OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nezlomitelní - 6. Nový domov



Nezlomitelní - 6. Nový domovWill se vrací zpět do horského městečka. Tentokrát ale vymění hotel za starou faru, kde má symbolicky započít nová etapa jeho života. Než se vůbec stačí rozkoukat, už je v zápřahu, a Anna mu nesleví.

Bílý teréňák zaparkoval před starou farou. Na mnoha místech omšelou omítku zakrýval břečťan a psí víno. Malá bílá okna byla otevřená dokořán a záclony se v nich líně pohupovaly, jak se teplý vánek dral dovnitř.

Larry vysadil Willa na vozík a pak jej tlačil po starých dlažkách k dvoukřídlým dubovým dveřím. Míjeli dlouhé záhony plné odkvétajících letniček a růží. Vysoká lípa shazovala první žluté listy, jako by se loučila s létem a vítala podzim.

„Je tu hezky,“ pronesl Larry zasněně, rozhlížejíce se po okolí.

Will se ohlédl k vysoké zdi z opuky, která dělila zahradu od hřbitova. „A milý sousedé.“

Barnabáš očichával se zájmem nové teritorium. Bez ohledu na dobré vychování zvedl nohu u kmene stromu, rozrostlých chryzantém i brány.

„Pořád nad tím přemýšlím,“ povzdechl si Will. „Nevím, jestli je tohle dobrej nápad.“

„Teď už z toho nevycouveš,“ poznamenal Larry pobaveně, jakmile se v okně nad vchodovými dveřmi objevil Vašek. Za radostného povyku, který se rozléhal celou farou, vyběhl ven rovnou k psovi. Barny, jehož uši za běhu létaly vzduchem jako pár křídel, malého přítele přivítal se stejnou radostí. Charakteristický bíglý štěkot se rozléhal přes urnový háj a hroby až k lesu.

Ve dveřích se objevila Anna. S Larrym si podali ruce jako staří známí, prohodili pár slov.

„Kde máte kufry?“ nadhodila, dotaz byl směřovaný k Willovi. Ten ale neodpověděl – sledoval masku Maseratti schovaného pod přístřeškem. Chtěl zase řídit, ale v zesláblých rukách sotva udržel hrnek, natož volant.

Zatímco Larry vyběhl k autu pro zavazadla, Anna zatlačila vozík do chodby. Vysoké klenby rámovaly stropy stoleté budovy. Na rozdíl od jeho sídla tu ze všech koutů dýchal domov a pohoda starých časů. Každá místnost byla oddělená širokými dvoukřídlými dveřmi s nízkými sešlapanými prahy. Tedy kromě kuchyně, kam jej zavezla nejdřív. Přes bidlo nad zjevně novými kachlovými kamny se sušily utěrky a pár ručníků.

„Máte hlad?“ zeptala se po chvíli, kdy se host rozhlížel. Jen zavrtěl hlavou. Evidentně si jeho pozornost získal obraz Ježíše se srdcem v dlaních. Na všech obrazech se Syn Boží tváří vždy stejně, trpící.

Navrhla, že mu ukáže pokoj, kde bude bydlet. Ostatně byl ideální čas na menší obchůzku, protože Larry, obtěžkaný kufry a cestovními taškami, stál ve dveřích se zoufalým výrazem.

Willův pokoj byl přes chodbu hned naproti. Místnost zařízená starým dřevěným nábytkem, jaký si pamatoval z jejich rodového sídla, působila útulně. O silných stěnách si ale nedělal iluze, pokud šlo o udržení tepla. Bude si tu muset topit v malých kamnech. Dřevo už bylo přichystané v dvouuchovém koši.

Larry vyskládal zavazadla na zem vedle postele a rozloučil se s tím, že jej ještě čeká spousta práce. Willovi bylo značně nepříjemné, jak rychle se ho kamarád snažil opustit. Chápal, že není středobodem vesmíru, ale připadal si jako vhozený do lvího výběhu. Jen pevné sevření ramene tou ohromnou dlaní a mrknutí říkalo, co chtěl slyšet. A při tom, jak dlouho Anně trvalo vyprovázení černého obra, předpokládal, že společně kují další pikle.

„Je tu docela chladno,“ poznamenal Will, jakmile Anna otevřela velkou skříň a začala skládat oblečení z kufru do polic.

„To je kvůli mrtvolám. Bývala tu márnice, než jsme faru předělali,“ odpověděla prostě a dobře se bavila Willovým vyděšeným výrazem.

„Děláte si srandu?!“ vyhrkl o oktávu výš.

„Nedělám.“ První prázdný kufr zasunula pod postel. „Až tu večer zatopím, budete spát jak zabitej.“

„Jsem rád, že se dobře bavíte,“ utrousil rozčileně. „Dáte mi klíč ode dveří?“

Se sloupečkem trik v ruchách mu věnovala nevěřícný pohled. „Žádný není. Kdo by kradl mrtvoly?“

Protočil oči, jakmile se usmála a pokračovala v ukládání oblečení. Všiml si prošlapaných, ale čistých světlých prken. Byly ohoblované, bez silné vrstvy laku, tak jak se to dříve dělalo. Jen u postele ležela ovčí kůže. Ve své podstatě mohl být jen vděčný za absenci koberců. Doma v obýváku s ním zápasil celé roky.

„Proč jste se zapsal v hotelu jako Benedikt?“ přerušila ticho, které jen stupňovalo napětí.

„To o mně víte sakra málo,“ protáhl s teatrálním dotčením. „Je to mé prostřední jméno, které nepoužívám. Po pradědečkovi Benedikt a po dědečkovi William. WBL jsem měl na kapotě auta, vzpomínáte?“

Vzhledem ke skutečnosti, jak si Laubringen střežil soukromí před novináři, tak krom několika aférek a jiných drbů o něm veřejnost moc nevěděla. Měl pověst sukničkáře a věčného adolescenta vymetajícího večírky, kde alkohol tekl proudem. Řádky o rodině a původu by se vešly na tramvajovou jízdenku.

„William Benedikt z Laubringenu,“ představil se s úklonou.

„Pilot s modrou krví,“ rozesmála se. „Divím se, že to na vás novináři už dávno nevytáhli.“

Dobu, kdy šlechta bývala v Evropě pod drobnohledem, utnula druhá světová válka. Příliš mnoho z nich spolupracovalo s nacisty, což zahnalo rytířské tituly i urozené rodokmeny na stránky románů a učebnic dějepisu. Honoraci nezbývalo nic jiného, než prodat to, co uměli. V případě jeho pradědečka šlo o rozvoj automobilového průmyslu. Vsadil poslední peníze, které jim po změně zbyly, na v té době nepříliš známou automobilku Masserati, kde uplatnil technické znalosti a cit pro estetiku. Ale v jednadvacátém století se šlechta pokoušela splynout s davem, pokud nešlo vyloženě o královskou rodinu.

„Dnes už to není výhoda, být pan hrabě,“ připustil nakonec.

Anna nacpala poslední cestovní tašku do kufru a schovala jej k bratříčkovi pod postel. Atmosféra se alespoň částečně uvolnila.

„V Čechách pan hrabě zametal ulice. Vítězný únor ho zbavil fabriky, majetku, peněz i společenského postavení,“ nastínila odlišný sled událostí, které se děly po válce jen pár set kilometrů od Rakous.

Will se zeširoka usmál. Tak přeci jen bylo jeho tušení správné. Anna nebyla Rakušanka ani Němka, přestože příjmení ji od místních nijak neodlišovalo. V některých slovech zaznamenal lehký měkký přízvuk a navíc syna oslovovala slovanskou variantou jména.

„A vy jste v životopise zase neuvedla českou národnost,“ pronesl s pocitem, jaký musel mít Vespucci při objevování Ameriky.

„Kdybyste ho opravdu četl, věděl byste, že jsem se narodila v Českým Krumlově,“ odpálkovala ho suše, čímž mu strhla úsměv z tváře.

„Popravdě mě víc zajímaly schopnosti a vzdělání,“ pokusil se uhrát celou záležitost do outu.

„Zvláštní,“ protáhla přemýšlivě. Ruce zkřížené pod prsy, rty našpulené a obočí pozvednuté v káravém výrazu. „Na pohovoru jste se mě zeptal jen na velikost podprsenky.“

Pozvedl dlaně v obranném gestu. I mistr tesař se někdy utne. Stává se i v lepších rodinách.

Když Willa vezla do obýváku, přemýšlel nad tím, jak se jejich spolupráce bude odvíjet dál. Netroufal si jejich vztah nazvat přátelstvím v zárodku, protože v jistých chvílích se k němu stavěla stále dost negativně. Ale pak tu byly okamžiky, jako ty ve sprše, nebo když mu teď pomáhala z bundy. Budou neustále jako na houpačce létat mezi souhrou a soubojem? Možná to mu tak imponovalo – žádný soucit, jen drsná hra.

„S cvičením začneme už dnes,“ houkla z chodby, když šla pověsit bundu na věšák. „Dohlédnu na to, abyste jedl každé dvě hodiny,“ pokračovala cestou do obýváku. „Dopoledne si vás ohlídá paní Bachmanová nebo Franz. Jak si zorganizujete čas, je vaše věc. Všechno v domě máte k dispozici. Když bude s něčím problém, zavoláte mi. Dílna je sotva dvě minuty cesty odsud. Odpoledne mám díky končící sezóně volnější, takže rehabilitace čekejte od jedné hodiny.“

„K dokonalosti vám chybí už jen bičík a vysoké podpatky,“ utrousil drze, ale uvnitř nevycházel z údivu, jak bylo vše do detailu připravené.

„Když budete hodný chlapec, tak na bič nemusí vůbec dojít,“ zavrněla, pak zmizela zkontrolovat Vaška a psa.

Přemýšlel nad tím, jestli má tahle ženská někde hluboko ve skříni schovaná pouta, důtky a podvazky. Bylo těžké ji kamkoliv zařadit při tom, jak rychle dokázala měnit masku jizlivé, sprosté drsňačky a empatické ošetřovatelky.

Při pohledu z okna viděl přímo na panorama pomníků tyčících se k nebesům jako mrakodrapy v New Yorku. Hádal, že atmosféra na své morbidní děsivosti získá až po setmění, jak se plápolající plamínky lucerniček rozzáří. Copak může normální člověk bydlet u hřbitova a bez problému usnout? V extra rychlém sledu obrazů se pamětí prohnaly okamžiky z děsivých hororů a v tu chvíli věděl, jak těžká bude první noc.

***

Anna vyzvedla Willa na židli, podala mu pár kilových činek a postavila se za něj. Nejprve se závažím v rukách jen rozpažoval, ale jakmile ucítil slabost, podepřela jeho zápěstí vlastními dlaněmi. Pomáhala mu zvednout činky nad hlavu a pak pomalu klesat zase dolů. Najednou si uvědomil, jak klikatou cestou vlastně kráčí. Svaly na pažích a šíji začaly pálit, dále se přidalo zádové svalstvo. Tělo se vzpíralo náhlé zátěži, seč mohlo. Na čele a pod nosem brzy vyrašily první krůpěje potu. Cyklus cviků byl krátký a cítil se po něm hodně vyčerpaný. Musel si chvíli vydechnout.

„Neměl jste přestat cvičit,“ zaznělo mu u ucha, jakmile začala masírovat namožené trapézy. „Čeká nás hodně bolesti a potu.“

„Nás?“ podivil se skrz zaťaté zuby, když zmáčkla přecitlivělý bod. Bolest vystřelila přes lopatku, svezla se po páteři a zastavila kdesi v podžebří. Bez přemýšlení sáhl do kapsy tepláků pro léky a jeden nasucho spolknul.

Anně pilotova závislost na lécích pochopitelně neunikla. Jednu tabletu polknul ihned po příjezdu a další teď, zhruba po třech hodinách. Zamyslela se nad tím, jestli Laubringen zobe bobule kvůli bolesti, nebo jen z nutkání. Znovu podepřela zápěstí.

Nečekal, že bude tak těžké vrátit se ke starým zvykům. Dřív zvedal padesátikilové závaží bez námahy. A teď bez opory nezdvihne ani dvě kila. Zatnul zuby, křeč v nohách už tlumil lék, ale vršek těla byl rezistentní.

„Jak jste to myslela s tím ohlídáním?“ zeptal se zadýchaně. „Svéprávnosti mě ještě nezbavili.“

„Někdo by nad tím měl ale zauvažovat,“ utrousila. Přestala pilota podpírat, činky s žuchnutím narazily do prkenné podlahy, a vykročila k lednici, odkud vytáhla flašku s narůžovělou tekutinou. Nalila ji do sklenice a podala Willovi. „Vypijte to.“

Nedůvěřivě přičichl k obsahu. Jahodový koktejl plný proteinu. Neměl moc na výběr, a proto se snažil dávku vypít na tři zátahy. Chápal, jak důležité jsou podobné doplňky stravy pro rychlejší nárůst svalové hmoty. Kdyby nebyl v takovém stavu, nejraději by to svinstvo vylil do odpadu.

„Když budu v dílně-“ pokračovala, ale byla ihned přerušená jeho divokým vrcením hlavou.

„Nepotřebuju chůvu,“ vyhrkl, utíraje koutky. Chtěl navázat na jejich původní hovor na téma paní Bachmanová. „Vemte mě s sebou. Nebudu otravovat.“

Protočila oči v sloup. S tím, že bude nabourávat původní plán, počítala. Ale že začne hned první den, bylo překvapivé. Byl tu pár hodin a už si vyskakoval.

„Je to otázka týdne, než opravím jedno auto. Pak už budu vaše chůva zase já,“ pronesla se zamítavým tónem. „Navíc se na vás těší. Zavolat jí, ať nechodí, je nezdvořilé.“

Zdvořilé nebo ne, být pod dohledem paní Bachmanové bylo stejné, jako mít za zadkem Fionu. Věčné otázky a nikdy neutuchající brebentění. Navíc, její ňadra v těsném drindlu ho děsily ve snech ještě týden po příjezdu domů.

„Já se jí bojím,“ zaúpěl přehnaně.

Annino povytažené obočí a našpulené rty možná značily ústupek. Skutečnost, že se vrátila zpět za něj a započala s další sérií cviků, Willa vrátila zpět na zem. Vašek měl pravdu, když tvrdil, že nejdrsnější trenér je máma. Víc zakáže, než povolí.

„Pochopil jsem,“ pronesl vážně při zvedání činky v pravačce. „Chcete mě vytrestat. Musím pochopit, že tu máte navrch.“

„Umíte mlčet?“ šeptla mu náhle do ucha. Neubránila se úsměvu, jak v očekávání strnul a mírně přikývl. Zježené chloupky na předloktí ukázaly, že vyvést ho z míry je vlastně velmi jednoduché, pokud nedrží volant. „Tak mlčte.“

***

Vašek s Barnabášem seděli ve velké kuchyni, kde okolo kouřících hrnců pobíhala paní Bachmanová. Vůně těžkého koření a jemné vanilky obklopovaly tuhle místnost celoročně, ale s podzimem za okny se přidala skořice a svařené víno. Pravý vídeňský sachr, hustá horká čokoláda a perníčky lehké jako obláček doprovázely masopust a zahřívaly, když venku první mráz spálil zbylé listí.

Bígl se mlsně oblízl, jakmile jeden z hrnců opustilo kus hovězího. Poctivý domácí vývar, ve kterém stála lžíce, by si dal líbit. A z hřejivého úsměvu korpulentní dámy poznal, že i pro něj něco kápne, pokud nezačne štěkat.

„Jakpak dlouho tu bude?“ pokračovala ve vyzvídání paní Bachmanová.

Vašek pokrčil rameny a zaujatě sledoval, jak dáma v drindlu vytahovala z trouby jablečný závin. Ještě se z něj kouřilo, když do něj zakrojila a štráfek posadila doprostřed dezertního talířku. Přidala lžíci domácí šlehačky a posypala cukrem. Pak ten voňavý horký poklad položila před Vaška na stůl.

„Co dělají?“ zeptala se, na rtech vřelý úsměv.

„Will cvičí,“ odpověděl prostě klučina a názorně zašermoval hubenýma rukama, „a máma ho komanduje.“

Prošedivělé obočí paní Bachmanové rázem vypadalo jako dvě líbající se chlupaté housenky. Nechápavě zavrtěla hlavou a zádumčivě si mnula bradu. Její domněnky se naprosto míjely s realitou. Když to probírala s Francem, oba se shodli na tom, že bývalý pilot rozhodně nepřijel kvůli zlepšení fyzičky.

„Přivezl něco?“ nadhodila a srdéčko radostí zaplesalo, když Vašek přikývl.

„Čtyři loďáky oblečení.“

Stará dáma protočila oči v sloup a vrátila se k plotně. A to si myslela, že dostávat kloudné informace z manžela je ta nejnáročnější věc, jakou kdy musela podstoupit.

***

Will ležel na karimatce, Anninu váhu na nohou ani necítil. Přestože mu pomáhala při dělání sedů lehů, byl po pěti minutách vyřízený. Zesláblé svalstvo nebylo připravené na takový zápřah a brzy svůj protest dávalo důrazně najevo.

„Už nehraju,“ zamumlal vyčerpaně. „Tohle je týrání drobný zvěře.“

„Držel jste se dlouho,“ pronesla povzbudivě, když se zvedla a sáhla po cigaretě. Párkrát potáhla a sledovala, jak se šedavý opar vytrácí. Pak se vrátila k Willovi a začala protahovat nohy. Nenabídla mu nikotinovou pauzu, přestože si všimla mlsného pohledu. Musel mít skutečnou motivaci, aby překonával překážky.

„Baví vás tahle práce?“ zeptal se najednou, aniž by odtrhl oči od protínajících se ramen jednotlivých kleneb. Dokonalost staré architektury spočívala v komplikovanosti a eleganci. Byla naprosto odlišná od současné moderny plné železa, betonu a skla.

„Má své pro i proti, ale má smysl.“

„Na to jsem se neptal,“ upozornil Annu, že postřehl vyhýbavost odpovědi. „Je těžké odpovědět ano nebo ne?“

„Je těžké mít práci, která vás baví a ještě živí,“ prozradila a začala s cvičením druhé nohy. V kolenních kloubech praskalo a šlachy byly zkrácené. Jev doprovázející všechny vozíčkáře, kteří pod pojmem nefunkční nohy vidí žádné nohy.

„Proto si držíte ještě místo v dílně?“

„Ne,“ odpověděla se smíchem. „Baví mě ze šrotu dělat zase auta, za kterýma se každý otočí. Klub veteránů mě potřebuje. Většinou ale vypomáhám majitelovi s diagnostikou, protože si s počítačem moc nerozumí.“

„Vašek říkal, že jste pracovně vytížená,“ přitakal bez rozmyslu. Zaznamenal, jak na kratičkou chvíli strnula. Zatnul do živého.

Měla hypotéku a na spoustu věcí byla sama. Synovi mnohokrát vysvětlovala, proč bude o víkendu u paní Bachmanové. Ale děti vidí svět trochu jinak. Asi takový, jaký by měl být. Byly měsíce, kdy s Vaškem trávila víc času díky poloprázdnému penzionu. Pak ale nastal čas, kdy odcházela do práce brzy ráno a k večeru se vracela.

„Snažím se s ním trávit všechen volný čas, který mám. Kdybyste nepřivezl psa, byl by tu teď s námi.“ Na chvíli se odmlčela a pak chladně dodala: „Vím, kde je, jestli narážíte na mateřskou péči.“

„Nesoudím, jen konstatuju,“ pronesl bez výrazu. Chtěl vědět víc, ale každá přímo položená otázka byla odměněná vyhýbavou odpovědí nebo mlčením. „Spoustu problémů byste nemusela řešit, kdybych vás tehdy přijal, že?“

Překvapila ho klidným projevem a nepřerušením cviků. Zcela realisticky zhodnotila sled událostí jako nezvratný. I kdyby tehdy podepsali smlouvu, po nehodě by se ocitla ve stejné situaci. Jen o pár dní později. A kdo ví, kde by byla dnes.

„Přestaňte se k tomu pořád vracet,“ utnula debatu. „Je to pryč.“

S námahou se zvedl na loktech a chvíli sledoval, jak bříšky palců přejížděla po chodidle. Míval velmi citlivé plosky, kvůli tomu nikdy nechodil bos. Teď, i kdyby někdo tyčí zpřerážel jemné kůstky nártu, sotva by to zaznamenal.

„Pojďte ven,“ nadhodil. „Vyrazíme někam na vzduch.“

„Ještě jsme neskončili,“ upozornila káravě. Měli za sebou polovinu série, která měla napovědět, kde jsou nejslabší místa Laubringenovy fyzičky. Bez řádného dokončení asi těžko sestaví odpovídající tréninkový plán.

„Ale no tak!“ protáhl otráveně. „Nebuďte takovej suchar.“

S povzdechem položila Willovu nohu na zem a s výrazem obměkčené matky koukla na pilota. Přirovnat ho k dítěti by bylo eufemismem. Znala tuhle taktiku od Vaška – psí oči, prošení, objímání. Většinou nakonec stejně povolila.

„Musíme být realisté,“ řekla klidně, pak vstala a zvedla ho do vozíku. „Dnes ani jeden z nás nesplnil denní plán. Takže žádná odměna.“

„Sama jste říkala, že mi to šlo,“ poznamenal vyčítavě. Evidentně sázel, že dětská hra na city mu vyjde.

Nakonec, zklamán z prohry a se založenýma rukama, zíral před sebe, když tlačila vozík k místu, které doteď nebylo odtajněno. Koupelny spojené se záchodem nikdy nepochopil, přesto valná většina budov už nemívala tyto prostory oddělené. Příjemné teplo v kombinaci s čokoládově hnědými obklady vytvářelo uklidňující atmosféru.

„Nemyslel jsem si, že budete připravená vážně na všechno,“ poznamenal, jakmile si všiml plastové židle, jejíž cedníkovitý design napovídal, k čemu je určená.

„Poděkujte Larrymu,“ zamumlala, když zatahovala žaluzii v okně a koupací židli postavila do sprchového koutu, jehož nízká vanička byla sotva dva centimetry nad podlahou.

Bez jediného slova pak vyběhla z koupelny a zanedlouho bylo slyšet kovové řinčení hrnců. Hádal, že bude čas k obědu. Domněnku potvrdil těžko rozeznatelný (ale zato důrazný) hovor, který vedla pravděpodobně s Vaškem. Informace o dvacetiminutovém horizontu už přicházela z chodby nebo pravděpodobně z Willova pokoje.

„… s tebou nesmlouvám,“ ozvala se Anna stojící před koupelnou. „Odpoledne můžeš zase ven.“

Zaslechl tichounké pípnutí zavěšeného hovoru a dveře se rozlétly. V náruči držela složenou osušku, Willův sprchový gel, šampon a zubní kartáček s pastou. Díval se, jak vše dávala na své místo a chystala k dennímu užití. Nic nebylo viditelně separované; copak byl členem téhle rodiny? Nebo v něm ten pocit chtěla vyvolat? Najednou si uvědomil, že nikdy neuvažoval nad manželstvím a dětmi. V hektickém životě plném večírků na to nebyl ani čas.

Nečekal na výzvu a svlékl triko, které okamžitě putovalo do koše na prádlo. Uculil se nad tím samozřejmým gestem.

„To mi budete i prát?“ zeptal se pobaveně.

„Vzhledem ke skutečnosti, že vás zvedám ze záchodu,“ zamyslela se nahlas, zatímco přehazovala osušku přes hranu plexisklových dveří sprchového koutu, „a celého koupu, tak bych praní spoďárů nepovažovala za něco společensky nepřijatelného.“

Přitáhla vozík blíž ke sprchovému koutu, vyhrnula nohavice a tak jako posledně si musela poradit se svléknutím Willových kalhot. A i tentokrát se oba potýkali s pocitem trapnosti a studu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nezlomitelní - 6. Nový domov:

1. Rusalicka
08.09.2017 [22:16]

Dobre napsana dalsi kapitola, uz se tesim na dalsi, ktera bude doufam brzo. Jen tak dal.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!