OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběhy mého srdce

17.11.2009 (15:00) • angbee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1191×

PROLOG

Když myslíme, že nás nějaký člověk dávno opustil, možná ani netušíme, jak blízko je jeho cíl.
Leč všichni doufají, že už dávno shnil, proč by nemohl být živý?
Už tolikrát nás překpvapil…
Semkněte se v chladném ránu, až uslyšíte smrti vránu.
Proč se všichni divíte?
Děláte, že nevíte.
Jste nedůvěřivý lháři.
Pojďte, smočte pero v kalamáři.
A napište, že jste byli zaslepeni.
Přijali než pravdu radši jmění.
A bez snahy o rozbroj prohráli jste tento boj.
Smírně na bitevním poli.
Vaše hlavy skutálý se do údolí.
Ani pro tisíce slz, nepostavili jste na obranu tvrz.
Radši mlčky čekali, koho první odpálí.
Pro pracovní post rozbili jste s pravdou svůj spojovací most.
Srkrz na skrz zbabělci, když blížili se vetřelci.
Už to řekni!
„Voldemort!“
Tady jde přec o vítězství!
Není to jen sport…

Ano, teď jsou možná všichni šťastní, ale co bude zítra?
Co bude za minutu? Neschovávejte se, toto jest píseň naší budoucnosti. Všichni, kdo zůstali moudrými ví, že zlo NIKDY nespí a navíc nesmí ani zatoužit předstírat, že je všechno v pořádku a že TEN, jehož jméno nesmíme vyslovit je zničen. To si dovolují jen pošetilí blázni, kterých je ale čím dál víc. Bohužel. Jestli někdy přijdou růžové časy, budeme si muset ještě hodně dlouho počkat. Zatím musíme čekat a mít oči otevřené a nezapomínat na to, jak blízko zlo je, za každým rohem…
Tak nepřestávej věřit a až ze připlazí zezadu, tas meč nebo hůlku. Neztrácej odvahu a hlavně hlavu. Jsi dost moudrý na to, abys nemusel se v koutě třást, tak zvedni zrak, vždyť pář přátel tu s tebou zůstává. Jenže na jak dlouho? Je těžké říct, jestli je pro člověka horší bitva otevřená, nebo jen nepatrná a očekávaná. Když v čase relativního míru tvrdíš, že bitva neskončila, mají tě za blázna a šílence, co chce proti sobě bouřit lidi. Nesmíš povolit. Ti co se proti tobě dnes bouří a posmívají se ti, ti budou zítra vděčni za holý život. Ten blázen dobře ví, co dělá. Já jsem tu ještě s tebou, zůstávám. Když tě opustím, nesmíš se však zlobit a ztrácet tak čas, odejdu totiž jen, až bude čas chránit tě předemnou samým. Boj trvá. Doufej, ale nečekej, že skončí dobře

Ale než začne, můžeme se zabývat všednějšími problémi ve světě právě „zatloukajících“ kouzelníků a čarodějek, kteří doufají, že zlo už se nevrátí. A samozřejmě i do světa těch několika odvážných a inteligentních bytostí, které věří. Vítejte v prozatím skoro bezstarostném světě Cho Changové. Studentky Bradavic v koleji Havraspáru.

1. kapitola Tam kdesi v Anglii

Byl teplý den, ale obloha byla zatažená. Většina plodin na poli dozrávala a skoro všechny školy byly zavřené. Kromě jiného i toto byly faktory, jenž připomínaly konec léta. Celou Anglii pokrýval neviditelný obláček lenošení, kterého se školáci snažili co nejvíce využít na poslední chvíli a všichni, co bohužel museli pracovat by nejradši usnuli přímo na stole posetém papíry, nebo na jakémkoliv místě, na kterém se zrovna nacházeli. Tomuto stavu se vyhýbali jen kouzelníci, kteří pracovali na ministerstvu v odboru pro mezinárodní styky a také v odboru kouzelných her a sportů, tam měli zrovna tolik práce, že sotva mohli snít o polední pauze. Spousta kouzelníků právě z ministerstva bylo v terénu a připravovalo poslední přenášedla. Vždyť za pár dnů se má sto tisíc kouzelníku shromáždit na jednom místě! mIstrovství světa ve Famfrpálu zrovna v Anglii! Pro většinu kouzelníků jistě jeden z nejlepších zážitků v životě.
Ale ne všichni byli tak zaměstnáni mistrovstvím světa ve Famfrpálu, jak by se mohlo zdát. V jednom starém domě daleko od ministerstva a všech bystrozorů byli dva kouzelníci, kteří (zvlášť jeden z nich) by se sotva dali nazývat lidmi. Jeden z nich se krčil v úkloně tak hluboké, že by si mohl lízat špičky bot a ten druhý spíš připomínal zkroucené hnusné batole poznamenané nějakým zlým kouzlem. A opravdu se netvářili, že by se vsázeli, jestli vyhraje Bulharsko, nebo Irsko. Pokoj byl potemnělý a svým způsobem hodně strašidelný, závěsy byly dlouhé a zaprášené. 
Ale můžeme se zase přesunout na úplně jiný konec Anglie. U upraveného domu ve velké zahradě se vznášelo pěkné koště a na něm na svůj věk nadprůměrně hezká dívka. Byla smutná, i když k tomu vlastně neměla důvod. Ve škole byla oblíbená a kluky si mohla vybírat tak, jak po tom spousta dívek jen snilo. Ale ona věděla, že přesně takový je její život. Vždycky měla celkem dobrou povahu, ale momentálně byla trochu namyšlená. A to ji také dovádělo k tomu smutku. Neměla u sebe ani jedinou kamarádkou, která by ji obdivovala. Odpoledne ji sice měla navštívit Marietta s rodiči, ale to byla jen malá útěcha. Jedna kamarádka, když v Bradavicích jich mohla mít celý houf.
„Cho, pojď pomoc přichystat stůl.“ Dívka sletěla s koštětem trochu dolů a pak z něj ladně seskočila. Pomalu mířila ke skleněným dveřím vedoucím ze zahrady do domu. Její myšlenky byly uražené. Proč by si matka nemohla stůl prostřít sama? Stačilo by jí k tomu jediné mávnutí hůlkou. Proč se ji pořád snaží zbytečně zapojovat do chodu domácnosti? Proč. Kdyby aspoň mohla používat svoji hůlku, ale samozřejmě, škola je škola a ministra kouzel (Popletala) nebo Brumbála by zřejmě zabilo zrušit takový zákon. Ale když jsou studenti doma a pod dohledem zákoných zástupců, těžko by mohli provést nějakou kletbu, co se nepromíjí nebo něco podobného. Takže tady teď musí trčet bez kouzel, které by používala ona a bez kohokoli zhruba v jejím věku. Tomu se říká prázdniny! Je na tom podobně, jak ta stará hruška, kolem které zrovna procházela – taky se nemůže hnout z místa! Vlastně skoro stejně, ta hruška byla celá ztrouchnivělá a pokřivená. Jsem určitě o mnoho hezčí, pomyslela si dívka a konečně otevřela ty skleněné dveře.
„Mami, už jsem tady.“ Oznámila zkroušeně dívka.
„Výborně, tak vezmi ubrus, příbory a prostírej. Hlavně ať je to rychle.“
Dívka (Cho) už neodpovídala, ale místo toho stoupla na stoličku a začala z horní poliččky nad dřezem vytahovat ubrus.
„Promiň Cho, ale nemůžeš být trochu rychlejší?“ Cho zvedla obočí. Matka si povzdechla, mávla hůlkou a ubrus se snesl na stůl, takže se Cho rozhodla zajít pro ty talíře a příbory.
Když bylo všechno nachystané, usedly s matkou ke stolu.
„Chutná ti to aspoň trochu?“ zeptala se úzkostlivě matka. Na jídlo byla houbová omáčka, v ní plavalo nějaké nepopsatelné pečivo a k tomu měly dýňovou šťávu. Vcelku to ale chutnalo moc dobře. Jenže to u Changových bylo jedno z nejčastějších jídel a Choina mamka se stejně vždycky zeptala. „Víš, musím ti něco říct“ navázala na otázku. Cho jenom zvedla oči od jídla směrem k matce.
„Musela jsem zrušit tu odpolední návštěvu tvé kamarádky Marietty s rodiči.“
„Mami, ale to bylo o těhle prázdninách jedno z velice mála rozptýlení! Co jiného teď budu dělat?!“
„Přeneseme se letaxovou sítí do příčné ulice, půjdeme do Krucánků a Kaňourů a k madame Malkinové.“
„Už teď? Nikdy jsme přece nešly tak brzo a když to všechno nakoupíme dneska, do konce prázdnin nemám co dělat.“
„A o to mi právě jde.“ Paní Changová to řekla věcným, nicnenaznačujícím tónem.
„O to ti jde? Abys mě tu do konce prázdnin mohla držet jako nějakého vězně?!“
„Ne, jen –..“
„Co JEN?! Budu mít do konce prázdnin volný program!“ Cho už se celá červená čepýřila a její hlas už rozhodně svou hlasitostí nebyl ve stavu „normální“.
„Ano Cho, opravdu mi jde o to, abys měla do konce prázdnin volný program. Kdybys mě totiž nechala domluvit, tak ti řeknu, i když teď nevím, jestli si to zasloužíš, že tvůj otec nakonec přece jen sehnal jedny z posledních lístků na to mistrovství.“
„Fakt? Vážně?“
„Ano“ potvrdila teď už s úsměvem na tváři paní Changová. „Takže si teď zajdi pro seznam věcí, co chceš do Bradavic ještě navíc a pak vem z kuchyňské linky ten oficiální školní. Jo a taky by ses měla obléct jako slušná čarodějka, mudlovské oblečení je možná pěkné, ale vyrazit v tomhle na Příčnou ulici by nebylo zrovna rozumné.“ Cho se okamžitě sebrala a rozběhla se do svého pokoje. bUde zase mezi kouzelníky! Všichni, co sem přes léto chodili byli z ministerstva až na…, no to nechme na jindy a někde daleko od domova byla naposledy v červeci s matkou v paříži, ale tam byli skoro samí mudlové, až na ten kousek s kouzelnickými obchody a ubytovnami. Takže žádná sláva. Ale teď, konečně Příčná ulice!
Když už oblečená v dlouhém tmavě fialovém hábitu stála v kuchyni a v každé ruce měla jeden seznam, málem začala znova radostí pištět. Na školním seznamu stálo Společenský hábit a určitě proto jdou k madame Malkinové! A Společenský hábit v Choině případě znamenal šaty. Musí být krásné, ne, nejkrásnější. Všechny spolužačky jí ho musí závidět! A pak… no, tu myšlenku radši zase nechala zmizet.
„Tak, Cho, už jsi přpravená? Výborně! Musíme vyrazit, máme toho spoustu k obcházení.“ A obě vešly do obýváku. Paní Changová vytáhla krabičku s Letaxem, nabídla Cho a pak si sama vzala také. Se slovy „Příčná ulice“ vstoupila do ohně první Cho a pak i její matka.

Odpoledne se přehouplo a na ministerstvu byla skoro hmatatelná atmosféra. A ne jen tam. Na statku Raddleů to bylo ještě horší. Plánovaly se tady věci temnější než noc. Kvůli těm plánům už zemřel jeden mudla, jenže samotné plány…vražda dítěte je přece jedna z nejhorších věcí!

Pište prosím komentíky, chci znát Váš názor!!! Mám s tím skončit? A kdyby ne, tak čekejte hodně pomalé přibývání kapitol-nechci nic slibovat.

Vaše angbella

Autor: angbee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběhy mého srdce: