Romeo a Julie???-9.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Poněkud kratší díleček,protože teď nemám moc času=)Ae snad se bude líbit=)Příště snad bude deeeeeeeelší=)

09.08.2009 (12:30) • uuuzaaa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1162×

Zkoušky

„Takže Tome… Postav se sem a ty Lili si vylezeš tady na balkon…“ ukázala mi směrem na rozviklané štafle, postavené uprostřed prken jenž znamenaj svět… Super. Nejen že se ztrapním, ale ještě i zabiju… Mám já to ale skvělej život.

Opatrně jsem krok po kroku stoupala na štafle a raději ignorovala Tomův pobavený pohled.Už jsem se zmiňovala, že nesnáším výšky?

„No tak Lil nemáme na to celej den.“ Tak ten idiot se mi ještě bude posmívat? Co jsem komu udělala?!

Konečně jsem stanula na nejvyšším schody štaflí, ale mojí noční můře nebylo konec. Tom se provokativně postavil přede mě, rozpřáhl ruce a zvolal:

„Ach Julie!!Má krásná, sladká Julie!!“ vypěnila sem

„Tak sakra řekněte mu někdo něco!“

„Skvělá improvizace Tome!!“ pochválila ho profesorka a já myslela že je po mě.Provokativně jsem si dala ruce v bok, ale to jsem neměla. Štafle se nebezpečně zakymácely a já málem skončila na zemi. Ale ustála jsem to díky bohu. Tom dostal záchvat smíchu a já záchvat zuřivosti.

„Romeo, proč jen si Romeo? Proč jen nevytáhneš svou dokonale nablýskanou kudlu a nepodřízneš si krk nebo taky něco jinýho?!“ zvolala jsem a všichni dostaly záchvat smíchu. Až na Toma…A na naši profesorku.

„Ale no tak Lillian vážně na to nemáme celý den!“ povzdechla si a Tom se ušklíbl. Sára a spol. mi opět věnovaly sérii vražedných pohledů. Najednou se Sára zvedla a nenápadně kráčela ke mně… Respektive k mým štaflím. Zrovna se nikdo nedíval a tak do nich „náhodně“ kopla.Ty se zakymácely a moje neohrabané tělo ztratilo rovnováhu a podklouzlo s nejvyššího schodku. A pak jsem padala a padala a čekala až dopadnu na tvrdou zem, kde mě čeká posměch všech přihlížejících spolužáku ale… Já jaksi nedopadla jak se říká na tvrdo.Dopadla jsem do něčeho měkkého a spíš teplého…No jasně, když se vyhrabu z toho šoku a podívám se na kom že to spočívám, koho asi tak nevidím. Ha Tom mě drží v náručí a pobaveně se usmívá. Super. Myslím, že ta zem byla ta lepší varianta…

Snažila jsem se odtáhnout ale držel mě až příliš pevně…

„Ehm…Mohl bys…“ to stačilo. Zatřepal hlavou jakoby se něčeho zbavoval a pustil mě. Reakce byly rozdílné. Tom tak trochu zrozpačitěl a pořád se pobaveně usmíval, já sem celá zrudla, Sára zuřila vzteky, přihlížející jen zíraly a profesorka spráskla ruce..

„Proboha my to snad nikdy nenacvičíme!“ v tom zazvonilo a všichni se rozutekly na oběd. Já jsem si ještě musela zajít za oponu pro mikinu, co jsem si tam odložila, abych měla větší rovnováhu na štaflích…Viditelně zbytečně.Podívala jsem se na hodinky- super…Zase sem poslední…

„Poslyš Lil…“ leknutím jsem úplně nadskočila a prudce se otočila. Tomovi zmizel s tváře ten sebejistý úsměv a nahradil ho zamyšlený a smutně vyhlížející výraz.

„Já...Chtěl bych ti jenom říct že…“otočila jsem se na podpatku a odcházela ze sálu. Tohle jsem vážně nehodlala poslouchat… „Ne, prosím počkej…“ pozdě, už jsem byla pryč. A v očích už zase ty mě známé slzy…Proboha kdy už mi dá konečně pokoj? Když už konečně tohle skončí?! Říkala jsem si když jsem vcházela do jídelny a přitom zahlédla rozzuřenou Sáru kráčející ke mně…Nejspíš nikdy…

Slza