OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 15. kapitola - Chromérie



Pathfinders - 15. kapitola - ChromérieA přece jen přišlo na osudovou bouři. Kdo z vás uhádne, co tak osudového se při ní vlastně stalo? Dále pak konečně představuji příjezd do pověstné Chromérie.

Chromérie

 

Probouzí mě náhlý posun na posteli, volný pád a pak o Grevina tlumený dopad na zem. Zvenčí slyším údery vln na loď, stejně jako hlasité rozkazy, které někdy přeruší hrom. Grevin jen promne oči a prohrábne se od začátku plavby neholeným strništěm a pak mě pohladí. „Podíváme se ven?" slyším jeho hlas ve tmě.

„A můžeme?“ ptám se udiveně, byť s nadšením. Voda je jedním z mých nejsilnějších živlů. V takové síle se pro mě stává velmi dobrým zdrojem pro načerpání energie. „Neviděl jsi někde moje kalhoty?“ ptám se zamračeně do tmy, když se slepě pokouším nahmatávat kolem sebe, nakonec vzdám své úsilí a krátkým soustředěním nad námi tvořím jednoduchou malou kuličku ohně, osvětlující místnost. „Ha!“ zahlasím vítězně, když je spatřím pod Grevinem. Zatlačím do něj, aby se odkulil, a vítězně si je obléknu, vítězně jako zbytek oděvu. Už už se ženu z kajuty ven, když mě zastaví jeho dlaň.

„Nezapomněla jsi na něco?“ připomene mi polibkem do vlasů. Zmateně se rozhlédnu a pak mi pohled padne na mé skromné osvětlení. Mávnutím dlaně zdroj světla vymizí a my konečně vycházíme na palubu.

Když se nám posktyne pohled na to přírodní běsnění, jsem jako v transu. Díky temnotě a obrovským vlnám, které narážejí do boku lodě, si připadám, jako bych sama stála na vodě. Moře je divoké a s lodí si hraje voda, jako kdyby to byla malá panenka. Někdy blesk rozzáří temnotu pod temným mračnem, ale jinak je tma. Námořníci pobíhají po palubě dle rozkazů kapitána a plachty jsou většinou stáhnuté, aby je vítr neroztrhl. Na palubu dopadají těžké kapky, ať už deště, nebo slané vody z rozbité vlny, takže vytváří mokrý povrch. Chytím se prvního stabilního předmětu, co mi přijde pod ruku, a zírám na tu krásu. Rty se mi rozšíří do širokého úsměvu. Čerpám jejich živelnost, jejich energii nechám vniknout do sebe.

Ah, cítíš to?“ ptám se Grevina téměř v smíchu.

„Jo, ale hlavně to vidím. Přestaň se tolik usmívat, i když se cítíš super, jinak dojdou k názoru, že za to můžeš ty," pronese rychle a pohladí mě po tváři, na kterou mi padají kapky deště. Poté se zhluboka nadechne čerstvého vzduchu a políbí mě na rty. Cítím, jak do mě vniká jeho energie, která je navíc posilněná bouřkou. Poté se chytí schodů, protože vlna dost nahnula loď. Pousměji se na něj, a když se loď zase trochu uklidní, přitáhnu si ho k sobě.

„Chceš cítit, co cítím já?“ pousměji se na něj a bez čekání na svolení jej líbám na rty a nechám sebou do něj protékat veškerou tu živelnost, nezkrotnost hned tří přítomných živlů v hrozivě půvabném tanci. Když se od Grevina odtrhávám, má košile je smáčená, a tím i průsvitná, a nechává tam látkou klidně prosvítat pevné bradavky. Zakláním hlavu a nechávám tak kapky deště stékat mi po tváří, šíji až k výstřihu. „Ah…“ vydechnu užasle se slastným úsměvem na rtech.

„Milování pod bouřnou oblohou musí počkat," pronese, když vydechnu, a narovná mě zase zpátky jemu čelem právě ve chvíli, když kolem probíhá Michael. Jeho pohled jen krátce padne na mou průsvitnou košil, po čemž zčervená a zase utíká po své práci. Další úder vlny nás s Grevinem strhne oba na zem.

„Ah, kéž bych na to mohla alespoň reagovat,“ prostestuju, když se zvedám zpět do stoje. A vlastně proč ne? Rozpínám své vědomí do okolí. Celou svou podstatou vnímám tu živelnost. Ah, to je ono! Snad si ani neuvědomím, že kamínky v mých zádech začínají lehce svítit.

„Přitáhneš moc pozornosti, když tu budeš takto svítit," připomene mi a přejede rukou zvědavě po mých zádech. Lehce sebou cuknu a okamžitě stáhnu energii zase do sebe.

„To nedělám tak úplně já. Dobíjím se tak nějak samovolně,“ odpovím. „Fajn, trochu uberu, ale je to oběť,“ upozorním ho. „Za takových podmínek je skoro hřích tu energii nepřijmout. Působí na mě skoro sama,“ dodávám a neochotně začínám nevyužitou energii vypouštět do okolí.

Pohladí mě něžně po zádech a pak se na mě usměje. „Později budeš mít dost času, až nebudeme na lodi plné námořníků, kteří by mohli snadno hledat důvod, proč je počasí tak špatné, protože je lepší věřit v to, že je to něčí chyba, než v náladovost počasí," vysvětluje mi klidně. Pak se uhne do boku pohledem a vrátí se. „I když, mám nápad. Když se přitiskneš zády ke mně, tak to nebude moc vidět. Jen pak doufám, že zase přestanou tak jasně svítit, až se zítra probudíme," navrhuje a vyčkává zvědavě na mou reakci při snaze pochopit fungování oněch kamenů v mých zádech.

„Ne, budou svítit do té doby, než z nich nevyužiji onu energii. Asi stačí, když to budu jen vnímat,“ pousměji se na něj a uvelebím se v jeho náručí. Pokládá si pohodlně bradu na mou hlavu a společně pozorujeme loď, jak si s ní hraje bouře.

Slyším jen vítr, dopadající kapky, zuřící moře a cítím na některé úrovni vše ostatní. Když najednou hlavní stožár zasáhne blesk a dřevo se rozštěpí a v polovině se pod svou váhou zlomí a začne padat do strany. Nárazy vln začínají být silnější a teď je loď tažená k boku v důsledku zlomeného stožáru, který se ještě drží na posledních pár dřívkách v bodě zlomu, a otáčí tak s lodí proti vlnám. Další vlna už zalije palubu po kotníky vodou, než se zase přelije na druhou stranu.

„Anree! Udělej něco!“ sykne na mě skrze všechen ten řev okolo. Něco?! Ale co?! planou mi myšlenky v hlavě vyděšeně. Tak fajn! Začnu se soustředit navzdory tomu, jak prudce se bouřící moře brání a jak moc si hraje s lodí. Zapřu se o Grevina, abych měla trochu stabilitu, a natáhnu před sebe ruce. Krátce si měřím vzdálenost a sílu, kterou tomu budu muset dát, a začnu nabírat dost energie z okolí. Poté jen oběma pažemi prudce trhnu do strany a vidím, jak po mém vzoru vlna neviditelné energie téměř vytrhne stožár v bodě zlomu a přetrhá všechna lana a rozpáře plachtu, která ho držela stále ve spojení s lodí. Polovina odděleného stožáru vletí prudce do moře, ale zpětný ráz použité energie mě skoro shodí na zem, kdyby za mnou nestál Grevin, který mě zachytí před pádem. Jako by všechna energie ze mě vymizela a byla jsem úplně prázdná. Nemám ani sílu se postavit, byť okamžitě začínám nabírat svou ztracenou sílu zpět. Páni… to bylo víc, než jsem myslela. Grevin mě sbírá ze země a odnáší na práh vchodu do podpalubí, kde mě opírá o zeď, ale sám sleduje venku dění. Když chvíli sedím, okamžitě se sama dobíjím energií z kamenů. Což funguje dost rychle, ale fyzické vyčerpání jen tak nezažene. Když se sama trochu vzchopím, pohled mi znovu zaostří na palubu. Vypadá to, že utržením stožáru se loď ustálila, přesto však boj není vyhrán. A námořníkům znesnadňuje pohyb stále se nalévající voda na palubu. Musím s tím něco udělat! Musím jim pomoci! Upřu pohled na vodu a začnu si mumlat staroelfsky dlouhá zaklínadla. Cítím, jak ze mě okamžitě začne unikat energie, a kameny na mých zádech se o to víc rozsvítí. Kolem paluby se tak vytvoří velké pevné vodní hradby, které zabraňují lodi nabírat jakoukoli další vodu. Je to moc velké… v tuhle chvíli příliš velké na mě, ale jsem odhodlaná dokončit svou práci! Cítím, jak pomalu ochabuje tělo, slyším Grevina, jak se nesouhlasně drží u mě, ale neslyším ho. Přestávám slyšet vše z okolí. S tichým mumláním upadám do obklopující tmy.

Probouzím se o dlouhou dobu později, když otevřu oči, nepoznám rozdíl mezi bděním a spánkem. Bolí mě celé tělo a těžce se mi dýchá. Nakonec se otevřou dveře a místnost tak zalije sluneční svit. Vstoupí Grevin, který zapaluje svíčku a zavírá dveře. Nalívá do kalíšku vodu a přikládá mi ji ke rtům. „Pij,“ pronese tiše. A já žíznivě poslechnu.

„Co se stalo?“ ptám se zmateně.

„Přežili jsme nějak noc a loď také, sic dost poničená, ale to už nějaký ten den zpátky je,“ odpoví a v očích se mu zaleskne starost. „Co jsi to vyváděla?“ ptá se a odkládá kalíšek na stůl.

„Utrhla jsem stožár a držela vodu mimo loď, viděl to někdo?“ ptám se zmateně.

„Někdo určitě, ale nemyslím si, že by si to spojili, hlavně už je to jedno. Za hodinu jsme v Chromérii,“ odpoví a sedne si ke mně na postel.

„Tak to znamená, že jsem prospala úplněk,“ zamyslím se zamračeně.

„Však si to vynahradíme příští měsíc,“ pousměje se na mě a pohladí mě po vlasech. „Jen už příště nevymýšlej blbosti, taky by ses nemusela probudit,“ zamračí se na mě lehce.

„Znám své hranice, tohle by mě nezabilo,“ odporuji se zavrtěním. „K tomu mi pomáhá i má energie. Trochu mě přiživuje,“ odpovím klidně.

„A zabránila by i tomu, aby ti někdo ve spánku podřízl krk nebo tě znásilnil?“ zeptá se významě a podívá se mi upřeně do očí.

„Ne, to mě neuchrání,“ přiznám provinile.

„Tak příště čaruj tak, abys nebyla několik dní v limbu,“ napomene mě přísně.

„Raději bys viděl celou loď na dni moře?“ odporuji mu vzdorovitě.

„Stavím tvůj život nad životy ostatních,“ oponuje mi zamračeně.

„I my bychom měli větší problém dostat se na pevninu,“ namítnu.

„Nějak bychom to zvládli, kdybychom spojili síly,“ namítá o to silněji.

„Zvládla jsem to, nepodceňuj mě,“ namítám stále.

„Zvládla jsi to, protože jsi silná. Ale potom jsem se o tebe staral, aby žádný námořník nedostal chuť na tělo spící dívky,“ dodává nekompromisně.

Opatrně zvedám ruku k jeho tváři. „Věřím ti,“ pronesu a přitáhnu si ho lehce k políbení. Líbá mě, jako by mé rty necítil věčnost. Ve chvíli, kdy se spojí, propadá dlouhé vášni, než nakonec přece jen pokládá své čelo na mé a chvíli mi jen zírá do očí. „Miluji tě, Anree,“ pronáší, jako bych na to kdy mohla zapomenout.

Pousměji se na něj při těch slovech. „Jen doufám, že nás vážně nepřijmou tak brzy, chtěla bych být na Prisma v plné síle," zamračím se trochu při nepříjemné bolesti těla

„To sis měla rozmyslet, než ses takhle zřídila," odpoví a pomůže mi do sedu. „Můžeme také předtím zajít do hospody a dát si něco k jídlu, stejně jako se vyspat v nehoupavé posteli," navrhuje a mně tím vykouzlí potěšený úsměv na tváři.

„Ah, moc ráda,“ přikyvuji horlivě.

„Dobře, zítra tam půjdeme," souhlasí. Po zbytek času tedy uklízíte kajutu, přičemž já se zmůžu na základní pohyb a velmi pomalou chůzi, takže celý proces trvá o to déle. Takže když jsme hotovi, slyším venku zvon, oznamující příjezd do přístavu. „Budeš chtít nosit celou cestu, nebo půjdeme opravdu pomalu?" ptá se a přehodí si přes rameno tornu.

„Nosit se nenechám,“ odporuji se zvednutou bradou, čemuž se jen pousměje.

„No dobrá," odvětí a usměje se. I tak si ale během chůze všímám, že mi neopouští bok. Procházím tedy naposled po lodi, jejíž posádka znatelně prořídla od poslední chvíle, co jsem ji viděla. Kapitán se s námi jen kývnutím hlavy rozloučí a zůstává na zádi, odkud kouká, jak se vykládají bedny se zbožím. Z přístavu si mohu všimnout rozhledu na úchvatné město. Nebo spíše městský ostrov. Momentálně jsme na obrovském ostrově, který je pokryt domky ve spodní přístavní částí a pak šplhá nahoru, kde jsou některé vily a obří domy bohatých rodin nebo Seraph. Vidím velký most tvořený ze zeleného luxinu, a k mému údivu není ničím podpírán a vznáší se jen tak nad hladinou vody. Zatímco vlny na jedné straně jsou docela silné, za mostem už jsou mnohem klidnější. Onen most spojuje větší ostrov s menším, kde je o poznání více chudších domků. Na okrajích skalnatého pobřeží jsou pevnosti a hradby chránící přístav od pirátů. V přístavu krom jiného vidím i černou stráž, o které mluvil Grevin při jednom z krácení časů na palubě. Skupina trénovaných drafterů s cílem sloužit radě a chránit Prisma. Na jednom místě se nad vše vytahuje obří věž tvořená z luxinu a velmi důvtipně postavená, aby do ní šlo celý den co nejvíce světla. Ulice jsou plné lidí a vlny se rozrážejí o skalnaté útesy podél ostrova. Svítí slunce a je krásně.

Procházíme ulicemi, a protože přistav představuje jediný způsob dopravy mezi Chromérií a zbytkem světa, je to tady k vidění všemožná směsice lidí. Přesto nejpočetnější jsou drafteři, kteří se docela jednoduše povětšinou oblékají do svých barev, které ovládají. Po ulicích chodí skupiny stráží, a někdy to jsou černí, jindy normální oddíl vybaven mušketami a sem tam i drafterem. Grevin mě v jednu chvíli bere do náruče a dobíhá vůz s ovocem, kam mě posadí na okraj, než si ke mně sám přisedne.

„Tohle nás vezme trochu výše, abychom nemuseli být v přístavním hostinci. Peněz máš snad dost, takže to nebude problém," oznamuje mi a během cesty mě přidržuje, abych nespadla. A mně to tak dává prostor se okouzleně rozhlížet.

„Jak dlouho jsi tu vlastně žil? Znáš to tu dobře?“ ptám se v uchvácení.

„Tak žil jsem tu velkou část svého života. Takže ano, docela to tu znám," odpoví s úsměvem. „Chroméria je rozdělena na dva ostrovy. Velký a malý Jesper. Teď jsme na velkém. Tady se nalézá většina tržišť a obchodů, je dost určen obchodníkům a je rozdělen na několik částí, "sousedství", každé určené pro jednu Setrapu, tedy barvu," vysvětluje, zatímco si všímám, že na některých velkých budovách a věžích jsou obří zrcadla, která odrážejí sluneční světlo do ulic. „Tomu se říká "Tisíc hvězd"," dodává, když si všimne, kam směřuje tvůj pohled. „Na malém Jesperu je sedm věží. Tam jsou ubytovny pro draftery, studenty, sídlí tam členové rady, jenž každý zastupuje jednu barvu, pak také bílá, což je titul. Bilý luxin se nedá draftovat. Černé stráže a pak samozřejmě Prism." Naskytne se mi příležitost vidět na menší ostrov, když vyjedeme ze zástupu domků výše na kopec. Vidíš v dálce sedm věží, které jsou všechny tvořené z luxinu, vždy je tam nejvíce barvy, kterou reprezentují, a pak jsou doplněné o další barvy, všechny kromě žluté věže, která je celá ze žlutého luxinu bez jiných barev. Všechny věže jsou v kole a natočené tak, aby maximalizovaly světlo, které do nich během dne vniká. Všechny jsou v kruhu okolo centrální věže, kde nejspíš sídlí Prism a další důležití lidé. Věže jsou vytočeny od centrální věže, takže na dálku vyvolávají dojem velkého květu lilie. Vůz nás vezme pomalu z přístavních ulic do lepší čtvrti, kde už je znatelný rozdíl mezi oblečením, protože tu je více bohatších obyvatelů, ačkoliv drafterů je tu neustále dost. Projíždíte mezi domky, pak domy obyvatelů, které mají krásné pálené střechy a zdivo. Grevin v jednu chvíli seskočí a pak mi pomůže dolů na jedné malé rušné křižovatce. Tam mě dovede do jednoho krásného hostince, kde si všímám fialových slabých bublin okolo některých stolů. Usadí mě ke stolu a po chvíli přijde obsluha, nějaká mladá pohledná dívka.

„Co to bude?" zeptá se. Kývnu ke Grevinovi. Výběr nechávám na něm, přece jen, ráda se nechám provést místním.

„Co jsou ty fialové věci?“ ptám se, když dívka s objednávkou odchází. Než mi však stačí vklidu odpovědět, přichází jiná dívka, která má světlé šaty prošívané tmavě fialovou barvou, a vidím, že draftuje fialovou bez brýlí, utvoří tak kolem vás tenkou bublinu a nechává na boku něco složitého jako dýchací otvor. Okamžitě mi význam celé věci dochází, neboť zcela mizí ruch z ulice vedle a zvuk celkově zůstává uvnitř bubliny, nehledě o tom, že je trochu hůře vidět dovnitř.

„Tady probíhají setkání, kde nikdo nechce být slyšen. Divila by ses, jak je to populární, tady jsem kdysi dostal mnoho úkolů od svého sponzora," vysvětluje v klidu Grevin, a když potom donesou jídlo, nalije víno do dvou pohárů a pouští se do jídla. „Později se ještě omyjeme, tady by to neměl být problém. Červený drafter je schopen udělat luxin, který bude hořet relativně rychle a intenzivně, takže neztratíš hodiny zahříváním vody, a je to tak levnější," navrhuje.

„To zní dobře,“ zamumlám, aniž bych jej moc vnímala, a zkoumavě pozoruji stěnu bubliny. Se zaujetím se chci stěny dotknout.

„Nesahej na to!“ zastaví mě Grevin spěšně a já k němu ucuknu pohledem a provinile se stáhnu.

„Vcelku veřejné místo na zakázky, byť ukryti v takové věci,“ poznamenám a nedůvěřivě si znovu prohlédnu bublinu.

„Dobré veřejné místo, kde není vidět, a nikdo tě nebude podezírat, když se tady sejdeš," vysvětluje klidně a nabere si další sousto. Když dojíme, s povzdechem se rozvalím do židle.

„Musím uznat, že jídlo máte výborné, a všechno to kolem… Skoro je mi líto, že jsem byla před tím vším zavřená. Muselo být fascinující to sledovat, když to celé vznikalo. Chci říct, že nás společnost odmítala a vás přijala a vy jste vytvořili všechno tohle,“ povzdechnu si a rozhlédnu se kolem.

„Na nás je závislá rovnováha světa. Navíc drafteři často pomáhali se stavěním domů, mostů a podobných věcí. Jejich počet jim zaručil, že je měla každá strana, a strana, která je neměla, byla v nevýhodě. Rychle se vybudoval systém, kde Prism stál ve středu, a když si nějací drafteři dělali, co chtěli, prostě je chytli a potrestali. Na druhou stranu, život draftera nabízí dost možností, takže takové případy jsou vzácné," vysvětlí dlouze a pak upije z kalichu vína.

Když příjemně dojíme, zaplatíme a vycházíme dál na cestu. Cítím se mnohem lépe, takže jsem schopná už trochu normální chůze, i když běh ani nepřipadá v úvahu. Nakonec nás Grevin zavádí spíše do ubytovny, nežli hostince, jak jsem zvyklá. A po krátkém domlouvání a zacinkání mincemi už brzy stojíme v pokoji, kde je připravená velká káď plná teplé vody, kde se klidně pohodlně vejdeme oba ponoření po hlavu. Grevin za námi zamkne a pokládá klíče na stolek.

„Tohle jsem potřebovala,“ pousměji se a začnu se svlékat. „Přidáš se?“ pousměji se na Grevina přes rameno. Nedá se říct, že by potřeboval dvakrát pobízet. Během okamžiku už ležíme v kádi a vzájemně se pokoušíme zbavit veškerého nánosu špíny. A možná právě to je ten důvod, proč nesetrváváme v romantické ideji v teplé vodě. Přesto mi však přislíbí, že později si jednu takovou čistou koupel dopřejeme. „Potřebuji nové šaty, když už jsem ta delegace,“ zamumlám, když si osušuji tělo, při pohledu na špinavou, prodranou hromádku na zemi.

„Něco s tím uděláme, alespoň ti při té příležitosti můžu trochu ukázat město,“ pousměje se na mě a přitáhne si mě na tělo, kde mě dlouze políbí. „Chceš koupit šaty ve tvé draftící barvě, nebo dáš přednost nějaké jiné?" zeptá se po polibku a podívá se mi do očí. „Mezi černými strážemi jsou také drafteři. Víš, proč mají všichni černé oblečení?" zeptá se zvědavě. „Taky ti později můžeme pořídit brýle, jestli máš ještě někdy zájem draftovat," navrhne.

„Draftí černou?“ zkouším hádat nesoustředně. „Jsem poměrně hrdá, že mám jinou barvu než vy všichni dohromady,“ ušklíbnu se. „A jo, můžu to rozvíjet, je to zajímavé,“ přikývnu.

„Už jsem ti říkal, že černá se nedá draftit, to jsou jen povídačky. Nosí černou, aby mohli stát proti všem drafterům, aniž by jim dali šanci draftovat jejich barvu." vysvětlí klidně a usměje se a poškrábe se ve vousech. „Asi bych se měl oholit... Každopádně venku je na černou strašné vedro, takže jestli nechceš nosit skutečně něco, co by odkrývalo značnou část tvého těla," řekne a škádlivě na mě mrkne, „pak si raději vyber jinou barvu, ačkoliv je to na tobě," dodává s úsměvem a podívá s úsměvem na košili, kterou jsem se pokoušela zašít. „Ve skutečnosti jsou brýle docela drahá záležitost, tak je nemá kde kdo. A ty testy se dají udělat ve věži, když máš zájem se učit a někdo ti to zaplatí. V tvém případě by to snad nemusel být problém," dodává.

Zarazím se při jeho slovech. „Mimochodem… to tvé cvičení modré, na jak dlouho to je?“ ptám se opatrně.

„Tak zajdeme na testy po návštěvě Prisma, a co se týče délky mého výcviku, pak to záleží na tom, jak rychle mi to půjde a jak dlouho tu budu moci být. Základy teorie by se mohly vejít do dvou týdnů, ale praxe se potáhne. Na druhou stranu to mohu udělat za cestování. Tohle je ale hezké město, tak se tu můžeme chvíli zdržet," tak nějak zhodnocuje na konec a usměje se. Nebo můžeme nejdřív jít hledat Micaha,“ dodá a pohlédne mi významně do očí.

„Nejdřív vyřídíme to s Prismem, pak se rozhodneme, co dál,“ odpovím a vyhnu se tak přímé odpovědi. Micah. Ah… nečekala jsem, že se to takhle zkomplikuje. Že bych se mohla zamilovat do někoho jiného, než do tebe… Tak jako tak společně vycházíme do ulic. Procházíme mezi stánky s látkami, hotovými šaty, jídlem, pitím, věcmí do kuchyně, šperky, květinářství atd... Nepřipomíná to skoro vůbec dobu, kterou si tu pamatuji, ale mám tu dostatečně široký výběr, abych si vybrala, co chci, abych na všechno ostatní přestala myslet. Ať je to snad plný oděv, nebo několik závojů s rolničkami exotických tanečnic. Okouzleně se rozhlížím všude kolem. Vůně se mísily mezi sebou, stejně jako barvy na sebe dechberoucně upozorňovaly. Mezi vším tím úžasem se ještě vším tím proplétají lidé, tmaví lidé? Takové jsme u nás měli jako otroky, ale napadá mě, že není nejlepší nápad to tady zmiňovat.

Obdivuji odvahu místních žen, které chodívaly zahalené sotva v pár závojích. Na mé poměry i já chodila dost vyzývavě oblečená, ale bylo na tom něco okouzlujícího. Nehanilo to jejich čest, jen ukazovaly své půvaby. Nakonec v jedné postranější, ale přesto stále rušné uličce náhodně vyberu jedno krejčovství. Trvá to skoro nekonečně dlouho, ale přece jen z krámku nakonec vycházím. V bílých splývajících šatech po těle, které lichotí pevným ňadrům a štíhlé postavě. Ale nejvíc dávají vyniknout holým zádům se spletitým tetováním, do kterého je zaseto několik barevných kamenů. Grevin pozvedává obočí, když se před ním nadšeně zatočím, aby si mě prohlédl.

„Jestli upoutávání pozornosti není, co jsi hledala, pak jsi našla pravý opak," oznámí docela přímo. „Hezké šaty, o to lepší do společnosti, která je na tebe zvyklá, nebo kdybys chtěla udělat dojem na muže, ale při prvním čerpání energie budeš svítit jako hvězdy," vysvětlí s úsměvem.

„Tady svítí plně všechno, nejsem si jistá, jestli by se někdo divil, že svítím i já," zaprotestuji s úsměvem. „Teď najdeme něco, kde by mohli prodávat bylinky,“ rozhodnu a společně tedy vycházíme do ulic. Míjíme nespočet lidí, přesto skupinka dvou dívek mě zaujme. Oděné jen v penízkových podprsenkách a několika šátcích. Obě se významě podívají na Grevina, než se zachichotají a mizí v davu. „A já že jsem oblečená vyzývavě?“ poznamenám a poukáži na dívky.

„Jsou dobře oděné na to, co dělají. Tvoje profese se přeci jen trochu liší od toho, co dělají ony," odpoví nezúčastněně a na důkaz toho, že mu na procházejících ženách tolik nezáleží, mě plácne po zadku a pak se usměje, když se na něj otočím.

Nakonec přece jen nacházíme obchůdek, který výrazně nezapadá. Kromě slibovaných bylinek všude byly cedule přislibující věčnou lásku nebo mládí. Zašklebím se na ně, než vklouznu dovnitř.

„Aaah, tak copak to bude? Lektvárek pro početí, nebo snad proti?“ ptá se postarší dámá, když vejdeme do obchůdku, a Grevin se musí přikrčit kvůli všem těm visícím trsům bylinek.

„Ani jedno, ale co takhle bylinky? Měsíčník, orlovníček, srpovník?" zamyslím se a rozhlédnu se. „Bobule vraního oka, červeník, a jestli je dobrá úroda lunavky. Snad obvyklá destilovaná voda by se hodila a mléko varasenky?" dokončím a upřeně se na dámu zahledím. Pozvedne obočí a zmeří si mě pohledem.

„To jsou byliny, které na ostrově nerostou, takže si je musím nechat speciálně a draze dovést, takže tebe budou stát o to víc, a mléko varasenky tady nemám, drahoušku," odvětí a začne dávat dohromady moji objednávku. Když vycházíme z obchůdku, jsem o několik mincí lehčí, ale o to hrději si svůj balíček nesu.

„Část budu muset večer hned zpracovat. Můžu nadělat i nějaké lektvary tobě, jestli chceš. Na výdrž, větší sílu, nějaké jedy na potření zbraně?" navrhuju. „Zásob mám teď skutečně dost," usmívám se vesele

„Zbraně nepoužívám, a i kdyby jo, tak je nepotírám jedem," odvětí docela přímo. „Nemyslím si, že bych byl fanoušek toho cpát do sebe látky, které mě zničí dříve než moje barva, ale děkuji," odpoví a vede cestu zpět do ulic. „Chceš ještě něco vidět?" zeptá se s úsměvem.

Odfrknu si při jeho odpovědi. „Jsi strašně nedůvěřivý. Chtěla jsem jen pomoct," pokrčím rameny uraženě. „Záleží, co mi chceš ukázat," odvětím odměřeně.

„Já vím, že jsi chtěla, a vážím si toho, ano?" pronese smířlivě. „Jen mám s těmito věcmi špatné zkušenosti, ale neber si to osobně. Jsem nedůvěřivý vůči nim celkově," dodává. „Můžeme si najít nějaké ubytování na kopci, bude krásný západ slunce, až přijde jeho čas. A z vrcholu je to krásné vidět," přislíbí a pokukuje přitom na mou reakci.

Při zmínce výhledu a západu slunce zvědavě pozvednu obočí. Je znát, že mě myšlenka skutečně zaujala. „Myslím... že to by šlo," snažím se znít co nejneutrálněji, ale nadšení se v hlase neskryje.

Do západu ještě zbývá pár hodin, ale jestli budeme chtít jedno z luxusních ubytování na kopci s výhledem na oblohu a moře, tak bychom měli vyrazit, jinak nám to někdo sebere," vysvětluje a jde ulicí. Asi ví kam. Protože se po nějaké půlhodině dostáváme k menšímu domu na pronajmutí, sic za draho. Uvnitř je to krásné vybavené, je tam mnoho záclon, mnoho oken na větrání, protože přes den tam je skutečné teplo a v noci také. Postel s oblohou, skříně, stoly, občerstvení v podobě ovoce a džbány s vínem. Velká terase, ze které se dá vidět vše slibované. Přejdu do pokoje a prsty lehce klouzám po jemné látce prostěradel, než přejdu k dvoukřídelním balkónovým dveřím, které otevřu, a ovane mě tak svěží podvečerní vzduch. Přecházím až k zábradlí a lokty opřená o něj pozoruji okolí.

„Je to nádhera,“ vydechnu užasle a poté se otáčím na Grevina. V posledních paprscích slunce vypadá neodolatelně. Přitáhnu si ho za košili blíž k sobě a dlouze jej líbám na rty, a on se zcela poddává mému okouzlení. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 15. kapitola - Chromérie:

1. Maya
08.10.2017 [15:12]

Líbí se mi tvůj styl a jsem zvědavá jakse to vyvine dál Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!