OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rasa - Část druhá

30.11.2014 (13:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 985×

Upírská čtvrť, lidská čtvrť? Nezáleželo na tom, všechny vytyčené hranice začaly pomalu splývat. Upíři se už nemuseli skrývat, přestali být tabu. Na veřejnosti se o nich normálně mluvilo. Kdyby se o nich nemluvilo – to by bylo teprve zvláštní.

Takže upíři. Co o nich říct?

Když jsem šla po boku Gerarda jednou z částí města, která byla původně vyhrazena upírům, začala jsem přemýšlet, jak je popsat. Krásní, vychytralí a krvežízniví. Tyhle tři přídomky stačily. Mysleli si, že můžou všechno, vlastně pořád mají v sobě zakořeněnou tuhle myšlenku, asi nějaký upíří gen. Stále je běžné, že si upír zajde na vycházku mezi lidi, a když mu někdo obzvlášť zavoní, prostě si ho vezme. Chodící svačinka po městě, kdo by to nebral?

A my lidé? Začali jsme se skrývat, báli jsme se vycházet ven, protože jsme nebyli v bezpečí ani ve dne, ani v noci. Tihle upíři byli noví. Byli skoro jako lidé. Žádný Bram Stoker, už vůbec ne klan Cullenů.

Ale naše úkryty nestačily. Nikdy jsme nebyli tak dobře skrytí, abychom si mohli vydechnout a třeba si jen pomyslet to sladké slovo bezpečí.

I u nás se časy změnily. Lidé začali podléhat tomuto rozložení světa. Mizeli jsme a nebylo to jen proto, abychom nasytili rostoucí populaci zubatců. Někteří začali hledat cestu, jak přežít. Přátelili se s upíry, nechali si od nich pít krev a doufali, že třeba budou odměněni přeměnou na stvůru.

To jsem znala já, ale nevěděla jsem, o jakém spasení to mluvil Gerard. Lamiuni? Neměla jsem tušení, co to je, ale něco mi říkalo, že to bude souviset s mou sestrou.

Šli jsme dál. Stále jsem sledovala lidi a upíry kolem. Zdá se, že i slovo soukromí trochu vymizelo. Upíři klidně sáli krev ze své oběti všem na očích. Upíři se procházeli spolu s lidmi jako ty nejzamilovanější páry, ale kdyby člověk mohl slyšet jejich susurri, asi by se divil.

„Copak? Děje se něco?“ zeptal se Gerard, který si mě celou dobu pozorně prohlížel.

„Ne. Nic se neděje.“

Přestala jsem zkoumat okolí a dívala jsem se už jen před sebe.

„Je to ještě daleko?“

„Ne,“ odpověděl.

Sešli jsme z hlavní cesty a zabočili doleva. Byla tam menší ulička, plná takových větších domů. Větších pro mě znamená domy bohatších upírů ale… Už jste viděli upíra bezdomovce? Upíra, který by si nedopřál luxus? Až ho potkáte, rozhodně mi dejte vědět.

Zastavil se asi u třetího domu. Nevytáhl klíče – proč taky zamykat, že jo? Večeře vítaná - tohle heslo by si mohl pověsit na dveře.

„Dáma první.“

Ustoupil stranou a nechal mi prostor, abych vstoupila jako první. Dost jsem pochybovala o tom, že se titul dáma hodí k mé osobě, ale vešla jsem dovnitř.

Příliš jsem se nezabývala interiérem, všechno kolem mi bylo fuk.

„Jacqueline!“ zavolala jsem na sestru a čekala jsem, že ihned přijde a odejde se mnou.

Místo ní se kolem mě objevilo pět mužů. Všichni to byli upíři.

„Jacqueline!“ zavolala jsem znovu, ale to už jsem byla přišpendlená k zemi, do zad mi tlačilo koleno jednoho z těch mužů. U obličeje jsem měla nůž.

To jako vážně? Nůž? Kam se poděly ty doby, kdy jim stačily jen zuby?

„Kde ses tu vzala?“ zeptal se jeden z nich.

„Proč bych ti měla odpovídat?“ zeptala jsem se. „Zeptej se svého pána.“

Přitiskli mi nůž blíž k tváři. Čepel se mi začala zařezávat do kůže. Nevykřikla jsem.

„Proč hledáš Jacqueline?“

„Co jste zač? Její osobní stráž nebo co?“

„Ano. A ty?“

„Já jsem její sestra. A byla bych vážně ráda, kdyby jedna z těch vašich goril ze mě slezla, nebo mě rozmačká.“

Trvalo to jen chviličku, než jsem zase mohla vstát. Vypadalo to, že mi ten chlap vytlačil do zad důlek.

Otočila jsem se a spatřila jsem za sebou Gerarda, který to z povzdálí pobaveně sledoval.

„Máš je vycvičený perfektně, ty svoje hlídače.“ Neznělo to moc jako kompliment, přestože jím v podstatě byl.

„Jen jsem ti chtěl ukázat, že o tvou sestru je dobře postaráno, nic víc,“ pokrčil rameny.

„To posoudím já.“

„Prosím, ten čas nastal.“

Začal se chovat trochu jinak, měl jiný výraz, i do jeho hlasu se dostal jiný tón. Znovu jsem se otočila, stála jsem čelem do domu.

„Charlotte?“

Nevěděla jsem, proč to říkala tak nejistě. Tolik jsem se změnila? Jasně, teď asi vypadám jako Joffrey de Peyrac, ale za to mohla poděkovat těm bodygardům, kteří sloužili zřejmě i jí.

Pravda však byla taková, že ani já jsem svou sestru nepoznávala. Ostříhala si vlasy. Měla je teď asi na ramena. Když jsem ji viděla naposledy, měla je do pasu. Celkově vypadala mnohem starší, dospělejší. Už nevypadala jako dívka, jako teenagerka, ale jako žena. Něco mi u ní scházelo, ale to se vyplnilo tím, co měla navíc.

„Ne!“ Můj výkřik zněl překvapeně, zděšeně až hystericky, ale jak byste reagovali vy?

„To ty!“ otočila jsem se na Gerarda. „To ty! Jak jsi mohl? Je to moje sestřička!“

„Charlotte, přestaň,“ řekla Jacqueline, a ani nevíte, jak moc mě bolelo, když se mnou mluvila tímhle tónem.

„S Gerardem takhle nemluv.“

Přišla až k nám. Mě nechala bez povšimnutí, prošla kolem mě, jako bych byla jen další mramorová socha, kterých jsem si náhodu v té velké hale všimla. Postavila se vedle Gerarda a vzala ho za ruku.

„Já ho miluju. A chci s ním být.“

„Jak můžeš?“

„Můžu si dělat, co chci, Charlotte,“ odpověděla mi. „Už mě odsud nedostaneš. Zůstanu tady s Gerardem i s naším dítětem.“

S láskou pohladila své bříško, kde už minimálně pět měsíců musela skrývat své dítě. A také jeho dítě. Dítě vraha. Nechápala jsem, jak to mohla dopustit. Po tom všem!

„Zdá se, že už jsi zapomněla, Jacqueline, co nám tenhle zabiják udělal.“

„On není takový, jaký si myslíš.“

„O tom, co si myslím, bych tady mohla říct hodně věcí a žádná by se ti nelíbila.“

„No,“ přerušil náš rozhovor upír, „myslím, že jsi dostala svou odpověď. Jackie tu zůstává se mnou.“

Usmáli se na sebe a Jacqueline se mu šťastně opřela o rameno, jako kdyby byla strašně ráda, že je s ní. Chtěla jsem se mezi ně postavit, odtrhnout je od sebe, vzít Jackie za ruku a odtáhnout ji pryč, i když by protestovala. Chtít jsem mohla, ale v ničem mi to nepomohlo. Gerard by na mě poslal ty své upíry a bylo by po mně, v tom lepším případě. V tom horším by mě tu držel.

„Nerozmyslíš si to? Jackie, vždyť my dvě jsme byly vždycky spolu a ty se mi teď otáčíš zády!“

„Ne, já zůstávám.“

„Jackie,“ oslovil ji Way a já jsem jen zatla ruce v pěst. „Měla by sis jít lehnout. Tenhle stres a hádky tobě ani našemu miminku nedělají dobře.“

Jacqueline jen přikývla a znovu odešla. Poslouchala ho jako hodná dcera. Teoreticky, on by klidně mohl být její otec. Vypadal mladě, ale proměněný v pětadvaceti pětadvacetiletým zůstane, i když mu ve skutečnosti je třeba padesát. Kdo ví, co všechno tenhle upír pamatuje.

„Tak Jacqueline sis uklidil zpět do své skrýše a teď se můžeš věnovat mně. Co se mnou hodláš udělat? Počítám se vším, protože jsi sestru poslal pryč, aby ji to nerozrušilo.“

Gerard se znovu usmál a zakroutil hlavou.

„To si vážně myslíš, že jsem takový? Tak hrozný?“

„Nemusím si nic myslet, já to vím. Nebo jsi zapomněl na tu událost před třemi lety?“

„Byla to nešťastná nehoda.“ Sklopil zrak k zemi jako provinilec. Snad si ten vrah nemyslel, že ho budu litovat!

„Nečekej, že tomu uvěřím. Já už nechci věřit ničemu a hlavně tomu, co ty říkáš.“

„Dřív to bylo jinak.“

Přibližoval se ke mně a já neustoupila. Už stál přede mnou, každým malým pohybem bych se ho musela dotknout.

„Dřív,“ řekl a ovál mě jeho dech. „Dřív jsi byla jiná.“

„Ty časy jsou už dávno pryč. Hodně dávno.“

„Třeba by to šlo vrátit zpátky. Jacqueline neodejde a ty od ní určitě nechceš být moc daleko. Zůstaň.“

Nechtěla jsem být daleko od Jackie a zároveň jsem nemohla být blízko u Gerarda. Tyhle dvě cesty se nedaly spojit dohromady. Takže jsem si musela nějak zvolit. Jak? To mi zůstávalo záhadou.

„Zůstaň,“ prosil.

„Mám zůstat? Proč? Abych ti tu dělala děvku? Abys mohl kdykoli ukojit svůj chtíč, když je teď Jacqueline těhotná? Možná ti to zatím stačí, ale její dítě roste a pak už budeš muset na sex zapomenout, nebude s tebou spát. A já? Vynikající alternativa, co říkáš? A možná ti pak taky dám nějaké dítě.“

„Ale no tak.“ Rukou mě vzal za krk a druhou si mě za pas přitáhl k sobě. „Neříkej, že jsi zapomněla na všechno.“

„Ani nevíš, jak moc bych chtěla zapomenout.“

„Nedokážeš to, protože víš, jaké to bylo. Když ses chvěla vzrušením a chtěla jsi víc.“

Ruka mu z mého pasu začala pomalu klouzat níž, jeho rty se přibližovaly k mým rtům.

„Ne.“

„A víc…“

„Ne!“

Odstrčila jsem ho od sebe. Jacqueline je nahoře a on si dovoluje tohle? Tomu se říká láska. Proč teď nesejdeš dolů, sestřičko? Viděla bys, jaký je ten tvůj Gerard, kterého tolik obhajuješ, dokonalý. Alespoň by ti třeba svitlo, vzpomněla by sis na minulost a na to, co jsem ti řekla.

„Odcházím,“ znělo mé rozhodnutí.

„Sama tomu nevěříš. Vrátíš se. Po dobrém nebo po zlém, jak budeš chtít. Ale vrátíš se.“

„Tolik si věříš?“

Nechtěla jsem jeho odpověď, tahle otázka měla zůstat nezodpovězená. Mrzelo mě, že je u něj sestra sama, ale bylo to její rozhodnutí, její volba. Už byla dospělá, mohla si dělat, co chtěla. Naše cesty se rozešly, i když ne zrovna způsobem, který jsem si představovala.

Znovu jsem se vracela do svého světa přes ty upíří ulice. Nikdo si mě nevšiml, zdálo se, že všichni byli momentálně dost nasyceni, takže si mě nepotřebovali ulovit.

Ale to mě tolik nepřekvapovalo. Spíš Gerard. Nešel za mnou. Ani za mnou nikoho neposlal. Nechal mě jen tak odejít, a to se mu vůbec nepodobalo. Nikdy nikoho nenechal jen tak odejít, nikdy nikoho neušetřil.

Ano, znala jsem ho. Možná díky mně jsme se všichni dostali do těch problémů.

„Charlotte!“

„Co se děje? Tady jsem.“

Hayley přitancovala z parketu až ke mně. A byla celá vysmátá.

„Víš, co je lepší než chodit na party?“

„Netuším,“ odpověděla jsem jí popravdě.

„Chodit na party s tebou,“ prozradila mi.

„Kolik jsi toho už vypila?“

Hayley to začala počítat na prstech, ale nezdálo se, že by našla nějaký výsledek.

„Vypila jsi toho hodně.“

„Jen trošičku.“

Na jednu stranu jsem jí rozuměla, chápala jsem proč tolik pila. Rozchody nikdy nebyly nejjednodušší. A Hayley svého posledního kluka vážně milovala.

Všechno šlo poslední dobou k šípku. Máma mi zemřela před půlrokem. Jacqueline byla v pubertě a já jsem na ni s tátou zůstala sama. Hayley se rozešla se svým klukem a ta nová opatření kvůli upírům…

Všude ve městě už byly nakreslené žluté hranice, které rozdělovaly náš prostor a prostor těch pijavic.

„Pojď, Hayley, vezmu tě domů.“

Nechala jsem na baru několik bankovek za mě i za ni a odváděla jsem ji pryč.

„Nechcete zavolat taxi?“ zeptal se mě barman.

„Ne, díky, to nebude třeba.“

„Taxi? Jo, ty žlutý autíčka! Pojedeme taxíkem, Charlie, prosím!“

„Ne, nepojedeme,“ zatrhla jsem jí to jako malému dítěti.

„Tak ne, no…“

Ulice nebyly prázdné, od doby upírů už nikdy nebyly prázdné. Možná jsme tím žlutým autíčkem měly jet. Bylo to tady dost nebezpečné.

„Charlie, mně se chce spát. Kdy už budeme doma?“

„Ještě tak čtvrt hodiny.“

„Tolik? Mě už moje nožičky neunesou.“

Zasmála se a pak se na mě pověsila. Super, teď už ji nepovedu, nýbrž ji musím odnést.

„Hayley! Sakra, ty jsi ale těžká!“

Asi lhala o té dietě do plavek.

„Můžu vám pomoci?“

Nevěděla jsem, kde se tam vzal, ale najednou vedle mě stál jakýsi muž.

„No, já…“

Já co? Tenkrát jsem byla úplně unešená jeho očima. Jeho úsměvem. Pomohl mi s Hayley, a tak jsme se seznámili. Začali jsme spolu chodit, i když byl starší než já. Nevadilo mi to. Konečně tu byl někdo, kdo mi rozuměl, nebyl to žádný puberťák a věděl, co chce. Také věděl, co chci já, ale to už byla jiná kapitola.

Všechno mu vycházelo, ale jen do doby, než na něj prasklo to, že je upír. S tím vyšlo najevo i to, že mě chce jen pro mou krev, která je podle jeho slov výjimečná. Stejně jako krev mojí sestry, kterou už dostal na svou stranu.

„Charlotte Barkerová!“

Strnula jsem. Nohy mi přirostly k zemi. Netušila jsem, kdo mě mohl oslovit jménem, ten hlas mi byl neznámý. Nepatřil Gerardovi, ale kdo jiný by tady mohl znát mé jméno?

„Na něco jsi zapomněla.“

„Poslal vás Gerard?“ Neotáčela jsem se, možná to byla nevýhoda, ale ten malý pohyb by mě možná znevýhodnil víc.

„Myslela sis, že tě pan Way nechá jen tak jít?“

Popravdě? Nemyslela, ale bylo hezké v to doufat.

Všechno se zase vrátilo do starých kolejí. Začala jsem utíkat.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rasa - Část druhá: