OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-XIV.-Summer Hillová

24.09.2009 (13:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 871×

  Nějaký zastrčený hlásek mi říkal, že bych se mu neměla odevzdat bez boje, jen takhle, ale bylo mi to jedno. Zase byly zapomenuty všechny ty věci, které jsme si řekli, naše sourozenectví, zase jsme byli jen dva zamilovaní blázni.
 „Tommy, miluješ mě?“ zadívala jsem se na něj.
 „Ano…“ vydechl. „Chceš to?“
„Ano…“
  Objala jsem ho. Až když mi sjel na krk a líbal mě tam, mi došlo, že ležím. Položil mě na jeho postel a sám si lehl na mě. Samozřejmě ne plnou váhou, držel se na svalnatých rukou, aby mi neublížil. Nevěděl, že čím blíž je mému tělu, čím víc na mě leží, a já nemůžu dýchat, tím víc mnou prostupuje vzrušení. Milovala jsem tu blízkost.
  Stáhla jsem z něj ten poslední kousek oblečení. Chvíli jsme se na sebe dívali, vychutnávali si tu blízkost, po takové době odcizení. Pak do mě vstoupil a nasadil velmi pomalé tempo. Jako kdyby to bylo poprvé, prolétlo mi hlavou. Slastí se mi chtělo zavřít oči a užívat si to všemi ostatními smysly, ale nedokázala jsem to. Dívala jsem se Tomymu do jeho nádherných očí a periferně viděla zbytek jeho obličeje. Jeho otevřená ústa, když vzdychal moje jméno, jeho kůži, která získala růžový nádech. Oči jsem zavřela ve chvíli, kdy už to nevydržel ani on, zabořil mi hlavu do ramene a šeptal mi přímo do ucha. Všechna ta krásná slova, která mi chtěl říct, ale bál se, nebo nechtěl, abych se k němu připoutala víc, než bylo nutné. Pozdě. Byly jsme propojení, jak nejvíc to šlo.
  Zrychlil a oba jsme měli co dělat, abychom nevzdychali nahlas. Oba jsme vyvrcholili současně, umlčujíce se navzájem polibky. Když ta nádherná chvíle skončila, ještě chvíli na mě - ve mně - zůstal a pak si lehl vedle mě. Museli jsme se smáčknout, byli jsme dva na jednolůžkové posteli. Leželi jsme na boku a beze slova se dívali druhému od očí. Nebylo potřeba slov, všechno vyjádřily oči. Po chvíli jsem to už nevydržela. Bála jsem se sice, že tu překrásnou chvíli zkazím, vždyť byl poslední dobou tak nepředvídatelný.
 „Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem, aniž bych se mu přestala dívat do očí.
 „Ty mě taky,“ odmlčel se a párkrát se nadechl, jako kdyby chtěl ještě něco říct. Sklopil oči a přimáčknul si mě ještě blíž. Samozřejmě jsem se nebránila. Na něco takového jsem se těšila každou vteřinu od doby, kdy mě naposledy pustil.
  Další chvíli jsme setrvávali v tichu, až pak najednou…
 „Byl jsem vůl, nechápu, jak jsem se k tobě mohl tak chovat. Nedovedeš si představit, jak moc mě všechny ty řeči bolely. Samozřejmě chápu, že tebe taky, ale já je musel říct, musel. Rozumíš mi?“ zvedla jsem zrak, když začal takhle kňučet, abych zjistila, že se mu oči proměnily ve vodopády.
 „Neplač,“ pohladila jsem ho po tváři. Zavřel oči, ale nepřestával. Trochu jsem se zvedla a políbila ho. „Uklidni se. Všimnul sis, že bych ti něco vyčítala? Ne. Všechno jsem ti odpustila. Tedy pokud…,“ utichla jsem a čekala, jestli mě vůbec poslouchá. Hned otevřel oči.
 „Pokud co?“
 „Pokud mi slíbíš, že už nic takového neuděláš a neřekneš?“ dokončila jsem myšlenku.
 „Samozřejmě. Uvědomuješ si ale, že před ostatními musíme dál hrát rozhádaná dvojčata, která se nenávidí?“ připomenul mi. Zamračila jsem se.
 „Pravda. Dobře, před nimi si ošklivé věci říkat musíme,“ souhlasila jsem neochotně. Opět se rozhostilo ticho. Na stolku potichu pípnul budík, aby oznámil, že začala další hodina noci. Otočila jsem se a zjistila, že jsou tři ráno.
 „Měli bychom spát,“ začala jsem. Tommy na to nic neřekl, jen mě chytil za bok a snažil se mě otočit. Já se ale bránila. Když toho nechal, vstala jsem.
 „Kam jdeš?“ zeptal se.
 „Myslím, že by bylo lepší, abychom spali každý zvlášť. Vzpomeň si, jak nás načapal táta,“ připomněla jsem mu. Bylo mi jedno, že tam stojím úplně nahá. Nebýt toho, že jsme se už milionkrát viděli bez šatů, tak to byl můj bratr. Vyrůstal se mnou, tudíž znal moje tělo jen o trochu hůř než já.
 „Ale babička sem nepoleze, pokud neuslyší rány z brokovnice a já pochybuju, že sis tu svojí přibalila,“ ušklíbl se.
 „Stejně si myslím, že by bylo lepší, kdyby….“ Nenechal mě to doříct.
 „Prosím,“ protáhl obličej a vypadal jako malé dítě.
 „Ach jo, co mám s tebou dělat. Tak se kousek šoupni, ty moje přerostlé princátko,“ sedla jsem si zpátky na postel a pak se vedle něj natáhla. Vzal mě do náruče a já si spokojeně položila hlavu na jeho rameno.
  Tommy se probudil dřív než já. Jak přese mě ale přelézal, nepatrně do mě drknul a vzbudil mě.
 „Kam jdeš?“ zeptala jsem se. Trhnul hlavou, jak nečekal, že na něj promluvím. Pak se sklonil a políbil mě.
 „Ahoj, lásko. Jdu jen do koupelny, klidně spi dál,“ pohladil mě po vlasech a stoupnul si na zem. Celá postel byla volná, takže jsem se roztáhla. Ne, že by nebylo příjemné spát s Tommym na jedné posteli celou noc v objetí, ale přece jen, člověka z toho potom bolí celé tělo. Spokojeně jsem zavrněla a uslyšela tlumené zvuky vody, kterou Tommy pustil. Na malou chvíli mě napadlo přidat se k němu, ale hned nato jsme usnula.
  Probudil mě zvláštní šramot. Pomalu jsem otevřela oči, abych viděla Tommyho, jak se plahočí s kufrem ke dveřím.
 „Děláš si ze mě srandu?“ vykřikla jsem. Zvedl hlavu, zjevně překvapen, že ten hluk, který nadělal, mě probudil. Rychle zapadl do pokoje a zavřel za sebou dveře, aby nevzbudil v babičce nějaké podezření.
 „Summer, já…,“ začal.
 „Kam jdeš?“ vyštěkla jsem na něj a vyletěla z postele. V nějaké zastrčené části hlavy mi bleskla myšlenka, že jsem pořád nahá. Ale bylo mi to úplně jedno.
 „Summer,“ začal znova, ale zpražila jsme ho takovým pohledem, že hned začal mluvit přímo. „Musím do Silverbergu. Za chvíli mi jede vlak.“
 „A ty bys jel beze mě?“ nevycházela jsme z údivu.
 „Za normálních okolností bych neodcházel pryč od tebe, ale je to moc nebezpečné. V Silverbergu se děje něco moc divného a já mám strach o naše,“ snažil se mě uklidnit. Poslední část jeho souvětí zamýšleným způsobem ovšem nezapůsobila.
 „Už zase ten chlapec?“
 „Ne, už dlouho se mi o něm nezdá,“ odbil mě Tommy, ale mě byl jasné, že lže. Párkrát, když jsem se v noci zavrtěla a vzbudila se, jsem slyšela, jak polohlasem mumlá něco jako „neubližuj jim, už jdu.“
 „To ti tak věřím. Sedni si,“ ukázala jsem na postel. Chvilku na mě koukal.
 „Ujede mi vlak, Summer,“ zkusil to znovu.
 „Sedni si!“ Udělal to. Začala jsem přecházet po pokoji. Ne, abych našla oblečení a oblékla se, ale abych našla oblečení a naházela ho do své tašky.
 „Co to děláš?“ Už byl zase na nohách. Došla jsem k jeho posteli pro svůj svetr, který jsem měla včera a který mezitím uschnul. Položila jsem mu ruku na rameno a zatlačila, aby si zase sednul. Nebylo to nic platné. „Co to děláš?“ opakoval znovu.
 „Balím,“ konstatovala jsem a hodila další náruč oblečení do tašky.
 „Snad nechceš jet se mnou?“
 „Nenechám bratra, kterého miluju nad všechno na světě, aby odjel do města, kde se očividně děje něco zlého, samotného,“ sdělila jsem mu svůj názor. Asi ho obměkčilo, když jsem řekla, že ho miluju, ale už neprotestoval a posadil se. Dobalila jsem a poslední oblečení, které zůstalo ve skříni, jsem si oblékla. Tommy mi rukou naznačil, ať jdu k němu a když jsem to udělala, objal mě kolem boků a hlavu si opřel o moje břicho. Zvedla jsem ruce a hladila ho ve vlasech.
 „Taky tě miluju, víc, než svůj život,“ huhlal mi do břicha. Usmála jsem se.
 „Měli bychom zavolat domů, že přijedeme,“ řekla jsem.
 „A babičce vysvětlit, proč odjíždíme,“ doplnil mě.
 „A co ostatní?“ začala jsem. Jen těžko jsem se k tomu donutila, ale vyslovila jsem to. „Co Dina?“ Tommy zvedl hlavu a podíval se na mě.
 „Co Josh?“ vrátil mi to.
 „Ha, ha. Tak jim to všem necháme jako překvapení, co ty na to?“ sjela jsem mu z vlasů na tvář. Natočil hlavu tak, že měl své rty v mé dlani a líbal mě do ní.
 „Souhlasím,“ vysoukal nakonec ze sebe. Ještě chvíli jsme zůstali takhle, já stála, on seděl. Pak jsme se rozhýbali, a zatímco já šla volat rodičům, že jedeme domů, Tommy to šel vysvětlit babičce.
 „Co se děje?“ ptal se táta, když jsem mu řekla, kam pojedeme.
 „Nic, jen už chceme domů. V Sacramentu chcípnul pes,“ přeháněla jsem.
 „A už jste s bratrem zadobře?“ ptal se.
 „Jasně.“
 „Dobře, tak vás tedy budeme večer čekat,“ rozloučil se mnou táta. Zaklapla jsem mobil a čekala na Tommyho.
 „Jak to vzala?“ zeptala jsem se ho, když za sebou zavřel dveře.
 „Balí nám výslužku a koláč, který upekla ráno,“ konstatoval. Musela jsem se zasmát. Sedl si vedle mě a já se neudržela a začala ho líbat.
 „Tak kde jste, děti? Myslela jsem, že jsi říkal, Tommy, že pospícháte!“ ozvalo se zpod schodů. Odtrhli jsme se od sebe, protože její pronikavý hlas zněl, jako kdyby stála vedle nás.
 „Připravena?“ zeptal se mě.
 „Pokud jsi ty?“ usmála jsem se na něj a vyšli jsme ke dveřím. Sešly jsme dolů, kde nám babička naložila plnou tašku jídla a vyprovodila nás před dům. Naposledy nás oba objala, oba nás zlíbala od hlavy až k patě a pak nás konečně vypustila.
  Tommy si nedal říct a nesl svojí tašku i tu mojí. Neměl třetí ruku, takže jsem tašku s jídlem od babičky nesla já (i když si jsem jistá, že kdyby jí měl, zabavil by mi i tu). Cesta na nádraží netrvala zase tak dlouho, možná proto, že jsme si celou dobu povídali. Koupila jsem lístky a za chvíli jsme už seděli ve vlaku směr Silverberg.
  Využili jsme toho, že jsme byli v kupé sami, a i kdybychom nebyli, nikdo by nás neznal. A také jsme využili toho, že i když jsme dvojčata, nejsme si zase tak moc podobní a celou cestu jsme se k sobě tiskli. Kdyby kdokoliv nahlédnul do našeho kupé, viděl by akorát zamilovanou dvojici a možná by se maximálně pohoršil, že si tulení a polibky nenecháme na doma.
  Když jsme jeli do Sacramenta, trvalo to věčnost, ale zpátky to byla chvilka. Možná jsem usnula nebo jsme jen nevnímala nic kromě Tommyho. Když jsme vystupovali, na Silverberg se snášela noc. Chvilku nám trvalo, než jsme v tom šeru našli tátu, ale opíral se o naše auto a hned pomohl Tommymu s taškami. Oba jsme si sedli dozadu a jen odpovídali na otázky, které nám táta pokládal. Jak bylo? Jaká byla cesta? Byli jsme na babičku hodní? Pomáhali jsme jí? Uvědomovala jsem si, jaký to byl risk, ale když se ke mně přikradla Tommyho ruka, nemohla jsem ji odmítnout a pevně jsem ji sevřela ve své. Každý jsme se dívali ze svého okénka, přemýšleli o něčem jiném a tvářili se jako dva znudění sourozenci. Jen naše ruce svědčily jinak.
  Máma byla moc ráda, že nás zase vidí. Stejně jako babička nás oba zlíbala a objímala tak, že jsem myslela, že mi zláme žebra. Nebýt toho, že už byl pozdní večer, vítala by se s námi třeba týden. My se ale vymluvili na únavu, a zatímco Tommy odnesl naše tašky nahoru, já šla odložit balíček – spíš balík – od babičky do kuchyně. Máma s tátou si zase vlezli do obývacího pokoje, kde se asi schovávali, než táta vyjel pro nás na nádraží a pak jsem šla nahoru do schodů. Nezabočila jsem ale doprava, kde byly dveře do mého pokoje. Šla jsem vlevo, kde byly další dveře. Potichounku jsem je otevřela a vešla do potemnělé místnosti. Byla jsem tu jen párkrát, takže mi trvalo, než jsem se ve tmě zorientovala. Nakonec jsem ale tu maličkou postýlku našla. Odhrnula jsem závěs z okna, abych lépe viděla. Měsíční svit jí ozářil tvářičku, takže vypadala jako mrtvolka. Její hrudník se ale pravidelně nadzvedával, takže jako mrtvola opravdu jen vypadala.
 „Rosie, jsi tak nádherná,“ zašeptala jsem a jemně jí pohladila po havraních vlasech, stejných, jako mám já. Trošku se zavrtěla, ale spala dál. Uvnitř sebe jsem najednou něco ucítila. Co to bylo? Smutek? Bolest? Ale z čeho? Po chvíli mi to došlo. Nikdy nebudu mít takovou krásnou holčičku. Nebo chlapečka, to je jedno. Věděla jsem, že si jsme s Tommym souzeni, že nikdy nebudeme chtít nikoho jiného. Ale dítě, zázrak naší lásky, nikdy mít nemůžeme.
„Dobrou, sestřičko,“ jemně jsem jí políbila na čelo a odešla. Konečně jsem se dostala do pokoje, kde na posteli ležela má taška. Pustila jsem si nějaké CD a dala se do vybalování. Proboha, kolik jsem si toho k té babičce sbalila, půl skříně? vztekala jsem se, když to vypadalo, jako kdyby se ta taška nikdy nechtěla vyprázdnit. když byla konečně prázdná, hodila jsem ji na zem a plácla sebou na postel. Na koupelnu jsem kašlala, na to jsem byla moc unavená. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám jít za Tommym nebo ne, ale spánek mě přemoh dřív, než jsem se mohla nějak rozhodnout.
  Kolem mě byly bílé zdi, spousta světla a nějací lidé. Křičeli na sebe a snažili se spolupracovat a já netušila, co se děje. V tu chvíli mnou projela nepředstavitelná vlna bolesti, která neustupovala a já myslela, že se mi trhá tělo na několik kusů. Bolest byla tak příšerná, že jsem začala křičet. Ječela jsem a snažila se tu bolest dostat ven křikem, ale nedařilo se. Ječela jsem a ječela a modlila se, aby mě někdo zabil, ale já byla pořád naživu a cítila. Doufala jsem, že si někdo z těch lidí všimne, jakou agónii prožívám, a nějak mi pomůže. Pár z těch lidí se na mě podívalo, ale nikdo se nesnažil tomu zabránit. Jako kdyby se s tím počítalo. Pak jsem ucítila ohromný tlak a slabou úlevu a pak slyšela něco, co jsem nestačila zařadit.
  Vyletěla jsem a lapala po dechu. Seděla jsem na posteli, světlo pořád svítilo a hrála hudba. Matně se mi vybavovalo, že jsem před pár dny měla podobný sen. Cítila jsem, jak se celá třesu.
 „Co se děje?“ rozrazily se dveře. Lekla jsem se, ale našla jsem v nich jen bledého Tommyho, jak ke mně spěchá.
 „Co by se mělo dít?“ snažila jsem se působit normálně, ne jako kdybych pořád byla vyděšená z toho snu.
 „Křičela jsi. Zase ten kluk?“ objasnil mi.
 „Ne. Jen jsem měla strašně zvláštní sen,“ odpověděla jsem mu zasněně, zatímco pobíhal po pokoji, aby vypnul rádio, našel mi ve skříni něco na spaní, a zhasnul světlo. Pokoj teď ozařovala jen malá lampička na nočním stolku.
 „Chceš o tom mluvit?“ zeptal se mě, zatímco mě vysvlékal z oblečení, v kterém jsem přijela.
 „Vlastně si to moc nepamatuju. Jen vím, že mě všechno bolelo a nikdo mi nechtěl pomoct.“ Mluvila jsem pravdu, čím víc jsem si sen chtěla zapamatovat, tím méně se mi vybavoval. Jen ta strašlivá bolest.
 „Ach, broučku,“ objal mě a položil mě i sebe na postel. Netrvalo dlouho a Tommy usnul. Já ale usnout nemohla. Co měl ten sen znamenat? Říká se, že sny jsou záblesky budoucnosti. Takže to znamená, že budu zavřená v místnosti s bandou lidí, kteří mi ani nepomůžou, zatímco já budu umírat? Už jsem neusnula.
  Ráno jsem se probudila už sama. Nemohlo být moc hodin, protože venku ještě byla tma. Pomalu jsem vstala a dopravila se do koupelny. Byla jsem tak unavená, že mě i napadlo, že se v té sprše utopím. Nakonec jsem tam s vynaložením všech sil neusnula, takže jsem se oblékla a pomalu se vydala dolů.
 „Ahoj, holčičko,“ pozdravil mě táta, který právě přecházel halou do kuchyně.
 „Ahoj. To vaří Tommy nebo máma něco spálila?“ zeptala jsem se. Z kuchyně se totiž linul neuvěřitelný pach.
 „Nikdo nic nespálil, máma udělala slaninu,“ zamračil se táta. Šla jsem s ním do kuchyně, kde se už Tommy ládoval tak pětinásobnou porcí oproti normálu.
 „Hoj,“ vysoukal ze své totálně plné pusy. Zamávala jsem mu, protože jsem se snažila moc nemluvit, abych nemusela moc dýchat.
 „Ahoj, jdete akorát včas,“ uvítala nás máma a smetla na talíř porci jídla.
 „Díky, zlato,“ políbil táta mámu na tvář a vzal si od ní talíř. Já stále čekala ve dveřích.
 „Kolik si dáš ty?“ otočila se na mě máma.
 „Já to vidím asi jen na toust,“zabručela jsem a sedla si. Popadla jsem toust a začala ho trhat na menší části. Občas jsem si nějakou strčila do pusy, ale moc dobře mi z ní nebylo.
 „Tak jak se těšíte do školy?“ zeptal se táta. Oba jsme zvedli hlavu.
 „My jdeme do školy?“ zeptal se Tommy.
 „No samozřejmě. Táta vás odveze,“ přitakala máma.
 „Mami já nevím. Je mi nějak špatně,“ vložila jsem se do toho. „Asi jsem něco chytila v rybníku, nebo jak jsme zmokli.“
 „No, dokud se to pořádně neprojeví, do školy prostě půjdeš,“ rozhodla máma.
 „Fajn,“ odsekla jsem a odešla. Na talíři jsem nechala rozlámaný toust. Nemohla jsem dál zůstat v té místnosti, jinak bych se už asi pozvracela. Ach jo, pitomé nachlazení.
  Odešla jsem nahoru, abych si sbalila věci do školy. Většinu věcí jsem měla ve skřínce, takže jsem si jen vzala kabelku a naházela do ní pár drobností.
 „Summer, jedeme!“ zavolal na mě zezdola táta. Vzala jsem tedy kabelku a seběhla dolů. Táta nás odvezl do školy, kde jsme už pěknou dobu nebyli a profesoři si na nás také pořádně smlsli.

  Asi měsíc se nic zvláštního nedělo. Nemoc se nakonec neprojevila, i když občas se její příznaky vracely. Stejně, jako se teď vracely mé sny. Sny o bolesti, o lidech, kteří se mi nesnažili pomoci. Pořád jsem je nechápala, nikdo v nich nemluvil, tedy ne tak, abych jim rozuměla. Každou noc jsem skoro nespala, protože po těch snech jsem nemohla usnout. Ve dne jsem byla naprosto vyčerpaná, v noci jsem nespala. Občas jsem přemýšlela, jak dlouho to takhle vydržím.
  S Tommym to bylo naštěstí docela klidné, ten mi to usnadňoval. Viděl, že jsem den ode dne bledší a hubenější, že při hodinách usínám, tak se mi snažil pomáhat, jak nejvíc to šlo.
  Byl čtvrtek a my měli volnou hodinu na oběd. Seděla jsem se svými kamarádkami a Tommy seděl kus od nás se svými.
 „No a pak jsem mu řekla,“ smála se Judith, „aby mě už nikdy neotravoval. No chápete to? Pořád za mnou dolejzá, vždyť už je totálně pasé. V módě je teď přece Tommy Hill, ne?“ Všichni se podívali na mě. Trhla jsem vyslovení při Tommyho jména.
 „Summer, můžeš mi říct, co to děláš?“ zeptala se mě Anne.
 „Co?“ zeptala jsem se. Absolutně jsem je nevnímala, snažila jsem se vybavit si něco ze svého snu, jímž jsem začínala být posedlá. Teď už na mě nezíraly jen holky u našeho stolu, ale i další spolužáci. Kývla směrem k mému hrudníku, tak jsem se tímto směrem podívala. Překvapeně jsem zjistila, že si rukama masíruju prsa. Rychle jsem spustila ruce na stůl a doufala, že to nevidělo moc lidí.
 „Já… Bolí mě prsa,“vysvětlila jsem.
 „Poslední dobou nespíš tolik, kolik bys chtěla, vid?“ zeptala se Judith. Zavrtěla jsem hlavou. „A uvědomuješ si, že ses ještě nedotkla oběda?“ ptala se dál. Podívala jsem se na tác, kde leželo netknuté jídlo. Nejen, že jsem se celý oběd věnovala svým ňadrům, ale zase mi bylo špatně.
 „Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se.
 „Summer, ty chodíš s Petem, že jo?“ zeptala se Anne, která se asi naladila na stejnou vlnu jako Judith. Přikývla jsem.
 „Tak co je?“ vyjela jsem na ně, když se začaly hihňat.
 „Summer Hillová, ty jsi v tom!“ smály se.
 „Cože?“
 „Summer, když s někým chodíš a nechráníš se, musíš s těhotenstvím dřív nebo později počítat,“ vychutnávaly si mě.
 „Ale já…,“ snažila jsem se obhajovat. Měly pravdu, vždyť já se nikdy s Tommym nijak nechránila. Ale přece nemůžu být těhotná, vždyť mám normálně pravidelně měsíčky. „Neplácejte blbosti, beru prášky a ještě používáme kondomy, takže těhotenství je vyloučené. Prostě mám blbé období,“ řekla jsem jim. Holky už nemohly nic namítat, ale nasadily mi do hlavy brouka. Nemůžu být těhotná, poznala bych to. Na druhou stranu se tím vysvětluje spousta věcí z poslední doby.
  Nemohla jsem to jen tak nechat plavat, takže jsem se rozhodla, že po škole skočím do lékárny. Trvalo to dlouho, než se ozval poslední zvonění a já vyletěla ze školy.
 „Sejdeme se doma,“ zavolala jsem na Tommyho, zatímco jsem pádila přes město. Netrvalo dlouho a už jsem stála před lékárnou. Začaly se mi třást ruce, ale… Čeho se bojíš, Summer, vždyť jde jen o ujištění, že je všechno v pořádku, snažila jsem se uklidnit. Otevřela jsem dveře a uvnitř mě uvítala mladá lékárnice.
 „Čím vám můžu posloužit?“ zeptala se.

  Vletěla jsem do domu jako uragán. Kde je?
 „Tomy? Tomy! Thomasi Hille!!!“ ječela jsem, zatímco jsem probíhala domem a hledala ho. Byl u sebe.
 „Co se děje?“ snažil se mě obejmout.
 „Já ti řeknu, co se děje! Máme obrovský průser!“ ječela jsem.
 „Buď tiše, ještě sem naženeš naše. Tak co se děje?“ snažil se mě uklidnit.
 „Tommy, jsem těhotná!“ začala jsme brečet. Tommy jen zíral s otevřenou pusou.
 „Co?“ vysoukal nakonec.
 „Jo,“ brečela jsem. „Tommy, co budeme dělat?“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-XIV.-Summer Hillová: