OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - Epilog

17.07.2015 (10:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1008×

Omlouvám se.

Pitomost.

Omlouvám se.

Čtu dobře?

Omlouvám se.

Pak už jen prázdná strana.

Omlouvám se.

Nemohla toho napsat víc?

Omlouvám se.

Co tím chtěla říct?

Omlouvám se.

Ale za co, proboha?

Omlouvám se.

Čert aby se v těch ženskejch vyznal.

Omlouvám se.

Nechápu to.

Omlouvám se.

Je jedno, kolikrát to budu číst, nepochopím to. Můžu ta slova zkoumat horem dolem, rozebrat je písmenko po písmenku, přesto to bude k ničemu. Všechno, co napsala, chápu. Jen tyhle poslední dvě slova na rozloučenou nechápu.

Řeč je o deníku Christine Wesselsové, která spáchala před týdnem sebevraždu. Podřezala si žíly a vykrvácela doma v koupelně. Seděla v kaluži svojí krve, opřená o starou vanu. Měla zavřené oči, skoro jako kdyby usnula. A ten deník jí ležel v klíně.

Jak to vím? Byl jsem to já, Erik Wright, kdo ji našel.

Každou noc se mi o tom zdálo. Každou noc jsem ve svých snech vešel do jejího domu a hledal ji. Prošel jsem pokoj po pokoji, než jsem došel do té koupelny. Hledal jsem ji a našel mrtvou. Nikdy jsem ji nezachránil, ani ve snu.

Nenáviděl jsem ji a zároveň obdivoval za ten čin. Mrzelo mě, že si něco takového udělala, obdivoval jsem ji, že to dokázala.

Holka, která si toho tolik prožije a píše to na stránky deníku, napíše na konec příběhu „omlouvám se“. Co je to za logiku? Byla to snad její chyba? Ona se nemá za co omlouvat, ostatní by se jí měli omluvit.

Ti ostatní, kvůli kterým to udělala, ti by měli zpytovat svědomí. Všichni ti, kvůli kterým brečela, kvůli kterým dobrovolně prolévala vlastní krev a hledala tak útěchu. Oni byli její vrahové, potápěli ji pořád hlouběji a hlouběji, až neměla žádnou sílu na to, aby se vynořila. Byla to jejich vina, ne její. Ale tenhle deník jsem četl jen já.

Její matka o deníku nevěděla. Ani si nevšimla toho, co se sebou Christine dělá. Měla víc problémů sama se sebou. Už teď nebydlí ve městě, odvezli ji pryč, aby se léčila ze závislosti na alkoholu. To s sebou samozřejmě přináší vzpomínky a hlavně to, že si začíná uvědomovat, co se stalo. Uvědomuje si, že se její dcera zabila. Ale pomůže to něčemu? Lynn Wesselsová nikoho nemá. Měla jen svou dceru, ale ona…

Napadlo mě říct o deníku jejím spolužákům. Hlavně té dívce, se kterou se nejvíce bavila, jmenuje se, myslím, Alicia. Pak jsem ten nápad zavrhl. Všechno, co Christine napsala, byly její nejtajnější myšlenky a pocity. Nepřišlo mi fér, že by se to dostalo na veřejnost. Ona by si to určitě nepřála.

Ano, možná by to u některých zabralo, litovali by toho, že si jí nevšímali a brali ji jako tu holku, co všechno ví, pomůže jim s úkolem, napoví při testu. Třeba by to tak nebylo. Třeba by se jí jen posmívali, že byla zamilovaná do školního playboye. Řekli by, že si to všechno vymyslela. Mohli by si dokonce myslet, že ten deník je falešný.

Celá škola se den po její smrti sešla, aby uctila její památku. Byli tam všichni, ale nikdo ji doopravdy neznal. Zdálo se, že několik spolužáků zasáhla její smrt, hlavně ten způsob. Ale ti ostatní byli jen ovce nahnané v tělocvičně. Stáli tam dvacet minut a pak se všichni rozešli, jako kdyby se nic nestalo.

Lidi jsou prostě svině. V tomhle příběhu mezi ty svině patřím i já. Nemůžu být pořád klaďas. Fakt je, že na její smrti mám svůj podíl i já. A to mě nejvíc žere. Za to se nejvíc nenávidím. Byl jsem slepý, nevšiml jsem si toho, co se děje. Přitom jsem měl tolik příležitostí, ale já jsem věřil jejím lžím. Nikdy mě nenapadlo… Myslel jsem jen sám na sebe. Právě proto to skončilo takhle.

To jsi nemohla chvíli počkat, Christine? Třeba bych ti ještě mohl pomoci. Možná bych… Zachránil bych ji? Kdybych přemýšlel rychleji? Kdybych za ní běžel? Kdybych se ten den snažil vyhnout Evelyn? Co by, kdyby… To nemůžu s jistotou vědět.

Můžu jen sedět na posteli ve svém pokoji a pokusit se najít význam toho všeho. Ne, nezvládnu to. Nejsem tak chytrý jako Christine. Nikdy jsem nebyl v její situaci, nikdy jsem se nepotýkal s podobnými nástrahami osudu, a proto to nepochopím. Nikdy nebudu vědět, proč se to rozhodla vzdát, proč se jí smrt zdála jako jediné východisko.

Ucítím studený vítr v zádech. Nezájem.

Je tma, může být kolem půlnoci. Všichni už spí nebo alespoň ulehají ke spánku, jen já si tu čtu ve svitu lampy deník zesnulé. Přejíždím prsty po stránkách, na které zaznamenala svou bolest. Jako kdybych se dotýkal jejího srdce.

To je jako z hororu, za chvilku se odněkud vynoří a vyděsí mě k smrti. Ten vítr v zádech mi začíná být nepříjemný. Je až moc mrazivý na začátek jara. Není náhoda, že mi připomíná vítr ze záhrobí.

Počkat. Já jsem přece okno zavíral. Ještě jsem si málem přivřel prsty, pamatuji si to. Zvednu se z postele a pomalu se otočím k oknu.

Uskočím v úleku před tou věcí. Je jako stín. Vidím černé peří a satén. Peří se začne pohybovat a já si uvědomím, že to jsou křídla. Ta… ta věc roztahovala svoje křídla v mém pokoji.

Roztáhne je… stojím tváří andělovi. Je to dívka. Má dlouhé černobílé šaty, i peří na jejích křídlech je černobílé. Na bělostná ramena jí padají zvlněné tmavé vlasy.

Sakra. Sakra. Sakra.

Třikrát sakra.

Co má tohle znamenat? Mám halucinace, protože už delší dobu nemůžu spát? Dostihlo mě špatné svědomí? Jak si to mám vyložit?

Ta bytost s křídly mi jde vstříc. Nemluví, jen mě pozoruje tmavýma očima. Nezdá se mi, že by to byl nenávistný pohled.

Nikdy jsem neviděl nic tak nádherného, impozantního, co by mi zároveň nahánělo takový strach. Ano, já – ten největší playboy na světě – se bojím. Bojím se a ani nevím čeho. Bojím se té bytosti? Nebo se víc bojím toho, proč tady je?

Co budu dělat? Co bych měl udělat?

Určitě je to anděl. Nepochybně. To vzezření se ani jinak pojmenovat nedalo. A hlavně… kdybych si nebyl jistý, že je to anděl, nikdy bych se neodvážil tu bytost oslovit.

„Christine?“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - Epilog: