OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň na hranicích - kapitola 10

20.08.2016 (09:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1080×

Poníženě jsem vyšla z šatny za doprovodného smíchu nejen Týmu 1, ale dokonce celého natáčecího štábu. Koutek úst se mi nadzvedl v nespokojeném úšklebku.

Donutili mě navléct se do kostýmu obří salámové pizzy. Což rozhodně nebyla nejžádanější role v reklamách. Ano, hádáte dobře, i svět lovců stojí na základě televizní propagace produktů. Prstem přejedu po jednom velkém umělém plátku sýra. Noahovi věnuju ten nejvražednější pohled, jakého jsem schopná.

Noah stál pochopitelně v čele skupiny a pohled na mne si očividně užíval. On sám měl na sobě džíny a tričko, nic, za co by se musel stydět. Vlastně mi pohled na něj dodával vzhled zasněné holčičky, slintající nad růžovými jednorožci. Nad tím přirovnáním se zasměju, naprosto trefné. Vždyť Noah se stal takovým tím nadpřirozeným tvorem, vedle kterého si dokážu představit zbytek života, i když před tím to bylo nemožné. Jen musím odečíst tu růžovou barvu, tu bych nerada.

„Promiň, zlato," omluví se nakonec po delší době Noah, pohledem ostatním naznačí, aby toho také nechali. Jeho prsty mě začnou jemně hladit po tváři. Trhnu smířlivě rameny nad mou měkkostí, když mu všechno odpouštím po jedné puse, objetí nebo pohlazení. Jsem prostě slaboch, co víc k tomu dodat.

Zabloudím očima k odrazu v zrcadle, tentokrát se také hlasitě, možná až hystericky zasměju. Anabell mi stiskla rameno ve znamení soucitu. Její boky obepínal kostým mimozemšťana, teoreticky by měla vypadat stejně blbě jako já, jenže nevypadala. Connor vedle ní coby prodavač působil také normálně, dokonce i Nathanovi kosmonautovi to slušelo. Nespravedlivý život, vážně.

Asistentka nás postupně volala na scénu. Celá reklama byla naprosto nepochopitelná, směšná a vzpomínek na toto utrpení se jen tak nezbavím.

Anabell se v oblečku přitažlivého mimozemšťana střetne s kosmonautem, společně přistanou na planetě Zemi. Kde jinde než v pizzerii. Tam Noah čeká ve frontě s cílem koupit si Billyho šunkovou pizzu. Connor se bude za pultem přihlouple křenit, v čepce s logem Billyho pizzerie.

To nejlepší ovšem na závěr, tedy já, místní specialita, začnu stepovat. Dost chatrně, protože jsem to nikdy dřív nedělala. Mimozemšťan, kosmonaut i obyčejný občan s prodavačem začnou jásat. Noah vystoupí z davu, dá mi ohromě mlaskavou pusu na tvář. „Jsi prostě k sežrání!" vykřikne. Konec zvonec. Mé dny na tomhle světě jsou vážně sečteny.

Natáčení se neuvěřitelně protáhlo. Bylo už pozdě večer, když jsme odcházeli. Po každém novém přívalu větru jsem se otřásla. Ráno bylo poměrně teplo a já mohla vyjít pouze v tenké mikině. Teď toho upřímně lituju.

„Máš vážně stepařský talent," Noah šel celou dobu vedle mlčky. Trval na tom, že je moc pozdě na to chodit domů sama. Rozepnul si svou koženou bundu. O minutu později mi přistál kus oblečení na zádech. „Ovšem s odhadem to bude horší," promnul mé prsty v dlani. „Jsi ledová jako rampouch." Neodpovím, pouze položím hlavu na jeho rameno. Na to zareagoval přiložením spánků k mým vlasům.

Sobeckost přející si zůstat v téhle pozici napořád mne samotnou překvapila. O tom nejspíš láska je, není nic sobečtějšího, než právě ona.

Veškerý tok myšlenek utnula rána následovaná tichem. Během toho ticha vypadl proud v celé ulici. Polekaně jsem zastavila a rozhlížela se okolo. Noah instinktivně přešel dopředu, aby mě mohl krýt před případným nebezpečím. Já si vytáhla z boty malou dýku, dárek od rodičů k desátým narozeninám, a vyčkávala.

Po nějaké době, co Noah stál přede mnou, já skrčená za ním s vytaženou dýkou, mi přišla celá reakce přehnaná. Nejspíš nás oba dva ovlivnila práce lovců. Chtěla jsem dýku schovat zpátky na své místo, když vtom se vzduchem mihla šmouha a smetla Noaha na stranu. Ta neviditelná věc ho táhla pořád dál, směrem ke slepé uličce. Na takovém místě by mohlo dojít k vraždě, v klidu, bez následků.

Jako obvykle, bez promyšlení, vyběhnu za nimi. To, co ho napadlo, je dost možná vzdušná čarodějnice na dost vysoké úrovni.

Zadýchaně opřu lokty o kolena. Dlažba, nasákla čerstvou krví, mi podkluzovala pod nohama. Noah se krčil na samém konci. Čarodějnice nad ním cenila zuby, nikdo si nevšiml mé přítomnosti, ovšem byli moc daleko. Než bych k nim doběhla, udělala by si z Noaha předkrm a ze mě hlavní chod. Musela jsem tedy všechno vsadit na jednu kartu a dýku po zrůdě hodit.

Všechno se odehrávalo zpomaleně. Svištění ostrého hrotu ve vzduchu, zásah do zad čarodějnice, krev, co z rány vytekla, chrčení podobné zvířeti, vycházející z jejích úst. Nenechám na sebe dolehnout tíhu situace, místo toho doběhnu k Noahovi.

Znáte ten pocit? Hýbete se na tenkém ledě v neustálém strachu z pádu do ledové vody. Čas vás uklidní, dostanete pocit bezpečí. Pak, v nejméně očekávanou dobu, to křehké pod vámi praskne, a než si to uvědomíte, jste na dně?

Přesně tenhle pocit jsem měla při pohledu do Noahovy tváře. Kůže se v místech, kde nebyla krev, podivně vlnila, zblízka šly rozpoznat drobné nazelenalé šupiny. Vrchní špičáky se mnohonásobně zvětšily. Poznání mě donutilo od něj odstoupit o několik kroků.

Noah se zvedl, udělal krok mým směrem. Nedovolím mu se přiblížit. Instinktivně vytáhnu dýku ze zad toho netvora v úmyslu tasit zbraň na dalšího, nejméně očekávaného. Proti mé vůli začnu brečet. Jedním hřbetem ruky si otřu slzy, zatímco druhou ponechávám zamířenou na čarodějovi s očima kluka, kterého nejspíš miluju. On mezitím zvedl paže nad hlavu v obraném gestu. „Mohu ti všechno vysvětlit." Prosí, nejraději bych mu vyhověla, nechala si namluvit další lži. Za to samu sebe nenávidím stejně jako jeho.

„Na vysvětlení nemáš právo!" Tak moc toužím po sebevědomém tónu, no, ne vždy dostaneme, co chceme. „Stejně tak nemáš právo na nic z toho, co se ti dostalo. Monstrum jako jsi ty nemá právo na nic! Jen na smrt!" S posledním slovem napřáhnu paži s dýkou a zaútočím.

Samozřejmě neuspěju. Noah je nejlepším lovcem mé generace, i když doopravdy není stejné krve. Zvládne uskočit útoku a vypáčit mi dýku, při použité páce mi mohl zápěstí i zlomit. Neudělal to, pouze mi sebral zbraň. Odhodil ji pryč.

„Zajímavé, tvé názory se mění nějak moc rychle. Před půl hodinou bys mě monstrem nenazývala," odsekne mi. Stál tak blízko, až jsem cítila jeho horký dech na krku. „Před půl hodinou ses nesnažil zabít mě ani celý můj druh." Ještě před návalem dalších slz vrazím Noahovi ránu pěstí, zvládla jsem mu zlomit nos.

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň na hranicích - kapitola 10: