OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 2. kapitola

01.05.2015 (14:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 970×

Po chodbě kráčeli dva muži. Jeden měl na sobě dlouhý bílý doktorský plášť, druhý vojenskou uniformu. Doktor Hans Dietert byl svobodný muž. Bylo mu něco přes padesát a se svou prací a životem byl naprosto spokojen. Kapitánu Georgu Trawsnovi bylo kolem třiceti let. Byl sice mladý, ale hodně zkušený. Mnoho žen se do něj zakoukalo, a aby ne. Byl mladý, pohledný, měl hodně peněz a byl hodný, to se mu muselo nechat. Muži šli svižným krokem. Hovořili spolu o té mimozemšťance. Doktor Dietert s ní teď dva dny pracoval. Byla to pocta dostat právě tento úkol a byl na sebe náležitě pyšný.

„Zjistil jsem toho opravdu mnoho, co se týče její anatomie, budete překvapen. Zjistil bych toho mnohem více, kdyby mi dovolili ji rozřezat, ale nadřízení byli jasně proti!“ řekl Dietert a přiložil svůj prst na skener u dveří jeho laboratoře. Dveře se otevřely. Vešli jsme dovnitř. Byla to velká místnost. Stěny lemovaly police a skříně plné nejrůznějších lahviček a přístrojů. V rohu místnosti byl velký snímkovací přístroj. Nevěděl jsem, jak se jmenuje, ale to bylo jedno. Uprostřed místnosti bylo lehátko a na něm ležela ona. Přišel jsem k ní blíž. Byla nádherná.

„Být vašim nadřízeným, také bych vám nedovolil ji rozřezat,“ řekl jsem. Doktor se usmál.

„Tak začneme třeba tady,“ řekl a na velké obrazovce počítače mi ukázal její snímek. „Jak si můžete všimnout, srdce má o něco větší než my, tři plíce, menší žaludek, ledvina jen jedna, tohleto se ani neodvážím pojmenovat...“ Pokaždé mi ukázal jednotlivý orgán a zběžně ho popsal. „Všimněte si jejího mozku, je úplně jiný než ten náš a funguje na úplně jiném principu. Dokonce vysílá i nějaké magnetické vlny. Mají zvláštní složení. Klidně by se daly považovat za telepatické, každopádně…“

„Moment, omlouvám se za to, že vás přerušuji, ale tím mi chcete sdělit, že ona umí číst myšlenky?!“ Nechápavě jsem na doktora hleděl. Doktor pokrčil rameny.

„O tom se můžeme jen dohadovat, ale teď poslouchejte, tohle není všechno. Dále se koukněte na tohle,“ a ukázal na zvláštní orgán v jejím krku. Nechápavě jsem si ho prohlížel.

 „Co to má být?“

 „Hlasivky,“ řekl Dietert.

„Tak velké?!“ Byly o dost větší než ty lidské. Otočil jsem hlavu a podíval se na její krk. Měla ho krásně hubený, nikde žádná vyboulenina ani nic jiného.

„Také nechápu jejich uložení v krku,“ řekl doktor, „když se podíváte, zaplňují jí úplně celý krk. Nechápu, jak může polykat nebo dýchat. A také jsem nedokázal přijít na to, co by tak asi mohlo být toto.“ Ukázal na cosi v jejích zádech. Byly to dva vaky zaplňující téměř celou plochu zad. „Je to ovšem pod kůží. Zvenku nic není vidět.“ Dietert přešel k ní. Šel jsem za ním. Chvíli jsme si ji jen tak prohlíželi.

„A co tohle?“ zeptal jsem se a ukázal na ty linky na jejím čele.

„To mě fascinuje nejvíc,“ řekl potichu „Když mi ji dovezli, svítily zeleně, teď jsou spíše do modra a sem tak probliknou žlutě či červeně. Nechápu to. Zjistil jsem ale, že jsou nějak napojené na její nervový systém. Podle mé teorie je docela možné, že se mění podle jejích pocitů.“ Vykulil jsem oči.

„Nepřestane nás překvapovat.“ Doktor se usmál.

„A to ještě nevíte vše. Zkoumal jsem část její svaloviny a zjistil jsem, že je schopna vyvinout obrovskou sílu i rychlost. Složila by vás na zem ve vteřině.“

„Ale nevypadá na to, je drobná.“ Znělo to dost nepravděpodobně. Mohla mít takových sto šedesát centimetrů a byla hubená. Odfrkl jsem si. Neuměl jsem si to představit. Že by mě složila na zem žena! Tak hluboko bych neklesl! Po chvilce uvažování jsem k ní znovu stočil svůj zrak. Bože, byla tak krásná. Nebyla jako žádná žena, která se mi kdy dvořila, a že jich bylo hodně. Z úvah mě vyrušila doktorova vysílačka.

„Omlouvám se, ale chtějí mě na velitelství. Musíte odejít,“ řekl mi a já jen nerad opouštěl tuhle krásku. Krásku z hvězd…

Večer jsem se vrátil domů. Bydlel jsem ve velkém apartmá, které mi pronajali zaměstnavatelé, abych to neměl do práce daleko. Byl to krásný byt. Měl velká prosklená okna a ležel až v úplně horním patře třicetipatrového domu. Miloval jsem ten výhled.

Byl jsem unavený a byl jsem rád, že tenhle šílený den skončil. Potom, co mě Dietert vyhodil, mě čekala hora papírování. Nemyslete si, že pracovat jako důstojník pro tajnou armádní sekci je jen samé dobrodružství. Pokud jako dobrodružství neberete probírání se měsíc starými smlouvami.

Shodil jsem ze sebe vrch uniformy. Bylo to klasické khaki sako se spoustou vojenských medailí. Na můj věk jsem jich měl hodně, že mi i mnozí starší důstojníci záviděli. Nalil jsem si sklenku brandy, posadil se do křesla a zavřel oči. Potom zazvonil zvonek. Nešel jsem tam. Chvíli bylo ticho. Potom znovu a pak ještě jednou. Byl jsem nucen se z křesla zvednout a jít otevřít. Za dveřmi stála žena. Měla tmavé vlnité vlasy po ramena a velké karamelové oči s dlouhými řasami. Na sobě měla krátké letní šaty s květinovým motivem. Přejel jsem ji očima od hlavy až k patě. Bůh byl k ní štědrý, co se týkalo jejího poprsí.

„Ahoj, Sasho,“ pozdravil jsem ji. Usmála se na mě.

„Bála jsem se, že nejsi doma. Snad jsi nezapomněl na to, že jsi mě dnes večer pozval, ne?“ Zapomněl. Úplně mi to vypadlo.

„Ovšemže ne. Pojď dál,“ řekl jsem a pokynul jí, ať jde dovnitř. Byla tady zatím jen dvakrát, ale i tak dobře věděla, kudy do obýváku. Nechápu jak, když většinu času jsme strávili v ložnici.

„Dáš si něco?“ zeptal jsem se a kopl do sebe zbytek brandy.

„Ano,“ řekla svůdným hlasem. Rychle přešla ke mně. Chytila mě za límec košile a přitáhla mě k sobě. Měla docela sílu. Podívala se mi do očí a pak mě vášnivě políbila na rty. Nasál jsem její vůni. Voněla jako čerstvé růže. Potom jsem jí polibek oplatil. Líbali jsme se čím dál vášnivěji. Sasha nebyla holka, která potřebuje něžné zacházení. Chytil jsem ji za stehna, zvedl ji. Ona mi omotala nohy kolem pasu a já ji přirazil ke zdi. Potom ze mě strhla košili a šátrala se po mém pásku od kalhot. Pustil jsem její rty a z mého výrazu snad vyčetla malé překvapení.

„Snad mě nechceš celý večer jen líbat ne?“ řekla tiše. Podíval jsem se jí do očí, rozpustile jí v nich jiskřilo. Odnesl jsem ji do ložnice a hodil na postel. Ona rozjařeně vyjekla. Opět mě k sobě přitáhla a znovu mi šátrala po pásku. Tentokrát jsem ji nechal…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 2. kapitola: