OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 11. kapitola



Stvoření z hvězd - 11. kapitolaCo se tedy stalo s Chevenovým a Taiřiným poutem? Podaří se Zarťanům ztracený modul konečně nalézt? A co udělají s Taiřinou ztrátou paměti? Přeji vám příjemné čtení! A nezapomeňte zanechat komentář! ;)

ƒV hlavě se mi objevil nějaký záblesk. Šlo o Tairu. Opět prudká bolest v hlavě a pak už prázdno. Necítil jsem ji. Pouto se z ničeho nic ztratilo…


 

11. kapitola

CHEVEN

Ess mě i přes mé neustálé protesty dotáhla na ošetřovnu. Nechtěl jsem, ale jakmile si Ess něco usmyslí, nejde s ní pohnout. Klidně se vsadím, že by na mě zavolala bezpečnostní službu.

„Je to vůbec možné, doktore? Aby se pouto tak naráz ztratilo?“ Ess se třásl hlas. Byla vyděšená, když se dozvěděla, o co jde. Doktor jen pokrčil rameny.

„Znám jen jediný způsob, jak by to možné bylo.“

„A to?“ zeptala se Ess netrpělivě. Doktor si povzdychl.

„Smrt partnera.“ Sjížděl mě pohledem a čekal na mou reakci. Všechno uvnitř mě se jakoby najednou začalo vařit. V hlavě mi tepalo tak silně jako nikdy. Cože?! Taira a mrtvá? To v žádném případě. Vyskočil jsem na nohy. Ess se na mě starostlivě dívala. Položila mi ruku na rameno.

„Chevene, to… bude to dobrý.“ Dávala si pozor, aby se nerozbrečela. Zavrtěl jsem hlavou a prudce se na ni otočil.

„Rychle jsi ji odepsala, jen co je pravda,“  řekl jsem vyčítavě směrem k Ess. Bylo to hrubé, já vím, ale musel jsem si nějak ulevit. Ess si zděšením přikryla ústa dlaní. „To ne, odmítám si to připustit. V poutu musí být nějaký jiný problém, doktore!“ Doktor se tvářil bezmocně.

„Já nevím, je to…“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, odmítám si připustit, že by Taira mohla být mrtvá, dokud mi neukážete její tělo!“ Pomalu jsem zvyšoval hlas. „Pokračujte v hledání modulu!“ křikl jsem rozkazy po Ess.

„Ano, pane,“ pípla a vyběhla z místnosti. Vjel jsem si rukou do vlasů. Rukama jsem se opřel o stůl a sklopil hlavu.

„Nemůže být mrtvá, doktore, nemůže.“ Držel jsem se, abych se nerozbrečel. Ucítil jsem doktorovu ruku na svém rameni.

„Uvidíme, co přinese čas,“ řekl tiše…

Celou dobu jsem byl jako v mrákotách. Členové mé posádky se mi raději vyhýbali, pokud to nebylo nezbytně nutné. Ostatní, tedy mí dobří přátelé se mě snažili pochopit a pomoct mi, ale to bylo k ničemu. Nikdo z nich si neprošel ničím podobným, čím teď procházím já.

„Nechápeš to a ani nemůžeš, Ereste!“ okřikl jsem svého nejlepšího přítele.

„Tak mi to nějak vysvětli! My ti chceme pomoci, Chevene, ale ty nás jen odháníš! Je to těžké pro nás pro všechny a my se ti snažíme dát najevo, že v tom nejsi sám. Ty to ale očividně nevidíš!“ Otočil se na podpatku směrem k východu.

„Ereste, počkej!“ křikl jsem za ním. On se zastavil, ale nepodíval se na mě. „Omlouvám se. Vím, že je to se mnou k nevydržení.“ Otočil se. Na tváři mu pohrával uvolněný úsměv.

„V pořádku, příteli,“ řekl a poplácal mě po zádech. „Máš k tomu důvod.“ Taky jsem se smutně pousmál a společně jsme se vydali na můstek.

Modul jsme hledali už celé tři dny a všichni se začali pomalu smiřovat s tím, že modul už nikdy nenajdeme. Kromě mě samozřejmě. Nechtěl jsem si připustit, že bych ji nenašel. Proto jsem v hledání nepovoloval. A to se vyplatilo.

„Něco mám,“ křikl do ticha na můstku Erest. „Myslím si, že je to signál modulu.“

„Chytám to taky,“ přidala se Ess, „máš pravdu.“

„Trenissi, nastavit kurz za modulem, plná rychlost!“ Srdce mi poskočilo radostí. Našel jsem ho. Konečně. Ale zároveň ve mně hlodalo mé ztracené pouto. Co když tam opravdu najdu jen její tělo? Mrtvé? Bez života? Doteď jsem si to nepřipouštěl, ale byla to ta nepravděpodobnější možnost. Bylo mi hrozně…

GEORGE TRAWSN

Bylo mi úžasně! Připadalo mi, že v životě jsem se necítil lépe. Sice jsem byl zavřený v malém prostoru někde uprostřed vesmíru, ale byl jsem tam s tou nejkrásnější bytostí, jakou jsem si jen mohl přát.

Netušil jsem, jak dlouho jsme již v modulu byli, ale teď mi to bylo jedno. Hlavně, že jsem měl ji. A to jen pro sebe. Držel jsem ji v náručí a hladil po vlasech. Její tělo mě hřálo a já byl opravdu šťastný.

„Máš mě rád?“ zeptala se z ničeho nic. Překvapilo mě to. Ona se zvedla tak, aby mi viděla do očí.

„Co bys chtěla slyšet?“ šeptl jsem a pohladil ji po tváři. Pousmála se.

„Pravdu.“ Taky jsem se usmál. Přiblížil jsem se k ní a zlehka ji políbil.

„Stačí ti to jako důkaz?“ zeptal jsem se laškovně.

„Bohatě,“ řekla tiše a tentokrát políbila ona mě. Nezůstala však jen u jednoho polibku. Líbala mě stále víc a víc, a kdybych se nepotřeboval nadechnout, líbali bychom se ještě teď. Zasmála se mé slabosti. Tedy ona to považovala za slabost, protože vydržela bez kyslíku mnohem déle. Opět se mi stulila do náruče. Chvíli jsme mlčeli, potom ale znovu promluvila.

„Bojím se.“

„Čeho?“ nechápal jsem. Chvíli bylo ticho.

„Toho až potkáme Orsay.“ Čekal bych cokoliv, ale rozhodně ne tuhle odpověď.

„Proč?“ zeptal jsem se rychle.

„Na nic si nepamatuju, ale jak říkáš ty, oni mě znají. Měli by to být mí kolegové a přátelé, oni ve mně uvidí starou známou, ale já? Jen nové tváře a žádné vzpomínky.“ Nevěděl jsem co říct. Tak jsem ji jen hladil po vlasech.

„Neboj se,“ řekl jsem první, co mě napadlo, „dají všechno popořádku, uvidíš.“ To by ale bylo to poslední, co bych si přál. Taira by si vzpomněla na Chevena a zjistila by, že jsem ji takhle zradil. Pochybuji ovšem, že by si to se mnou stihla vyříkat, protože Cheven by mě už dávno zabil. Bude to ještě velký oříšek. Z těchto myšlenek mě vrátila do přítomnosti Taira, která se mi v náručí mírně zachvěla. Už spala. Usmál jsem se a sklonil se, abych ji mohl políbit na čelo. Nebudu se teď přece takhle trápit, když bych si měl každou možnou chvilku s ní užívat…

Probudilo mě hlasité pípání.

„Co se děje?“ zeptal jsem se Tairy ještě v polospánku.

„Někdo se nás snaží zavolat.“

„Cože?!“ Okamžitě jsem byl vzhůru a nahlížel jí přes rameno. „Přijmi to,“ pobídl jsem ji. Zmáčkla pár čudlíků a ozvalo se krátké pípnutí následované Chevenovým hlasem.

„Slyšíte? Odpovězte.“

„Ano, slyšíme.“

„Díky bohu, jste oba v pořádku?“ vyhrkl najednou.

„Ano, ano, víceméně,“ vykoktal jsem ze sebe.

„Víceméně?“ nechápal Cheven.

„To vysvětlím potom.“ Nechtěl jsem mu přes vysílačku říkat, že jeho snoubenka ztratila paměť a prožívá se mnou mírný románek… Už teď jsem mrtvej…

„Dobrá tedy, vytáhneme vás nahoru do lodi. Za chvíli budete v bezpečí,“ řekl a vysílačka ohluchla. Taira byla zaražená. Celou dobu nevydala ani hlásku. Objal jsem ji.

„Neboj se, brzo bude všechno fajn.“

„A co když ne?“ zeptala se polekaně.

„Bude, slibuju.“ Jakmile jsem to dořekl, modul sebou škubnul a dal se do pohybu…

Dveře modulu s rachotem odpadly. Zřejmě je museli vypáčit. Slyšel jsem jednoho Zarťana, jak říká: „Byly úplně přivařené. Je štěstí, že to ten modul přežil.“ Nejdříve jsem vyšel já a za mnou se krčila Taira. Stáli před námi Cheven a ta drobná žena, myslím, že jí říkali Ess, nebo nějak tak. Dále tam byl ještě zartský doktor, admirál Reddit a pár dalších Zarťanů. Cítil jsem, jak se Taira chvěje a chytá mě za ruku. Cheven mě propaloval pohledem, ale nic neříkal. Pak sebou prudce škubnul a chytil se za čelo. Ess se k němu vrhla a podepřela ho. Cheven opět zvedl pohled k nám a pak jen šeptl.

„Tairo?  Co?“

„Počkej!“ řekl jsem mu rázně. „Ona se uhodila do hlavy a teď si nic nepamatuje,“ vysvětloval jsem a Taira mírně přikývla.

„Tairo?“ vydechla Ess zmateně a přešla k ní. „Ukaž,“ šeptla a chtěla jí položit ruku na spánek. Taira však ucukla.

„Neboj se.“

Taira ji tedy nechala a zavřela oči, stejně jako Ess. Ta po chvíli rukou škubla pryč a celá se třásla. „Mluví pravdu,“ řekla směrem k Chevenovi, přešla k němu, chytila ho za ruku a přitáhla si ji k tělu. Opět oba zavřeli oči. Cheven sebou cuknul a Ess ho pustila. Jeho lirry najednou změnily barvu na žluto-šedou. Strach a smutek. Stejné pocity jsem viděl i v jeho očích. Doktor to ticho přerušil. Přešel k Taiře a chytil ji kolem ramen.

„Odvedu ji na ošetřovnu a uvidíme, co se s tím dá dělat.“ Nikdo nic nenamítal, takže s Tairou vyšli směrem k východu. Potom se otočil na mě. „Pojďte, prosím, s námi.“ Vyšel jsem za nimi, ale naposledy jsem se podíval na Chevena. Ten se na mě teď díval ještě nenávistněji než obvykle…

CHEVEN

Všichni jsme byli rádi, že se Taira vrátila, ovšem nikoho moc nenadchl její stav. To, jak George chytla za ruku, byl pro mě jako podraz. Nikdy bych si nemyslel, že se budu muset dívat, jak se Taira drží jiného muže. Doktor tvrdí, že nechápe, proč ztratila pouze určité vzpomínky. Vysvětluje to ale ztrátu našeho pouta. To ale nemůžeme řešit, dokud Taira nepodstoupí rituál G´Shana (Gšána), který obnoví její vzpomínky. Měla by to provést osoba jí v minulosti velmi blízká, ale já se na to necítím, proto jsem požádal Ess, která se toho ráda zhostí. Každopádně musí teď chvíli meditovat a připravit se, a to chvilku trvá.

Taira tedy tráví veškerý čas s Georgem. Je to pěkný podrazák. Nejraději bych ho strčil zpátky do toho modulu a poslal pryč. Jenže to nejde. Taira zatím neví, jak moc ji ten parchant využil, a tak bych byl ten špatný já. Doufám, že po rituálu se jí otevřou oči. Jak to mohl George udělat? Myslel jsem si, že je to pěkný hajzl, ale že by takhle oblbnul nebohou ženu, která všechno zapomněla? Musel být velmi zoufalý, když se takhle snížil. Zazněla vysílačka.

„Už jsem připravena, přijď na ošetřovnu,“ ozval se Essiin hlas…

TAIRA

Tvrdí, že mi pomocí nějakého rituálu vrátí paměť. Hrozně se na to těším. Těším se, až si vzpomenu na ty lidi okolo, na svou práci a všechno ostatní. A ten kapitán. Cheven. George o něm předtím mluvil, ale nic mi o něm neřekl. Cítím z něj velké zklamání. Změnila jsem se snad? A kdo to vůbec byl? Jak dobře jsem ho znala? Doufám, že po rituálu se to všechno spraví. A já budu opět ta stará Taira, na kterou se všichni tak těší.

Přišla Ess, která bude rituál provádět, a Cheven. Naposledy jsem objala George a posadila se naproti Ess do tureckého sedu na zem. Povzbudivě se na mě usmála a přiložila mi ruce na tváře. Začal potichu odříkávat.

 „To, co bylo, ať vrátí se do mysli, jež zapomněla,

  to, co odešlo, opět nalezne svůj domov,

  to, co se ztratilo, ať nalezne správný směr,

  a to, co zmizelo, ať se vrátí zpět!“

Najednou jsem v mé mysli viděla všechno. Slyšela jsem Essiin hlas, jak stále opakuje ta slova. Všechny vzpomínky se vířily a vracely se zpět. Vzpomněla jsem si na své přátele, vybavovala jsem si fungování na této lodi a Chevena, toho taky… Všechno bylo zpět… anebo ne?

Otevřela jsem oči. Ležela jsem na nemocničním lůžku. Někdo řekl.

„Je vzhůru! No konečně, Tairo.“ Byl to Erest. Poznala jsem ho. Pamatovala jsem si ho. Z druhé strany stál Cheven.

„Ahoj,“ šeptl.

„Ahoj,“ pozdravila jsem na oplátku. Smál se na mě a já se taky pousmála. Věděla jsem, kdo byl, můj snoubenec, ale necítila jsem tu lásku co předtím. Ani pouto mezi námi jsem si neuvědomovala. Je to možné? Nebo si to jen namlouvám. Opravdu jsem ho ztratila? Nedával na sobě nic znát, ale i přesto jsem cítila, že ho to trápí. Potom jsem spatřila ještě jednu tvář. George. Pohltil mě vztek. On mi všechno zamlčel! Zneužíval mou slepou důvěru a zranitelnost mé mysli. A já mu věřila a něco k němu cítila! Byla jsem tak blbá!

Vyskočila jsem na nohy a šla k němu. Když viděl, jak se tvářím, úsměv se mu hned vytratil. Na nic jsem nečekala a vlepila mu tak ukázkovou facku, až to plesklo…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 11. kapitola:

2. Valeriee přispěvatel
18.09.2015 [21:58]

ValerieeNo tak teď jsou v háji oba dva, řekla bych. Jen doufám, že se tam neobjeví někdo třetí Emoticon jinak pěkná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon

1. DawnWolfova přispěvatel
23.06.2015 [18:38]

DawnWolfovaPáni! Takhle kapitola byla opravdu nabitá, přesto jsem si stejně jako předchozí přečetla jedním dechem! Sice mě trochu mrzí, že se Taiře vrátila paměť tak rychle (čekala jsem že se to ještě víc zamotá), ale je to koneckonců tvůj příběh a já se do něj nechci plést. Těším se na pokráčko! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!