OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 4. kapitola

14.04.2012 (14:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 998×

Netrvalo dlouho a během chvilky jsem už pádila směrem k obědu. Stále mi nějak nedocházelo, že když předstírám Marii, tak musím sedět s jejími novými přáteli. Bohužel pro mě, musela jsem to zvládnout. Ještě jeden den a zítra už to budu zase já. Jenom jeden den.

„Marie?“ ozvalo se za mnou. Ale já šla dál k prázdnému stolu. „Marie,“ ozvalo se znovu, tak jsem se rychle otočila. Byla to ta blondýna z matiky.

„Hm?“ Teprve teď jsem zaregistrovala, že vlastně mluví na mě.

„Stůl máme tady,“ podotkla a poukázala na skoro přeplněný stůl zhruba uprostřed jídelny.

„Já vím,“ zamumlala jsem nesrozumitelně a raději šla za ní. Ani jsem nepotřebovala předstírat zmatek, protože všechna ta pozornost, kterou mi ostatní u stolu věnovali, nebyla zrovna příjemná. Byl to pro mě nezvyk. Byla jsem zvyklá, že mě všichni ignorovali, protože taková já prostě jsem. Ráda všechny od sebe odháním, to už jsem prostě já.

„Takže dneska ty nákupy platí?“ zeptala se jedna holka u stolu. Někoho mi připomínala, jenom jsem si nemohla vzpomenout, koho. Všechny u stolu přikyvovaly, jenom já zmateně sledovala dění kolem sebe.

„Ehm... Nákupy?“ Pohledy se stočily ke mně.

„No jistě. Sama jsi je včera navrhla, abychom se lépe poznaly. Neříkej, že jsi na to snad zapomněla,“ obvinila mě jedna z nich. Krucinál, co mám ted dělat?

„No... Nějak mi není moc dobře,“ vykoktala jsem ze sebe zaraženě a doufala, že to nebudou zpochybnovat. Samozřejmě se to neobešlo bez nedůvěřivých pohledů, ale já se snažila neuhnout pohledem.

„Tak dobře. Pravděpodobně to máš od své sestry. Nevadí, až ti bude líp, tak si na nákupy zajdem, ano?“ ukončila nakonec, tak jsem urychleně přikývla. Po zbytek oběda jsem to už nějak přežila a pak byla jedině ráda, že už je to za mnou.

S oddychem jsem nasedla do auta a během chvilky už stavěla u domu. Nečekala jsem na nic a zapadla do domu.

„Jak bylo ve škole?“ otázala se hned Marie, která ležela zabalená v peřině a s čajem v ruce v obýváku na gauči. „Ptal se po mně někdo?“ dodala. Mám jí o tom říct? Mám jí říct, že jsem se za ni vydávala, aniž by to někdo poznal? Uznala jsem, že raději nebudu riskovat.

„Jasně, ale znáš mě. S nikým jsem se nebavila,“ odbyla jsem ji a nedbale u toho mávla rukou.

„Jo, znám tě,“ přiznala. Chvíli si mě prohlížela, ale pak se otočila zpátky k televizi a sledovala „čarodějky“. Jak to vůbec může sledovat? Takovou blbost? S nechápavým úsměvem jsem vyšla schody k sobě do pokoje, kde jsem se nejprve posadila na psoteli, poté si lehla a znovu si sedla.

Věděla jsem, že mám něco udělat, ale nějak jsem zapomněla, co to bylo. Mezitím jsem začala přemýšlet o škole a o tom, že jsem se dneska bavila s profesorem Tensou bez toho, aniž bych se jakkoliv zakoktala nebo začervenala. A to byl u mě rekord. Bylo zajímavé, jak na mě nejprve reagoval, jako by mě snad poznal. Ale i přesto nic neřekl a choval se ke mně jako k Marii.

Kruci! pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla, co jsem vlastně měla dělat. Okamžitě jsem sletěla dolů do obýváku a zastavila se až u Marie.

„Jak ti je? Jdeš zítra do školy?“ vyptávala jsem se hned. Ta měla v očích vypsaný strach, protože mě zřejmě nepoznávala. „Tak co, jdeš nebo ne?“ ptala jsem se netrpělivě.

„Nevím. Možná už bych to zvládla, už je mi lépe. Ale proč se ptáš?“ oplatila mi nechápavě.

„Jen tak, jen tak. Hlavně se uzdrav, zítra už musíš jít!“ zakončila jsem a to už jsem byla na cestě ke své skříni. Co si mám vzít, krucinál? Je to jenom doučování, ale přeci jen nebudu oblečená jako nějaká... šprtka.

„Mari! Rifle nebo šaty?“ zakřičela jsem dolů.

„Na rande?“ ozvalo se vzápětí.

„Ano! Teda ne! Na doučko!“ vysvětlila jsem a na chvíli se u toho pozastavila. Mám to snad brát jako rande? Ne, to by byla blbost... Ne, prostě ne.

„Na doučování? Z té matiky?“ vyzvídala. Její hlas se začal přibližovat. Vešla ke mně do pokoje. „Jestli ano, tak si vezmi...“ na chvíli se zahleděla z mého okna ven, „riflové tříčtvrtáky a to světle modrý triko. To ti ladí,“ dokončila a ze skříně mi všechno vytáhla. Strčila mi to do rukou, abych si to oblékla a čekala.

„Trocha soukromí by mi neuškodila,“ podotkla jsem. S úšklebkem se ke mně otočila zády, tak jsem se převlékla. Nejprve jsem se v tom cítila trochu divně, ale tak proč ne?

„Hm?“ zamumlala jsem. Marie se otočila a chvíli si mě měřila.

„Rifle dobrý, triko k tomu ladí, náušnice jsou taky v pohodě,“ mumlala si pro sebe. „Ale ty vlasy ne.“ Zamračila se.

„Co? Vždycky jsi říkala, že si je mám nechat rozpuštěný,“ protestovala jsem. A absolutně jsem nechápala, jak jsem s ní někdy mohla souhlasit.

„To ano, to nepopírám. Ale ne k tomuhle,“ pokračovala. Z poličky mi vzala hřeben, do zásuvky zapojila kulmu a chvíli přede mnou postávala. Pak do ruky vzala už nahřátou kulmu, vzala pramínek vlasů a natočila ho. Nevěřícně jsem na ni zírala, co mi dělá s vlasy, ale nechala jsem ji.

Takhle pokračovala snad dalších patnáct minut, možná déle, a následně ode mě odstoupila. Od hlavy až k patě si mě změřila a pak se vítězně usmála. Nakonec do rukou vzala ještě světlé stíny na oční víčka, jemně mi je přetřela a na rty mi nanesla trochu tmavšího lesku na rty.

„To je přesně ono,“ pochválila svou práci a otočila mě čelem k mému zrcadlu. Dívka, co tam stála, se mi vůbec nepodobala. Bylo to, jako bych se dívala na nějakou fotku, která byla hodně dlouho stará. Kaštanové vlasy mi v malých loknách splývaly podél zad. Některé prameny jsem měla přehozené přes ramena dopředu a tím mi zdůraznovaly obličej. Stíny a lesk tomu jen dodávaly tu správnou barvu. Oblečení, co jsem měla sobě, akorát podtrhovalo mé křivky.

„Jako za starých časů,“ špitla jsem neslyšně a neznatelně se u toho pousmála. S obdivem jsem si znovu prohlédla dívku v zrcadle a nakonec Marii padla kolem krku. Ta to nečekala.

„Děkuju. Za tohle všechno,“ poděkovala jsem. Marie se jenom zasmála a objetí mi opětovala.

„To nestojí za řeč. Co bych pro svou mladší sestru neudělala,“ vysvětlila.

„Mladší? Tak to pozor, jsem starší o dvě minuty!“ vyvrátila jsem její doměnku, ale dál se u toho smála.

„Já vím. Víš, že mi tyhle časy chybí?“ podotkla, smutně se na mě usmála a odešla zase do obýváku.

„Jo, mně někdy taky,“ špitla jsem.

Tyhle myšlenky jsem ale okamžitě vyhnala z hlavy a zaměřila se na to, co mě teď čekalo. Naposledy jsem se podívala do zrcadla, abych se ujistila, že mi nic nechybí, vzala si svou kabelku a vyrazila na své doučování... Nebo rande?

„Hodně štěstí!“ zakřičela na mě ještě Marie z obýváku, sotva jsem zavřela domovní dveře. S úsměvem jsem nasedla do svého Audi, ujistila se, že jsem doma nic nezapomněla a okamžitě vyrazila.

V hlavě jsem si stále opakovala, kde se máme setkat a pak mi to došlo. No jo, v knihovně. Jenže jak já mám vědět, kde je tu knihovna? Vždyť jsem tu sotva třetí den! Přibrzdila jsem a pomalu projížděla mezi různými budovami a hledala knihovnu. Jestli je jenom jedna, tak snad bude velká. Nebo ne?

S povzdechem jsem nakonec zastavila u kraje vozovky a rozhodla se, že se někoho zeptám na cestu.

„Prosím vás, nevíte, kde je tu knihovna?“ zeptala jsem se slušně postarší dámy a doufala, že bude vědět.

„Podle toho, kterou myslíte, slečinko. Buď pojedete tady rovně, pořád po hlavní, a poté zabočíte na třetí křižovatce doleva, nebo se musíte otočit, projet dva kruhové objezdy a hned na další křižovatce rovně,“ poradila mi a mile se u toho na mě usmála.

„Aha. Tak... moc děkuji,“ vykoktala jsem ze sebe a zase nasedla do auta. Tak kudy teď? Rovně, nebo se otočit.

Nakonec jsem to tedy vzala rovně a doufala, že to bude ono. Na hodinkách jsem měla skoro půl páté, takže jsem si musela pospíšit. Jak řekla ta paní, jela jsem rovně a poctivě si počítala křižovatky. U třetí křižovatky jsem ale zazmatkovala. Doleva nebo doprava? Rozhlížela jsem se, jestli někde náhodou nevidím nějakou velkou budovu, ale nikde jsem nic neviděla. Tak dobrá, risknu to doprava.

Odbočila jsem, ale nakonec jsem se musela vracet, protože jsem měla jet přesně na opačnou stranu. Tentokrát jsem dojela k menší budově, kde byl menší nápis „Knihovna“ a vystoupila jsem. Prosím, ať je to ono.

Vešla jsem dovnitř a rozhlížela se kolem dokola, jestli neuvidím profesora, ale nemohla jsem ho najít. No jistě, při mém štěstí to bude přesně ta druhá knihovna – na druhé straně města. Otočila jsem se a vyšla z knihovny ven, když jsem do někoho narazila.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem slabou omluvu a chtěla projít. Ale zastavila mě ruka.

„Dobrý den, slečno,“ zaslechla jsem mužský hlas, tak jsem pozvedla hlavu. A rozpaky raději uhnula pohledem. „Nečekal jsem, že tu budete na vteřinku přesně.“ Zasmál se a pozvedl mě, abych nespadla. S nepochopením v očích jsem se mrkla na hodinky a zjistila, že je přesně pět.

Znovu jsem pozvedla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.

„Sluší vám to,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem začala přemýšlet. Sluší vám to? Vážně?! To nemůžu říct něco lepšího?! Ale jeho smích mě zarazil.

„Původně jsem to chtěl říct já vám, protože vám to opravdu sluší. Ale dobrá, beru to jako kompliment,“ uklidnil mě se smíchem. Zelenýma očima mě stále pozoroval a já v nich viděla zájem smíchaný s pobavením. 

Hm, myslím, že je dobře, že mi Marie nedala i pudr. Protože to bych byla ještě víc červená, než jsem v tuhle chvíli.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 4. kapitola: