OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rasa - Část devátá

08.02.2015 (16:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 769×

Probudila jsem se za tmy. Přehozený denní režim není cesta k úspěchu. Vůbec se vám nechce vstávat, i když víte, že musíte. Jakmile jsem byla vzhůru já, začal se po mém boku probouzet i Luke.

„Víš, co mě nikdy nenapadlo?“ zeptal se.

„Ne.“

„Nikdy mě nenapadlo, že bych se probouzel rád. Ty jsi to změnila.“

Nedivila jsem se. Kterému chlapovi by se nelíbilo probouzet se vedle ženy, která toho na sobě zrovna moc nemá? Takový už byl Luke a mně se to líbilo.

„Já se stále neprobouzím ráda.“

„Prosím?“

„Je tady s námi ještě moje sestra, víš,“ připomněla jsem mu. „A máme pár věcí, které musíme dořešit.“

„Pár věcí? Shrnu je do jedné – Gerard.“

„Není to jen Gerard, ještě Sienna a Danielle.“

„To není pár věcí. Pár jsou dva a tohle jsou tři věci,“ upřesnil.

Zvedla jsem se, abych se mu mohla podívat do tváře.

„Odkdy jsi takový puntíčkář?“

Luke nasadil zamyšlenou grimasu a také se posadil. Pak mě začal zasypávat polibky.

„Já nevím,“ zašeptal. „Asi od teď.“

„Nech toho,“ požádala jsem ho. „Musíme se obléct a jít to vyřešit. Už jsme se dost zdrželi.“

Začala jsem ze země sbírat svoje oblečení a ve správném pořadí si ho oblékala. Byla to jako zpáteční cesta k tomu, co se stalo předtím, než jsme usli.

„Nevíme, kde teď Gerard je,“ pokračovala jsem ve svém monologu. „Může být klidně na druhém konci světa. Ach jo! Ztratili jsme tolik času! A ani nevíme, kde začít.“

„Gerard nebude nikam utíkat. Nemá potřebu, věří si.“

Neměla jsem ráda tyhle Lukovy řeči. Vypadal pak jako Gerardův kamarád, který zná všechny jeho úmysly. Popravdě, trochu mě děsila ta jejich podobnost, ale bez Luka bych si asi nevěděla rady.

„A začít bychom mohli tak, že dojdeš pro Jacqueline a pak se vrátíme do jeho domu. Třeba tam najdeme něco, co nám napoví.“

Byla jsem už oblečená, ale Luke ještě ne. A jeho plán se mi zamlouval.

„Miluju, když jsi takhle inteligentní,“ řekla jsem a krátce ho políbila.

Musela jsem být opravdu rychlá, aby mě nechytil. Chválit někoho, jako byl Luke, se nevyplácelo, získal pak pocit toho, že si může dovolit všechno.

„Jdu pro Jackie.“

Luke se oblékal dál a moje kroky mířily do ložnice, kde spala moje sestra. Otevřela jsem tiše dveře, myslela jsem si, že bude ještě spát.

„Jacqueline?“

Postel byla prázdná. V pokoji nikdo nebyl, jen já na prahu a prázdná místnost.

Kde… Koupelna, napadlo mě. Vrátila jsem se do chodby a otevřela další dveře. Ani tam Jackie nebyla. Nebyla tu vůbec, odešla.

Vrátila jsem se za Lukem.

„Jacqueline tu není!“ oznámila jsem mu s hrůzou v hlase.

„Jak to myslíš není?“

„Může to snad mít víc významů? Je pryč! Musela odejít, když jsme spali.“

„Kam mohla jít?“

„Kam bys řekl? Šla hledat Danielle.“

Ale kam mohla jít? Vždyť nikdo z nás nevěděl, kam Gerard, Sienna a Danielle šli.

„To je menší komplikace.“

„Menší komplikace?“ řekla jsem a hlas mi přeskakoval. „Ty jsi menší komplikace! Tohle je obrovský problém, ještě budeme hledat ji!“

„Tak neztrácej čas, jedeme do Gerardova domu.“

Kdyby mi to neřekl na rovinu, asi bych tam jen stála a řvala na něj, možná bych ho začala i obviňovat. Ale Luke vzal věci do svých rukou. Nečekal na mě, prostě šel. A šel dost rychle, takže jsem za ním musela běžet.

Jacqueline si auto nevzala, ještě pořád stálo před domem. To nám poskytovalo výhodu. Jenže… Jak daleko mohla jít? Sama a jen pěšky? Nebo si snad stopla auto? Je teď Lamiunka. I tak jsem o ni měla stále větší a větší strach.

Pátrala jsem v ulicích, doufala jsem, že Jacqueline někde zahlédnu, naložíme ji do auta a budeme pokračovat společně. Nic takového se nestalo. Cesta nám trvala jen pár minut.

Dům byl před námi, ale nezajeli jsme přímo k němu. Gerard nechal v domě svoje strážné psy. U dveří stál jeden z nich.

Podívali jsme se s Lukem na sebe a beze slov jsme si rozuměli. Tenhle týpek je náš.

Neprotestovala jsem, když Luke vystoupil z auta a šel nám ho předpřipravit. Chvíli jsem počkala a pak vyšla za ním. Pohled, který se mi naskytl, byl nevídaný.

Upír byl přišpendlený u dveří domu svého pána. A držel ho Lamiun, pro výstrahu měl ještě nůž, který upírovi zřejmě sebral. Tenhle svět se vážně začíná zvláštně měnit. Co všechno tahle nová rasa ještě dokáže?

„Co chceš?“ zeptal se upír.

„Ticho,“ řekl Luke.

„Co ode mě chceš?“

Luke ho chytil pevněji.

„Ty vole, pusť mě, nic jsem ti neudělal! A jestli něco chceš, tak to vyklop!“

Luke mlčel, počkal, až si upír začne všímat i mě.

„On nic nechce, ale já mám pár otázek,“ řekla jsem. „Kam šel Gerard?“

„Jak to mám asi vědět?“ odsekl.

„Zeptám se ještě jednou. Kam šel Gerard?“

„Nic ti neřeknu.“

Bylo to ztracené. Tenhle byl věrný, nehodlal nic říct, i kdyby věděl jen pitomá čísla do loterie.

„Víš, co je na Gerardovi nejlepší?“ zeptal se ho Luke.

Upír se na něj jen nechápavě podíval. Stejně jako já nechápal, kam tím Lamiun míří.

„Vyzbrojil vás opravdu dobře, jak proti lidem, tak proti Lamiunům i proti upírům. Tahle čepel ublíží i tobě. Takže začni zpívat, nebo tě začnu pomalu zbavovat nepotřebných částí na tvém těle.“

Upír jen polkl, ale pořád mlčel.

„Dobře, tak začneme. Před dámou to sice není nejvhodnější, ale…

„Fajn, fajn!“ přerušil Luka upír. „Počkej. Napíšu vám adresu.“

Náš ptáček přeci jen začal zpívat? Podezíravě jsem se na Luka podívala. kde odpozoroval tyhle metody? Asi toho bude víc, co mi neprozradil.

Člen Gerardovy ochranky vytáhl kousek papíru a propisku. Divila jsem se, co všechno nemá po kapsách. Rychle tam něco načáral a podal to Lukovi.

„Super,“ zajásala jsem a vytrhla Lukovi nůž i papír z ruky. „Můžeme vyrazit.“

Upír na nás jen překvapeně díval, zatímco jsme běželi k autu a odfrčeli pryč s Gerardovou adresou a jeho zbraní. Dneska prostě neměl svůj den. Ale nebylo mi ho líto.

Luke věděl, kam má jet, znal to místo. Jedna starost z krku.

Netrpělivě jsem si pohrávala s nožem v ruce. Pro mě to byla nebezpečná hračka, ale nebyl tu nikdo, kdo by mi ji sebral. Bylo hodně možností, co s touhle věcičkou udělat. Ubližuje všem třem rasám, tak komu ublížím?

Představila jsem si, jak ublížím Gerardovi. Dokázala bych to vůbec? Měla bych takovou příležitost, aby se mi to povedlo? Pomohl by mi Luke? Už pro mě udělal hodně věcí.

Vytvářela jsem tak krvavé představy, že se mi ani nezdálo, že bych ještě stále byla člověkem. Tohle myšlení patřilo spíš upírům, kteří tu krev potřebovali pro přežití. Já jsem tady pomalu plánovala vraždu. Nedalo se ovšem říct, že by si ji ten upír nezasloužil.

Auto prudce zastavilo, setrvačnost mě vyhodila dopředu. Ani jsem netušila, jak rychle jedeme, dokud nenastal tenhle moment.

„Jsme tady?“ zněla má otázka.

„Ano,“ odpověděl Luke.

Vyhlédla jsem z okénka. Další dům. Kolik jich ten šmejd ještě měl? Vypadal docela obyčejně. Nikde žádné město, samota. Určitě to tu bylo moc hezké, ale tma zahalovala tohle místo zvláštním závěsem, ze kterého jsem cítila slabé chvění strachu.

Viděla jsem světla vycházející z oken. Bylo jasné, že jsou uvnitř. Gerard, Sienna, Danielle a určitě i Jacqueline. Cítila jsem, že je tam i ona.

„Našli jsme upíří doupě,“ řekl Luke.

Upíří doupě. To mi znělo tak hrozivě. A Jackie tam byla sama a já jsem nevěděla, co s ní je. Žije ještě vůbec? Nebo se také stala nepotřebným odpadem?

„Počkej tady, půjdu tam sama.“ Schovala jsem si nůž do zadní kapsy džín a byla připravená vyrazit.

„Sama?“ Vzal mě za paži, abych mu hned neutekla. „Zbláznila ses? Stačí, že tam šla sama Jacqueline!“

„Hm, tak to asi máme v rodině,“ napadlo mě.

„Charlotte.“

Myslel si, že mě jeho blízkost přesvědčí, ale bylo to naopak. On měl zůstat tady. Stal se teď mou slabinou a tu jsem nechtěla někde ukazovat. Navíc mi už pomohl dost, teď byla řada na mně.

„Díky, za svolení, jdu na to.“

Vůbec se mnou nesouhlasil, ale co jiného jsem měla dělat? Měla jsem říct: Počkám tady, podřízni za mě Gerarda a přiveď mi mou sestru a Danielle?

Vyklouzla jsem z jeho sevření, vystoupila jsem z auta. Cítila jsem na sobě jeho pohled, napínala jsem uši, jestli uslyším, jak to nevydržel a vyběhnul za mnou. Jeho sebeovládaní se asi zlepšilo, protože jsem nic neslyšela. Přelezla jsem nízký plot a vytěsnala si Luka z hlavy. Bylo třeba, abych se soustředila pouze na to, co mám udělat.

Přeběhla jsem zahradu a přišla ke dveřím. Nečekala jsem, že by se Gerard zamykal, neměl důvod. Vešla jsem bez potíží.

Uvnitř byla tma, asi se svítilo jen ve vybraných místnostech a tahle k nim nepatřila. Slyšela jsem svůj dech, krev mi v uších hučela tak hlasitě, že jsem mohla skrze ní počítat údery svého srdce.

Byla jsem rozhodnutá. Dneska se Gerardovi pomstím. Za všechno. A je mi jedno, jak to udělám, udělám to. Tohle je můj slib, který dávám sama sobě.

„Být tebou, nedělala bych to,“ vyrušil mě z myšlenek hlas ukrytý v tmě. „Gerard si teď připadá hrozně silný, takže tě klidně zabije.“

Ten hlas...

„Znám ho lépe než ty. Měla bys mi věřit.“

„Hayley?“

Poznala jsem ten hlas, ale… Ne, ještě budu mít halucinace? Opravdové halucinace, Hayley se objevila přímo přede mnou.

„Jsem zpět! To jsem asi měla říct jako první, omlouvám se. Ahoj, Charlotte.“

Vypadala tak, jak jsem si ji pamatovala. Možná byla trochu víc… Víc sexy? Vypadala víc jako žena, která ví, co chce. Měla na sobě červené saténové šaty, koženou bundu a vysoké boty na podpatku. U nohou měla malý černý batoh.

„Hayley, jak…“

„Jak je možné, že tu s tebou mluvím?“ dokončila za mě otázku. „Neboj se, nepřicházíš o rozum, nejsem duch. Koukej, štípnu tě.“

Štípla mě do paže, aby mě přesvědčila. Bolestí jsem ucukla.

„Nerada to říkám takhle, ale… ale ty máš být mrtvá!“ Určitě má být mrtvá, vždyť ji Gerard zabil před mýma očima!

„Nejsi ráda, že mě vidíš?“

„Já… já nevím. Jak je možné, že žiješ?“

„Víš, co mě mrzí?“ položila řečnickou otázku. „Nikdy jsem nebyla dobrá herečka. A já vždycky milovala divadlo. Smůla. Nejsem dobrá herečka, proto to Gerard udělal tak rychle, abych dlouho nemusela předstírat bolest.“

Pořád jsem to nechápala. Bylo to jenom nahrané? Jak?

„Měla jsem v sobě jed,“ prozradila mi, když jsem se na ni stále nechápavě dívala. „Gerard mě zabil, aby se proměna dokončila. Takže ano, zemřela jsem a znovu se narodila.“

Byla z ní upírka? Tohle byl zlý sen. Z mé sestry je Lamiun, z Hayley je upírka… To jsem tady vážně zůstala jako jediný člověk? Prostě Forever Alone? Tohle byl podraz.

„Ale no tak, Charlotte. Co ty smutný oči? Nic není ztracené.“

„Nic není ztracené?“ To myslela vážně?

„Ještě pořád se můžeš přidat ke mně. Nebo k Jackie. Máš tolik možností, měla bys Gerardovi poděkovat.“

„Poděkovat? A za co? Že zničil život mně i mojí sestře?“

„Ty si vážně myslíš, že to všechno byla jen náhoda? Musím tě zklamat. Nic nebyla náhoda. Už od začátku.“

„Jak to myslíš od začátku?“ Co bylo začátkem?

„Gerard tě měl vyhlédnutou už delší dobu. Ale potřeboval se k tobě dostat blíž, abys mu věřila a zavedla ho k Jacqueline,“ prozradila. „Řeknu ti, proč jsem naživu. Je to moje odměna. Za vykonanou práci. Za to, že jsem vás dva svedla dohromady.“

„Co to vykládáš?“

„Pamatuješ si tu noc, co jsem se tak opila v tom baru? Nebylo to kvůli tomu, že se se mnou Ryan rozešel, to já mu dala kopačky, byl vážně nemožnej. Tenkrát jsem se opila, protože ten den ses měla potkat s Gerardem.“

Ona mi tady říkala, že za všechno, co se stalo, mohla ona? Že nebýt jí, nikdy by nás Gerard nedostal?

„Ano,“ potvrdila mé myšlenky, mé susurri, které slyšela. „Charlie, promiň. Byla jsi moje kamarádka, ale Gerard měl spoustu věcí, které jsi mi ty nikdy dát nemohla. Proto jsem si vybrala jeho. Snad mi to nemáš za zlé. Všichni se tady snažíme přežít.“

Sebrala ze země svůj batoh a hodila si ho přes rameno.

„Byla jsem se jen rozloučit s Gerardem,“ řekla na vysvětlenou. „Je to smutné, když chce někdo jako on změnit svět, ve kterém žije. Chce začít žít jinak. To zahrnuje občas i výměnu přátel.“

Gerard že chce změnit svůj životní styl? Co se stalo?

„Kde jsou Gerard a Sienna?“ Bude lepší, když tohle vyřídím s povolanější osobou.

„Gerard je uvnitř s Danielle a Jacqueline,“ odpověděla mi napůl. „A kde je Sienna, to opravdu netuším.“

„Tohle si nech pro důvěřivý, já nejsem jen tak někdo. Kde je Sienna?“

„Já nevím! Odešla pryč. Asi se nepohodli, Gerard ji poslal k vodě. Možná sis toho nevšimla, ale poslední dobou to mezi nimi neklapalo. Oba se věnovali tvojí sestře. Sienna si z ní udělala kamarádku a Gerard… z ní udělal svou holku. To trochu mění situaci a jejich plány.“

„Co o tom víš?“

„Vůbec nic. Nejsem zasvěcená to této problematiky, starám se jen o sebe. Tohle jsem jen zaslechla.“

Přišla ke mně blíž a podívala se mi do tváře. Vlastně spíš shlížela z té velké výšky, kterou jí propůjčovaly podpatky.

„Snad se na mě nezlobíš. Každý máme v životě svou roli. Mrzelo by mě, kdybys mi nedokázala porozumět, proč jsem tohle všechno udělala. Já se třeba snažím pochopit, proč jsi ještě pořád člověk, zkus pochopit, proč já jsem upírka. Měj se hezky. A žij život, který za to stojí.“

Usmála se a vše tím pro ni asi skončilo. Měla své věci a chystala se odejít.

„Nemůžu ti to odpustit,“ řekla jsem, když už byla pár kroků za mnou. Otočila jsem se, abych jí to mohla říct do tváře. „Jsi ještě horší než Gerard. On si s námi zahrával, ale bylo to v jeho povaze. Kdežto ty jsi jen přetvářka. Maska něčeho, co není.“

Hayley přikývla a potěšeně se usmála. Byla ráda, že jsem ji poznala. Teď jsem věděla, kdo přede mnou stojí. Opravdová Hayley Wideová nebyla má kamarádka, byla to figurka na šachovnici, která stála po boku krále. A já byla jen pěšec, který šel, kudy ona chtěla.

„Sbohem, Charlotte.“

Řekla to tak přirozeně. Možná ani nechtěla odpouštění, chtěla vědět, že ji nemám ráda, aby se necítila provinile.

Nicméně, její slova mi poskytla prostor k dalšímu přemýšlení. Jakto, že tu Sienna není? To nedošlo na ten plán, o kterém mi řekl Luke?

Měl Gerard a Sienna mou sestru natolik rádi, že si uvědomili svou chybu a nakonec jí nedokázali ublížit? Nedokázali utéct, nemohli hrát šťastnou rodinu, protože měli výčitky svědomí?

Ne. Na tohle nesmím myslet. Gerard nemůže mít svědomí. Vraždí lidi na potkání, když se mu nehodí.

Z horního patra jsem uslyšela hlasy. Někdo křičel. Jacqueline.

Vyběhla jsem schody do patra a začala hledat. Nakonec mě navedlo světlo, pruh světla, který vycházel ze dveří a prozrazoval, že se za nimi někdo ukrývá.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rasa - Část devátá: