OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 8. část

22.06.2015 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 872×

Jarní prázdniny mě nikdy nebavily. Neměla jsem co dělat. Když jsem nechodila do školy, bylo mnohem jednoduší myslet jen na ty špatné věci. Bylo mnohem jednoduší za sebou zavřít dveře koupelny a nechat krev téct…

Počasí ničemu nepomáhalo, bylo strašně depresivní. Zataženo, deštivo. Dneska konečně vysvitlo slunce.

Byla jsem se projít ven, ale necítila jsem se líp. Už asi nedokážu cítit nic jiného než bolest. A to je docela škoda. Jen docela? To je vlastně pořádná katastrofa.

Jsem doma sama a nemám co dělat. Takže co udělá průměrný teenager? Sedne za počítač a pokusí se nějak zabavit. Já nejsem výjimka.

Bezcílně brouzdám po netu. Nic mě nezajímá. Moc nevnímám, na co se koukám, co čtu. Je to jen taková kulisa, abych si myslela, že něco dělám. Kulisa pro to, abych si neuvědomila, že jsem jen pochybná existence, která dýchá, tluče jí srdce, ale v podstatě umírá.

Napadla mě taková myšlenka… Měla jsem se vůbec narodit? Neznám svého otce. Mám jen Lynn. Chtěla mě vůbec, nebo jsem jen chyba, kterou už nemohla vrátit? Třeba mě nechtěla, ale na interrupci už bylo pozdě.

Stejně si myslím, že tu nemám být. Jako kdybych přebývala, byla nepotřebná, zbytečná.

Při svých myšlenkách na to, jaká jsem nicka, píšu do vyhledávače. Nevnímám, co píšu, ale najdu stránku, která mě překvapí.

Je to nějaký blog. Nejdřív se chci vrátit zpátky na vyhledávání, ale pak se nečekaně začtu. Jsou tady různé básničky i nějaké povídky.

Zkusmo kliknu na jeden odkaz a otevře se přede mnou jedna z básní.

Bezedný proud

Pramínek se zvolna dere z prolákliny,

ukazuje svoje rudé vody.

Postupně sílí, teče bílým údolím -

pomalu, lehce, přirozeně.

Řeka vyplavuje bolest ven,

teče kolem bílých stěn.

Nikdo ji nezastaví,

nikdo se jí nebojí.

Potopa?

A kde by se vzala?

Ta rudá řeka neteče vždy,

jen když se prasklina ukáže,

nebo přijde na svět nová,

jiná a přesto tolik podobná starší sestře.

A hle!

Podívej na nový přítok řeky,

to Bolest se Smutkem se spojila.

Támhle zase Nedůležitá s Bezcitnou nové jezero vytvářejí.

Nikdo se rudých řek nebojí,

neboť jen málo lidí o nich ví.

Ty řeky vyschnou a po čase znova proudí údolím,

vždy když se bezedný proud probudí.

Rozkliknu další báseň v pořadí a čtu.

Padání

Stojím, pozoruji své ruce

a mluvím s těmi linkami,

ale nedávají mi odpovědi.

Pláču a teď už to vím.

Sleduji šedou oblohu

a tam hledám odpověď.

Volná, být tak volná,

vzlétnout, jen prostě vzlétnout…

Zatracena, hledím do nebes

a cítím ten déšť,

co teď na mě padá.

A teď ten tlukot uvnitř mě

je jako chladný vánek,

tohle jsem nikdy necítila.

Přenáším své tělo do jiného světa.

Vím, že žiji… ale jako kámen padám dolů.

Nejdřív se vyděsím. Čtu znovu. Pochopím. Ta báseň se mi zalíbí. Je tak krutě pravdivá, a tím je pro mě krásná.

Dole pod básní jsou komentáře. Ohlasy jsou různé - někdo autorku posílá do háje, protože píše pořád jen to samé. Někdo píše, že je to hezké. Někdo nemá slova a píše jen smajlíky. A ty si může vykládat každý jinak.

Kdo to píše? Kdo píše takové básně?

Vážně mě to zajímá. Nikde tu ale není jméno, ani žádná úvodka typu: Jsem ten a ten píšu to a to. Škoda.

Pátrám dál. Má tu odkaz na facebook. Rozkliknu ho. Nemá tu pravé jméno, vystupuje tu jako uselessgirl.17. Mám takové nutkání jí napsat. Vážně mě totiž zajímá, proč píše takové věci. Má s tím snad také zkušenosti?

Rozkliknu chat. Chvíli přejíždím po klávesnici. Mám, nemám? Je to jen facebook, nemusí mi odepsat, když nebude chtít.

Ahoj.

Napsala jsem jí. Uvidíme, jak na to bude reagovat. Čekám asi jen minutu, než mi odpoví.

Co chceš?

Asi nebude moc sdílná. Nebo ji otravuju. Jak mám vědět, co je za člověka. Ale co… napíšu jí, že dobře píše. To může napsat každý.

Četla jsem tvoje básničky na netu a moc se mi líbí.

Masochistka?

Co? Nechápu.

Vím, co znamená slovo masochistka, ale nechápu, jak to myslí.

Jestli jsi masochistka, když se ti líbí ta moje morbidní tvorba.

To ne… Jen mi připadá, jako bys mi mluvila z duše.

Snad nejsi jako ti, co mi denně tvrdí, že se sebepoškozují, ale jinak ví o životě hovno.

Pocítím hroznou touhu se jí svěřit. Je to cizí člověk, nezná mě. Můžu jí říct, co chci. Můžu se jí přiznat. Třeba jí to bude jedno. Třeba ne.

Udělala jsem to jen párkrát. Matka pije, otce nemám. Musím se o ni starat. A ani nemám žádné přátele. Spolužáci by mě nejraději vykopli z naší školy. Tak moc mě milují.

Aha.

Promiň, asi tě to nezajímá.

Povídej. Je lepší, když mluvíš, nebo alespoň píšeš. Uleví se ti. Není to sice to samé, jako když si rozřežeš zápěstí a necháš tu bolest odtéct, ale pořád lepší než nic.

To zní, jako kdyby… Jako kdyby to znala z vlastní zkušenosti. Proto tak dokonale píše?

Ty se řežeš?

Ne asi. Jak si myslíš, že bych byla schopná psát (docela reálně) o sebevraždách, sebepoškozování atd.? Prožila jsem si to.

A proč?

Mám snad jinou možnost? Rodiče jsou na mě jak psi, někdy pochybuji o tom, že jsem jejich dcera.

A nemáš výčitky?

Ne. Mně je to v podstatě jedno. Všem jsem ukradená. Už dvakrát jsem to málem přepískla, skončila jsem v nemocnici. Prvně to bylo omylem, podruhé úmyslně. Rodičům to bylo jedno. Víc než můj život je trápilo to, jestli moc nezameškám ve škole.

Nemáš nikoho, kvůli komu bys to chtěla změnit?

Jako koho?

Kamarády? Kluka?

Kamarády? Nebuď směšná. Nemám přátele. Já jsem jen ta, co píše, nemají o mě zájem. Ani to, že jsem byla v nemocnici, s nimi nic neudělalo. A kluci? Byl jednou takový, kterému jsem se líbila. Byli jsme spolu ani ne měsíc. Skončilo to tak, že jsem se s ním vyspala a on mě poslal k vodě. Prý jsem nemožná. Dodneška nevím, jestli tím myslel to, že jsem nemožná v posteli, nebo celkově. Asi to vyjde nastejno. Pak už jsem nikoho nechtěla.

Proč?

Když máš kluka, věříš, že bude líp. A ono nebude. Nikdy nesmíš milovat kluka tak moc, aby tě tou láskou mohl ranit.

To je trochu na hlavu, nemyslíš? Když miluješ, tak prostě miluješ. A láska musí někdy bolet, jinak by to nebyla láska.

To je tvůj pohled, já mám svůj. A ten se nezmění. Už půjdu, někdo na mě čeká.

Tak zatím.

Neptala jsem se, kdo na ni čeká. Přišlo mi to zvláštní, když nemá přátele. Třeba si se mnou už jen nechtěla psát, a proto se rozhodla, že mě takhle odbude.

Rozhodnu se, že na ni počkám. Mezitím si můžu přečíst její další básničky. Díky tomu bych ji mohla víc poznat. Jestli píše takhle pořád, je to skoro jako kdybych jí nahlížela do duše.

Čekám vážně dlouho. Je deset večer, když se znovu objeví na facebooku. Chvíli čekám, než jí napíšu, abych nevypadala jako… teď mě nenapadá vhodný výraz. Prostě otravná holka, která se na někoho upne.

Ahoj.

Ahoj.

Můžu se na něco zeptat?

Ptej se.

Jak se jmenuješ?

Rebecca. Proč tě to zajímá?

Jen tak. Já jsem Christine.

To podle mého jména na facebooku poznala, ale raději jsem se představila. Je to zdvořilost. Rebecca mi na to neodpověděla.

Já vím, že musím působit vlezle, ale chci mít kamarádku. A Rebecca na mě působila jako moje dvojče. Holka s podobným osudem, která mi rozumí. A já zase rozumím jí. Tak jí to napíšu.

Obě jsme takové odvržené duše, a tak mě napadlo, že bychom si mohly pomáhat. Já se nemám komu svěřovat.

A chceš se svěřovat mně? To asi není dobrý nápad…

Třeba tě budu inspirovat. Napíšeš o mně báseň.

Objevila jsem sebedůvěru, že tohle píšu?

Možná. Já nevím. Inspirace je v tomhle ohledu zrádná. Nevím, co mě napadne a kdy mě to napadne.

Já jsem si myslela, že prostě něco vymyslíš a píšeš.

Kdyby to bylo tak jednoduché, tak to dělá každý. Ale někdy je těžké najít slova a někdy ani nemáš nápady. Někdy se mi nechce psát a jen sjíždíš písničky na YouTube a čekáš, až tě něco napadne. A pak je to taky o tom, že když ti někdo napíše ostrou kritiku, tak si řekneš, že to nemá smysl, protože na to nemáš talent.

Ale ty máš talent. O tom nepochybuj. A jestli si to ostatní nemyslí, já si to myslím. A je škoda, že ostatní nevidí, jak jsi fajn holka.

Díky. Ale nesuď mě. Vůbec mě neznáš.

Trošku tě znám. Četla jsem, co píšeš. A to, co píšeš, vychází z tebe.

Pravda. Já ti jen nedůvěřuju, Christine. Nepotřebuju cítit naději, abych pak byla znovu zklamaná. Nechci mít naději, že bychom třeba mohly být kamarádky, aby ses na mě jen vykašlala.

To neudělám.

Neslibuj. Budeme to zatím brát jen tak, že si píšeme jako dvě holky, které mají zájem o literaturu. Já píšu, ty čteš.

Fajn.

A ještě mám jednu podmínku. Nebudeme se bavit o našich osobních problémech a o tom, jak je řešíme. Budeme se bavit o úplně obyčejných hloupých věcech, i kdyby to třeba měla být jen otázka nesmrtelnosti chrousta, ano?

Souhlasila jsem s jejími podmínkami a psaly jsme si asi do dvou do rána. A vážně jsme se bavily jen o obyčejných věcech, jak si přála. Bylo to fajn.

Každý den o prázdninách jsem si našla chvilku, abych jí napsala alespoň krátkou zprávu. Měla jsem něco jako kamarádku na dopisování. Neznala jsem její pravé jméno, nevěděla jsem, kde přesně žije, ale psala jsem si s ní téměř o všem.

Jen o svých problémech ne.

A překvapivě, odhánělo to myšlenky na řezání. Neměla jsem nutkání ubližovat si. Jen jsem přemýšlela, jestli Rebecca to nutkání také překonala. Byla to vždy ona, kdo nečekaně ukončil naše chatování. Jako kdyby byla feťačka a potřebovala si dát další dávku.

Návrat do školy po prázdninách je skoro to samé, jako vrátit se do školy po vymytí mozku. Nikdo si nic nepamatuje, zapomíná se na úkoly, vypráví se zážitky. Ze školy se stane zoologická zahrada, většina studentů přes prázdniny zdivočí.

A že bychom měli být v sedmnácti už dospělí? Spíš se mi zdá, že někteří přišli rovnou z mateřské školky.

„Christine!“

A někteří přes prázdniny nezapomínají. Stejně jako Erik.

Objeví se nečekaně vedle mě a doprovází mě na cestě ze školy.

„Zase mě budeš přemlouvat, abych někam šla?“ položím mu otázku, ale nehádám, vím to.

„Budu tě přemlouvat tak dlouho, dokud se mnou někam nepůjdeš,“ řekne.

„Ale já nechci.“

„Dobře, tak přijď dneska do Stormu.“ Jako kdyby byl hluchý! Řekla jsem, že nechci. Co je na tom nepochopitelné?

„Proč bych měla?“ zeptám se.

„Budeme zkoušet s kapelou, tak se můžeš přijít podívat. Přijdeš?“

Asi to bude chtít jinou taktiku. Odmítání nezabírá. Asi budu muset někam jít a vytvořit si podmínky.

„A když řeknu ano, dáš mi pak pokoj?“

„Hm…“ zamyslí se. „Pokusím se.“

„Tak fajn, přijdu.“

„Vážně přijdeš?“

„Jo, přijdu,“ potvrdím. „V kolik?“

„Tak za hodinu.“

Přikývnu.

Opustí mě a jde směrem k parkovišti.

Nejdřív mě napadne, že bych šla domů, ale to bych pak nestíhala ten Storm. Asi půjdu do knihovny a pak hned do toho klubu.

O Erikově kapele jsem toho moc nevěděla. Vím, že nese název Dead Star. Byla to taková rocková, trochu pop-punková kapela. Erik zpíval a měl tam ještě další tři kluky, které jsem neznala. Nechodili k nám do školy, takže jsem neměla šanci je potkat.

Otevřu dveře klubu. Slyším, že kapela už zkouší. Vejdu dovnitř. Je to docela malý klub, jen takový rodinný. Sednu si k baru a dívám se, jak Erikova kapela zkouší.

První písnička nezní vůbec špatně. Melodie je hodně chytlavá.

Začnu se lehce pohupovat na barové stoličce a tím hodně riskuju. Se svým štěstím rychle sletím dolů.

Mají dobré písničky, ale pořád to není ten projev kapel, které vysílají na MTV. Pořád je to jen školní kapela, která se o něco pokouší. A je to tím, že Erik se neumí prodat. Neumí se vcítit do textu, neumí to zahrát, nedokáže si představit situace v písních.

Sice si všichni myslí, jaký je to playboy, a obdivují ho kvůli jeho vzhledu, ale i on má chyby. Na jednu jsem zrovna narazila. Jenže… Já mám chyb víc. Tahle drobnost mi na něm vůbec nevadí.

Zkouška trvala asi hodinu. Ani jednu minutu jsem se nenudila. Kluci byli šoumeni. Když se zrovna nehrálo, alespoň jeden z nich mě pobavil něčím, co udělal.

Když byl konec, Erik za mnou přišel k baru.

„Přišla jsi,“ usměje se a je spokojený.

„Slíbila jsem to.“

„To sice ano, ale po tom odmlouvání jsem nevěděl, jestli to myslíš vážně.“

Takže já jsem tady ta hrozná.

„Proč jsi chtěl, abych přišla zrovna sem? Na zkoušku tvojí kapely?“

„Protože jsi nebyla na tom koncertu, který jsme měli v únoru,“ řekne. „Všiml jsem si, že jsi tu nebyla.“

Tak on je i všímavý! Přiznávám, udělalo to na mě dojem. Už je to docela dlouho a on si to pamatuje. Stejně mu ale nezapomenu ty události po maturáku, kdy mě přehlížel. Tohle na minulosti nic nemění.

„Kluci, sklidíte to tady sami?“ zavolá na zbytek kapely.

„Jasně, Eriku. Spěcháš?“ zeptá se bubeník.

„Ne, já jen odvezu Christine domů.“

„Ahá!“ Členové kapely na sebe spiklenecky mrknou.

No super, teď si myslí, že jsem jeho nová holka.

„Nemusíš,“ řeknu Erikovi. „Já se zvládnu domů dopravit sama.“

„Nemusím, ale chci. A se mnou tam navíc budeš rychleji.“

Vezme mě za ruku, a než stihnu říct cokoli na protest, vede mě ven z klubu. Až když jsem venku a vidím tu černou nablýskanou mašinu, dojde mi, že Erik řekl: odvezu.

„Já na motorce nepojedu,“ řeknu.

„Co?“

„Já na to nesednu!“

„Christine, neboj se. Já jezdím dobře.“

Tomu mám věřit? Já nevěřila ani sama sobě v autoškole! A kluci a řízení… Holky prý neumí řídit, kluci umí řídit až moc dobře, a z toho plyne vysoká rychlost a předvádění se.

Dotáhne mě k motorce. Podá mi druhou helmu a tu svou si nasadí. Takhle v té kožené bundě, s helmou a u motorky vypadal… sexy. Strašně sexy.

„Tak nasedej.“

Vytrhne mě ze zamyšlení. Znovu se zoufale podívám na motorku. Asi nemám jinou možnost. Nasadím si helmu a sednu si za Erika.

„Drž se pevně.“

Obejmu ho kolem pasu, přes bundu cítím jeho pevné tělo. Položím si hlavu na jeho rameno a zavřu oči. Ať dojedu živá, ať dojedu živá…

„Kam to bude, slečno?“

Jasně. On neví, kde bydlím.

„Jeď po Sunset Avenue směrem z města.“

Nastartuje motorku. Chytím se ho ještě křečovitěji. Já určitě spadnu. Rozjedeme se. Asi po pěti minutách si uvědomím, že to není tak hrozné, a odvážím se otevřít oči. Světla města splývají v zářivě barevné linky, které jakoby létají kolem nás. Bylo to krásné.

Ještě krásnější bylo, že jsem byla s Erikem.

Netrvalo dlouho a blížili jsme se k mému domu.

„Tady na rohu zastav.“

Začal zpomalovat, až nakonec zastavil tam, kde jsem mu řekla.

Opatrně jsem sesedla z motorky.

„Tady bydlíš?“

„Pár kroků tímhle směrem,“ řeknu a ukážu za sebe.

„Líbila se ti ta zkouška? Pro tebe to asi bylo něco jako soukromý koncert, ne?“

Přikývnu a usměju se.

„Jsme vážně dobří, nemyslíš?“

A ještě víc vychloubat by ses nechtěl?

„Myslím to tak, že jsem tě po dlouhé době viděl, jak se směješ,“ vysvětlí.

„To nemůžu popřít. Máte dobré písničky, ale mám trochu pocit, že jim něco chybí.“

„Co?“

„Zpíváš o tom, jak nenávidíš celej svět, ale vypadá to, jako kdybys říkal předpověď počasí. Neumíš to procítit.“ Protože tys nikdy nebyl naštvaný na celý svět. Neznáš to. Kdybys byl mnou, pochopil bys, co je to remain buried in hopes, jak sám zpíváš.

Vypadal trochu naštvaně.

„Ber to jako konstruktivní kritiku. Vylepšíš to a budete ještě lepší.“

„Tak jo.“ Jeho zamyšlený výraz zmizí a místo toho mu zajiskří v modrých očích. „A teď mi vysvětli, proč ses tolik bránila, proč jsi se mnou nechtěla nikam jít.“

Nedá si pokoj, bude to pořád vytahovat. Tak mu to řeknu.

„Chodíš s Evelyn. A přiznejme si to – komu dáš logicky přednost. Nemám šanci s ní soupeřit, a proto se jí ani nechci plést do cesty.“

„Třeba Evelyn není ta pravá.“

„To ale musíš vědět ty, ne já,“ řeknu. „Díky za svezení.“

„Neděkuj.“

„Tak ahoj,“ rozloučím se a zamířím k domovu.

„Počkej!“

„Co?“

Otočím se a čekám, jaké moudro z něj vypadne.

„A pusa na rozloučenou?“ Říkal to hrozně dotčeně.

On mi chce dát pusu? Jako vážně? To se mi snad zdá. Dneska jsou asi nějaké erupce na Slunci, či co. Všem ruplo v bedně. Proč by mi, sakra, chtěl dát pusu?

„Já čekám,“ řekne po chvilce, kdy si to srovnávám v hlavě a zírám na něj.

„Tak čekej dál,“ řeknu a zasměju se.

Ne. Nedám mu pusu, ať se třeba staví na hlavu, mně je to fuk.

„Dobře. Kdo si počká, ten se dočká. Já to nevzdám.“

Kdo dlouho čeká, taky se nemusí dočkat vůbec. Ale jestli chceš mít naději… Nic ti říkat nebudu.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 8. část: