Skrytá v krvi 22 • OurStories.cz ~ naše povídky

Malcolm i Bonie se musejí na čas schovat a on ví o místě, které je jen jeho. Kdysi to měl být domov, dnes už spíše jen úkryt. S každou minutou s ní ale stále intenzivněji cítí to pouto mezi nimi. To že je jeho dcera, jeho krev.
Chvílemi víc, než je jí milé.

21.12.2012 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2286×

Měl dceru a nikdy o tom neměl ani tušení. Celé ty roky... přišel o ně.

Bonie se stulila na bok a zamumlala.

Po chvilce váhání vstal a přešel přes pokoj. Chytil přehoz a přetáhl ho přes ni.

Najednou netušil co dál. Nemohl se vrátit. Jako by ta malá byla jeho svědomí, které na ty roky pohřbil. Nemohl pokračovat v tom, jak doteď žil...

A zároveň znovu cítil. Po těch letech, kdy ho z netečnosti dokázalo vyburcovat jen zvrácené zabíjení, znovu pocítil, jako by se mu srdce rozbušilo. Mělo pro co tlouct.

Jen doufal, že to pro ně oba není pozdě.

22. kapitola

Zavrtěla se. Do boku ji tlačilo něco ostrého a noha čouhala ve vzduchu. Mělo to daleko do její postele. Jak se probouzela, začalo jí docházet proč. Prudce se posadila. Pohledem zabloudila k oknu, kde včera stál. Přejížděla očima po pokoji, dokud ho nenašla sedět v křesle vedle kamen.

Koukal na ni a rty měl opřené o prsty.

„Nespals,“ zkonstatovala.

Zavrtěl hlavou. „Měl jsem toho až příliš na přemýšlení.“

Shodila nohy na zem a z ramen se jí svezla deka.

„Asi bychom se měli někam zašít, alespoň na čas,“ pokračoval. „Tedy já budu muset.“

Napnutě ji pozoroval. Netušil, jestli půjde s ním.

„Mě se tak rychle nezbavíš,“ zabručela a uhladila si rozcuchané vlasy.

„V tom případě mi bude ctí, když mě budeš následovat,“ pobídl ji ke dveřím s přehnanou dvorností, aby si nevšimla, jak se mu ulevilo.

Tentokrát si sedl za volant on. Nezbylo jí tak, než si sednout vedle. Při pohledu okolo jí došlo proč tak spěchá. Slunce mělo každou chvíli vyjít.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se, když se rozjel.

„Malcolm Werdingen,“ odpověděl bez zaváhání.

„Malcolm,“ zopakovala si pro sebe.

„Asi by bylo moc, po tobě chtít, abys mi říkala tati.“

„Tos uhád,“ zabručela a zavrtala se hlouběji do sedadla. To že měli pár společných genů a neprohnal jí čelem kulku, mu ještě takový výsady rozhodně nedávalo.

* * *

Jeli dlouho. Sledovala krajinu, kterou míjeli a pak začalo přibývat lesů. Překvapeně se napřímila, když konečně zastavil. Před nimi byla tepaná brána porostlá suchým psím vínem. Vystoupil a se skřípěním ji otevřel dokořán. Když projeli, zase ji zavřel.

„Kde to jsme?“ rozhlédla se po prapodivném lese okolo. Byly tu tůje a mezi nimi se tísnily kosatce a lilie.

„Dalo by se říct, že doma.“

Ohromeně vzhlédla dopředu. I přes zanedbaný zevnějšek to byla ohromující stavba.

„To je nějaký zámek či co.“

Pousmál se jejímu ohromení. Ani pusu nezavřela.

„Moje rodina tomu ráda skromně říkala letní sídlo.“

Zastavil a ona vyskočila ven. To letní sídlo mělo celkem tři patra a od kamenného průčelí se táhla dvě křídla se šesti vysokými okny po každé straně.

„Bude to tu asi dost zanedbané. Nebyl jsem tu roky.“

„Jak dlouho?“ ohlédla se znovu k tomu lesu před domem, který byl kdysi asi okrasná zahrada.

„Sedmnáct let. Chtěl jsem sem vzít Karolin.“

Vždy když o ní mluvil, měl podivný přiškrcený hlas. Snažil se znít vyrovnaně, ale měl do toho daleko. Raději se dál neptala a vykročila za ním.

„Tvoje rodina byla bohatá?“ zeptala se, když vešla do prostorné haly. Podlaha byla sestavená z černých a bílých mramorových dlaždic a po každé straně haly se zvedalo stočené schodiště.

„Vlastně jsem lord,“ hlesl k ní přes rameno, zatím co zatlačil do vysokých dveří.

„To si ze mě děláš prdel,“ zašeptala si pro sebe a vykročila za ním.

„Ne, to nedělám. Ale v mé době to nebylo nic zvláštního. Po nesmrtelnosti toužil každý z vyšší společnosti a pokud jsi neměla to štěstí narodit se tak, tak sis prostě titul koupila. Při tom, jak dlouho žijeme, není problém nashromáždit pořádný majetek.“

„Aha,“ přikývla a zírala na vysoká okna s těžkými závěsy, lampy na stěnách a obraz v životní velikosti mezi každými dveřmi.

„Kdysi jsem tu měl správce, ale mám pocit, že už nežije a nikdo to po něm nepřevzal.“ Rozrazil další dveře, „ale snad tu zůstalo alespoň něco k jídlu.“

Vzhledem k tomu neutuchajícímu prázdnu v jejím břiše se k němu v hledání brzy přidala. Prohledávali celou kuchyň. On hledal ve skříňkách dole, tak ona si vyskočila na desku a začala postupně otevírat hodní skřínky. Hluk pod ní o chvíli ustal. Podívala se zvědavě na Malcolma, jestli něco našel, ale ten zíral na ni.

Stáhla ruku dolů. Mikina se jí vyhrnula a vykukoval jí tak kus obvazu.

„Blbě mi srostla žebra.“ Víc dodávat nemusela.

Sevřel pevně čelist.

„Špatně se hojíš,“ ozval se po chvilce ticha.

„Náhodou se teď hojím mnohem líp,“ odsekla.

„Ale ne tak dobře jako třeba já. Jsi pořád z půlky člověk.“

Zarazila se.

„To mi nedošlo. Myslela jsem, že je to proto, že jsem nikdy nepila krev,“ zamumlala a sedla si na desku linky. „To že existuje něco jako upíři jsem zjistila teprve před pár měsíci. Netušila jsem, že potřebuju krev, nikdy jsem ji nepila. Tak jsem si myslela, že proto...“

Zíral na ni jako na blázna.

„Jak jsi mohla nepít krev? Bez ní bys nepřežila.“

To co říkala nebylo možné.

„No jak vidíš, tak jsem to zvládala bez krve celou dobu, ačkoliv pohled na mě nebyl zrovna moc hezkej.“

„Mohlas umřít!“ zvýšil hlas, když mu docházelo co říká.

„Jo, to mohla, ale nebyl okolo nikdo, kdo by mi řekl, že tu krev potřebuju!“ vyjela po něm.

Obrátil se a přešel několikrát po kuchyni, aby se uklidnil.

Sledovala ho a jeho chození ji uklidňovalo za něj. Byl pěkně vytočenej.

„Co to vlastně znamená, že jsem upír jen z části. Teda čím se jako liším od úplnýho.“

„Pomaleji se hojíš,“ řekl tupě a nadechl se, aby zahnal i poslední kousky vzteku, který ho najednou popadl. „Možná ti nebude ani vadit slunce. Nepotřebuješ tolik lidské krve, ale měla by být kvalitnější, protože obsahuje i protilátky, se kterými se tvoje tělo musí vypořádat. Zbytek je celkem individuální. Budeme to muset vyzkoušet.“

„OK,“ přikývla a seskočila na zem.

„Kam jdeš?“ vyhrkl, když vyrazila ze dveří.

„Zkusit to slunce.“

„Sakra!“ Vyrazil za ní. Byla zbrklá a tvrdohlavá.

Venku probleskovaly první paprsky dne a ona chtěla být konečně v něčem lepší než oni. Chtěla mít alespoň v něčem navrch. Zastavila mezi dveřmi a autem. Natáhla ruku před sebe a čekala. Cítila příjemné teplo, které se jí opíralo do pokožky.

Se zářivým úsměvem se otočila ke vchodovým dveřím, kde stál Malcolm. Ještě chvíli si užívala slunce, kterému se vlastně posledních několik měsíců zbytečně vyhýbala.

„Když se na tebe dívám, tolik mi ji připomínáš, že zapomínám, že nejsi ona,“ ozval se ode dveří. „Jenže pak se rozběhneš, nebo něco řekneš a jsi to zase ty.“ Vystrčila bojovně bradu. „Je příjemné vidět, že jsi zdědila taky něco po mně.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování