Romeo a Julie???-10.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu 10 a delší díleček + prosba...Nevím kolik z vás moji povídku čtete ale moc vás asi není xD A tak bych vás moc prosila, kdybyste mi do komentů napsaly jestli mám 1)napsat už jenom tak 3 díly a skončit to nebo za 2)napsat ještě několik dílů a víc to rozepsat...Dá to docela dost práce a chci tak jenom vědět jestli stojí za to psát dál...=)Předem vám dekuju a přeju pěkné počtení=)

11.08.2009 (08:00) • uuuzaaa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1240×

8. září- V jídelně

No jistě…Sára si to jako obvykle se svou smečkou kráčela přímo ke mně.

„Tak hele…Jenom aby bylo jasno.To jak si se dneska trapně lísala k mému králíčkovy…“ nahodila jsem nechápavý výraz. „No k Tomovi přece!!“ protočila panenky jako bych nechápala nejznámější frázy na světě. „Tak to…Bylo pěkně ubohý jen abys věděla!“

Nadzvedla jsem jedno obočí a provokativně si dala ruce v bok.

„Tak za prvé. Já sem s ním nic neměla a jestli myslíš ten můj „náhodný“ pád těch štaflí…Hádej kdo mě z nich asi shodil?“ Sára se zatvářila poněkud rozpačitě, ale hned nahodila svou bezvýraznou masku. „Nesváděj to na štafle já stejně vím, že po něm jedeš.Od té doby co jsme spolu začali chodit na mě jen žárlíš!“ pronesla na svou obhajobu a čekala že mě tím náramně vyvede z míry. Já jsem však k jejímu údivu dostala záchvat smíchu.

„Já…na tebe?No to je…dobrej fór…“ soukala jsem se sebe přidušeně když jsem se zrovna nesmála.

„Jen se směj…Já stejně vím co jsi zač.A víš, čistě pro tvou informaci, můj otec je velmi vlivný člověk a udělá co mi na očích vidí jestli mi rozumíš…Takže“ Přešel mě smích. Sářini rodiče byly totiž vážně nejen nehorázně zazobaní, ale i vlivní lidé. Kdyby Sárinka zaškemrala u tatíčka, tahle škola by mohla klidně i zbankrotovat.

„Vyhrožuješ mi?“ naklonila jsem se k ní s vražedným pohledem

„Ale no samozřejmě že ne…“ zasmála se svým falešným, zvonivým smíchem. „Já tě jenom…varuju.“ Krutě se usmála a spolu se svou bandou odkráčela z jídelny.To snad není možný…Co jsem komu proboha udělala?!

Cestou ze školy jsem ještě přemýšlela o tom co mi Sára řekla. Já po něm přece nejedu. Ani se mi nelíbí…I když..Ne to si nehodlám připustit. Na znamení toho jsem zatřepala hlavou abych se zbavila těchhle myšlenek. Zatížená svými starostmi jsem došla až domů.

„Hoj mami“ zavolala jsem na mamku do kuchyně

„Ahoj Lili…“ její smutný podtón mě donutil přijít ještě s batohem do kuchyně. Seděla u stolu a nepřítomně si hrála s vidličkou, co měla v ruce.

„Co se stalo mami?“ zeptala jsem se a sedla si vedle ní. Jen zakroutila hlavou.

„To nic jen něco v práci…Víš nějaký zákazník si na mě prý stěžoval nebo co…“ cože?? To mi nějak nešlo na mozek…Máma to umí s kytkama jako nikdo jiný.Léta praxe v květinářství se nezapře…V tom mě něco napadlo…

„Mami a řekli ti…Jeho jméno?“ začala jsem opatrně

„Cože?“ nechápavě na mě zírala

„No…jméno toho, kdo si na tebe stěžoval…“

„Ne zlatíčko to je v pořádku s tím si nelam hlavu já si to vyřeším…“ namítla ale když viděla můj pohled dodala „No…Prý nějaký pan McLey…Nevím vůbec kdo to je ale…“ dál už jsem mamku poslouchala jenom na půl ucha,protože mi to v tu chvíli došlo. Sářin otec si v práci stěžoval na mamku… Tak ta mrcha to vážně myslí vážně. Co je ještě kvůli Tomovi schopná udělat proboha? Zapálit nám dům?

„Nic si z toho nedělej, mami.“ Utěšila jsem ji, ale sama jsem v hlavě jasno neměla…Celou noc jsem přemýšlela. O Sáře. O mámě. O sobě. O Tomovi…

9. září-Úterý

Šla jsem do školy jako obvykle až na malou drobnost. I přes události předchozího dne jsem měla dobrou náladu.Nejspíš taky proto, že do mě mamka přestala hustit, jaký oblečení si mám do školy vzít. Takže jsem si pohodově vykračovala v modrý mikině a širokých černých bokovkách. S Vlasama opět žádnej problém-byly pevně stažený v gumičce.

Přišla jsem do školy a pozdravila se z holkama-viditelně měly radost, že já mám radost a tak jsem taky měla radost…lol…už mi z toho všeho viditelně hrabalo…

Přišli jsme s Monikou, Kate a Lenkou v hloučku společně do třídy a co nevidíme. Asi rodinná krize… Říkala jsem si posměšně a sledovala to, co všichni ostatní ve třídě.

Sára s Tomem se právě hádaly zatímco všichni kolem tiše přihlížely.

„Kolikrát ti mám sakra říkat ať už mě konečně necháš na pokoji?!“ křičel na Sáru její miláček

„A kolikrát ti mám já říkat že jsi můj kluk, a tak by ses podle toho měl chovat!“ oplatila mu to ještě hlasitěji Sára, ale Toma viditelně nezaskočila.

„Ty víš moc dobře proč jsem tvůj kluk! A kdybych chtěl tak…“

„Tak?!“ Sára měla nejspíš něco v rukávu, což jsem poznala podle jejího vítězného výrazu v obličeji. Smířlivě přišla k Tomovi a něco mu zašeptala do ucha.Nevím sice co, ale za to vím jaký výraz potom Tom nahodil. Viděla jsem to. Jeho pohled najednou zesmutnil a on zmlknul. Najednou se podíval na mě, očima plnýma úzkosti si změřil můj obličej a pak odešel ze třídy. Nechápala jsem…Co mu asi tak mohla říct?

Tom