OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - Epilog

01.01.2016 (11:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 703×

Epilog

Do uší mi pronikl ostrý zvuk budíku. 

Skoro bych přísahala, že se mi pod tím náporem oktáv rozkmitaly ušní bubínky. Dlaně jsem zaťala do pěstí, protáhla si zápěstí a dlaní praštila do toho proklatého stroje sídlícího na mém nočním stolku. 

Bylo zvláštní, kolik hluku ta malá krabička dokázala nadělat. Když jsem si ten tón na vyzvánění volila, líbil se mi, byl rytmický, takový povzbuzující, ale už velmi brzy mi došlo, že na rozdíl od toho budíku já nejsem po ránu schopná sršet stejně euforickou náladou. 

Ten zvuk mě doslova deptal. A možná, že to bylo taky tím, že já jsem na rozdíl od tohoto rušivého elementu nebyla žádné to ranní ptáče. Mávla jsem nad tím dlaní. 

Došla jsem k oknu a dlaněmi se zapřela o parapet. Tělem mi projela bodavá křeč. Prsty jsem zatnula do toho umělohmotného materiálu a pořádně se protáhla. 

Naskytl se mi pohled na sluncem ozářené ulice a domky stojící o silnici dál.

S dobrou náladou jsem se vydala do koupelny trochu se zcivilizovat. 

Už vysprchovaná, oblečená a učesaná jsem stála v kuchyni, tiše si pohvizdovala a sledovala prskající olej, který se pomalu, ale jistě začal rozehřívat na pánvi. 

Přidala jsem na pánvičku drobně nakrájenou cibulku, společně se slaninou jí osmažila a přihodila ještě tři vajíčka. 

Místnost se začala okamžitě naplňovat tou lahodnou kombinací vajíček a čerstvé kávy. Prskání z pánvičky přerušoval jen tichý hlas moderátora, ozývající se z rádia nad kuchyňskou linkou.

Odstavila jsem pánev a vypla plyn. Hned na to se ozval zvuk hlásící vyskočení toustů z toustovače. 

Zaposlouchala jsem se do písničky, která začala právě hrát. Neznala jsem její jméno, ale líbila se mi. 

Když jsem tak nad tím vším přemítala, zapnutí rádia pro mě představovalo něco jako každodenní ranní rituál. Zajetý zvyk. Připadala jsem si, že v místnosti nejsem sama. 

Možná že to znělo trochu kýčovitě, ale já to tak opravdu viděla. Nesnášela jsem to tíživé ticho. Vyposlechla jsem si týdenní předpověď počasí a horoskop.

„Je právě sedm hodin a většina z vás se začala probouzet do nového dne," linul se mužský hlas z rádia. „Dnes nás čeká opravdu krásný den," zachytila jsem ještě poslední slova moderátora, než začala hrát zase další písnička. 

Hm, jestli se podle tebe ta písemka z ekonomie, co mě dnes čeká, dá považovat za zážitek k užívání, tak si to teda rozhodně užiju! 

Bylo to už půl roku, co jsem se rozhodla přestěhovat do Montany. 

Rozhodla? Uchechtla jsem se. Vlastně to byla první cedule, co jsem spatřila na silnici. Tenkrát jsem si řeka, proč ne? A tak jsem byla teda tady. 

Rozhodla jsem se vrátit do školy a vystudovat něco, co mě baví a zajímá. Přihlásila jsem se na střední odbornou technologickou fakultu. 

Dokonce jsem si našla i práci. Pracovala jsem v jednom fast foodu nedaleko odsud jako číšnice. 

Já vím, já vím. Fast food vážně sranda, ale plat mi dokonale pokrýval výdaje spojené se školou, jídlo a sem tam i nějaké to oblečení. 

Dům, ve kterém jsem žila, jsem si koupila za peníze, co jsem si vydělala ještě kdysi mou ne zrovna legální prací. Pár peněz jsem darovala do dětských domovů, rozhodla jsem se tak učinit hlavně proto, že jsem věděla, že ty peníze nebyly vydělané zrovna legálně a tímto gestem jsem je chtěla alespoň z části očistit. 

Chtěla jsem, aby byly použity na něco smysluplného a darování do dětských domovů, se mi v tu chvíli jevilo jako dobrý nápad. 

No, a tu hrstku, co mi ještě zbyla, jsem uložila na účet a nechala naskakovat úroky. 

Z mého přemítání mě vyrušil zvonek u dveří. Zkrabatila jsem obočí. 

Co to? Plyn jsem zaplatila. Začala jsem si na prstech pravé ruky odpočítávat dané body. 

Vodu taky, o elektrice ani nemluvě. Psa nemám, takže si na mě nemůžou jít stěžovat ani rozzuření sousedé.

Soukala jsem se ze židle a pomalým krokem došla ke dveřím. Nahlédla jsem do kukátka, ale nic, byla tam tma. Zase jsem se otočila a chtěla se vrátit do kuchyně, když vtom někdo zaťukal. 

To se mi snad jen zdá! Chytila jsem za kliku a opatrně pootevřela dveře. Uklidňovala mě snad jen myšlenka, že od návštěvníka mě dělil ještě řetízek na dveřích. Trochu jsem vystrčila bradu ze dveří.

„Promiňte, slečno, že ruším takhle po ránu, ale rozbilo se nám auto, a tak jsme si říkali, jestli byste tu neměla nějaké to nářadí, abychom se na to mohli kouknout." Mlčela jsem, a tak se ten hlas ozval znovu.

„Samozřejmě bychom nepohrdli, kdybyste k tomu přihodila třeba i kafe a snídaní."

Zamžourala jsem očima. „Snídani mám jen pro sebe." V ruce se mu hned objevila krabice s koblihami. 

„Ale to vůbec nevadí, my jsme si po cestě snídani koupili. Když nás pozvete dál, taky bychom vám nabídli." Další osoba k mým očím pozvedla termosku.

„Kafe taky máme, vidíte? My jsme vlastně docela nenáročná skupinka."

„Co tady děláte?" 

„No to víte, dozvěděli jsme se, že se sem přistěhovala pro nás jedna velmi blízká osůbka, která má shodou okolností i dnes narozeniny, tak jsme si řekli, zastavíme se tu a společně to oslavíme, víte, vždy jsme narozeniny slavili spolu. Dali jsme si dobrou snídani, seděli u televize, večer jsme si zašli někam do klubu a jen tak jsme se bavili." 

„A ona ví, že za ní jedete?" 

„No, v tom je ten problém, ona o tom nemá ani potuchy, víte, doufali jsme, že jí překvapíme. No, uznejte sama, v tak důležitý den, jako jsou narozeniny, musí být rodina pohromadě. A my jsme její rodina."  

„A co ona, byla by ráda, kdybyste za ní přišli?" 

„To musíš vědět sama." Nadzvedla jsem ruku, odšoupla řetízek a vrhla se Robovi okolo krku.

„Chyběli jste mi. Strašně moc jste mi chyběli." Putovala jsem z jednoho náručí do druhého. 

„Ty nám taky, zlato. Ani nevíš jak. Dokonce se mi stýskalo i po tom tvým rýpání," pravil Rio, zatímco mě drtil v tom svém medvědím náručí. Jako poslední mě obejmula Luci. 

„No, konečně, že jsi zase tady, nemáš ani tušení, jak těžký je s nimi vyjít, když jsem na ně sama."

Upřímně jsem se usmála a se slzami na krajíčku se jich zeptala: „Tak co tu jen tak postáváte, pojďte dál, ne?" Snažila jsem se mrkáním zahnat ty slané kapky v mých očích. 

„Už jsem myslel, že to neřekneš," usmáli se na mě a vtrhli do obýváku. Hned mi to tu přišlo plnější, živější. 

Dům ihned naplnila ozvěna překřikujících se hlasů, smíchu a popichování. Ještě před nedávnem pro mě tohle místo představovalo jen útočiště, do kterého jsem se každý večer vracela a ráno odcházela. Byl to jenom dům. Dům, co se právě teď proměnil v opravdový domov.

Po snídani jsme se usadili do obýváku na pohovku. Já, Lu a Rio jsme si sedli na zem do tureckého sedu. „Ještě jsme ti nedali dárek k narozeninám," podíval se na mě spiklenecky Robert. „Asi bych pro něj měl dojít." 

„Vy jste ho nechali venku?"

„Jo, hned se vrátím, ano?"

„Ok." Mezitím, co se Robert vzdálil, mi Stev převázal oči svou palestinou a vytáhnul na nohy.

„Tak pojď." 

„Kam?" ptala jsem se ho váhavě. 

„Neboj, povedu tě," uklidňoval mě „Ale nenecháš mě schválně nabourat někam do zdi, že ne?"

„Neměj strach, ještě jsi mě nestačila tak moc vytočit." 

I s tou palestinou na očích jsem si uměla živě vybavit ten jeho typický škleb. „Ok, budu si to pamatovat, jo?"  

„Kde to mám podepsat?" Poslepu jsem ho bouchla do ramene. 

„No tak, nechte toho!" okřiknul nás zpovzdálí Robertův hlas. 

To se už stihl vrátit? 

„A teď, Willou, tvůj dárek." 

„Kde?" začala jsem rukama ohmatávat své okolí. Milovala jsem dárky. 

„Udělej dva kroky dopředu." 

„Uhm… ano, a teď natáhni ruce před sebe." Se smíchem jsem udělala to, co po mně chtěl. Moje ruce nahmataly něco měkkého, teplého. Trochu jsem TO zmáčkla. 

Ozvalo se tiché: „Opatrně, ať si to hned nerozbiješ." Zamlaskala jsem a rukou zajela na něco pichlavého to snad… ruku jsem položila, teď už vím, že na nos, a zmáčkla. 

Ten tvar bych nikdy nezapomněla. Prudce jsem si strhla šátek z očí. „Trevore?" Trevor? ozval se ve mně po půl roce zase ten známý hlásek patřící té zrůdě v červeném.   

„V lidské velikosti." Bože, to je on! To je on! Ať tě ani nenapadne to projet jako minule! peskovala mě Karkulka a mlátila mě po hlavě košíčkem.

„Co tady děláš?" Bože, tak zbytečný otázky by nepokládala snad ani Popelka!

„Dal jsem výpověď." Začal si namotávat pramínek mích vlasů na ukazováček. On dal výpověď? Proč?

„Cože?" Začal po mně pošilhávat očima.

„No víš, já dal jsem výpověď kvůli tobě, andílku. Mezi Chicagem a Montanou je přeci jen dost velká vzdálenost. A navíc šéf říkal, že tu shánějí nového policistu. Naštěstí pro mě je ředitel této pobočky šéfův známý. Prý se za mě přimluví." Přiblížil se ke mně. Hm… moc hodnej ten šéf! Možná bys mu jako poděkování mohla poslat pohádkovou knížku!

Tady to nefunguje jako v zemi nezemi! S pohádkovou knížkou by si mohl vytřít leda tak…

Ticho! Ber trochu ohledy na mé rodné stránky!

Teatrálním pohledem jsem viděla, jak se ostatní začali pomalu vytrácet z místnosti. Trevor se ke mně ještě o krok přisunul. „Stýskalo se mi, andílku," upřeně se mi zadíval do očí. Mně taky, kocourku. A nebýt téhle nány, hned bych se ti rozeběhla do náručí!

Kdybys zůstala jen u té náruče, možná bych s tebou i spolupracovala!

Můžu snad za to, že mi můj tvůrce připsal až příliš moc velkou fantazii?

Pohledem jsem znovu uskočila na Trevora. Byl tak roztomilý. „Myslela jsem si, že to nikdy neřeknu, ale mně taky." Samolibě se usmál.

„Hele, zase si tak moc nefandi, potřebuješ zatraceně moc, aby ti někdo pravidelně srážel to tvoje ego, které za dobu mé nepřítomnosti narostlo přímo do gigantického rozměru!" Jo, jo, Willou, jestli ti to pomůže, klidně si to nějak odůvodni! 

„A ty se hlásíš jako dobrovolník?" blýsklo mu v očích. Tak přesně tohle jsem milovala.

Prosím, prosím… Já taky!

Ty abys nebyla taky jednou pozadu, že? 

Dlaněmi jsem zajela na jeho prsní svaly. „Co mám dělat, někdo musí téhle zemi pomoci," prohlásila jsem neutrálně a ignorovala Karkulčiny ódy na jeho břicho.

„A ty se toho ochotně ujmeš. Rozumím," se smíchem pokyvoval hlavou. 

Zabodla jsem mu ukazováček do prsou. „Ale ne, že…" zarazil mě v pulce věty tím, že mě políbil. Jó, takhle se na ni musí! Zacpi jí pusu dřív, než stačí protestovat!

Po chvíli se ode mě odtrhnul. Lapala jsem po dechu. „Stejně tě nesnáším," vyslovila jsem jaksi s obtíží.

Dlaněmi mi jezdil po pažích. „Já tebe taky," odpověděl mi. 

Líbla jsem ho a hlavu si položila na jeho prsa.

„Já tebe taky," zopakoval, objal mě a jen tam tak se mnou tiše stál. Přivřela jsem oči a zadívala se do stropu. Byla jsem šťastná. 

On a ta skupinka vedle pro mě byli vším. Vším, co jsem k životu doopravdy potřebovala. Takhle dobře jsem se snad ještě nikdy necítila. 

Možná, že to bylo i proto, že teď jsem už konečně věděla, že mé předchozí starosti o tom, že bych neuměla jen tak žít, byly mylné. 

Měla jsem půl roku na to, abych se o tom ujistila. 

Lehce jsem se od Trevora odtáhla a zadívala se mu do očí. 

Nezáleželo na tom, jak, kde, proč a za jakých okolností jste se narodili. Vlastně nezáleželo ani na tom, jak se v životě prosadíte, čím si ho vyplníte a jak se k němu postavíte, tyto body byly sice také velmi důležité, ale stále ne ty hlavní. Tou nejdůležitější věcí bylo, umět si svůj život žít. A přesně to jsem taky měla v plánu. 

Nechtěla jsem stále přemýšlet o tom, co, jak a proč bych měla udělat. Plánovat si každý svůj krok, každou myšlenku, nebo se zbytečně stresovat či řešit věci, které nejsou podstatné, které nejsou důležité. Rozhodla jsem se prostě jen žít a přijmout všechny nástrahy, problémy, ale také radostné chvíle a výhry, co mi život přinese. 

Stát se může přeci cokoliv. Usmála jsem se na Trevora a znovu ho políbila.

Jeden citát pravil, že život byl jako bonboniéra, nikdy jste totiž přesně nevěděli, co ochutnáte. A právě v tom to i bylo. Nezáleželo na tom, co ochutnáte, záleželo pouze a jedině na tom, jestli si to dokážete vychutnat. A já udělám cokoliv, cokoliv abych si své "bonbóny" vychutnala a přijala takové, jaké budou. Cokoliv.

„Hej, vrať mi ten ovladač!" ozvalo se z vedlejší místnosti. 

Se smíchem jsem se odtrhla od Trevorových úst a zabořila mu můj rozesmátý obličej do ramena.

Ach, jak jen jsem bez nich mohla ten půl rok přežít? Chyběli mi. Všichni do jednoho mi zatraceně moc chyběli, a i když jsem si to přiznávala opravdu s velkou nevolí, dokonce i ty. Poslala jsem tuto myšlenku té bestii, která se ani zdaleka nepodobala té nevinné dívce, kterou jsme znali z pohádek.

Konec

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - Epilog: