicia.

„A o čem jsi s ním mluvila?“ Mary měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. „Snad jsi nechtěla, aby s tebou šel na rande!“

„Máš pravdu, nechtěla jsem. On chtěl.“

Mary spadla čelist. Alicia byla stejně překvapená. Pár lidí ze třídy, kteří nás poslouchali, ztichli.

„Nebuď směšná! Proč by s tebou chtěl někam jít?“

„Vadí ti na tom něco?“

„Co na tobě je? Vůbec nejsi hezká, jsi jen šprtka. Vůbec nejsi zajímavá. A navíc nikam nechodíš, kde by k tobě přišel…“

Nejsem hezká. Nejsem zajímavá. Tohle jsem o sobě věděla a věděla jsem i to, že si to o mně možná ostatní myslí. Ale když to Mary řekla nahlas, vyznělo to mnohem hůř.

„Nejsem hezká, jo?“

„Ne, nejsi. Viděla ses vůbec někdy v zrcadle? To tvoje akné a široké póry… fuj. Ani postavu nemáš hezkou. Možná ty vlasy… ale i pro ně mám doporučení – ostříhat.“

„No tak nejsem dokonalá, no a? Jsou i jiné přednosti, jiné kvality.“

Mary se uchichtla.

„Máš na mysli přednost: držím hubu a krok? Náramně originální. Nevím, kde bereš to sebevědomí.“

„Já zase nevím, kde ho bereš ty. Už mě vážně sere, jak se ke mně všichni chováte. To nejsem člověk? To nemám city? Nebo vás jen baví, když můžete někoho psychicky ničit?“

„Nějak ses nám rozjela, Christine,“ podotkne Beatrice.

„Sklapni!“

„Měla by ses uklidnit,“ doporučí mi Mary. „Paní profesorka Sullyová by určitě neschvalovala tvé vyjadřování.“

Ještě mi bude dávat rady? To uhodla…

„Mně je to jedno. Ať si mě klidně slyší. Budu si dělat, co chci. Ale nebudu taková kráva, jako jsi ty.“

„Slečno Wesseslsová.“

A sakra. Otočím se čelem k tabuli. Ve třídě stojí naše profesorka na dějepis.

„K tabuli, prosím,“ řekne paní Sullyová a mile se na mě usměje. Mnohem spokojenější je však Maryin úsměv. Skoro jsem ji slyšela, jak mi řekla: Tak a máš to.

Stoupnu si před tabuli a čekám na otázku.

„Tvé téma je válka Severu proti Jihu.“

Překvapivě. Není to zrovna látka, kterou jsme brali na minulé hodině? Docela brzy na to, aby z ní zkoušela. Většinou nám dává tak týden.

Nesnažím se správně odpovídat. Jen málokdo u ústního zkoušení proleze (paní Sullyová je saň, jen má míň hlav) a navíc jsem byla tak rozhozená, že jsem se nemohla soustředit.

„No, to si tedy vymýšlíš,“ řekne profesorka po mé druhé odpovědi. „Musíš být přesná. Dějiny nepřepíšeš.“

Jo, to vím taky, ale díky za upozornění.

„Mně to stačí.“

Tak mi ji dejte. Stejně jste mě vyvolala jen kvůli tomu.

„Proveďte autoevaluaci.“

„Řekla jsem vám toho dost. Takže plný počet bodů?“

Nechápavě se na mě podívá.

„Myslím tím za pět,“ objasním svou řeč.

„Alespoň na tohle jsi odpověděla správně. A příště si, prosím, odpusť ty výrazy.“

Zamířím ke své lavici, ještě než se posadím, projdu kolem Mary.

„Spokojená?“

Její úsměv se jen rozšíří. Poslala mě o další level níž. Teď už budu dostávat ještě horší známky než doposud. Asi mě chce vážně poslat na úplné dno, jinak si to neumím vysvětlit. Ale proč? Kde se vzala ta nenávist?

17. února 2015

Dnešní incident s Mary mě nutil přemýšlet. Proč mě vlastně nikdo nemá rád? Proč se se mnou nechtějí přátelit? Jsem jim odporná? Asi z části ano. Nejsem výkvět krásy. Snažila jsem se to maskovat (ten make-up je ale věc!), ale pak jsem to vzdala. Nemělo to smysl, stejně se se mnou nikdo nebavil až na Aliciu a Mary. Nikdo jiný se o mě nezajímal.

Pak se se mnou Mary přestala bavit. Proč? Já nevím. Asi si připadala izolovaná od ostatních, když to táhla se mnou. A Alicia je příliš závislá na společnosti lidí, takže jí nestačím, ona potřebuje partu.

A když se nemáte s kým bavit? No tak se začnete učit a ještě si zhoršíte pověst. Pak už o vás nikdo nemluví jinak než jako o „řitní alpinistce“ – prostě holce, která se snaží být nejlepší ve všem a je proto miláček učitelů.

Nebo mě nemají rádi, protože nejsem moc sdílná? Nechodím na jejich party, nejdu s nimi ven? Třeba bych někdy chtěla, ale když mi to sami nenavrhnou, nechci se vnucovat.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 6. část: