Polibek temna 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl... Co k tomu dodat? Nic. Jen řečnická otázka. Co Em oběví v Christianově minulosti?

14.11.2010 (19:00) • Anna121 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 651×

Vzhlédla jsem a všimla si, že se král nadechuje, aby něco řekl.

„No tak? Začneme?“ zeptal se a tak nás všechny pobídnul k něčemu rozumnému. Vstala jsem a pokynula jednomu z upírů, aby pustil vodu z kohoutku. Učinil tak během vteřiny a já se začala soustředit na Carolininu schopnost. Pomalu mě vtahovala do své minulosti, ale ta pro mě již byla známá. Byla čistá jak lilie a společně s její minulostí se mi přehrávala ta nejsladší hudba. Malinko jsem se v té kráse ztratila a musela najít její schopnost. Voda tekla a tekla a najednou se zformovala do kuličky, ta se pak roztrhla a utvořila dvě menší. Využila jsem toho, že tu byly vázy s květinami a tak jsem tu vodu přenesla do nich. Král si jen tlesknul a na jeho tváři se zračil úsměv překvapení.

„To vše během jedné lekce?“ zeptal se nevěřícně a já přikývla. Zastavila jsem proud vody tekoucí z vodovodu a upustila Carolininu schopnost.

„Mohl by sem někdo přivést ještě Sergeje? Jeho schopnost je také zajímavá.“ Zeptala jsem se a král přikývl v souhlas. Christian se zvedl, aby pro něj došel, ale král zakroutil hlavou a pokynul jinému ze svých stráží. Ten okamžitě zasalutoval a zmizel z pokoje.

„Lorde z Essexu, posaďte se a povězte mi, jak si slečna Emily vede ve věcech… fyzických!“ zněl jeho příkaz a Christian poslechnul jako poslušný pes.

„Emily je velmi zdatná, co se týče obratnosti. A také je velmi silná, dokonce mě shodila na zem.“ Usmál se na mě a já zahanbeně sklopila oči, jako bych se mohla začít červenat. A opravdu, jen před pár dny jsem naplnila svůj oběh čerstvou krví a takhle se mi to vymstilo. Začala se usmívat i doteď strnulá Caroline. Vlažná krev se mi vlila do tváří a já nevěděla, jak to zastavit.

Naštěstí napětí rozvířil strážce a Sergej. Usmíval se na mě a tím mi dodal ztracené odvahy. Začala jsem naslouchat jeho minulosti. Byl většinou veselý, jen ve velmi vážných situacích udržel vážnou tvář. Zračilo se tam ještě něco, co jsem nedokázala popsat. Neřekla bych, že to byla budoucnost, spíš současnost. Nebyl ale čas to řešit dál, musela jsem ukázat, že jsem dobrá - nejen králi, ale i Christianovi. Musela jsem mu dokázat, že mě má proč milovat. Z vázy, do které jsem před chvílí nalila vodu, jsem vytáhla jednu rudou růži a přitáhla ji k sobě. Přilétla přímo do mojí ruky a vykouzlila tak úsměv na mojí tváři. Usmál se i král. Zatleskal.

„Výborné! Pokračujte dál, už vás nebudu rušit.“ Zvednul se ze sedačky a jeho stráže se okamžitě postavili do pozoru. Přešel až ke dveřím, kde se zastavil a pomalu otočil ke mně. „Ještě mě napadlo. Zvládla byste to i se mnou?“ zeptal se. Já nevěděla, co mu mám odpovědět, a tak jsem se podívala tázavě na Christiana, pak na Caroline a na Sergeje. Ti dva se na mě povzbudivě podívali, ale Christian se podíval obezřetně.

„Nevím to jistě. Musela bych to zkusit a je těžké se soustředit, když máte tolik zkušeností.“ To mě napadá, že se ještě nikdo nedozvěděl, že při předávání schopnosti vidím i jeho minulost. Nikomu jsem to ještě neřekla a nikdo se to nedozví – asi kromě Christiana, se kterým, jsem se rozhodla, se dneska sejdu.

„Tak prosím. Máš času, kolik budeš chtít. Začni tedy hned.“ Tak jsem tedy začala. Zkoušela jsem se nenahlížet moc do jeho minulosti a najít co nejrychleji klíč k ovládání jeho schopnosti. Najednou se přede mnou objevil jiný prostor a já viděla Christiana a mě na neznámém místě obímajíc se. Svítil měsíc a my seděli na trávě. Pak jsem se vrátila zase zpátky sem. Vydechla jsem. Král na mě koukal v očekávání, co ze mě vypadne.

„Zvláštní, vidět co se stane. Opravdu, zvláštní.“ Nechtěla jsem mluvit o tom, co jsem viděla. Budu o tom mluvit leda tak s Christianem. „Ale omluvte mě. Dnes jsem již velmi vysílená, neboť vaše moc, je velmi náročná. Smím tedy odejít do svého pokoje?“ zeptala jsem se, protože mě to opravdu vysílilo. Musela jsem se protlouci jeho velmi dlouhým životem a najít to, co jsem potřebovala.

Král byl zklamaný, že jsem mu neřekla víc, ale pochopil, že mu nic víc nepovím. Přikývl a mně se znatelně ulevilo, protože jsem se cítila velmi unavená, jenže jsem musela ještě něco vyřešit.

„Dobrá. Běžte do své komnaty. Budete si přát nějakého člověka?“ zeptal se, jako by to bylo něco, co roste venku na stromě. Jen jsem zakroutila hlavou a nechala ho v klidu odejít. Bylo to sice trochu nezdvořilé, ale neměla jsem už moc síly. Pokynula jsem i Caroline a Sergejovi, aby odešli a oni překvapivě poslechli a odešli bez rozloučení. Zůstali jsme tam s Christianem sami.

„Byla pro tebe víc než já? Bojíš se královy reakce, protože mě nemiluješ tak, abys beze mě nemohl žít?“

Autor: Anna121, v rubrice: Povídky » Na pokračování