OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Společná mise - 1. kapitola



Společná mise - 1. kapitolaPřináším novou povídku, na kterou bych ráda znala váš názor. Je to jen takový výstřel do tmy, hlavně teď chci dokončit moje jiné povídky. Tak zanechte komentář!:) Tato povídka je o agentce. Vasilise Bukovové z KGB. Má, jak jinak, tajný úkol, do kterého se zamotá i jiný agent. Vše začíná při setkání, kdy oba plní stejný úkol.

Vasilisa:

Jmenuji se Vasilisa Bukovova a nyní vás zasvětím do svého života. Již od svého narození patřím KGB a v podstatě mě vytvořila. Jsem agentkou KGB, takže dostávám pokyny z nejvyšších křesel naší vlády. Zneškodnit, získat informace nebo se postarat o to, aby někdo nepohodlný zmizel ze světa, je mým denním chlebem. Jasný, kolikrát mi šlo o krk, někdy to bylo hodně vážný, ale vždycky se postavím na nohy a jedu dál.

Léta tvrdého výcviku, kdy se o vás nikdo nezajímá, jen vás cvičí na život agenta. Bolest a utrpení je každodenní mantrou pro to, abyste se dostali tam, kde jsem teď já. Na seznamu KGB jsem na prvním místě, což znamená, že moje jméno je volba číslo jedna. Bohužel i pro své nepřátele mám místo na prvních příčkách. CIA a MI6 mají své agenty, kteří jsou proti nám, a tudíž i proti mně. Ale nebudu si jenom stěžovat. Odměna za nájemnou vraždu se cení zlatem, což nezní nějak špatně.

Největší nevýhodu vidím v tom, že většina agentů CIA a MI6 na mé úrovni je mužského pohlaví. Prát se v postranní uličce s namakaným týpkem, co váží kolem 100 kg, není nic moc. Jediná výhoda v tomhle souboji je asi moje mrštnost a malá výška. Můžu kdekoliv proklouznout, ale to je v podstatě vše. Vždycky se snažím utéct a střílet, než abych se zapletla do rvačky. Odejdu pak skoro jako mrzák.

 

Moje dnešní mise se koná v Národní galerii ve Washingtonu DC. Dnes uvádí novou výstavu a můj cíl je na seznamu hostů, kteří potvrdili svůj příchod. Americký multimilionář Benjamin Smith. Začal se až moc zajímat o věci, do kterých mu nic není, a proto ho musím odstranit. O víc se nezajímám. Jediné, co mě zajímá, je kdy, kde, jak a kolik za to dostanu.

Proto teď sedím v hotelovém pokoji v centru Washingtonu DC. a připravuji se na večer. Vše začíná za hodinu, takže je nejvyšší čas se jít oblékat. Šaty volím většinou s rozparkem, protože není nic horšího, než běžet v úzkých šatech. S rozparkem jde všechno líp. Nejednou se mi stalo, že jsem musela šaty roztrhat. Boty na podpatku často při běhu ztrácím, ať úmyslně, nebo cíleně.

Nejradši jezdím svým autem, takže deset minut před začátkem galavečera nasedám před hotelem do svého Porsche a mířím směr galerie. Kolikrát jsem už takhle odjížděla z hotelového pokoje na večírek, abych zprovodila někoho ze světa? Samostatně se pohybuji už od svých dvaceti, což budou brzy tři roky.

Před galerií se to hemží fotografy a známými tvářemi. Nepotřebuji, aby mě někdo viděl později na fotce, takže zaparkuji kousek od bočního vchodu. Klíče od auta si schovám do své titěrné kabelky hned vedle zbraně a vejdu dovnitř. Naštěstí tu nejsou žádní hlídači nebo tak, takže to jde snadno. Nezapomenu si dát tajné sluchátko do ucha, kde už je na drátě Ivana, moje pravá ruka.

„Už jsem uvnitř,“ řeknu Ivaně do sluchátka a proplétám se davem hostů, kteří míří do hlavního sálu, kde se koná výstava. Smitha zatím nikde nevidím.

„Smith právě prošel kontrolou, hlídej si ho,“ zaznělo mi najednou do sluchátka.

Nenápadně a s odstupem jsem za Smithem chodila a měla ho na očích celou dobu, co se zdržel na večírku. Naštěstí se dlouho nezdržel a zhruba hodinu po začátku akce zamířil ke svému autu. To byla moje příležitost. Ještě chvíli postával u fotografů, ale potom konečně zamířil na parkoviště. Pomalu, aby mě neslyšel, jsem začala vytahovat svoji zbraň a nasazovala tlumič.

Stoupl si před své auto, nablýskaný sporťák, a lovil klíče v kapse u saka. Stačily dvě dobře mířené rány do jeho temene a sesunul se k zemi. Z ruky mu vypadl jakýsi tmavý váleček, který se kutálel, až se zastavil o pneumatiku. Byl to flash disk. No, třeba tam je něco užitečného, proto jsem se ohnula a vzala váleček do ruky. To bylo moje štěstí. Tam, kde byla předtím má hlava, se teď udělala díra po kulce. Někdo po mně střílí.

Moje tělo už vědělo, jak na tohle reagovat. Ihned jsem se skrčila a schovala za auto. Kdo na mě, sakra, střílí? To musí být jiný agent. Policie by po mně nikdy takhle nestřílela. Ti jen obklíčí auto a míří na vás maximálně baterkami.

„Ivano, někdo po mně střílí. Mrkni na záznam z galerie, jestli tam neuvidíš známou tvář.“ Někdo se ke mně blížil. Jeho kroky byly sice tiché, ale i tak šly trochu slyšet.

„Á, tady ho máme. Asi minutu po tobě odešel i Reed.“ Klasika, kdykoliv má KGB něco na práci, musí se tam začít motat i Američani. Všude musí strkat svůj nos.

„Kdopak nám tu strká nos tam, kam nemá?“ Vyšla jsem zpoza auta a zbraní mířila na Reeda. Jako vždy, když jsme se potkali, měl na sobě dobře padnoucí oblek a jeho modré oči zářily ve tmě. Nebýt to nepřítel státu, možná by se mi i líbil.

„Naše malá ruská přítelkyně. Zabila jsi můj cíl,“ pokynul zbraní na mrtvolu Smitha.

„Víš, moc ráda bych se tady s tebou dohadovala, čí to byl cíl, ale my malí ruští přátelé máme i jinou práci.“ V momentě, kdy se pořád díval na mrtvolu, moje noha vystřelila nahoru a zastavila se až o jeho rozkrok. Sesunul se k zemi. Nečekal to, takže než se zvedl ze země, dal mi určitý náskok. Šaty s rozparkem byly opravdu dobrý nápad.

„Lisso, už se k tobě blíží, rychle se dostaň k autu a vypadni,“ zaznělo mi ve sluchátku od Ivany. Auto už bylo na dohled, ale bohužel i Reedovy kroky.

Dálkové ovládání píplo a auto se odemklo. Než jsem ale nasedla, Reed vystřelil a mojí paží projela ostrá bolest. Kukla neminula cíl. Rychle, aniž bych se moc dívala, jsem vycouvala z uličky a jela do hotelu. V dálce byl vidět nějaký stín, ale u hotelu na mě nikdo nečekal, tak to asi vzdal. Pro teď.

„Ivano, střelil mě, jedu do orlího hnízda na ošetření. Uvidíme se tam.“ Moje tašky byly naštěstí sbalené, jen jsem se odhlásila z hotelu a vypadla. V orlím hnízdě budu do pár minut, tam mi tu paži ošetří. V každém městě máme svá místa, kde se zdržují naši agenti a taky první pomoc.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Společná mise - 1. kapitola:

5. Lia
09.04.2018 [17:57]

Nemám ráda povídky začínající: jmenuji se a jsem ta a ta. Vlastně všechno vyklopíš hned na začátku a povídka ztrácí své kouzlo, než kdybys postupně odhalovala, kdo hlavní hrdinka je. Lepší by bylo určitě nepoužívat zkratky KGB a radši psát tu dystopii, jak píše Camille. Opravdu tím můžeš pobouřit, ty kteří se o tohle téma zajímají. Takhle to opravdu nefungovalo, takže si radši vymyslet úplně jiný svět a bude to lepší. Jinak si myslím, že námět povídky není vůbec špatný. Jen to možná chytnout za jiný konec a ne hned všechno říct na začátku.
Takže pokračuj v psaní a promiň za trochu delší komentář. Emoticon Emoticon

4. Camille
08.04.2018 [19:44]

Být tebou, vrhnu se na dystopii. Tam si můžeš vymyslet vlastní svět, kde to bude fungovat tak, jako jsi to tady popsala. Rozhodně to bude lepší, než čarovat s historií a riskovat, že tím někoho popudíš Emoticon

3. Scarabus
02.04.2018 [14:35]

Mně by to nevadilo, kdyby to bylo anonymní - nebo americký. Ale strašně mi tam vadí SSSR a KGB (hlavně to neměň na NKVD) - tam to takhle fakt být nemohlo.

2. Karlito
02.04.2018 [14:16]

Děkuji za komentář. Já píšu tak, jak si myslím, že by to mohlo být, nebo jak chci, aby to bylo. Je to pouze povídka na této stránce a já si vše upravila k obrazu svému. Takže, jestli ti to přijde jako z béčkového filmu, tak to asi tak bude. Není to nic přeborného, takže tak. I tak děkuji za tvůj názor!

1. Scarabus
02.04.2018 [13:57]

Promiň, ale tohle je blbost. Pokud používám historický reálie, tak si zjistím, co a jak. To cos napsala je jak z béčkovýho agentskýho filmu. Upozorňuji, že KGB v žádném případě NEFUNGOVALA jak ty píšeš. Když chci psát něco takovýho, tak prosím, ale sakra tohle je výsměch všem, který KGB zabila, nebo deportovala na Sibiř!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!