OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 13. kapitola

01.07.2012 (11:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 884×

Ráno jsem se probudila a netušila, co jsem včera všechno dělala. Matně jsem si pamatovala, že Marie spolu s rodiči odjela pozdě v noci, těsně před zavíračkou, ale já odmítala odejít. Chtěla jsem ještě zůstat, chtěla jsem být sama, abych si vše mohla promyslet v klidu. Vím, že po několika upozornění, že už ostatní odjíždí, jsem stejně zůstala a ještě si objednala červené víno – dříve mé oblíbené pití.

Ale hlavně tam se mnou ještě stále byl Adam a jeho otec, který nás zanedlouho opustil. Nechtěla jsem ho tam, musela jsem být sama, bez něj. Nikdy jsem neměla dovolit svým citům, aby mě naplno ovládly. Byla to prostě chyba, za kterou jsem musela pykat vlatními skutky.

Mezitím jsem nevědomky sešla dolů do kuchyně, kde jsem do sebe kopla prášek proti bolesti hlavy, zapila ho vodou a znaveně se posadila na gauč. Ještě štěstí, že je dnes sobota a... Kruci! Proč já jsem tak blbá?!

Prudce jsem vyletěla do Mariina pokoje, odkud jsem přešla do ložnice rodičů a jako bych to nevěděla, nebyli doma. No jistě, odjeli na chatu – přesně tak, jak říkala včera v noci. Zmateně jsem se ještě jednou porozhlédla po celém době, abych se ujistila, že ještě někde nikdo není a nakonec znovu zavítala do obýváku.

Aspoň budu mít klid sama pro sebe, abych si mohla odpočinout od všeho a od všech. Jenom co jsem se ale uvelebila na gauči, zabalila se do teplé deky a začala znovu usínat, domem se rozezněl zvonek, který mi nepříjemně bzučel hlavou.

Naštvaně jsem odkráčela ke dveřím a nereagovala na skutečnost, že mám na sobě jen slabou noční košilku.

„Moc se omlouvám, ale hlavně nic nesvaluj na sebe, to já za tebou neměl chodit!“ vyhrkl ze sebe Adam, hned jak jsem otevřela dveře. Vyjeveně jsem sledovala jeho roztěkaný pohled, který nervozně těkal z mého obličeje na mé tělo a nakonec se zaměřil na něco za mnou. „Tys spala?“ zeptal se opatrně a pokynul hlavou k rozházené dece na gauči.

„Co tu děláš?“ vyjekla jsem místo odpovědi a očekávala jakoukoliv odpověď, jenom ne tu, co vypustil z úst.

„Omlouvám se za včerejší noc, za všechno co jsem ti udělal,“ šeptl rozpačitě. „Chtěl jsem vědět, že jsi v pořádku, že se ti nic nestalo. Nikdy bych si to neodpustil,“ přiznal stejně tiše s pohledem upřeným na mé tělo. Nervozně jsem se ošila, protože mi to začalo být nepříjemné, ale on raději odvrátil pohled na rozkvetlý strom.

„Nechápu, o čem to mluvíš.“ Hlava mě stále bolela, ale matně jsem si začala vzpomínat, co se včera dělo poté, co jsme oba zůstali sami v té restauraci.

„Marie nic neřekne, domluvím to s ní, nemusíš se ničeho bát,“ povídal mi něžně, ale sledoval mě tak nějak zaraženě.

„Jak, že to domluvíš? Jak to chceš udělat? Myslíš, že ji něco přesvědčí, aby své ‚milované‘ sestře znovu nezničila život?“ křičela jsem po něm a mezi jednotlivými větami škytla. Měla jsem toho v sobě už doopravdy hodně, několik sklinek vína, trochu kořalky a nakonec jsem před sebou stále držela plnou sklenku vína, kterou jsem vzápětí kopla do sebe.

„Uvidíš, nemusíš se o to už start, nic neudělá,“ pokračoval a nevnímal mé otázky. Nedůvěřivě jsem sledovala jeho oči, které prozradily všechnu tu lásku a štěstí, ale zároveň také smutek a nenávist. Nechápala jsem to, ale chtěla jsem to vědět.

„Co tím myslíš? Co tím chceš říct?“ vyzvídala jsem dál a chtěla vědět odpovědi.

„Neřeš to, miláčku,“ zašeptal mi něžně do ouška a lehce mě skousl ušní lalůček. Z úst mi unikl mírný povzdech, který ho ještě popohnal. Nezaváhal a ústy putoval na můj krk, na kterém dobrou chvíli zůstal a laskal ho. Bylo tak tak příjemné...

„Počkej,“ zašeptala jsem a chtěla se odtáhnout, ale jeho pevné sevření mi to nedovolilo. „Adame,“ pokračovala jsem a lehce do něj strčila – stále nic. „Dost!“ zvýšila jsem na něj hlas a tentokrát použila všechno sílu, co jsem v tu chvíli ještě měla.

Zmateně se odtáhl a koukal na mou vyděšenou tvář. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si najednou na svůj zážitek z dětsví, na který jsem nerada vzpomínala – na den, kdy jsem byla málem znásilněná.

„Co se děje? Nechceš mě?“ zeptal se smutně a sklopil pohled na své boty.

„Ne, já... chci... určitě... ale...,“ koktala jsem ze sebe a nevěděla, co přesně chci vlastně říct. Měla jsem mu snad říct, že ho chci tak moc, že bych udělala cokoliv? Nebo jsem mu snad měla lhát a říct mu, že mě nepřitahuje a že jsem k němu nikdy nic necítila?

„Chápu, já počkám,“ pronesl po dlouhé chvíli ticha a pozvedl mi obličej svým prstem. „Na tebe si počkám tak dlouho, jak budeš chtít,“ dodal a sladce se usmál, v očích měl ale vepsaný smutek. Bylo mi ho tak líto, avšak jsem nic neudělala, jen přikývla.

„Promiň,“ zašeptala jsem jen a raději se od něj odvrátila.

Ze vzpomínek mě probudil Adamův hlas, tak jsem na něj zmateně koukala. „Je mi líto, co jsem udělal, opravdu. Nikdy bych tě do ničeho nenutil, ne do ničeho, co bys sama nechtěla,“ omlouval se s kajícným výrazem.

„To... to je dobrý,“ vykoktala jsem. „Nic se nestalo,“ dodala jsem a snažila se usmát. Zřejmě z toho ale vznikl nějaký škleb.

„Můžu... můžu dál?“ zeptal se opatrně a mírně se zarděl. Mám nebo nemám? přemýšlela jsem, ale nakonec ho dovnitř pustila. Až když jsem zavřela dveře a pečlivě zamkla – vždycky jsem zamykala, když doma nebyla rodina – jsem si uvědomila, že na sobě mám ještě stále tu slabou košilku.

„Hned jsem zpátky,“ vyhrkla jsem okamžitě a vletěla do svého pokoje, kde jsem na sebe hodila červené tričko na ramínkách, bílo-červené šortky a ještě zaběhla do koupelny, kde jsem se v rychlovce upravila a nakonec seběhla dolů, jako by se nic nedělo.

„Takže...,“ začala jsem.

„Takže?“ zopakoval po mně a usmíval se u toho.

Nervozně jsem si pomyslela, že bych možná neměla být tak bojácná, ale zároveň jsem si opakovala, že je to přeci jen můj profesor a nic jiného být mezi námi nesmí. Nikdy.

„Asi bych se měla omluvit za to, jak jsem včera po tobě křičela skrz tu,“ na moment jsem se zarazila a přemýšlela, jak to pojmenovat, „věc,“ dodala jsem nakonec.

„Ter, já se musím omlouvat. Neměl jsem po tobě tak vyjet bez tvého svolení,“ přerušil mě a odmítal přiznat, že bych mohla mít pravdu já, ne on.

„Chtěla,“ vyhrkla jsem najednou, když jsem si vzpomněla na naši včerejší diskuzi. „Chtěla bych tě,“ zašeptala jsem, když nechápal. Porozumění bylo v jeho očích jisté a já byla najednou ještě víc nervozní, než kdy dřív. Co jsem to vypustila z úst? Proč jsem to vypustila z úst?

Než ale stačil něco odpovědět, znovu jsem mu skočila do řeči. „Ale nemůžeme nic dělat spolu. Jsi můj profesor, já tvá studentka, nic víc mezi námi být nesmí,“ dodala jsem zklamaně.

Vstal z křesla, přešel ke mně a mně se díky tomu zatajil dech. Nedokázala jsem cokoliv vypustit z úst, takže jsem jen děkovala, že se na nic neptá – prozatím.

„A chtěla bys mě?“ zeptal se zastřeně. Ani jsem nemrkala, jak jsem se snažila nadechnout. „Chtěla bys, aby mezi námi bylo něco víc, než jen profesor a studentka?“ pokračoval ve své otázce čekající na odpověď, kterou jsem nedokázala říct.

„Já...“

Všem se moc omlouvám za svou delší pauzu, při které jsem nic nepřidala. Možná se vám tato kapitola bude zdát zvláštní, o ničem, zmatená, ale chtěla jsem rychle napsat další kapitolu, ať ji ještě mohu přidat.
Snad nebudete moc naštvaní a dál budete číst mé povídky s radostí... :-)

L.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 13. kapitola: