OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 19. kapitola

18.03.2014 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 489×

Týden před Vánoci se Bradavice zahalily sněhem. Dvůr i všechny školní pozemky byly pokryté velkou sněhovou přikrývkou a bradavičtí studenti toho hned využili. Každou přestávku se pořádaly sněhové bitvy, které končily hned po několika minutách, když se to přestalo líbit některému z učitelů. Jack dostal, a nebyl jediný, školní trest za to, že trefil sněhovou koulí jednoho z prefektů. Týden drhnutí podlahy. Nedopadl špatně, a to jen kvůli tomu, že ten jistý prefekt nebyl ze Zmijozelu.

Tak či onak, Vánoce se blížily a já zůstával v Bradavicích, stejně jako Leila, Jack a dalších třicet studentů. Nechtělo se mi moc zůstávat, ale nakonec jsem se rozhodl, že ano.

S Leilou jsme měli stejný důvod, i když ona se neměla ani ke komu vrátit. Už uplynulo několik týdnu od našeho rozhovoru v Tajemné komnatě, ale my nepokročili dál ani o píď.

Ze začátku nám to komplikovali učitelé a bystrozoři, kteří slídili po tom, kdo v Bradavicích zabil už tři studenty. Vlastně dva. Ten třetí, Fyll, byl Leilina práce. To naštěstí nikdo z dospělých nevěděl.

Díky protijedu na veritasérum jsem prošel výslechem bez sebemenšího zaváhání, stejně tak jako Leila. Byl jsem v pokušení dát trochu i Jackovi, ale nakonec jsem ani nemusel. Dokázal se z toho dostat nějak sám. Chvíli nás zdrželo i Leilino zranění, ze kterého se musela alespoň trochu vzpamatovat.

I přestože jsme potom už neměli dvacet čtyři hodin za zadkem někoho z učitelů, nedokázali jsme se dostat někam dál. Místa, kde byly nalezeni ti mrtví, slepá ulička. Ti samotní mrtví studenti, nic společného, ani nebyli ze stejné koleje, nebyli to kamarádi. April Fieldová a Finn Carver nebyli ani ze stejného ročníku.

Tak jsme přestali zajímat o ty dva a přešli jsme k tomu, co ví bystrozorové. Po tomto úkolu jsme těžce přecenili své schopnosti. Kouzla, kterými bylo jejich ústředí chráněno, byla nad naše síly. Takže jsme neměli nic.

Jediné, co bylo pozitivní, že zatím nezrušili famfrpál. Tréninky se sice pořád hůř plánovaly, když teď byla dřívější večerka a zmijozelské družstvo si hřiště zamlouvalo neustále pro sebe, i přestože všechny ty časy trénink nemělo. Ale to nebyla žádná novinka.

Proto jsme měli trénink i o vánočních prázdninách, i den před Vánoci. Skoro celé družstvo zůstalo v Bradavicích, až na Amandu Greenovou, která odjela domů.

Trénink byl dobrý, vše šlo dobře i bez jednoho střelce. Nakonec nám Vanessa v šatně oznámila, že s naší nynější formou musíme po Vánocích Havraspár porazit.

„Rozumíte?“ zakončila svůj proslov Vanessa. „Opravdu věřím, že tento rok má Nebelvír opravdu velkou šanci vyhrát famrpálový pohár.“

Samozřejmě, všichni přikyvovali. Jen Eric Daniels si neodpustil tichou poznámku.

„Jen pokud zase celému týmu nezakážou hrát,“ šeptnul nám, ale Vanessa ho slyšela a hned reagovala:

„To je docela dobré připomenutí,“ sykla trochu ostřeji. „Ale neměli byste ho brát na lehkou váhu!  Ne vždycky stojí za to dělat blbosti a nechat se za to vyloučit z týmu. A hůř.“

Při této větě jsem se trochu neklidně ošil. Jo, kéž bych dělal ty blbosti.

Po tréninku jsme všichni odešli zpátky do společenské místnosti. Já s Jackem jsme si dali naši obvyklou šachovou partii a Leila nás u toho pozorovala.

„Nechceš si taky zahrát?“ zeptal se jí Jack. „Až dohrajeme, klidně ti tvého miláčka přenechám.“ Jakmile to vyslovil, cítil jsem, jak rudnu. Už jsem byl zvyklý, že Jack dělá tyhle vtípky přede mnou, ale nikdy ne před Leilou.

Leilu to nechalo, jak všechno ostatní, klidnou: „Se svým miláčkem trávím dost času, neboj,“ prohlásil se zdviženým obočím. „A ještě k tomu, já neumím hrát. Takže bych si s váma moc nezahrála.“

Tohle byla pro mě novinka.

Chtěl jsem něco říct, ale Jack mě předběhl: „Tak jestli jsi nikdy nehrála, tak pojď hned.“

Celou další hodinu jsme se Leilu snažili naučit hrát šachy. Docela jí to šlo, ale nevypadala z toho příliš nadšená. Nakonec jsme napsali pár úkolů, kterých jsme dostali na prázdniny spoustu, a potom šli spát.

Vzbudila mě hrouda sněhu ve tváři. Ani jsem nemusel otevřít oči, abych věděl, kdo to hodil.

„Jacku!“ zařval jsem.

„Šťastný a veselý,“ zasmál se Jack.

Oblékl jsem si župan a sešel do společenské místnosti, kde stál malý vánoční strom s dárky okolo. Leila už seděla v křesle s šálkem kávy.

„Šťastné a veselé,“ popřála mi Leila a podala mi balík s mým jménem. Byl dost velký.

„Co jsi mi to koupila?“ zeptal jsem se docela vystrašeně.

„Podívej se,“ smála se. „A nemusíš se bát, je to zkontrolovaný,“ prohlásila a kývla ke spodní straně krabice.

Podíval jsem se. Červeným inkoustem bylo napsáno: Zkontrolováno, bez nebezpečí.

„Kontrolují balíky, co si studenti nechávají posílat,“ poznamenal jsem a kouknul na Jacka. Ten se tvářil dost rozmrzele, ale jen pokrčil rameny.

„Otevři to,“ vybídla mě, ale bylo poznat, že je stěží zadržuje smích.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel krabici. A opravdu hodně se lekl, když na mě vyskočilo šedé stvoření. Teď jsem slyšel nejenom Leilu, jak se směje, ale i Jacka.

Byla to kočka, tedy přesně řečeno kocour.

„Tys mi dala kocoura?“ zeptal jsem nevěřícně, protože to jsem opravdu nečekal.

„Jo,“ smála se Leila. „Tenkrát v sovinci jsi mi říkal, že by se ti taky líbil nějaký domácí mazlíček. A jmenuje se Morgan.“  Jo, to jsem jí opravdu řekl, ale nenapadlo mě, že mi koupí zvíře.

Podíval jsem se na kocoura, který mi seděl na klíně, a podrbal ho na hlavě. Líbil se mi.

„Díky moc,“ usmál jsem se na Leilu a dal jí pusu, abych opět podpořil náš falešný vztah. „To je pro tebe,“ řekl jsem a podal jí menší balíček a Jackovi hodil ten jeho. On mi podal zase ten pro mě.

„Super, lotroskop,“ nadchnul se Jack.

Leila mezitím rozbalila svůj dárek: „Krása,“ usmála se na mě a zkoušela si nové rukavice na famfrpál.

Já od Jacka dostal sladkosti z Medového ráje a… inkoust?

„Proč mi kupuješ inkoust?“ zavolal jsem na Jacka.

Ten se zašklebil. „Inkoust, jo? To není obyčejný inkoust, ale proměnlivý inkoust. Nesehnatelná věc.“ O tom už jsem slyšel.

„Jak jsi to sehnal?“ podivil jsem.

„Obchodní tajemství,“ prohlásil Jack. „Teď jestli mě omluvíte, musím jít zkontrolovat něco do sovince.“ Šel zkontrolovat své zásilky.

Prohlédl jsem si poslední dárek, od své tety. Poslala mi krabici různého cukroví a připojila krátký dopis, kde mi přála hezké Vánoce a připomínala mi, ať neporušuji školní řád atd.

Mezitím mi Morgan vyskočil na klín a strčil hlavu do krabice s cukrovím. A Leila si ke mně přisedla.

„Tím bys ho neměl krmit,“ poznamela Leila a ukázala na Morgana.

Zašklebil jsem se, položil krabici na stůl a podržel kocoura, aby k ní nemohl.

„Myslím, že jsme to vzali ze špatného konce.“

„Ty vraždy?“

„Jo, soustředili jsme se na oběti, a nikam to nevedlo. Tak bysme se měli soustředit na vraha.“

„Nic o něm nevíme.“

„Ne, ale co si o něm myslíme?“

„Magor,“ prohlásil jsem.

„Ale proč je to magor? Proč někdo zavraždí dva studenty, aniž by to bylo z pomsty k nim?“

„Nevím.“

Nechápal jsem, kam mě tím Leila chce dovést. Tak to zkusila jinak. „Co ti může dát takovu sílu, abys vůbec zvládnul kletbu Avada Kedavra?“

„Touha zabíjet.“

„Jdi víc do hloubky.“

„Že se to někomu líbí.“

„A?“

„Už nevím, vážně.“

„Co by tebe donutilo zabít?“

Zajímavá otázka. Ale ne že bych nad tím nikdy nepřemýšlel.

„Strach.“

„Jen se strachem nezvládneš žádnou z kleteb, které se nepromíjejí.“

Najednou jsem na to přišel, na to, co se mi celou dobu snažila říct.

„Bolest. Bolest tak silná, že se z ní může stát to šílenství.“

„Správně,“ kývla Leila.

„Tohle si myslíš? Že to dělá někdo, kdo je tak psychicky zraněný a cítí takovou křivdu a bolest, že si to vybije na ostatních?“

„Může to mít i hlubší smysl, ale ano. To si myslím.“

„Ale to znamená, že to není nikdo ze Zmijozelu. Je to někdo, kdo přišel o rodinu a všechno a nesnesl to. A mstí se na ostatních.“

„Ano.“

„Myslím, že máš pravdu,“ přikývl jsem a pohladil Morgana, který si lízal pracku.

Kéž bych měl tvoje starosti, pomyslil jsem si.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 19. kapitola: