OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Panenka: Kapitola první - Opuštěná Dokonalost

26.06.2014 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 644×

Horký letní den, kdy slunce nemilosrdně pálí. Růže omamují svou sytou vůní a mísí se s pachem droboučkých kvítků fialové levandule kvetoucí pod francouzským oknem. A přesto tohle idylické odpoledne narušují hlasy. Jeden je zlobný. Ten druhý zase dokonale laxní, znuděný.

„Nemáš snad už dost?! Proč chceš i jeho?!“ Bělovlasý mladičký muž byl očividně velmi rozlícený.

Zatímco ten druhý, s vranými vlasy, jako by byl otráven mladíčkovým kázáním o mravnosti. „Nikdo z těch předchozích nemohl mít to, co bude mít on, Victore...“ povzdechl si. Pohodlněji se rozvalil v ebenovém luxusním křesle. Upil ze sklenice karmínového vína. 

„Všichni ti ostatní už byli nudní, nezajímaví. Jejich tvář je plná vrásek, z očí zmizelo světlo. Chci chlapce s rudými vlasy. Rudými jak okvětní plátky růží v naší zahradě. Chlapce s věčným mládím. Jeho oči budou navždy zářit, v jeho obličeji nezanechá čas jakoukoliv stopu. Jeho bělostná kůže bude navždy krásná a jemná tak, jako v tomhle jediném okamžiku. Stvoř ho!“ nakázal muž sedící v křesle.

„Odmítám! Stejně jako včera a jako týden předtím! Nechci vidět, jak hyzdíš další můj výtvor. Podle tvých požadavků by byl jedním z mých nejlepších. Neměl bych to srdce dát do něj jen prázdnou duši. Byl by silnou, čistou osobností! Nezestárl by, ale měl by duši člověka. A kdyby se ti dostal do spárů... Stvořená Dokonalost se sličnou tváří i nitrem. Pošpinil bys ho.“

„Ale, překvapuješ mě, Victore. Od kdy tobě, loutkáři, záleží na nitru?“ rozesmál se černovlasý.

„Jen chci, aby moje práce byla dokonalá! Proč bych měl stvořit jen prázdnou schránku? Rudovlásek by byl komplikovaná osobnost, Antonio! Jen si to představ! Tak krásný, křehký, okouzlující,...“

„Proč volíš tak vznešená slova? Chci po tobě jen panenku. Jen další panenku!“ Černovlasý přešel blíž a jemně pohladil mladíka po tváři. Ten jeho ruku odehnal a zavrčel.

„Máš smůlu. Najdi si jiného tvůrce panenek. Odmítám pro tebe stvořit další!!“ teď to byl zase Victor, kdo ta slova vyřkl znuděně. Bylo to stejné jako tahat dítě od výlohy hračkářství.

Antonia už přestávalo bavit čekat, než se jeho odvěký společník umoudří.

„Stvoř panenku. Jen schránku a já sám stvořím duši! Budu každý okamžik, co strávím s ním, s Perfectiem! Ano, to bude vhodné jméno, nikdy ho neopustím a nakonec... Bude cítit jako člověk. Rozkoš, nenávist, chtíč, vzrušení, lásku... i když mu nebude v žilách kolovat krev. Bude to skvost! Skvost stvořen Loutkářem a Hříchem, bude to rozkošné!“ zatetelil se při pomyšlení na dokonalý výtvor, který bude mít v moci.

„Dobrá... DOBRÁ! Přijímám! Já stvořím dokonalou schránku, a ty.. ty jí dáš duši...“ Antonio jen potěšeně přikývl.

„Mám ale podmínku. Pokud z panenky nebude do roka člověk, zničím ji! A naše cesty se konečně rozejdou. Nikdy víc... žádné další panenky do tvých rukou.“

„Přijímám, přijímám! Duši vložíme do Rubínové slzy!“ sňal si z krku stříbrný řetízek, na kterém byl přívěsek ve tvaru slzy, v jakési velmi jemně vypracované stříbrné klícce, složené z maličkých drátků. Slza byla krvavě rudá a v klícce se pohybovala volně, jako by byla obestřena mlhavým bílým světlem. Byla jedinou slzou, kterou kdy arogantní hřích uronil. Vložil jemný šperkařský skvost do rukou Loutkáře. Jeho prsty se opatrně dotkly drahocenného předmětu.

„Nuže dobrá,“ podotkl s úsměvem a ukryl Rubínovou slzu do malého hedvábného váčku, který zmizel v jedné z kapes.

Antonio byl nadšený. Vítězně se mu blýsklo v očích. Ale i Victorovy rty se zkroutily do vítězného úšklebku. Kdo s koho?

Prázdný pohled skleněných korálků místo očí. Chladná bílá tvář. Bez emocí, bez života. „Victore!!! Co to má znamenat?!“ Před ním seděl na dřevěné židli chlapec s rudými vlasy, ano, byl tam, jen...

„Chtěl si, aby byl dokonalý, aby na něm čas nezanechal žádný kaz...“ usmál se Victor škodolibě.

„Ale.. on je porcelánový!!“ rozkřikl se zoufale Antonio. Chlapec, sedící na židli, trhaně naklonil hlavu na pravou stranu. Hleděl skrz zeď za osobami v místnosti.

„No tak, Antonio, nerozčiluj se a pozdrav svou panenku. Má i jméno, že, Perfectio?“ usmál se vítězně loutkář.

„To přece nemyslíš vážně. Ani nevypadá jako člověk!“

„Lidé nemohou být dokonalí a tys chtěl, aby byl. Je stvořen přesně podle tvého přání. Dokonalý, nikdy nezestárne a je prázdný, bez utvořené duše...“ s těmi slovy chtěl Victor odejít.

„Nechci ho! Vezmi si svou hračku zpátky. Odmítám ho!“ křikl na něj černovlasý.

Loutkář se jen křivě pousmál. Ani se neotočil, odcházel. Chvíli bylo ticho... Antonio chvíli přemýšlel, sjel chlapce ublíženým pohledem. Ten se ale ani nepohnul, jen dál nepřítomně hleděl přímo před sebe. Nakonec se Antonio rozběhl za Victorem. Zabouchly za ním těžké dveře a v zámku zašramotil klíč. Velká dílna se pohroužila do naprosté tmy...

„Našli jsme to,“ promluvil tmavovlasý muž do vysílačky. Stál naproti velmi starým dřevěným dveřím. Ve vysílačce to trošku zachrčelo, než se ozval jiný hlas.

„Výborně, Vallerio! Stále jsou dveře neporušené?“

„Ano, jsou stále zamčené,“ pousmál se tmavovlásek stojící naproti dveřím.

„Otevři je! Musíme být rychlejší než ostatní, spěchej!“

„Rozumím!“ Tím hovor ukončil a ukryl přístroj do vaku, který měl přehozený přes rameno.

S několika háčky se dal do zdolávání zámku, který po chvíli cvakl. Dveře se s hlasitým a hrůzostrašným zavrzáním pomalu otevíraly.

Vallerio vzrušením skoro nedýchal. Jak dlouho že všichni pátrají právě po Loutkářově dílně? Má tam podle všeho být něco... Nikdo neví co, ale mluví se o Dokonalosti. Tmavovlasému až přejel mráz po zádech. Očividně byl první.

V místnosti bylo šero, ovšem i tak rozeznával... SILUETU ČLOVĚKA?! Hmátl po zbrani. Postava na dřevěné židli ale seděla tak... nepřirozeně.

Vallerio ostražitě přešel blíž, stále míříc palnou zbraní na nepřirozeně sedící tělo. Všude bylo hrobové ticho, nikde se nic nepohnulo. Jako by se zastavil čas. Jen tmavovláskovy kroky vířily prach. Obešel židličku. Pozorně se zadíval na postavu před sebou. Úlevně si vydechl. Byla to jen loutka, panenka v životní velikosti! Skoro se až zasmál. Vztáhl ruku, aby setřel nános prachu na hlavě s dlouhými vlasy. Byly to jediné, co postavu halilo. Muž trošku nakrčil nos. Jednu ruku si dal před obličej, aby se prachu nenadýchal a do druhé vzal kapesník. Pomalu se jal otírat porcelánovou jemnou tvář. K Valleriovu naprostému zděšení se hlava trhaně pohnula.

S výkřikem odskočil, opět zamířil zbraní. Bledá tvář se otočila na něj. Skleněné oči se zvláštně leskly. Chvíli bylo ticho, přerušované jen rychlým dechem tmavovláska.

„Per-fe-cti-o...“ ozval se zvonivý hlásek, jak postava na židličce řekla jediné známé slovo.

„Per-fe-cti-o?“ zopakoval po něm tmavovlásek a naklonil hlavu. Postava zahalená do vlastních vlásků naklonila hlavu stejně, jako to viděla u Valeria.

„Perfectio...“ zopakovala opět postava. Drobné rtíky se pohnuly, jak vyslovila ta slova.

„To... to jsi ty? Ty jsi Perfectio?“ zeptal se muž, skloniv zbraň.

„Ty jsi Perfe... Já jsem Perfectio...“ Vallerio moc nechápal, co mu chce porcelánový chlapec sdělit. Očividně uměl jen opakovat, co už jednou slyšel, ale...

„Antonio... dokonalý... odmítám ho...“ Byla to jen jednotlivá slova, která vycházela z porcelánových úst.

„Jak dlouho tady sedíš?“

„Dlouho...“ Vallerio netušil, jestli to je odpověď, nebo jestli loutka opět jen opakuje. Další moment ticha opět prořízlo zachraptění ve vysílačce.

„Vallerio, našel si něco?“ Jmenovaný nespouštěl oči z panenky.

„Ano je tu porcelánový... chlapec. Zdá se, že on je tou dokonalostí. Jmenuje se, dle všeho, Perfectio,“ ohlásil tmavovlásek. Hlas na druhé straně se ozval až po chvíli.

„Je tam ještě něco?“ Vallerio se rychle rozhlédl kolem sebe. Rychlým krokem prošel místnost. Všude bylo jen nářadí, dřevěné, kovové i porcelánové části těla a další materiály, nářadí. Přejížděl rukama i po stěnách. Chlapec, stále sedící, ho pozoroval prázdným pohledem. Otáčel jen hlavou, což Valleriovi přišlo přinejmenším děsivé.

„Nic jiného tu není...“ promluvil do vysílačky. Opět bylo ticho.

„Dobrá, vezmi toho chlapce a vypadni odsud!“

„Rozumím!“ Jejich rozhovor byl opět u konce.

Vallerio opět přešel k Perfectiovi.

„Chceš odtud odejít?“

„Odejít..?“

„Ano, vezmu tě pryč,“ pousmál se tmavovlasý.

„Pryč...“

„Ano, pryč. Pojď, postav se!“

„Pryč...“ opět jen zopakoval Perfectio. Tmavovlásek si povzdechl. Bude to těžké. Přitáhl si jednu opodál stojící židli.

„Podívej, ty sedíš,“ sám se posadil naproti chlapci, „a teď se takhle postavíš, jako já, chápeš?“ Avšak porcelánová postavička se ani nepohnula. „Perfectio, je to hodně důležité.“

„Perfectio... hodně... důležité...“ Valleriovy nervy byly napjaté jak struny. Zhluboka se nadechl.

Přešel k panence a vytáhl Jej na nohy. Ten nestabilně stál. Chlapcův pohled byl upřen do tváře tmavovláska. Ten mu pohled opětoval.

„Musíš stát. Pustím tě a ty budeš... STÁT!“

Jen co Perfectia pustil, začal zase padat.

„Vallerio, jdou tam další lidi! Už si vypadl?!“

„Ne! Je to těžší, než jsem myslel. Moc nespolupracuje...“

„Dělej!“ křikl hlas na druhé straně do přístroje.

„Perfectio, nemáme moc času a...“ mávl rukou. Opatrně vzal chladné tělíčko do náruče. Chlapec se nijak nebránil. Vlastně se vůbec nepohnul, jen pootočil hlavou, aby mohl Valleria dál sledovat. Tomu pod tím pohledem přejel mráz po zádech.

„Půjdeme..“ šeptl a vyběhl. Chlapec byl lehoučký. Zabouchl za sebou dveře a klusem vyběhl z ruin kdysi velkolepého zámečku.

Pokud někdo čte i tyto řádky, měl by vědět že:

- Děkuji za přečtení, neboť i číslo u slovíčka "zobrazeno", se s každým přečtením zvyšuje, a když by se někomu čirou nááhodou chtělo zanechat komentář.,. chichi, každý ví, jak moc to potěší, že? o.O 

- Povídka bude přibývat naprosto nepravidelně. (Protože rychlost veškeré činnosti mnou proozované by se dala přirovnat až k hlemýždímu tempu -_- )

- Období a místo, kde se příběh odehrává, není pořádně znám ani mně. Jména jsou italská (protože se mi to k celkovému námětu povídky líbilo), existují vysílačky, ale přeci jen si nepředstavuji dobu přítomnou, takže, dejme tomu, že jde o nějaký trochu jiný svět a nad historickými nesrovnalostmi přimhouříme obě oči.

Torriell

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Panenka: Kapitola první - Opuštěná Dokonalost: