OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 9. kapitola

21.05.2014 (16:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 934×

Liz

Snídala jsem s otcem a nikdo nic neříkal. Na popud chůvy jsem si oblékla bílé, stříbrnou nití vyšívané šaty.

„Dnes se půjdeš s princem Lukranem projít,“ oznámil mi otec a já k němu zvedla pohled. Už uběhly dva dny od toho, co mě Nick praštil. Od té doby jsem s ním nepromluvila, musela jsem si totiž neochotně přiznat, že se ho tak trochu bojím.

„To v žádném případě,“ namítla jsem a zamračila jsem se.

„A z jakého důvodu?“ zeptal se a propaloval mě pohledem.

„Ty moc dobře víš, co se stalo před dvěma roky,“ odpověděla jsem a pokoušela se věnovat své snídani. Otec odložil příbor a napil se.

„Dnes se nic neslaví, a před dvěma lety se nestalo nic zvláštního,“ oznámil mi a já na něj vyvalila své oči.

„Tak ono se nic nestalo? Nickův bratr uhořel, to ti snad nestačí?“ řekla jsem nevěřícně. Můj otec Iriana nesnášel jenom proto, že jsem ho já měla ráda, a proto, že odmítl jeho „velkorysou“ nabídku. Otec se zamračil ještě víc než předtím.

„Byl to nevychovaný zmetek, který si neuměl vážit dobrých nabídek,“ řekl nakonec. Tím podkopal moji snahu se ovládat.

„To teda nebyl, myslíš si to jenom proto, že to nebyl blázen, který by chtěl do smrti zůstat v armádě,“ opáčila jsem a nasadila ledový výraz. Otec už se nadechoval k odpovědi, ale pak se zarazil a usmál se. Bylo mi jasné, že to nebylo na mě.

„Pardon, nechtěl jsem vás rušit v, hm, hádce,“ ozval se Antoniův milý hlas.

„To vůbec nevadí, jen pojď, my už jsme to stejně dořešili,“ ujistil ho. Antonio přešel váhavým krokem až ke stolu a posadil se.

„Takže, má drahá dcero, kde a s kým budeš trávit odpoledne?“ zeptal se mě otec, aby se ujistil, že udělám to, co chce. Zvedla jsem se od stolu.

„Odpoledne budu trávit na hřbitově s Lionelem,“ oznámila jsem a vyběhla z hlavní síně.

„Elizabeth!“ volal za mnou otec.          

Antonio

„To má princezna tak ráda hřbitovy?“ zeptal jsem se krále Takrona, který už zase seděl na své židli.

„Ale nemá, jenom nějaký její kamarád před dvěma lety zemřel a ona se kvůli tomu chová jako malá,“ vysvětlil mi.

„Přátelé jsou v jejím věku důležití,“ řekl jsem a napil se vína.

„Antonio, vždyť jste jenom o dva roky starší než princezna,“ namítl na moji poznámku.

„Ano, ale i v mém věku jsou přátele důležití, kdybych je neměl, nedovedl bych si představit život,“ nenechal jsem se odbýt.

Liz

Lionela jsem potkala na cestě ke hřbitovu. Měl v ruce skleničku.

„Napiješ se mnou?“ zeptal se mě a podal mi skleničku. Taky jsem se napila. 

„Princezny by neměly pít pivo,“ oznámila jsem mu, když jsem mu vrátila poloprázdnou skleničku.

„Na žal mohou pít všichni,“ namítl a dopil pivo. Přikývla jsem a zavěsila jsem se do něj.

„Máš pravdu, jako vždy,“ ujistila jsem ho. Usmál se na mě.

„Ještě abych neměl,“ řekl sebevědomě. Před námi se začal zvedat kopec, na kterém byl hřbitov. Jeho velká železná vrata byla otevřená. Jako vždy. Vešli jsme dovnitř a mířili k dolní části hřbitova. Tam byli pohřbení královi přátelé nebo rodina jeho přátel. Kdyby neplatila ta druhá možnost, tak by tam rozhodně Irian nepatřil. Došli jsme k jeho hrobu a Lionel mně i sobě nalil další pivo.

„Chybíš nám, kamaráde,“ řekl Lionel a napil se. Na náhrobku stálo jeho celé jméno a datum smrti. Nickův starší bratr byl o pět let starší než já. Před očima mi běhaly vzpomínky na Iriana. Byl mi rok, když mě vozil v kočárku. Bylo mi osm, když jsem si zranila koleno a Irian mi ho obvazoval. Bylo mi deset, když mě zachránil před vlky v lese. Bylo mi třináct, když jsem si zlomila nohu a Irian mě potom odnesl na hrad. Bylo mi patnáct, když jsme se poprvé políbili, a bylo mi šestnáct, když Irian uhořel. Před očima se mi objevil jeho obrázek. Tmavě hnědé vlasy, světle zelené oči, rovný nos, ale byl vyšší než Nick.

„Pojď už, Liz, no tak, jdeš nebo ne?“ naléhal na mě Lionel a zatřásl mi rameny.

„Jo, ještě chvilku,“ řekla jsem zasněným hlasem. „Jdi napřed,“ řekla jsem po chvilce. Odešel a nechal mě na hřbitově samotnou. Po hodině jsem se konečně rozhoupala k odchodu. U vstupní brány jsem uviděla Nicka. Všiml si mě a rozeběhl se ke mně. Chytl mě za ruku a přitáhl mě k sobě.

„Jestli jsi mě zase přišel praštit, tak si posluž,“ řekla jsem a sklonila zrak. Nick se na mě mračil.

„Proč bych tě měl mlátit?“ řekl nevěřícím hlasem a zvedl mi bradu, abych se mu musela podívat do očí.

„Proč bys neměl, když už jsi to stejně udělal,“ odpověděla jsem mu a zase sklopila pohled.   

„Ale já ti nechtěl ublížit,“ namítl.

„Pusť mě, hned,“ rozkázala jsem mu a pokusila jsem se vyklestit svoji ruku z jeho stisku.   

„Nech mě ti to vysvětlit, prosím,“ řekl naléhavým hlasem.

„Teď bohužel nemám čas, zkus ti někdy jindy,“ opáčila jsem a rozběhla se pryč. Nestihla jsem odběhnout, protože mě hned chytl.

„Liz, prosím, přijď zítra do starého města,“ poprosil mě. „Udělej to pro mě,“ naléhal na mě znovu. Chvíli jsem přemýšlela.

„Dobře, ale teď mě pusť,“ řekla jsem a on mě pustil. Okamžitě jsem utekla na hrad.

„Princezno, to není dobrý nápad, rozmyslete si to dobře,“ řekla moje komorná Lema, když jsem si utahovala korzet. Bohužel, ani prosení jí nepomohlo.

„Neměla jsi mi to říkat, když sis myslela, že to nechám jen tak,“ oznámila jsem jí a ona mi začala česat vlasy. Nakonec z toho vznikl velice objemný drdol. Lema mi na hlavu ještě nasadila korunku od Antonia a kolem krku připnula smaragdový náhrdelník od Alexandra.

„Princezno, nechcete si to ještě rozmyslet?“ zeptala se znovu.

„Ne, už tady to tlusté, nenažrané prase nehodlám dál trpět,“ namítla jsem a byla připravená vyrazit. Zvedla jsem se ze židle a vyrazila k hlavní síni.    

Poprosila jsem otce, aby nechal zavolat prince. Ani přes jeho zvědavé otázky jsem mu neprozradila svůj úmysl. Alexandr a Antonio přišli brzo, ale na Tupana/Lukrana jsme museli čekat. Když se nakonec dovalil, byl smrdět vínem.

„Takže jsem rád, že jste přišli, bohužel, ani já nevím, co se chystá moje dcera oznámit,“ řekl otec a nasadil procesuálně naučený úsměv. Všechny čtyři páry očí se na mě otočily. Předstoupila jsem před otcův trůn.

„Chtěla jsem vám oznámit jenom jednu věc. Donutili jste mě k téhle svatbě, ale dali jste mi svobodný výběr. Sice jsem se ještě nerozhodla, kterého z vás si vezmu, ale je tu jistota, že jeden to určitě nebude,“ řekla jsem a dramaticky se odmlčela. Bavilo mě je takhle trápit, alespoň někdy se naše pomyslné role přehodili. „A ten jeden je princ Lukran, protože bych si v životě nevzala člověka, který běhá i za služkami, kuchařkami a komornými,“ řekla jsem a podívala se Tupanovi do očí. 

„To vás bude mrzet, princezničko, s nikým z nich nebudete šťastná,“ řekl mi a jeho trojitá brada se třásla.

„Možná, že s nimi nebudu šťastná, ale s vámi bych nebyla nešťastná, ale rovnou zoufalá,“ řekla jsem klidně. Naštvaně odkráčel ze síně.

„To je vše, co jsem chtěla, už můžete jít,“ řekla jsem zbylým princům. Oba odešli společně. Uklonila jsem se otci a taky vyrazila do svých komnat. Na schodech jsem potkala Lukrana/Tupana. Ani si mě nevšiml a kráčel pryč z hradu. Za ním se pod tíhou vazadel táhli dva sluhové.      

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 9. kapitola: