Polibek temna 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže doufám, že si tohle přečtete s chutí! V minulém díle se Emily dopravila do Hradu... obdivuje Rusko a zimu. Otázka ovšem zní: Dozví se konečně od někoho, proč ji sem přivezli? Odpoví jí na to král? A jak na ni bude reagovat? Doufám, že to ve vás aspoň trochu začalo hlodat!!! To jest ode mne vše! Enjoy it!

07.10.2010 (19:00) • Anna121 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 670×

Kapitola třetí

Velký sál nezískal své jméno jen tak, protože byl opravdu rozlehlý. Trvalo nám téměř dvě minuty, než jsme se dostali do půlky sálu, kde byl mohutný zlatý trůn. Byl na otáčivém vyvýšeném patře a na něm majestátně seděl můj nový zaměstnavatel. Král Vladimir vypadal důstojně a mile. Pokynul sluhům a oni za námi zavřeli dveře a přinesli židle. Posadili jsme se a král začal.

„Vítám tě, milá Emily. Jsem potěšen tvou milou návštěvou. Děkuji ti, za ochotu přijet sem. Myslím, že tvůj nový učitel ti cestou sem již něco pověděl?“

„Něco málo mi řekl Christian, ale nový učitel? Odpusťte mi, ale asi Vás nechápu.“

„To nevadí maličká. Christian bude tvým učitelem. Bude tě učit bojovat a rozvinout tvé schopnosti. Bude tě učit tradicím. Nyní musíš být zmožena namáhavou cestou, tak běž do své komnaty. Lord z Essexu ví, kde se nachází, nemám pravdu?“ podíval se na něj a já taky. Christian přikývl. Zvedli jsme se a odešli ze síně.

„Kolik ti vlastně je, lorde? Lordové byli na konci devatenáctého století dost populární, ne? Vůbec nic o tobě vlastně nevím. Měl jsi rodinu?“

„Myslím, že to teď není podstatné. Ale jestli to vážně chceš vědět? Měl jsem matku a otce, ale ti umřeli, když mi bylo pět let. Vychovával mě strýc v Essexu. Byl jsem jediným dědicem, proto lord. Bylo mi tehdy dvacet devět let, měl jsem se zrovna ženit za nějakou neznámou slečnu. Prostě nic zajímavého. Je mi sto dvanáct let. Je to vše, co jsi chtěla vědět?“ zeptal se. Už jsme stáli před dřevěnými dveřmi. Kývla jsem. Nepotřebovala jsem vědět o všech všechno. Stejně, budu tu asi ještě dlouho, jak to tak vypadá, a tak si toto vyprávění nechám na dlouhé zimní večery.

„To je tvůj pokoj. Je stejný, jako všechno tady, ale když budeš dobrá – budeš mít výsledky - můžeš si ho vybavit podle svého vkusu. Tak to mají všichni nováčci. Smím dovnitř? Musím ti říct mnoho věcí.“ Pověděl mi.

„Pojď dál. Ale nemám klíče.“ Malý problém. Jenže Christian si sáhl do kapsy a vytáhl svazek klíčů. Zacinkal s nimi před mým obličejem. Chňapla jsem po nich tak rychle, že to nečekal.

„Ty jsou tvoje. Obsahují všechny klíče, které potřebuješ.“ Našla jsem klíč s nápisem pokoj a strčila ho do zámku. Odemkla jsem a nakoukla do pokoje. Bylo to tu zařízené, jako pro princeznu v pohádce. Vstoupila jsem dovnitř a za mnou Christian. Bez problémů vešel a posadil se do křesla.

„Em, pojď si sednout!“ přikázal a já poslechla. Sedla jsem si do polstrovaného velkého křesla. Čekala jsem.

„Tak začněme. Upíři mají jistá pravidla, to asi víš!?“ čekal, dokud jsem nepřikývla. „Tak se jimi nemusíme zabývat. Pak jsi nevěděla nic o králi. Tak tedy, král zastává velmi důležitou funkci. Hrad je tak velký, protože zde bydlí mnoho upírů, kteří se starají o utajení. Král jim dává pokyny. On ovládá nejvíce schopností. Většina jeho obránců jsou upíři druhé, nebo třetí úrovně. Král má úroveň pátou. Jedna úroveň se rovná jedné schopnosti. Král čte myšlenky, vidí do budoucna, je štít – a to psychický i fyzický – a vyvolává představy. Král tě viděl používat všemožné schopnosti, a to velmi silně. Proto jsi tu.“ Vysvětlil mi.

„Takže, já dokážu užívat schopnosti někoho jiného a ještě je zesílit? Pochopila jsem to správně? Pak jsem tedy na vyšší úrovni, než král?“ žertovala jsem. „Co za schopnosti máš ty?“ vyzvídala jsem.

„Mám rozšířené čtení myšlenek. Umím číst myšlenky jiných upírů, tedy krom tebe. To je má nejsilnější schopnost. Pak vidím do budoucna, ale to mi moc nejde. Jinak mám takový nějaký super orientační smysl. To je vše. Ale schopnosti se vyvíjejí. Vladimirova schopnost vidění se vyvíjela pět set let, ale teď je dokonalá.“ Na chvíli se odmlčel. „Zítra bude ples na uvítanou. Za chvíli přijde švadlena, aby ti vzala míry na šaty. Mám odejít?“ podíval se na mě a v tu chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání. Zvedla jsem se z pohodlného křesla a šla otevřít. Za dveřmi stála nesmělá malá upírka s dlouhými blond vlasy. Její velké modré oči na mě koukaly, jakoby hledaly něco zvláštního, ale nic nemohly najít. Drobná dívenka vypadala upřímně.

„Vítejte, slečno Emily. Váš příjezd byl očekáván. Dovolte mi prosím vstoupit.“

„Pojďte dovnitř. Jenom Em, prosím. A vy?“ zeptala jsem se zdvořile, ale i protože mě to zajímalo.

„Caroline.“ Odpověděla docela kurážně a dívka se mi začínala líbit víc. Vstoupila, ale zarazila se, když uviděla Christiana. „Pane?“ pozdravila, ale zároveň se tázala, co on tu dělá. Poznala jsem to z jejího hlasu, a on zřejmě taky.

„To je dobré, Caroline. Může zde zůstat.“ Řekla jsem jí a ona se evidentně uklidnila. Christian po mě šlehl udiveným pohledem. Myslel si, že jsem to udělala já? Měření proběhlo vcelku rychle, ale já si přesto stihla prohlédnout celý pokoj. Klenby, krásné bílé stěny – sice nepravidelné, ale tak už to ve starých hradech bývá - a nábytek z tmavého dřeva. Vše krásně tvarované. Dokonce jsem si všimla, že v jednom koutě je obrovská postel a vedle ní stereo. Když Caroline odešla, měla jsem na Christiana spoustu otázek, ale tahle byla nejdůležitější.

„Kdy začneme trénovat?“ zeptala jsem se tedy. Přešla jsem pokoj a vysloveně žuchla do té krásné postele. Christian se zasmál a odpověděl, že mi musí nejdřív nakoupit oblečení, takže zítra.

Zbytek dne mi Christian vyprávěl všelijaké příběhy o upírských válkách a upírech samotných. Docela mezi sebou bojovali o vládu, o území a podobně. Procházeli jsme se po pozemcích hradu a zdejší krajina mně oslovila mnohem víc, než jsem čekala. Christian mi řekl, že tudy budu běhat v rámci tréninku.

Autor: Anna121, v rubrice: Povídky » Na pokračování