OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Našeptávač - 4. kapitola



Našeptávač - 4. kapitola

Povídka se umístila na druhém místě o Nej povídku měsíce února/februára. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Co se stalo s Alex po přepadení a jak to nese?

4. kapitola

Spokojeně jsem se přetočila na pravý bok a přetáhla si deku přes hlavu. Moment. Prudce jsem se posadila a zmateně se rozhlížela po své ložnici. Snažila jsem se pochopit, co se stalo. Pokud mi paměť sloužila správně, měla bych být mrtvá, ale to nejsem. A ta nepříjemná chvilka s těma dvěma pobudy byla příliš živá na to, aby to byla nějaká noční můra.

Rychle jsem vystřelila z postele a běžela rovnou k zrcadlu, kde jsem jenom šokovaně lapala po dechu.

Byla jsem nahá! Jako úplně nahá. To mě sice šokovalo, ale nevyvedlo mě to z míry tolik, jako zjištění, že jsem celá pokrytá zaschlou krví. V odrazu zrcadla jsem si všimla, že ani mé povlečení nebylo zrovna nejčistší, protože ho zdobily rudé skvrny.

Pohledem jsem se vrátila zpět k sobě a zmateně se zkoumala. Dumala jsem nad tím, jak k tomu, sakra, mohlo dojít. Vzpomínala jsem si pouze na to, že jsem se snažila našeptávat, ale nedařilo se mi dostat do podvědomí toho parchanta, co mě škrtil.

Očima jsem vyhledala odraz svého krku a zkoumala nafialovělé podlitiny, které z mé kůže pomalu mizely. Naštěstí jsou Našeptávači, jako většina ostatních nadpřirozených bytostí, obdařeni rychlou regenerací, tudíž se ostatní musí hodně snažit, aby nás zabili. A právě to mi tentokrát zachránilo krk a já se můžu pyšnit tím, že se stále nacházím mezi živými a dýchajícími.

Každopádně, nejenom, že se mě někdo pokusil zabít, ale musela jsem si přiznat i jeden hořký fakt. A to, že jsem jako Našeptávač totálně zklamala, což mi na náladě zrovna moc nepřidalo.

Zamyšleně jsem se vydala do koupelny, kde jsem měla žhavé rande se svojí sprchou. Jak jsem tak pozorovala odtékající červeně zbarvenou vodu, nedalo mi to a já neustále musela přemýšlet nad událostí dnešního rána.

I kdybych se těch dvou pobudů nějak dokázala zbavit, nijak to nevysvětluje fakt, že jsem se probudila ve své posteli celá pokrytá krví. Naštvaně jsem pokrčila nos, protože mi to nedávalo vůbec žádný smysl. A to se mi ani za mák nelíbilo.

Vylezla jsem ze sprchy a zabalená jen v ručníku si to namířila do kuchyně.

Než jsem si stihla dát vařit vodu na kafe, všimla jsem si úhledně složeného papírku. Zvědavě jsem se po něm natáhla a zalapala po dechu. Byl to vzkaz, na kterém stálo: Příště si dávej větší pozor, miláčku. Nevím, zda bych ti mohl opět přispěchat na pomoc.

Zírala jsem na ta úhledná písmenka a snažila se to pochopit. Kdo mi pomohl? V první řadě mě napadl Tony, ale ten mi neřekne jinak než zlato… Navíc by tu určitě zůstal, aby si nechal připsat zásluhy a mně v tom náležitě vymáchat čumák. Tak kdo to, sakra, mohl být?

Ať jsem si lámala hlavu, jak jsem chtěla, nikdo mě zkrátka nenapadal.

Z náhlého popudu jsem se natáhla pro telefon a vytočila mně dobře známé číslo šéfa temných Našeptávačů. Přeci jenom mi přišlo správné informovat ho o těchto nešťastných událostech.

„Co je?“ ozval se z reproduktoru Tonyho otrávený hlas.

„Ahoj, Tony,“ pozdravila jsem trochu přiškrceně. „Musím s tebou mluvit. Pokud možno hned. Je to důležitý.“

„Už se mnou mluvíš, zlato.“

„Myslím osobně,“ zavrčela jsem už taky otráveně. Tony se na chvíli odmlčel, pak si rezignovaně povzdychl. „Dobře, jsem teď v Můře, počkám tu na tebe.“

„Díky. Hned tam budu,“ ujistila jsem ho a vydala se ke skříni. Hodila jsem na sebe první oblečení, které mi přišlo pod ruku, a rychlým pohledem mrkla na budík položený na nočním stolku. Byly dvě odpoledne a já se podivila nad tím, že je už Můra otevřená.

Popadla jsem klíče a vystřelila z bytu jako namydlený blesk. Bar se sice nachází v relativní blízkosti mého domova, ale teď jsem se nemohla zdržovat, proto jsem si chytla taxi a rozjela se ke klubu.

Po několika minutách jsem už vcházela do nezvykle tichého podniku, jehož dveře tentokrát nehlídal žádný smradlavý vlkodlak. Rychle jsem se rozhlédla po místnosti, a jakmile zahlédla šéfa, který byl mimochodem jedinou bytostí v celém baru, vydala jsem se k němu.

„Zlato, vypadáš otřesně,“ prohlásil a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Taky se tak cejtím,“ oznámila jsem mu a sesunula se na židli vedle něho.

„Hm,“ zamumlal zamyšleně. „Tak mi řekni, co bylo tak důležitýho, nemám na tebe celej den,“ změnil téma a věnoval mi zkoumavý pohled jeho ledových očí.

Ochotně jsem mu převyprávěla celé své dobrodružství a čekala na jeho reakci.

Tony se podrbal na bradě a nebezpečně tichým hlasem se zeptal: „To myslíš vážně?“ Mlčky jsem přikývla a v duchu se zatetelila blahem. Tony si s tím bude vědět rady a vyřídí to.

„No to si ze mě děláš srandu?“ zahřměl, rychle vstal a naklonil se blízko mě. „To mi jenom takhle klidně oznámíš svoji neschopnost? Zklamala jsi mě, myslel jsem, že je v tobě víc.“ Moment. Cože? On se vzteká na mě? Vždyť já jsem oběť! Málem jsem umřela a místo toho, aby mě třeba politoval, či nějak jinak vyjádřil, že je mu líto, co se mi stalo, tak mě akorát seřve? To si snad dělá srandu on, ne?

Pomalu se ve mně začínala vařit krev a hrozilo, že můj vztek brzy vybuchne.

Také jsem vstala a přiblížila svůj obličej k tomu jeho. „Kdyby nebylo toho tvýho pitomýho zákazu, mohla jsem je oba zbavit životů a nic podobnýho by se nestalo. Takže je to tvoje vina.“ Naštvaně jsem mu zapíchla prst do hrudi… a pak si uvědomila, co jsem právě udělala a co mi to vyletělo z pusy. Věděla jsem, že jsem to přehnala ještě dříve, než mě Tony chytil pod krkem a přirazil na nedalekou zeď.

„Tak teď mě dobře poslouchej, zlato,“ zašeptal výhružným hlasem a já se strachy zachvěla. „Jestli se okamžitě nepřestaneš vztekat a nedáš se zase dohromady, dokončím to, co ti dva pohůnci nedokázali. Je ti to jasný?“ Trochu povolil stisk, abych mohla přikývnout. „Dobře,“ řekl a poplácal mě po tváři. O krok ustoupil, ale stejně byl pořád naštvaný, což se dalo poznat z jeho tónu hlasu: „Protože nemám náladu na žádný tvoje hysterický záchvaty. A Našeptávač, který by nikoho nedokázal přesvědčit k sebevraždě, by mi byl k ničemu a já bych se ho musel zbavit.“ Tony se opět posadil a ukázal na převrhnutou židli, abych následovala jeho příkladu.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Když nemůžu zabíjet nad rámec, co mám teda dělat?“ zeptala jsem se trochu zoufale.

„To je mi jedno. Vyřeš si taky něco sama. Hlavně se řiď mými pravidly a budeme za dobře.“ Odmlčel se a podíval se na hodinky. „Už musím jít,“ prohlásil a vydal se k odchodu, ale ještě než stihl opustit místnost, zastavil se a přes rameno na mě zavolal: „Abych nezapomněl. V osm se tady sejdeme a já vám rozdám jména vašich úkolů.“ Na chvíli zmlkl a jeho pohled o něco změkl. „Dej se do kupy, zlato, ať tě nemusím vyměnit.“ A s těmi slovy zmizel.

Položila jsem si hlavu do dlaní a dumala nad tím, jak se to všechno během několika hodin pokazilo. Ještě včera jsem byla Tonyho oblíbenec a dnes nade mnou visí hrozba smrti.

„Ehm, seš v pohodě?“ ozval se nade mnou nejistý hlas. Pomalu jsem vzhlédla a spatřila Liama, jak si mě soucitně prohlíží.

„Co tady děláš?“ vyštěkla jsem. Zrovna jsem se chtěla utápět ve své sebelítosti a on mi to kazí.

„Pracuju tady, pokud si vzpomínáš. Navíc bydlím přímo nad barem, tak jsem si zašel na snídani. A ty vypadáš, že by ti taky nějaká bodla, mám ti taky něco přinýst?“ Mlčky jsem kývla a pro tentokrát si odpustila poznámku o tom, že na snídani už je poněkud pozdě.

Zaryla jsem pohled poškrábané desky stolu. Dnes to bylo poprvé od doby, kdy jsem se stala Našeptávačem, co jsem se složila, a to se mi vůbec nelíbí. Mám ráda svoje nové já. A rozhodně už nedopustím, aby mé staré já vyplulo na povrch. Stanu se silnější a bezcitnější. Stanu se nejlepším temným Našeptávačem, co kdy žil. A cesta k mému cíli začne dnes. Zaťala jsem ruce v pěst tak silně, až se mi nehty zaryly do kůže. A své přesvědčení stvrdím krví nějaké čisté duše. 


Moc a moc děkuji za hlasy o Nej povídku, udělali jste mi obrovskou radost! Netušila jsem, že se vám Našeptávač tolik líbí, a ani to, že ho čte tolik lidí. Doufám, že se mnou a povídkou zůstanete i nadále, protože jste vážně úžasní. :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 4. kapitola:

4. ElisR1 přispěvatel
25.03.2016 [18:25]

ElisR1Filada, děkuji :) Tak další kapitola už je na světě :D

02.03.2016 [22:34]

FILADAGratuluju za 2. místo v Nej povídce Emoticon Ten začátek byl úžasný Emoticon rozhovor s Tonym super Emoticon a ten konec... potřebuju nutně další kapitolu Emoticon Emoticon

2. ElisR1 přispěvatel
02.03.2016 [10:39]

ElisR1Thell, jsem ráda, že se ti konec líbil :D Další kapitolu se pokusím sepsat co nejdříve, ale nic neslibuji :D Platit nechci, tak se na pětku možná dneska vrhnu :D

1.
Smazat | Upravit | 01.03.2016 [12:05]

No, tak ten začátek se vyvíjel podle mého očekávání, a konec je bombastickej! Emoticon Emoticon Emoticon Neumíš si ani představit, jak moc se těším na další kapitolu! Emoticon ...na VŠECHNY kapitoly!!! Emoticon Emoticon Tak rychle piš, nebo mi budeš platit bolestné! Emoticon ...z absťáku... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!