OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Office story (8. kapitola: Celoroční procitnutí)



Martina rodí, Jakub je vážně zraněn

Byl to krásný víkend. Celé dva dny mu bilo srdce jako o závod a pořád si na to nemohl zvyknout. Snad ho ten náhlý příval štěstí nezabije. Je vůbec možné, aby měl někdo tolik štěstí? Je. Vždyť on ho má.

V neděli ale Martině nebylo nejlíp. Proto přikázal, aby ležela. Přichystal snídani, uvařil oběd. Zkrátka se nesměla ani hnout. Pustil jí televizi, povídal si s ní a dokonce jí četl.

„Kubi, nemůžeš mě tak obskakovat. Jsem totálně nemožná.“

„Nemůžu? Musím. Jsi těhotná. Musíš se šetřit a dávat na sebe pozor.“

Zvláštní, jak se v určité chvíli pocity prolínají, přestože si to ty osoby neřeknou, a přestože u každého vznikají z jiného důvodu.

Tak zatímco Jakub měl pocit, že není velký krasavec a Martina je krásná strašně moc, tudíž se divil, že se jí líbí a že stojí zrovna o něj, Martina to měla opačně. Nechápala, proč tak skvělý chlap chce být zrovna s ní. S těhotnou holkou a dítětem, co ani není jeho. Přitom je sice nesmělý, ale fakt pěkný chlap. Kdyby byl odvážnější, mohl by mít spoustu holek.

Ale v jedné podstatě se shodli. On byl šťastný, že ona chce být s ním a že si vybrala jeho, a ona byla šťastná, že on chce být s ní a že si vybral ji a že o ni má starost a pečuje víc, než kterýkoli chlap jejího života. A jako by tohle k lásce nestačilo.

Po obědě odnášel Jakub talíře z postele. „Tak jestli mi takhle budeš vyvařovat pořád, asi si tě nechám,“ smála se Martina.

„No to bych prosil. Já zase tak dobře vařit neumím. Tohle jsem jen tak nějak dal dohromady podle internetu.“

„Hele, nepodceňuj se pořád. Holky mají rády sebevědomé chlapy. Všeho sice moc škodí, ale trocha sebevědomí by neškodila. Znám chlapy, co by to nezvládli ani podle internetu. A fakt to bylo moc dobré. Pojď sem.“ Jakub hned přispěchal k Martině s obavami, ale ta si to stáhla k sobě do postele a vrazila mu pusu. „To je za ten oběd.“

„Tak fajn, já teď musím umýt nádobí.“

Martina zakroutila hlavou. „Ne, ne, nemusíš.“

„Umyju ho a budu hned zpátky.“

„Ani náhodou… nechci, abys někam chodil. Pěkně tady zůstaneš a budeš se mi věnovat.“

Ale tentokrát si Martina vyžádala, aby ji hladil a škrabkal na zádech. Povídali si spolu a oba byli šťastní a oba nechtěli, aby ten víkend skončil.

Martina pak odpoledne usnula. Jakub ji chtěl nechat spát, a proto zavřel ložnici a věnoval se úklidu. Umyl nádobí, složil věci ze sušáku, vyžehlil. Pak si všiml, že ho Martina pozoruje.

„Jak dlouho tam stojíš?“

„Chvíli,“ usmála se, „ale dost na to, abych se bavila. To víš, pozorovat chlapa při uklízení je docela vzrušující. A hlavně žehlícího chlapa jsem teda neviděla nikdy.“ Přistoupila k němu, chytila se ho kolem krku a tiše se zeptala: „Co blbneš? Proč mi tu uklízíš? Měl jsi něco nechat na mně.“

„Jsi těhotná a musíš odpočívat. Alespoň jsem zabil čas, co jsi spala.“

„Jo, ale žehlit jsi vážně nemusel. Já bych si to vyžehlila.“

„Ty lež a odpočívej. Třeba budeš jednou…“ vyletělo z něj, ale hned se zarazil.

„Co jednou?“ Martina netušila, co chtěl říct, ale bylo jasné, že ho něco napadlo a pak se obával to vyslovit.

„Nic, to neřeš.“

„Hej, já už ti jednou říkala, že v každém vztahu je komunikace to nejdůležitější. Musíme si říkat všechno a ty už jsi to nakousl, takže šup s tím ven.“

„Totiž… jsem si říkal, že třeba jednou…“

„Kubí, nezlob mě. Řekni mi, co si myslíš. Mně přece můžeš říct všechno. Nebuď pořád tak nesmělý.“

„Dobře, tak, prostě jsem si říkal, že třeba jednou se mnou budeš chtít žít, a to ti doma pak stejně budu pomáhat, tak je jedno, jestli to už dělám teď, nebo ne.“

Jakub se zarazil. Čekal, jak se Martina bude tvářit. Čekal všechno. Měl pocit, že to neměl říkat. Co když je to na ni brzy? Vždyť teprve před pár dny spolu začali chodit. Ale rozhodně nečekal takovou reakci, jaké se mu dostalo. A to mu jen potvrdilo, že měla Martina pravdu. Opravdu toho moc neví o holkách.

Martině se na tváři objevil široký úsměv. „Ty bys se mnou chtěl žít?“

„A ty se mnou snad ne?“

„Ale to víš, že ano, ale nechtěla jsem ti to říkat. Vlastně spolu oficiálně chodíme jen tři dny a já měla pocit, že by to na tebe mohlo být moc rychlé. Že bych na tebe tlačila, víš.“

Jakub ji políbil. „Já s tebou chci dělat úplně všechno. I žít.“

Martina ho pevně objala. „Kde jsi byl celý můj život?“

„To je jedno, ale teď jsem tady.“

Chvíli spolu takhle stáli v objetí a pak najednou Martina řekla: „Do prdele.“

„Co se stalo?“

„Já… já… asi… rodím.“

„Cože? Tady? Ale já tě nezvládnu porodit,“ koktal vyděšeně Jakub.

„Proboha, nerodím tady, ale asi budu rodit. Myslím, že je to tady.“

„Dobře, dobře, takže… co teď?“

„Já nevím, hlavně něco udělej.“

„Fajn, já něco udělám. Měl bych něco udělat. Ok, takže se všichni uklidníme.“

„Já jsem naprosto klidná!“ vykřikla Martina.

„Klid, posaď se,“ Jakub odvedl Martinu na pohovku.

„Jakube, já neskáču z okna, ale rodím, takže ty by ses měl především uklidnit. Zavolej sanitku a vysvětli jim situaci.“

„Jasně, jasně, kde je mobil? Kde je ten mobil?“ Jakub odběhl hledat mobil a Martina slyšela, jak lamentuje nad tím, že ho nemůže najít, pokaždé v jiném pokoji. „Já jsem debil, kde jsem ho nechal. Tady určitě byl. Tady není! Sakra, ten mobil. Ježíši, ona porodí, než ho najdu.“

Martina protáhla oči. „Já se z něho zblázním.“

„Mám ho,“ zařval a běžel za ní. „Jak ti je? Jsi v pořádku?“

„Mně je dobře, ale jestli okamžitě nezavoláš sanitku, tak se mi přitíží,“ zakřičela.

„Dobře už volám. ´Dobrý den, tady, to je vlastně jedno, prostě moje přítelkyně rodí. Vlastně to není moje dítě, víte, my spolu chodíme jen tři dny, ale jako by bylo moje.´“

„Jakube! Přísahám, že jestli porodím tady, tak tě uškrtím!“

„Ježiš, promiň, miláčku, zkrátka, ona asi rodí.“

„Jak asi! Já rodím!“ zařvala Martina.

O pár minut později vezli Martinu na porodní pokoj, Jakub zůstal stát přede dveřmi.

„Vy nepůjdete dovnitř?“ zeptala se sestřička.

„No, víte, já raději počkám zde,“ odpověděl nervózně.

„Jak myslíte,“ řekla sestřička a vešla do pokoje. „To je otec,“ pomyslela si. „Dělat děti, to by jim šlo, to je ta příjemná práce, ale podpořit matku při porodu, z toho se poserou. A to si říkají chlapi.“ Přišla k Martině, která už ležela na posteli a těžce oddychovala. „Tak jak se cítíte, maminko?“

„No, blbě.“

Sestřička se zasmála. „Tak alespoň, že jste upřímná. A co tatínek? Toho necháme stát přede dveřmi? Mám ho zavolat?“

Martina zvedla hlavu. „Proboha, jen to ne!“ vykřikla. „Mně stačilo, co předváděl doma. Jen ho tam nechte. Budete mít dost práce se mnou, ještě abyste se museli starat o něj.“

Jakub přecházel sem a tam. Jak dlouho to může trvat? Martina říkala, že už rodí, takže si lehne, vytáhnou ho a je po porodu, ne? Co by na tom taky mohlo trvat tak dlouho? Jo, kdyby měla termín, tak je jasné, že by tu seděla, ležela a čekalo by se… na co by se vlastně čekalo? To je jedno, vždycky se čeká. Ale takhle.

Nikdy nebyl u porodu, nikdy ho neviděl a nikdo nikdy v jeho rodině nerodil. Samozřejmě od doby, kdy by se toho teoreticky mohl účastnit. Takže o nich nic nevěděl.

Sestřička vyšla z pokoje. „Sestři, je Martina v pořádku? Jak to vypadá?“

„Vypadá to dobře, maličký bude brzy venku. A vaše slečna v pořádku je, ale vy vypadáte, že se každou chvíli zhroutíte. Dejte si v automatu kafe, posaďte se, uklidněte se, všechno dobře dopadne.“

A Jakub poslechl. Dal si kávu, sedl si a alespoň si nervózně klepal prstem do kolena. Celkem to všechno trvalo dvě hodiny. Dvě hodiny, které mu přišly nekonečné. A po těchto dvou hodinách konečně vyšla sestra. „Tak tatínku, můžete dovnitř. Máte kluka jako buka.“

„Cože? To už je hotové?“

„No co, i tak to trvalo dvě hodiny. Nebo vám to přišlo málo?“

„To ne, ale neslyším křik.“

„No, taky jsme ho museli hned zkontrolovat, jestli vůbec žije. Ten váš Kubík vůbec nepláče.“

Jakub vstoupil do pokoje. Malý Kuba ležel v postýlce, Martina těžce oddychovala, a když spatřila svého partnera vejít, hned se usmála. Šel rovnou k ní. Okamžitě mu dala polibek na rty a jen se usmívala, aniž by něco řekla.

„Zvládla jsi to,“ pohladil ji po oroseném čele.

„Ty taky.“

„Tak co já, já byl v pohodě,“ řekl Jakub.

„Jistě,“ smála se, „doma jsem myslela, že tě zabiju. Tak jsem jim řekla, že to zvládnu, aby tě sem raději nepouštěli.“

„Teda, ty seš na mě ale ošklivá. Mohl jsem tě držet za ruku.“

„Tak mě za ni drž teď a už mě nepouštěj.“

„Neboj, už tě nikdy nepustím,“ zašeptal. „Ale předtím si musím prohlédnout toho tvého kluka Kubu Kubikulu.“

„Našeho,“ opravila ho Martina. Jakub se na ni překvapeně podíval. „No je to tak. Jsi víc otec než on.“

Pak došel k postýlce. Tam ležel malý zachumlaný drobeček, který svýma ještě drobnějšíma očkama pozoroval vysokou obludu, co na něj právě zírala.

„Chcete si ho vzít do ruky?“ zeptala se příchozí sestřička.

„No já nevím, to snad ani…“

„Chce,“ odpověděla Martina. Sestra opatrně vzala malého v zavinovačce a podala ho Jakubovi. Teprve teď byl ohromený. Držel v ruce něco tak maličkého, ale zároveň strašně krásného. Byl nádherný. „Máte krásné miminko. My to sice říkáme všem rodičům, ale vaše je opravdu krásné.“ Nejvíc ho ale dostalo, jak mu Jakub podal prst do té jeho malé dlaně a malý Kubíček ho stiskl. „Ukažte, necháme ho zase odpočívat.“

Jakub přistoupil k Martině. „Jsi strašně šikovná a statečná.“

„Já ano, ale ty jsi poseroutka,“ řekla, ale z výrazu tváře bylo jasné, že si z něj dělá legraci. „Miluju tě, lásko,“ řekla mu a pohladila ho.

„Já tebe taky.“

„Utíkej domů si odpočinout. Budeme tě tu čekat zítra.“

„Dobře, Marti, a dáš to vědět Petrovi?“

„Jo, napíšu mu esemesku.“ Na rozloučenou ji políbil. A když byl ve dveřích, ještě na něj Martina zavolala: „Počkej, málem bych zapomněla.“

„Co se stalo?“

„Vytáhni si z kabelky klíče. Nepojedeš až k sobě, máš to daleko. Zůstaň u mě.“

„Ale Marti, to je blbý...“

„Přestaň, ty jelito. Co by na tom bylo blbého? Až mě pustí, tak domluvíme někoho na to stěhování. Já už bez tebe nechci v noci usínat.“

Usmál se a šel si vytáhnout klíče. Když je našel, znovu se políbili. „Pár věcí si klidně můžeš už odpoledne převézt. U mě doma nic nemáš.“

„Přivezu. Ale udělám to ráno. Než pojedu do práce.“

Pak odešel. A byl šťastný. Tak šťastný, jak jen může být někdo, kdo vyhrál největší štěstí osudu. A stejně si stále opakoval, že se bojí, že se probudí, a to všechno bude jen krásný sen. Ale sen to nebyl. Byla to skutečnost.

Martinu brzy pustili z nemocnice. Vánoce prožili už společně sestěhovaní. Dali si drobné dárky. Jakub prohlásil, že mu žádný Martina dávat neměla, protože největší dary jsou pro něj oni dva. Ona a Kubík. A Martina zářila štěstím. Kolegové a kolegyně v práci si říkali, že konečně se ti dva sešli, protože už kolem sebe kroužili opravdu dlouho, ale někdy to tak má být, aby pak tím víc ocenili společný vztah.

Zima minula a nastalo jaro. Jakub a Martina spolu žili již několik měsíců. Petr poctivě platil alimenty, takže v tomhle ohledu se mu nedalo nic vyčíst, ale na malého Kubíka se ani jednou nepřišel podívat. Jeho nová partnerka si to nepřála.

A tak si Jakub vykračoval jednoho jarního dne domů již za tmy, neboť ve firmě byl audit, tudíž musel zůstat déle, a Martina mu šla vstříc.

„Co tady děláš? Sama s kočárem chodit ulicemi za tmy,“ obořil se na ni Jakub.

„To je hezké. Místo, aby dal své ženě pusu, když se celý den neviděli, tak on bude kafrat, že mu šla naproti.“

„Ale ty nejsi má žena, lásko. A nekafrám, jen mám o tebe starost,“ a hned ji políbil.

„Css, ok, nejsem tvá žena, ale jsem tvá přítelkyně. A stýskalo se nám po tobě, tak jsme se šli projít.“

Jakub vyprávěl, co bylo dnes ve firmě a jak se měl, a Martina zaklesnutá do jeho rámě šla spokojeně vedle něj. Chyběl jen kousek k domovu, když jim zastoupili cestu dva mladíci. Martina tušila problém. I Jakub zpozorněl.

„Héj, vole, puč nám nějaký prachy,“ začal jeden a druhý se pubertálně smál.

„Ty jsi debil, vole, jaké puč, však jim to nikdy nevrátíš.“

„Drž hubu, kokote, někdy jim to možná vrátím.“

„Tak to máte smůlu, pánové, já u sebe žádné prachy nemám,“ řekl pevně Jakub a doufal, že tím to celé skončí. Ale neskončilo.

„Kurva, řekl jsem prachy. Jsi píča? Nevíš, co jsou prachy? A di do prdele s tím, že žádné nemáš,“ řval ten první a bylo jasné, že je zle.

„Opravdu u sebe nic nemám. Jdu z práce. Nenosím peníze jen tak.“

„Hej, vole, on mě chce nasrat. On neví, vole, že mám u sebe tohle,“ a muž vytáhl z kapsy velký nůž, Martina vykřikla, „a že mu ho vrazím do tý jeho tlustý prdele, jestli mi nějaký prachy nedá.“

Druhý z mladíků se pobaveně smál. „Stejně bys to neudělal, jsi slaboch, vole. Nepodřízneš ani kuře.“

„Drž hubu, debile. A ty mi naval ty peníze, říkám to naposled.“

„Fakt nemám, jsi hluchý?“ řekl důrazně Jakub.

„Já jsem si s sebou taky nic nevzala,“ špitla Martina jen pro Jakuba.

„Klid, to dobře dopadne.“

„Tak ona. Ona u sebe určitě něco má,“ ukázal na ni nožem.

„Já mu šla jen naproti. Vzala jsem si jenom kabát a nic s sebou.“

„Kurva, lidi, vole, vy mě chcete prostě nasrat. Jak chcete.“

Mladík se vrhnul na Martinu a snažil se ji prošacovat, ale když se zuřivě držela kočárku, dostal nový nápad. Nejprve ji chtěl odtrhnout od kočáru a pak ji šacovat. A to se Jakubovi nelíbilo ani za mák. Vrhl se na chlapa a pro změnu se snažil oddělit jeho od své partnerky.

„Ne, Kubi, nech ho, ať se podívá, stejně nic nemám.“

A chlápkovi se zase nelíbilo, že na něj Jakub sahá. Takže se chvíli přetahovali, pak se ohnal a bodl Jakuba do břicha. Když si uvědomil, co udělal, zpanikařil.

„Ty vole, kurva, já ho bodl, do prdele!“

Druhý mladík se smál. „Ne, do prdele, bodl jsi ho do břicha, ty debile.“

„Kubi, co je? Proboha.“ Martina se hned sápala po telefonu a volala záchranku.

„Dělej, ta kráva volá policajty, musíme zmizet.“

A rázem byli oba pryč. Jakub se držel za krvácející ránu a Martina se ho snažila těšit. Že to bude dobré a aby vydržel, pomoc je na cestě. Sama ale byla plná strachu. Hlas se jí třásl a srdce jí divoce bušilo. Musí to dobře dopadnout. Prostě musí. Tak dlouho k sobě hledali cestu, tak o něj přece teď nepřijde.

Sanitka si Jakuba odvezla. Martina musela čekat ještě na policii a mezitím zavolala mámě. Otec a její matka přijeli autem, vzali si malého a Martina byla odvezena policií do nemocnice.

Sotva narazila na první sestru, už na ni vyhukla: „Prosím vás, jak je mu?“

„Buďte v klidu, je stabilizovaný.“

„Můžu ho vidět?“

Sestra zaváhala, ale jeden z policistů za Martinou udělal soustrastný pohled. „Tak dobrá, ale jen na pár minut.“

Martina vběhla do pokoje a hned k jeho lůžku. „Tak co? Jak ti je?“

„Už je to dobrý. Nějakou dobu se ve mně šťourali a pak mě nějak sešili, nebo co.“

„Miláčku, já jsem se o tebe hrozně bála. Už jsem myslela, že…“  v očích se jí objevily slzy.

„Že zaklapu bačkorama?“

„Nech toho, laskavě. To není sranda.“ Chytila ho za ruce. „Tohle už mi nikdy nedělej.“

„Já? Copak já něco udělal?“

„Myslím to, abych o tebe měla takový strach. Měl jsi ho nechat být. Stejně jsem u sebe nic neměla.“

„Jako tvůj muž se tě přece musím zastat.“

Naklonila se k němu ještě blíž. „Ale ty nejsi můj muž. A příště se mě zastávej, jen když mi půjde o život, jasný?“

„Máš pravdu, nejsem tvůj muž,“ řekl Jakub a na okamžik to vypadalo, jako by se urazil.

„Počkej, ale já to nemyslela zle. Tys mi taky řekl, že nejsem tvá žena.“

„To je v pořádku. Ale něco jsem si uvědomil.“

„Copak lásko?“ řekla a něžně ho políbila. „Neměl bys teď moc mluvit, měl bys odpočívat.“

„Nejsem tvůj muž a ty nejsi má žena. Ale já bych rád, abys byla moje žena. Vezmeš si mě?“Martina v první chvíli neříkala nic. Byla k němu nakloněná a uvažovala, zda se nepřeslechla. „Fajn, mlčení je souhlas, takže ano.“

„Počkej, ty to myslíš vážně?“ zeptala se.

„Copak ti takovou věc můžu říkat jen tak?“

„Ale chodíme spolu necelý půl rok. Teda, ne že bych nechtěla si tě vzít, ale nenapadlo by mě, že o to tak brzy stojíš.“

„A proč by ne? Aspoň, když mě příště někde picnou, dostaneš vdovský důchod.“

„Ty seš ale vůl, takové věci nechci poslouchat, a jestli tě to napadlo jen kvůli tomu, tak říkám ne!“ Martina se naštvaně posadila.

„Ne, nenapadlo. Miluju tě a ty miluješ mě. Vím, že jsem našel holku svého života. Prostě s tebou chci žít, na tom svatba nic nezmění. Ale také nechci říkat má přítelkyně. Chci, abys byla má žena. Já vím, jsem v nemocnici, nemám prstýnek a není tu žádná romantika, ale to napravím, až se odtud dostanu.“ Martině se oči zalily slzami. „Co je? Řekl jsem něco špatně?“

Místo odpovědi mu věnovala velký polibek. Pak zakroutila hlavou. „Ale ne, neudělal. Dojal jsi mě, no.“Utřela si slzy a pokračovala: „Já na té romantice netrvám. Mně to takhle stačí. Já myslím, že tohle je krásný vyznání. A to víš, že si tě vezmu. Musím se tě ujmout, která jiná by si tě vzala.“

„Ty jsi ale drzá holka.“

„Co? Naplácáš mi na zadek?“ zeptala se Martina laškovně.

„Asi budu muset. Ale až se vrátím.“

„Tak se vrať brzy, budeme na tebe čekat. A budu tady chodit každý den.“

„To nemusíš, Marti. Potáhneš se sem přes půlku města i s kočárem.“

„Musím na tebe dohlídnout. Abys mi tady nebalil sestřičky.“Pak mu Martina dala velkou pusu a omluvila se. „Musím jít. Kubíka hlídá máma.“

„Počkej, a jak pojedeš domů? Nechceš mi říct, že jdeš teď za tmy sama domů.“

„Nějak se domů dostat musím.“

„Vem si z peněženky kartu a zavolej si taxíka.“

„Kubí, to bude drahé,“ protestovala Martina.

„Ať ti někde zastaví a ty si vybereš. Nenechám tě jít domů samotnou. Zvlášť po tom, co se stalo teď.“

„Tak vybrat si můžu i ze svojí karty.“

„Už jsem řekl, vem to z mojí a napiš mi, že jsi domů dojela v pořádku.“

Martina už neprotestovala, těšilo ji, že se o ni Jakub strachuje, a z nemocnice odjížděla klidná, že bude v pořádku. I když by ho raději měla doma. Každopádně dnešní situace jí ukázala, jak málo stačí, a člověk může o milovanou, blízkou osobu přijít. A to k sobě tak složitě hledali cestu.

 

Jaro už bylo na svém konci a pomalu začínalo léto. Učitelky, které zavinily nehodu, po které zůstal Jitčin syn postižený, se i po mnohých odvoláních nakonec stejně dočkaly trestu v podobě podmínky.

Sabina si už nikoho nenašla, protože nikoho nehledala, a její syn úspěšně studoval. Po základce šel na průmyslovku, po čemž toužil.

Radce se podařilo vymámit z bývalého manžela nakonec alimenty. Stálo to hodně úsilí a soudních stání, ale manžel platit začal.

Eva odešla brzy do zaslouženého důchodu. Přemlouvali ji, aby zůstala, ale odmítla.

To Hadrbolcovou z jejího místa nikdo nedostal. Na svém zůstala ještě mnoho let a ještě mnoho let se po Jitce vozila a deptala ji.

Jana si v Anglii pořídila se svým přítelem dítě a rozhodli se do Česka už nevracet.

I Petře se v Brně líbilo. Stala se vedoucí jejich oddělení, a proto i ona v tomto městě zakořenila natrvalo.

Andrea a její přítel si v Kanadě vylepšili vztah a zůstali spolu. Na rozdíl od Jany se ale do Česka vrátili. Po pár letech, ale udělali to. Andrea na tom trvala. Česká republika byla pro ni domov, měla zde rodinu a nechtěla v Kanadě zůstat natrvalo.

Martina se na své původní místo už nevrátila. Ve firmě pracovala, ale na jiné pozici. Nechtěla pracovat pod Hadrbolcovou. Pak ale nastala doba propouštění a Martina si tedy s Jakubem udělali druhé mimino. Tentokrát ale společné. Oba ho chtěli, a když na to přišla vhodná doba, neváhal ani jeden.

Jakub ve firmě nezůstal. Byl propuštěn, ale nakonec si našel jinou práci. Také v administrativě, hůř placené, ale jak řekla Martina, důležité bylo, aby byl šťastný. Viděla to podle svého zaměstnání a nechtěla, aby se někde trápil podobně jako Jitka.

 

Chtělo by se říct, žili šťastně až do smrti, ale to je nesmysl. Tohle není pohádka. Samozřejmě, že měli problémy, a v jednu chvíli se i málem rozešli, ale dokázali vše vyřešit. Občas se i pohádali a nebylo vše vždy růžové. Ale nakonec se nerozešli. Opravdu spolu zůstali. Protože život nemusí vždycky nabízet jen smutné či trpké konce.

Ti dva se prostě hledali, a v tomhle případě opravdu platí, že jejich láska překonala vše. Samozřejmě, že k tomu bylo zapotřebí i trochu úsilí a snahy. Spoléhat ve všem na osud není možné. Vždycky je to jen na těch dvou, zda chtějí spolu být a jsou ochotni pro to udělat vše, či nikoli. Na nikom jiném tak nezáleží.

A vše také není možné nechat na doprovodných jevech, jako je štěstí a náhoda. Důležitá je komunikace. Život je jen jeden a není příliš dlouhý, a nikdo z nás neví, kdy skončí, takže je třeba jít za láskou naplno a hned. Na nic nečekat. Protože pak už se jí člověk taky nemusí dočkat.

Ale na osudu v těchto věcech přece jen taky trochu záleží.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Office story (8. kapitola: Celoroční procitnutí):

2. ostravak30 přispěvatel
10.11.2017 [3:52]

ostravak30Díky, byl to momentální nápad, sepsáno za měsíc všechny kapitoly

1. Rusalicka
09.11.2017 [23:25]

Dobra povidka a obema jsem drzela peste, aby jim to vyslo. Jen tak dal

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!