OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! - 5. kapitola

24.06.2013 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1257×

Vystoupila jsem z letadla, záda obtěžkaná batohem, na sobě už obléknutý Robův svetr, a pomalu kráčela do obrovské letištní haly. Byla jsem zvědavá, jak se najdeme. Bylo tu tolik lidí. A já to tu ani trochu neznala.

Koukala jsem se okolo a hledala známou tvář, ale nikde jsem neviděla. Doufám, že nezapomněl. Ale to by mi neudělal, slíbil, že tu bude. Nervózně jsem si skousla spodní ret a zoufale se koukala do toho davu lidí.

A pak jsem ho konečně uviděla, ale on mě asi viděl dřív, protože si to s úsměvem mířil ke mně. Pořádně jsem si ho prohlédla. Jeho ozdoba na tváři, co jsem mu udělala, už zmizela, nebyla po ní jediná známka, jen moje vzpomínky. Usmála jsem se na něj taky a konečně ze mě opadl strach, že by zapomněl a jak to bude vypadat, až ho uvidím. Zhluboka jsem se nadechla a taky mu vykročila naproti. Byli jsme kousek u sebe, když se natáhl a objal mě.

„Jsem rád, že jsi přijela,“ usmíval se, když se odtáhl.

„Všichni touží po mé společnosti. Musíme vyzvednout můj kufr.“ Trochu nervózně jsem se usmála a zavrtěla se. Popadl mou tašku a dokonce po chvilkovém přetahování mi vzal i batoh. Pravý anglický gentleman se konečně dostával plně na povrch jeho osoby.

Zatímco on dával moje věci do kufru, já se musela ubezpečit, na jaké straně je volant a kde moje místo spolujezdce. Neušlo mi, jak mu cukaly koutky a sledoval mě. Jemu se to řekne, on tu žil, ale já byla zvyklá na jinou stranu než on. Jen jsem mu vrátila škleb a to ho pobavilo mnohem víc.

„Kam to bude, madam?“ otočil se na mě, když už seděl za volantem.

„Oběd.“ To jediné slovo stačilo, sliboval mi jídlo.

Koukala jsem se z okna na to město. Pořád mi přišlo neskutečné, jak je to tu jiné, a to mě opravdu lákalo. Zastavil až v zapadlejších uličkách města, kde jsem ho následovala až do jedné pěkně vypadající restaurace. Moc lidí tu nebylo, taky čas oběda byl dávno pryč.

„Svetr se stále líbí,“ nadhodil a já sklopila pohled.

„Proč by se nelíbil, mám ráda modrou a volnější věci,“ odpověděla jsem nakonec. Trochu jsem se toho všeho bála, že nám to oběma bude připadat divné a budeme se chovat jinak, ale zatím to tak nevypadalo. Ulevilo se mi. Už při jídle jsme začali dělat celkem srandičky s jídlem. A ta rozesmátá nálada nás neopustila ani při cestě k nim domů.

Otevřela jsem dveře a ke mně přiběhla Patty, vrtěla ocáskem a štěkala.

„Ahoj, zlobidlo,“ zasmála jsem se a pohladila ji. Robert odnesl můj kufr a já se vítala s Patty. „Že budeš tentokrát hodná a nezničíš mi boty?!“ zajímala jsem se a ona štěkla. „To jsem ráda,“ zasmála jsem se, ale nejen já. Podívala jsem se a v chodbě uviděla Lizzie.

„Alex,“ usmála se a na přivítanou mě objala.

Jak jsem zjistila, doma jsme byli jen my neposlušné tři děti a podle instrukcí od Clare jsme neměli nic podpálit. Svědomitě jsme se o to všichni tři snažili. Stihla jsem se pozdravit ještě s Richardem, když se vrátil z práce, ale moc dlouho to netrvalo a Rob mě táhnul ze dveří ven. Opravdu mě nemohlo překvapit, že mě dovedl opět do té hospody, a už vůbec ne jeho přátelé, kteří už tam poslušně čekali.

Bylo mi dovoleno jedno pivo. Tedy ve skutečnosti jen usrkávání od Roba, a to jsem vždy počkala, až bude koukat jinam, a vzala jsem si ho. Pokaždé se na mě přísně podíval a já ukazovala, jaký jsem andílek.

Nastala i muzikální vložka v podobě Robova vystoupení. Většinou, když jsem někde byla jen podruhé, byla jsem stále nejistá a hodně opatrná, ale tohle se vymykalo veškerému mému normálnímu chování. Nemlčela jsem, pokoušela jsem se s nimi v lámané angličtině mluvit a oni to ocenili a trpělivě se se mnou pokoušeli dobrat k výsledku mého zkoušení. Unaveně jsem seděla na zadním sedadle v taxi vedle Roba, těšila jsem se do postele.

„Ahoj,“ pozdravila jsem unaveně Clare a Richarda v obýváku. Clare mě objala a ověřovala, zda mě její syn znovu neopil. Rob mě musel odvést až do postele, oči se mi zavíraly proti mé vůli a tak mě vedl poslepu.

Nepřipadala jsem si na návštěvě a hned ráno při snídani to tak vypadalo. Cítila jsme se jako doma a začala se tak chovat, ověřila jsem si, zda to Clare nevadí, ale byla v pohodě.

„Oni jdou taky?“ ověřovala jsem si nevěřícně u Roba, když se jeho rodiče připravovali do hospody.

„Jo,“ pokrčil rameny. Stejně jsem si je všechny přeměřila pohledem.

Ještě v autě při cestě jsem si myslela, že si dělají srandu, jen nás vyhodí u baru a pojednou někam jinam, třeba do restaurace, ale to byla jen moje představa. Opravdu šli s námi až dovnitř. Všimla jsem si změny, a to, že nějaké stoly na druhé straně byly u sebe a už nějaké místa byla zaplněna, viděla jsem Toma, Sama, Marcuse a další známé tváře.

„Profesorko?“ vydechla jsem ohromeně.

„Ahoj, Alex, tady jsem jen Adéla.“ Pokynula mi rukou, abych se vedle ní posadila.

„A co tu děláte?“ Pořád jsem to nechápala.

„S manželem a synem sem jezdíme každý rok. Pattinsonovi jsou známí,“ uvedla vše na pravou míru, ale já byla dál trochu v šoku.

Přede mnou na stole se objevila sklenice coly a jedno pivo. Zvedla jsem pohled vedle sebe, kam se usazoval Rob. Provokativně se usmál.

„Tentokrát ne,“ kroutila jsem záporně hlavou a pivo strčila před něj. „Tak co tohle má znamenat? Scházíte se často?“ rozhodla jsem se vyzvídat.

„Ani ne, jen na zvláštní příležitosti. Je znáš,“ ukázal na lidi, které jsem už odtud znala. „Pak tu je tvá profesorka s manželem, jinak tu není nikdo cizí.“ Měl pravdu, ve skutečnosti jsem je znala všechny, nebo aspoň od pohledu.

„A jaký je důvod, že tu jsou?“ Naklonila jsem se k němu blíž, profesorka vedle mě si povídala s Clare přes stůl.

„Protože zatajuješ informace,“ trochu se zamračil.

„Já?“ ověřovala jsem si a ukázala na sebe překvapeně prstem. Rázně přikývl hlavou a napil se piva.

„Alex, proč jsi nám to neřekla?“ zeptal se najednou jinak. Nechápala jsem, o co jde, a tak se na něj jen překvapeně dívala.

„Co jsem neřekla?“

„Že jsi měla včera narozeniny, bylo patnáctého července. A tobě bylo patnáct,“ usmál se na mě Rob a tím mě zaskočil.

„Jak to víš?“ nechápala jsem, kde to sebral, tohle jsem mu rozhodně neřekla.

„Mám svoje zdroje,“ zazubil se na mě a mně to došlo. Jarošová! Otočila jsem se na ni a ta se jen usmívala.

„Tak mám narozeniny, a co?“ pokrčila jsem nevzrušeně rameny a trochu uhnula pohledem do prostoru za ním.

„A co? Máš narozeniny a ty se musí oslavit. Abys věděla, dnes jsme tu kvůli tobě, tohle je tvoje oslava.“ A jen co to dořekl, přiřítila se servírka a nesla dort! Koukala jsem na ni, jako by spadla z jahody.

Položila přede mě velký dort. Byly na něm jahody a růžičky z marcipánu, který mám ráda. Svíček bylo přesně patnáct. Podívala jsem se okolo a všichni se na mě usmívali.

Všechny jsem jen pozorovala a nevěděla, co mám dělat. Chvíli jsem přemýšlela i nad útěkem, tohle bylo nemožné. Byla jsem pro ně všechny cizí holka a oni tu byli a zařídili mi oslavu k narozeninám, i když nemuseli ani brát na vědomí, že je mám. Nechali mi udělat dort a teď se všichni usmívali. Podívala jsem se vykuleně na Roba, ten se jen povzbudivě usmál a pokynul k dortu, abych sfoukla svíčky.

Zavřela jsem oči a, jak se patří, si něco přála. Chtěla jsem, aby mi ti lidé, kteří tu jsou, nezmizeli ze života. Hlavně Rob a jeho rodina. Nadechla jsem se a sfoukla svíčky, překvapilo mě, že se mi to povedlo na dva pokusy. Jindy se u toho moc směju a nedokážu je sfouknout.

Začali mi tleskat a gratulovali mi a já jim dojatě děkovala. Dort se rozkrojil a všichni si brali. Když jsem dojedla svůj díl, omluvila jsem se a vydala se ven. Musela jsem na chvíli vypadnout, trochu si srovnat myšlenky.

Chvíli jsem se koukala okolo sebe po ulici, když z baru vyšel Rob a mířil přímo ke mně.

„Utíkáš?“ zadíval se na mě a zkoumal, co udělám. Asi toho moc nevyčetl z mého postoje, když jsem se jen lenivě opírala o zeď.

„Neutíkám, potřebovala jsem na chvíli na vzduch,“ ohradila jsem se, Pořád ze mě dělal sraba a malou holku. Jo, v porovnání s ním jsem jí byla, ale stejně.

„Něco pro tebe mám,“ znovu mě obdařil úsměvem a vytáhl z kapsy krabičku a podal mi ji. Byla to malá stříbrná krabička s mašličkou. V těch se dávaly šperky. Překvapeně jsem se podívala na Roba, ale ten se usmíval a čekal. Na chvíli jsem zaváhala, jestli to mám vůbec otevírat, nebo ne. Zvědavost mi nedala. Otevřela jsem ji a podívala se na její obsah.

Byl tam řetízek nebo náramek, nevěděla jsem s určitostí, protože jsme viděla jen kousek stříbrného proužku, a na něm byly dva přívěšky - pes a bota. Nechápavě jsem se podívala na Roberta.

„To je, abys nezapomněla. Vzpomínka na Patty, jak ti rozkousala boty,“ usmál se. Dívala jsem se na něj a nevěděla, co dělat, tohle bylo další krásné překvapení. Tenhle kluk byl samé překvapení a mě tím i trochu dojal.

„Děkuju,“ hlesla jsme potichu, protože to nahlas nešlo.

Byl to krásný propracovaný dar, bylo vidět, že opravdu přemýšlel, co mi dá. A já si toho neuvěřitelně vážila. Protože mi nic dávat nemusel a mohl se tvářit, že o mých narozeninách neví.

„Ukaž, připnu ti ho,“ zasmál se, když jsem dál zírala na obsah té krabičky v ruce. Vytáhl z něj náramek a připnul mi ho na levou ruku.

„Moc děkuju.“ Podívala jsem se na něj a on se na mě kouzelně usmíval. Natáhla jsem se na špičky a dala mu pusu na tvář. Objal mě kolem ramen a vrátili jsme se do baru. Kde mi dal pivo. Podívala jsem se na něj.

„Máš narozeniny, musíš to oslavit,“ pošeptal mi do ucha.

„Nechci, aby to dopadlo jako minule,“ neodpustila jsem si připomínku.

„Budu tě hlídat,“ slíbil, a tak jsem se napila.

„Jedeme domů,“ slyšela jsem Roberta z dálky, ale to mě nedonutilo otevřít moje těžká víčka. Nikam se mi nechtělo a ani on mě v tuhle chvíli nemohl donutit.

„Alex,“ lehce se mnou zatřásl.

„Chci spát,“ odbyla jsem ho.

„Roberte, tak ji vezmi,“ slyšela jsem ženský hlas. Chtěla jsem něco říct, ale neměla jsem sílu.  Nakonec si po delší době někdo povzdechl a já cítila ruku pod koleny a na zádech a ztratila jsem židli pod zadkem. Ale nová opora byla na mém levém boku, tak jsem se k ní víc natiskla a stulila, aby se mi líp spalo.

Omlouvám se za menší výpadek, pokusím se dodržovat jednotýdenní vydávání.

Děkuju za komentáře.

Vaše Anamor8

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! - 5. kapitola: