OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nebezpečné chvíle - 6. kapitola



Nebezpečné chvíle - 6. kapitolaPosunutí se o tři roky dopředu.

6. kapitola 

Spojené státy americké, stát Kentucky, ženská věznice The Lexington High Security Unit, o tři roky později 

„Ale no tak, neboj se, kočičko, já ti neublížím. Chci jen, abys mi prokázala trochu své vděčnosti. Tak nedělej zbytečné drahoty a pojď ke mně,“ zachraptěl perverzně vyzáblý holohlavý muž středního věku oblečený v uniformě vězeňského dozorčí a koženým obuškem přejížděl po kovových mřížích. Tímto svým počínáním vytvářel nepříjemný zvuk, způsobující škubání v uších. 

Kyra, nacházející se v rohu cely, který za ty roky, co tu strávila, shledávala za ten nejlepší k pozorování dění kolem sebe, zvedla zrak a zkušeným pohledem přejela mužskou postavu, kterou mohla jasně vidět za mřížemi, jež je od sebe oddělovaly. 

„Vyliž si,“ splynula z jejích úst naprosto vyrovnaná slova, která se tak zásadně lišila od těch, co používala ještě v dobách její slavné lékařské kariéry. Dozorce se zamračil a soustředil na ni tak vehementně, že dokonce ustal i v produkování toho dunivého zvuku, co vytvářel právě přejížděním obušku o mříže. 

„Nevděčná couro!“ zakřičel.

Kyra se zahleděla do jeho zelených, zuřivostí a chtíčem naplněných očí, než se potěšeně usmála a opáčila: „Nadrženej čůráku.“ Mužova tvář vztekem celá zrudla a Kyra měla neblahé tušení, že kdyby je od sebe nedělily mříže, zajisté by se na ni vrhnul a pořádně ji propleskl, ostatně tak, jako tomu bylo vždy. 

Za ta léta, co se zde nacházela, se už stihla naučit pár pravidel. Pravidel, která byla nezbytně nutná k přežití. Byla sice pravda, že jí to dalo dost práce, ale nakonec to zvládla. Vděčila za to především tomu, že dospěla do určitého bodu porozumění a začlenila se do nové role jejího života. Nedalo se spekulovat o tom, že ty roky, co strávila za mřížemi, jí sebraly mnoho, ale přesto jí daly i něco na oplátku. Něco, co se nedalo jen tak získat ve světě, ve kterém se kdysi nacházela, či naučit na nějaké přednášce, protože TO NĚCO byly právě její vytříbené instinkty, které jí pomáhaly zvládat vypjaté situace tolik podobné té, která se tu před ní právě odehrávala. 

„Tak a dost, nenechám se tady přeci urážet od nějaké laciné děvky!“ zahřměl dozorce. Kyra se upřeně zahleděla do jeho obličeje a snažila se v něm objevit nějaké skryté znamení či snad jeho následující kroky, ale ještě před tím, než tak učinila, se dozorčí nebezpečně usmál, palce zahákl za kožený opasek, vyhoupnul se na špičky a povytáhnul kalhoty. „Ale jak si přeješ, ty couro, já ti dával na vybranou, tvoje hloupost, že sis vybrala tu horší alternativu,“ dopověděl velmi klidným hlasem, až tak klidným, že se Kyra pro jistotu napjala a naladila do ostražitého módu. 

„Co to děláš!“ vykřikla poplašně, když sáhnul do kapsy své černé bundy, na které bylo žlutým písmem natištěné jméno věznice, a vytáhnul svazek klíčů. Dozorčí bez toho, aby jí snad odpověděl, se rozhodným krokem přesunul až ke vstupu do její cely a připravoval se ji otevřít. V Kyře se v tu ránu sepnul varovný alarm, okamžitě se vyhoupla na nohy a pohledem přelétla tu příliš malou celu, ze které znala snad každý milimetr. Opovržlivě si povzdechla, na tom nebylo ale ostatně nic zarážejícího, že? Tvrdla v ní už několik let a navíc její „apartmá“ nebylo zrovna přepychové. Skládalo se jen z úzké kovové postele, na níž byla zašedlá matrace, menší toalety, která byla od zbylé místnosti oddělena jen nízkou dřevěnou přepážkou hnědé barvy, keramického umyvadla, kovová židle a menšího dřevěného stolku. 

„Už mám plné zuby té tvé povýšenosti, nastal čas, aby ti někdo srazil hřebínek. Neumíš si ani představit, s jakým potěšením se této role zhostím,“ pravil výhružně, zatímco štrachal ve svazku klíčů a hledal ten správný. Kyru po jeho slovech náhle polil studený pot, ale to přesto nezabránilo jejím instinktům, které byly nonstop v pohotovosti, aby se zařídily po svém a vyslaly do jejího těla zřetelný impuls, který ji jako by snad znovu probudil a naladil do bojovné nálady. Rozeběhla se k židli, obtočila prsty kolem jejího chladného čela a zapřela ji pod kliku dveří, které vedly do cely. Dozorčí zaťal zuby a snad ještě zběsileji vyhledával správný klíč. 

„Jestli si myslíš, že mě tohle zastaví, tak seš vážně na omylu, ty couro! Právě naopak, ještě víc mě to vyprovokuje a ty to pořádně schytáš!“ Kyra, aniž by reagovala na jeho slova, zesílila stisk, který vyvíjela na židli, a doširoka se rozkročila, aby získala větší stabilitu. Dozorčí konečně našel ten správný klíč, zasunul ho do zámku a několikrát otočil. Hned nato se prostorem začalo linout uvolnění zámku doprovázeno chechotem dozorčího. Vrátil svazek klíčů zpět na své místo, vyhrnul si bundu nad lokty a obtočil prsty kolem železné kliky dveří.

„Nastal čas zúčtování,“ dlaní si potěšeně přejel svůj příliš velký nos, začal lomcovat s klikou a vrážet do dveří. Kyra, stejně tak jako dozorčí, zesílila stisk a zaťala zuby. Tahle situace se jí vůbec nezamlouvala, a nemohly za to jen jeho úlisné oči a úzké rty stažené do přísné linky, ale především ta skutečnost, že se ještě nikdo z dalších dozorčí nedostavil, aby zjistil, co tak zdrželo právě tohohle konkrétního. I přesto, že jí vzali svobodu, identitu a vše, na čem jí záleželo, přesto se jim nepodařilo okrást ji o její inteligenci, která jí dopomohla si hned v těch prvních měsících, co tu byla zavřená, nastudovat každý jednotlivý zvyk všech dozorčích a vězňů.  

Jeden z těch tak zvaných „zvyků“, kterého si všimla, bylo právě to, že pokud se jednotlivý dozorčí, který šel právě zkontrolovat vězně, nevrátil do deseti minut, ostatní se ho vydali hledat a ujistit o tom, jestli je vše tak, jak má být. Otázkou tedy zůstávalo, proč se ještě neobjevili? Byla si definitivně jistá, že od příchodu dozorčího uplynulo víc než dvanáct minut. Takhle přesně to věděla proto, že od okamžiku, co ho spatřila přicházet, v hlavě nepřestávala odpočítávat vteřiny. Nervózním pohledem zabloudila k hlavním dveřím, kterými dozorčí vždy přicházeli, aby zjistila, že jsou stále pevně zavřené, a nic nenasvědčovalo tomu, že by jimi chtěl snad někdo v nejbližší době projít. Sakra! zaklela v duchu sama pro sebe. 

„Oni ti tentokrát nepomůžou, jsme tu jen ty a já, dal jsem si velkou práci s tím, abych to takhle dokonale naplánoval. No pověz sama, nezní to fantasticky?“ zalétnul očima též ke dveřím, a když se opětovně otočil na Kyru, sjel ji takovým tím druhem psychopatického pohledu, který zavinil nejen to, že její tělo polil studený pot, ale i probudil jakési obavy, které začaly svírat každičkou částečku jejího těla. 

„Co jsi udělal!“ Už déle nedokázala zadržovat ty potlačované otázky, o to víc, když se dozorčí stále agresivněji protlačoval dovnitř. Kyra hlasitě polkla a snažila se vymyslet způsob, s jehož pomocí by se mohla dostat ven z téhle šílené situace, ale nic ji nenapadalo, což absolutně nepomáhalo k jejímu klidu. 

„Jen to, co jsem měl udělat už hodně dávno,“ perverzně se rozchechtal, a dokonce na malý moment polevil v tlačení na dveře jen proto, aby mohl Kyru poctít novým chlípným pohledem, kterým stihnul za poměrně krátkou dobu prozkoumat každičkou část jejího těla. 

Kyra se zhluboka nadechla a neustále si našeptávala, že musí udržet chladnou hlavu a nenechat se jeho slovy zastrašit, ale to bylo něco, co se jí mnohem snadněji namlouvalo, než uskutečňovalo. Roztěkanýma očima se snažila nezírat na její křečovitě sevřené prsty, s jejichž pomocí udržovala mezi dozorčím a sebou samou tu jedinou možnou překážku, která je od sebe rozdělovala. 

„Už dlouho mi v mysli kolují myšlenky na to, jak bych tě zbavil té tvé namyšlenosti a ukázal ti, že nejsi nic víc, než jen laciná děvka, která to tu bude mít mnohem jednoduší, když roztáhne nohy vždy a pro každého, kdo si o to řekne!“ dopověděl a s novou várkou síly se pustil do otevírání dveří. 

Kyra jen křečovitě zaťala zuby a zpevnila své tělo především proto, aby mohla snáze ustát sílu, s kterou se dozorčí pokoušel otevřít dveře. 

„Tak na to zapomeň! To se nikdy nestane! Radši umřu, než bych nechala takového zkurvysyna, jako jsi ty, na mě jen položit prst! Slyšíš, ty čůráku! Jsi jen obyčejný šovinisticky kretén, který není schopný navázat normální vztah, protože je ve skutečnosti úplně nemožný, a tak si léčí své komplexy „méněcennosti“ tím, že musí ženu k sexu donutit!“ převládla v ní nakonec všechna její bojovnost, které se dokonce podařilo i potlačit veškerý její strach a zastrčit ho do hlubokého kouta jejího podvědomí. 

Dozorčí po zaznění jejích slov zrudnul a v jeho očích se nezračil už jen chtíč a vztek, ale i naprostá zuřivost a touha po pomstě. 

„Ty zasraná děvko! To si odskáčeš! Nemáš ani tušení, čeho všeho jsem schopen!“ vyhrožoval jí. Kyra ale namísto toho, aby se ho snad zalekla, se jen pobaveně rozesmála, což dozorčího dohnalo k zuřivému zakřičení. 

„Ale prosím tě, jak už jsem řekla, nejsi nic víc, než jen vyčůranej syčák, který zastrašuje své okolí, ale především ženy, jelikož na muže by sis netroufnul, ty prašivej bastarde. Vlastně…“ očima sjela celé jeho napjaté tělo, které se zdvihalo v přerývavých nadacích, „… vsadím se, že by se našlo i plno žen, na které bys jednoduše nestačil,“ dodala celému jejímu výroku tu poslední korunku. 

Dozorčí sevřel dlaně kolem mříží a začal s nimi neřízeně lomcovat. 

„Já tě zabiju! Slyšíš! Budeš trpět za každé své slovo, co jsi vyřkla, ty laciná děvko, ale před tím, než se tak stane, ti ukážu, jak chutná dotek pravého muže! Postarám se o to, aby to bylo to poslední, co budeš cítit, než chcípneš jako nějakej prašivej čokl u silice!“ vyhrožoval jí. Kyru to ale ani v nejmenším nezaráželo, právě naopak, něco podobného od něj očekávala. 

Dvacet minut, prolétlo jí hlavou, když hleděla do krví podlitého obličeje muže proti sobě. Už to bylo dvacet minut a po ostatních dozorčích ani stopy. Sice se nutila udržet racionální uvažování, ale v téhle patové situaci to bylo něco, co šlo jen stěží. 

Kde, sakra, jsou! vířila jí hlavou tato myšlenka, která zahrnovala vzpomínky na ostatní dozorčí, kteří byli jediní, co ji mohli zachránit. 

„Ale copak? Došla ti snad slova?“ zvráceně se rozchechtal. Jeho bolestně přesný dotaz Kyrou otřásl až v takové míře, že polevila ve své ostražitosti, čehož dozorčí okamžitě využil a podařilo se mu prolomit bariéru mříží. 

Kyra šokovaně vyjekla a zcela bezúčelně se pokoušela dveře znovu zavřít, ale proti síle dozorčího neměla absolutně žádnou šanci. O krok ucouvla a sledovala jeho statné tělo, které se s vražedným klidem a lehkostí vtěsnalo do její cely a zároveň zablokovalo jedinou možnou únikovou cestu. 

„Teď už nejsi tak statečná, co?“ prolomil to napjaté ticho, které kolem nich vzniklo, a založil si ruce na hrudi, nepřestávaje Kyru sjíždět jedním zuřivým pohledem za druhým. 

„Nepřibližuj se!“ vyjekla Kyra, když začal zkracovat vzdálenost, které je od sebe dělila.  

„Ty jsi ta poslední, která by měla právo na to mi něco přikazovat!“ zvráceně se zachechtal a namísto toho, aby se zachoval tak, jak mu Kyra přikázala, stáhnul koutky úst do zákeřného šklebu. 

Kyra nervózně polkla a začala podvědomě couvat alespoň do té doby, dokud zády nenarazila do zdi. Rozechvělými prsty si přejela po hrdle a snažila se zklidnit dech, jenže to bylo něco, co se pro ni v tuto, zdálo se, že rozhodující chvíli, stalo zcela nemožným. Když se tak zamyslela nad obdobím, které zde strávila, nad dobou, co mezitím uplynula, uvědomila si, že tu už zažila dost náročných a vypjatých chvílí, ale ani jedna z nich se třeba i jen náznakem nepodobala této. 

„Ó bože, jak dlouho jsem na tenhle okamžik čekal,“ třemi dlouhými kroky zmařil vzdálenost, která ho od Kyry dělila, a svými hrubými dlaněmi se pokoušel zachytit její ramena, to se mu však nepodařilo, jelikož se Kyře povedlo jeho prudký pohyb vykrýt a při tom ho ještě loktem udeřit do břicha. 

Dozorčí bolestně zasténal, čehož chtěla Kyra využít a proklouznout ke dveřím. To jí však muž nedovolil, na poslední chvíli jí dlaní zachytil za látku vězeňských kalhot a stáhnul zpět k sobě. Kyra sebou začala škubat ve snaze se mu vymanit, způsobila ale jen to, že muže ještě víc rozzuřila. 

„Ty kurvo!“ zakřičel, zcela se napřímil a hřbetem dlaně ji udeřil do tváře. Kyřina hlava sebou škubla do strany a v okolí rány se jí rozlila pálivá bolest. „Jsi pěkně divoká, co?“ Prsty si přejel po rtech, zatímco Kyra se snažila potlačit slzy, které se shromažďovaly v jejích očích. „To je dobře, velmi dobře, alespoň si spolu užijeme pořádnou zábavu,“ zachraptěl, a zatímco ji jednou rukou neustále svíral za látku kalhot, druhou přemístil na temeno hlavy a sevřel její vlasy v křečovitém držení. 

„Pust mě!“ zaúpěla plačtivě, když s ní znovu tvrdě škubnul a nechal ji dopadnout na podlahu. Dlaní si nahmatala loket, který si při dopadu na zem poranila, a očima se snažila nalézt něco, nějaký předmět, s jehož pomocí by se před ním mohla ubránit. 

„Tak teď jsi mě vážně pobavila,“ začal se okolím linout jeho pronikavý smích, který v ní vzbuzoval pocit naprosté bezmoci. „Už velmi brzy pochopíš, že to ty seš tady od toho, abys poslouchala mě, a ne naopak,“ znovu se pronikavě zasmál a nohou ji kopnul do břicha. 

Kyra hekla a svalila se na bok. Dozorčí se rozkročil nad jejím tělem, a zatímco se ona svíjela v bolestných křečích, které jí způsobil, se on kochal její bolestí s čím dál tím narůstající radostí. 

„Však já tě naučím poslouchat, na to vem jed, že naučím, a při tom si to i parádně užiju,“ mumlal zhrublým hlasem a těžce dosedl na její břicho. Kyra bolestně zasténala a snažila se zpod něj vymanit, tuto její snahu ale ohodnotil jen dalším úderem, tentokrát její pravé tváře. 

Kyra se zběsile rozkašlala a polkla kovovou chuť krve, která jí do úst stekla z rozseklého rtu. 

„Slez ze mě!“ vykřikla a dlaněmi, které měla sevřené v pěst, ho neřízeně tloukla do hrudníku. Dozorčí tyto její bezmocné snahy, kterými se zpod něj pokoušela osvobodit, ohodnotil jen dalším pronikavým smíchem a následně křečovitým sevřením jejích zápěstí. 

„To by byla ale přeci škoda, sotva jsme začali!“ zapředl chlípně a dlaně, které se pokoušela osvobodit od jeho pevného stisku, přirazil po stranách její hlavy. „Tak, a teď se uvidí, jestli je tvoje tělo opravdu tak sladký, jak jsem si ho představoval,“ zachraptěl zhrublým hlasem, který překypoval vzrušením, plnou váhou se položil na Kyřin hrudník a jazykem olíznul ušní boltec. 

Kyra zalapala po dechu a snažila se nepropadat panice, což bylo ale ovšem něco, co se mnohem snadněji řeklo, než udělalo! Stále do kola ji v tom utvrzovalo i mužovo těžké kořeněné pižma, které se kolem ní vznášelo a vyvolávalo nutkavý pocit zvracet. 

Dlaněmi nahmatala mužova ramena a zaryla do nich své prsty ve snaze ho ze sebe dostat. Dozorčí sprostě zaklel a bolestně se od ní odtáhl. Kyra nasála vzduch do plic, a než se stačila opětovně vzpamatovat, na její tvář dopadla další rána. Trhla hlavou do strany a až o několik okamžiků později si uvědomila přítomnost studených potůčků slz, které začaly stékat po jejích tvářích, co ji neustále brněly a pálily důsledkem mužovy krutosti. 

„Však já z tebe tu tvou zkurvenou bojovnost už jednou provždy vytluču, na to se můžeš spolehnout!“ zamumlal se vztekem, který byl silný natolik, že Kyru dočista paralyzoval. Hrubými prsty nahmatal oranžovou uniformu, která halila její divoce se zdvihající hrudník, a prudce s ní škubnul do stran, čímž způsobil její okamžité roztržení v oblasti, kde se nacházely knoflíčky, které ji držely pohromadě. 

„Hm… jsi mnohem lepší, než jsem si představoval,“ zachraptěl a mozolnatými prsty přejel po bělostné pokožce jejích ničím nespoutaných prsou. Jen co se jich dotknul, projel Kyrou jakýsi zachvět, který by se dal nazvat i pudem sebezáchovy, který ji nakonec probral z šoku a uvedl její mysl zpět do provozu. Hned, jak se tak stalo, vymrštila dlaně, kterými začala škrábat jeho tvář, koleny vrážet do jeho zad a pronikavě ječet. 

„Drž hubu, sakra!“ reagoval po chvíli naprostého zmatku dozorčí, který se odklonil od jejího obličeje a předloktím se snažil bránit své oči před dopadem Kyřiných dlouhých nehtů, jež mu dokázaly způsobit hodně nesnází. „Tak a dost!“ zařval stejně pronikavým hlasem jako ona, rukou zachytil obě její zápěstí a druhou si rozepnul kožený pásek, který držel jeho černé volné kalhoty, dokonale sedící na úzkých bocích. 

„Okamžitě mě pusť, ty zkurvysyne!“ zavrčela na něj s vyceněnými zuby Kyra a plivla mu do obličeje. Dozorčí zavřel oči, stáhnul rty do přísné linky a volnou dlaní si nesmírně pomalu otřel obličej. 

„Jak chceš! Sama sis vybrala! Abys věděla, i přes to přese všechno, co jsi na mě nakřičela, jsem si tě chtěl ze začátku vzít jemněji, ale tímto tvým činem jsi ve mně odbourala jakýkoliv soucit! I když budeš kvičet jako podsvinče, mně to bude úplně jedno, právě naopak, přesně to totiž budu chtít slyšet!“ Jedním naučeným pohybem se mu podařilo rozepnout poklopec a stáhnout kalhoty do úrovně kolen. 

„Ty zkurvenej bastarde! Jsi jen obyčejné zvíře! Zvíře, které je tak ubohé, že se musí snížit ke znásilnění, aby dosáhlo svého!“ křičela na něj bezbarvým zoufalým hlasem, který byl až po okraj nasycený bolestí, ale především strachem z toho, co bude následovat. 

„Možná jsem zvíře, ale nezapomínej na to, že to „zvíře“ vždy dosáhne toho, co si umane, ostatně důkazem je tvé tělo pod tím mým! To já jsem tu ten, co má všechno, zatímco ty nejsi nic! Rozumíš? Jsi nikdo, naprostá troska! Osoba, která je už beztak ztracená a nemá žádné vyhlídky do budoucna!“ odporně se zachechtal, a i přes její zmítání se mu podařilo nahmatat šňůrky jejích kalhot a prudkým škubnutím je rozvázat. 

„Ne! Ne!“ křičela zoufale Kyra až do doby, než jí dozorčí překryl ústa jeho velkou mozolnatou dlaní. Hlavou házela ze strany na stranu a snažila se od něj všemožně oprostit, ale už velmi brzy jí došlo, že oproti někomu tak velkému a silnému neměla absolutně žádnou šanci. Se vší beznadějí a hořkostí, která se jí uhnízdila v hrdle, ztěžka polkla a snažila se ignorovat horké slzy, které jí stékaly po tvářích a ztrácely se po stranách obličeje ve vlasech. 

„Nyní budeš trpět za všechnu tu nekončící lhostejnost, které ses na mně dopustila, za každé opovržlivé slovo, co jsi vyřkla!“ stáhnul jí kalhoty a do dlaně uchopil svůj ztopořený penis. „Poznáš, že…“ nedokončil svou větu, jelikož vymrštil hlavu a zmateně se ohlédl za svá záda. 

„Co se to tady děje!“ ozval se nový hlas, který do Kyřina podvědomí pronikl s tak vražednou naléhavostí, že jí nezbývalo nic jiného, než jen zběsile dýchat a uvažovat nad tím, jestli je ten hlas opravdu skutečný, a ne jen výplodem její fantazie, která by se jí tímto jeho stvořením pokoušela dostat do reality, v níž by měla alespoň malou naději se vzepřít osudu, který jí dozorčí přichystal. „Okamžitě ji pusťte, Croppere!“ zazněl prostorem ten samý hlas znovu. O tom, že není jen přeludem její fantazie, ji ujistilo tělo dozorčího, které se okamžitě vymrštilo z toho jejího. Kyra očima zabloudila na jeho poklopec, který si začal překotně upravovat a zapínat, jen proto, aby se mohl čelem postavit mužům, kteří stáli za mřížemi. 

„Kyro, zlatíčko, jsi v pořádku?“ protnul ticho, které na malou chvíli zavládlo, jiný hlas, mnohem jemnější. Kyra zmateně svraštila obočí a přemýšlela o tom, proč jí přišel povědomý, bylo na něm něco, co jí dodávalo pocitu bezpečí a touhu zavzpomínat na staré dobré časy. Časy, na které si zakázala myslet, časy, které jí, stejně tak jako v minulosti, dokázaly přinést spousty štěstí, jí nyní dokázaly způsobit i velkou bolest zapříčiněnou právě tím, že ji už nikdy nic hezkého, na co by s radostí vzpomínala, nečekalo. 

Bylo jí zle, tak strašně zle, ztrápeně zavřela oči a dlaněmi se pomocí roztrhané látky, která na ní ještě stále visela, snažila zakrýt své polonahé tělo. Špatně, všechno bylo tak špatně. Otočila se na bok a stočila se do klubíčka, snažíc se zapomenout, ale myšlenky a vzpomínky se do jejího podvědomí nepřestávaly zařezávat s tak bolestnou přesností, že jí nezbývalo nic jiného, než ještě víc utáhnout dlaně kolem svých kolen a křečovitěji sevřít víčka. 

„Kyro?“ ozval se znovu ten tolik známý hlas, a přitom i ozvěna jména, které neslyšela už dlouhá léta. Malou chvíli strávila dokonce uvažováním nad tím, zda jí to jméno kdysi opravdu patřilo. 

„Tessa, mé jméno je Tessa Reynellová,“ opakovala stále dokola jako v agónii a kolébala se ze strany na stranu. Ne! Kyra je mrtvá! Už dávno, zemřela v ten okamžik, kdy ji soud prohlásil za vinou!  

„Ne, tvé jméno je Kyra Bennettová,“ vyvracel jí její pravdu ten hřejivý hlas, který se momentálně nacházel velmi blízko jejího ucha. 

Kyra sebou polekaně trhla a zprudka otevřela oči. Bála se třeba i jen nadechnout, nakonec ale přeci jen podlehla své lidské přirozenosti a nasála do plic vzduch společně se sladkou vůní pánské kolínské, která se nad ní vznášela. 

„Neboj se, všechno bude v pořádku, postarám se o to, aby bylo,“ šeptal ten líbezný hlas vemlouvavě. Jak moc mu chtěla věřit, tak moc, ale čas, který zde strávila, ji naučil, že jakmile začala v něčem vidět byť jen sebemenší naději, jakýsi střípek, který by mohl vše zlepšit či úplně vyřešit, dozorčí jí ho okamžitě sebrali. Bylo tedy víc než jen pochopitelné a logické, že si tímto vším zklamáním a falešnou nadějí nechtěla projít znovu. 

Ne, už by to nezvládla, přiznala sama sobě bolestně, nemohla své mysli dovolit, aby se opětovně naplnila nedosažitelnými ideály v podobě svobody, kterou si přála ze všeho nejvíc. Ideály, které by byly způsobeny odhalením křivd, kterých se na ní druzí dopustili. 

„Ne! Jděte ode mě! Nechte mě být!“ vykřikla jako protireakci na mužský hlas, jež se svou melodickou stránkou zabodával do každičké molekuly jejího těla. 

„No tak, klid, všechno je už dobré, sestřičko,“ zamumlal a dlaní se v jemném pohlazení dotknul jejího ramene. Kyra při zaznamenání jeho slov, ale především oslovení, kterým jí častoval, zalapala po dechu a opatrně otočila hlavu, aby pohlédla do tváře toho, jehož rysy se jí v mysli objevily s tak naléhavou urputností, že je jen stěží šlo ignorovat. 

„Klay?“ vyřkla jméno svého bratra tak jaksi spontánně, když spatřila jeho nakrátko hnědé střižené vlasy, menší pihovatý nos, dokonale oholenou tvář a oči stejně medové barvy, jaké měla i ona sama. „Jsi to vážně ty?“ Její mysl jí sice našeptávala, že se z její strany nejednalo o halucinace, ale přesto… Potřebovala se zeptat, bylo pro ni nezbytně nutné slyšet odpověď. Tu správnou odpověď, odpověď, která by mohla vyřešit všechen ten zmatek, který se v ní momentálně odehrával a ničil poslední kousíčky jejího zdravého uvažování. 

„Ano, jsem to já, Kyro, přišel jsem si pro tebe, postarám se o to, aby bylo zase vše v pořádku,“ pronesl, naprosto přesvědčen svými právě pronesenými slovy, a na jejich důkaz se sehnul a nabral Kyru opatrně do náruče. 

Kyra se nad tím komfortem, který se jí právě dostal, lehce zarazila, a dokonce i napjala. Nebyla totiž ani v nejmenším zvyklá, že by se s ní snad někdo někdy nosil, právě naopak, vždy si do ní ještě kopli, aby měla vše složitější. 

„Klay,“ nedokázala nic jiného, než jen opakovat jméno svého bratra. Natáhla rozklepané, příliš hubené ruce a obtočila mu je kolem krku ve snaze se k němu co nejvíc přimknout a nechat se pohltit jeho hřejivou vůní, ale především příslibem domova, který s sebou nesla celá jeho podstata. Podstata, která jí byla tak bolestně blízká, také dříve jednu vlastnila, ale tohle celé, nejdříve klinika a pak věznice, jí ji sebrala. 

„Ano, už jsem u tebe, neboj,“ nepřestával ji uklidňovat, zatímco ji vynášel ven z cely, která celé ty dlouhé roky tvořila jediné místo, kam zapadala, kam patřila, ale především, které si přivlastnilo i ji samotnou. 

„Můžete se spolehnout, že o těchto vašich praktikách se dozví nejen vrchní soud, po kterém budu požadovat celkové prošetření stavu věznice a výslech vězeňkyň, ale i příslušné úřady, které vás finančně dotují a bez kterých jste nic!“ zamumlal vztekle Klay, který v náručí stále velmi opatrně svíral jeho starší sestru, která byla vždy tak vyrovnaná a přesně věděla, za čím si má jít. Zaťal čelist a očima znovu zalétl k jejímu obličeji. Mohl jen doufat, že její stará neohrožená stránka je stále ještě někde uvnitř této zlomené ženy a on jí bude schopen pomoct znovu nalézt její směr. 

Kyra znovu otevřela oči a lehce se odtáhla od Klayova krku, aby se pohledem mohla střetnout se strachem naplněnýma modrýma očima hubeného prošedivělého dozorčího s příliš volnou uniformou, který postával u mříží její cely a bedlivě pozoroval každý Klayův krok. 

Moc dobře si ho pamatovala, tušila, že mu říkali Rafferty. Nemohla o něm říct, že by to byl zrovna nějaký svatoušek, ale taky ne iniciátor všech těch sexuálních narážek a týrání, kterého se na ní ostatní dozorčí dopouštěli. On zapadal spíš do toho obloučku lehce zmanipulovatelných lidí, kteří vždy poslouchají hlas davu a podle toho se i zařizovali, nebyl moc dominantní, na rozdíl od dalšího dozorčího, kterého Kyra uviděla stát u dveří vedle Croppera, muže, který ji málem znásilnil. 

Z jeho tvrdého pohledu skoro černých očí a vlasů téže barvy přísně zastřižených do krátkého vojenského sestřihu bylo už na první pohled znatelné, že pan Rhys Crouch nebyl ani zdaleka člověk, kterého by bylo moudré provokovat. Nedokázala ani spočítat, kolik nepříjemných dnů jí tento tvrdě vypadající dozorčí, jemuž byla slova slitování nebo pochopení zcela neznámá, stejně tak jako ohleduplnost, připravil. Dnů, kdy si přála jen jediné, zemřít a už nikdy nezažít krutost a pohrdání, s kterým s ní jednali. 

Bolestně sevřela prsty a zatřepala hlavou, jak se jí před očima vybavily všechny ty modřiny a podlitiny, které jí dozorčí způsobovali tím, jak s ní házeli o zem nebo ji mlátili obušky. Toto všechno bylo ale přesto úplné nic v porovnání s paralyzéry, kterými jí dopřávali úplnou neschopnost a vládu nad vlastním tělem. Stále měla živě v paměti ty neskutečné křeče a prázdné výkřiky zoufalství, které jí ale nikdy nedonesly tu tolik vysněnou úlevu či snad pomoc od jejího utrpení. 

„Nevím, o jakých praktikách to tu mluvíte, nic se přeci nestalo,“ protnul ticho vysoký blondýn navlečený ve stejné uniformě jako ostatní dozorčí, opřený o zeď necelé čtyři metry od nich s překříženými kotníky a rukama založenýma na hrudi. 

Klay na něj obrátil svou pozornost a hned v prvním momentě ho sjel zkoumavým pohledem. Nemusela se dívat do výrazu svého bratra, aby pochopila, jaký názor si o něm asi tak utvořil. Samotný blondýnův postoj totiž zcela vypovídal o jeho aroganci. Byl to ten nejbezočivější dozorčí, na kterého zde narazila 

„To nemůžete myslet vážně! Vždyť ji málem znásilnil!“ vykřikl Klay, zcela udiven mužovou lhostejnou stránkou, kterou se rozhodl k celému tomuto vážnému případu přistupovat. 

„Ale prosím vás, Tucker má pravdu, vždyť ji jen trochu povalil na zem, zřejmě ho vyprovokovala, to totiž ona umí moc dobře,“ vmísil se do jejich debaty další, tentokrát hnědovlasý muž, který stál vedle Tuckera, a vyměnil si jeden pobavený pohled s Cropperem. 

Klay se zhluboka nadechl a snažil se dostat pod kontrolu svůj temperament, ale jak tak Kyra hleděla do ohbí jeho krku, měla možnost spatřit zuřivě tepající tepnu, která byla víc než jen hmatatelným důkazem jejího neklidu. 

„No nic, pánové, jak už jsem řekl, setkáme se u soudu,“ prolezlo mu přes křečovitě sevřené zuby a společně s Kyrou stále v náručí se chtěl vydat k východu z celého tohoto násilím nasáklého objektu, hnědovlasý dozorčí mu ale zastoupil cestu a tím ho zároveň donutil zastavit. 

„Být vámi bych si dvakrát rozmyslel, jaké bude vaše následující jednání. Jak bych vám to totiž vysvětlil…“ zamyšleně se poškrábal na hlavě a svýma bystrýma modrýma očima se zahleděl na čtyři muže, kteří byli v místnosti společně s nimi přítomní, „… jak tato věznice, tak i my, máme dost konexí, které by vám mohly znepříjemnit život, a to přeci nechcete, ne? No uznejte sám, netoužíte po klidném životě? Teď, když se vám po těch dlouhých letech konečně podařilo nashromáždit dostatek důkazů, které budou vést k očištění jména vaší sestry?“ Kyra se při zaznění jeho hrubého hlasu rozechvěla a obličejem přitiskla k rameni svého bratra. Její mozek ji opětovně nechal prožívat všechny ty okamžiky, kdy se nad ní skláněl a nutil ji… nutil… ne! Nemohla na to myslet! Znovu už ne! 

„Klay, prosím, nech to být,“ kuňkla tichým hlasem, který ale Wyattovi přesto neunikl. 

„Vaše sestra má pravdu, pane Bennette, měl byste to nechat být a zbytečně do ničeho nešťourat, mohlo by se vám to totiž nepříjemně vymstít,“ zazněl opětovně jeho přehnaně milý hlas, který byl ale jen zástěrkou jeho pravé stránky. Stránky, která byla stejně zkažená, jako celé tohle kruté místo, co jí tolik vzalo. Tolik, že si nebyla vůbec jistá, zda bude schopna někdy zapomenout. Raději by zemřela, než se sem vrátila. Doufala, že Klay myslel svá slova vážně, když říkal, že si pro ni přišel a vše bude zase v pořádku. 

„No dovolte! Vy mi vyhrožujete!?“ zazněl prostorem překvapený a zlobou nasáklý Klayův hlas. 

„Ale kdepak,“ odpověděl mu pohotově Tucker, odloupl se od zdi a postavil se vedle Wyatta. „Můj kolega se vám jen pokouší sdělit, že naše věznice splňuje veškeré náležitosti a bezpečností opatření. My nemůžeme za to, že je vaše sestra extrémní případ a jakožto takový potřebuje zvláštní pozornost.“ Vážně kýval hlavou na důkaz toho, že svá slova myslel zcela vážně. 

„Extrémní případ! To snad nemůžete myslet vážně! A vůbec, i kdyby byla opravdu, jak vy tvrdíte, „extrémní případ“, to vás stále neopravňuje k tomu, abyste ji mohli znásilnit! Já opravdu nechápu, o čem se tu s vámi stále ještě dohaduji! Jděte mi z cesty! Hned!“ už jen křičel. I přes to přese všechno, že Kyra věděla, jak vypjatá situace to byla, ji Klayova reakce dost zarazila. Nikdy ho neslyšela křičet, nikdy. 

Její bratr byl ukázkovým příkladem ctnostného chování spjatého s velmi vyrovnanou povahou a velkou trpělivostí. Vždy se dokonale ovládal, a to i v momentech, kdy zařizovali pohřeb vlastním rodičům. Neměl moc zlozvyků, kterým by propadnul, vlastně… když nad tím tak uvažovala, troufla by si tvrdit, že neměl žádné. 

„Jak si přejete, jen si dejte pozor, abyste nekonal příliš unáhleně. Jak že je to přísloví? Dvakrát měř, jednou řež!“ zněl Kyře v uších stále ještě dozvuk Tuckerových slov, než opětovně ucítila jemné pohupování způsobené chůzí, a po opravdu dlouhé době upadla do klidného spánku s pocitem, že je kolem ní osoba, která se o ni dokáže postarat, je tu jen pro ni a nenechá nikoho, aby jí ublížil.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nebezpečné chvíle - 6. kapitola:

2. pisalek přispěvatel
10.10.2017 [15:44]

pisalekTak to jsem ráda, že to pro tebe bylo tak napínavé Emoticon Emoticon Emoticon S touhle kapitolou jsem si dala vážně práci Emoticon Emoticon Emoticon Pokračování bude co nevidět Emoticon Emoticon Emoticon

1. Maya
10.10.2017 [12:57]

Woow no spadla mi brada Emoticon U scény v cele jsem celou dobu zadržovala dech a jsem ráda ,že se nic nestalo. Pokračuj prosím jsem zvědavá na vývoj Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!