OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 22. kapitola + epilog

19.10.2015 (12:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 910×

GEORGE TRAWSN

„Rychle!“ křikla Maureen a vběhla zpět do domu. Následoval jsem ji. Do rukou mi zničehonic přistála zbraň. „Vyhodím světla,“ vyjekla a pokynula mi rukou, abych ji následoval dolů ze schodů. Pod schody byla malá krabička. Otevřela ji, zmáčkla pár tlačítek a my se ocitli ve tmě. Chvilku trvalo, než si mé oči přivykly, ale dokázal jsem rozeznat alespoň Maureeninu siluetu. Všiml jsem si, že míří ke vchodovým dveřím, a tak jsem šel za ní. Otevřela dveře a přikrčila se. Klekl jsem si vedle ní. Domovní dveře jsem zaklapl zrovna ve chvíli, kdy loď s hukotem přistávala. Zartský raketoplán, se kterým mě tu dovezli Taira s Chevenem, byl tedy mnohem tišší i vyspělejší. S napětím jsme sledovali dění před námi. Z lodě vystoupili tři muži. Neznal jsem jméno jejich druhu, ale vím, že jsem několik z jejich rasy potkal v dolech. Nebyla to zrovna příjemná setkání.

„Vypadá to, že tu nikdo není,“ řekl jeden z nich.

„Jen si nemysli,“ štěkl po něm další, „je to pěkně mazaná mrcha!“ Maureen vedle mě tiše zasyčela. Muž však pokračoval: „Vylez! Vím, že tu někde jsi, ty malá prolhaná cqunto!“ To slovo jsem sice v životě neslyšel, ale podle výrazu v Maureenině tváři bych usoudil, že to byla nadávka. „Jak chceš!“ dodal cizinec po chvíli ticha. Následně kývl na své muže a ti začali bezhlavě pálit našim směrem. Já i Maureen jsme se přitiskli k sobě a kryli si hlavy.

„Dost!“ křikla Maureen najednou. Neřekl bych, že se tak lehce vzdá. Splnilo to však svůj účel a palba ustala. Omluvně se na mě podívala a vstala. Potom pomalu vyšla směrem k cizincům. Šel jsem za ní. Nemusel jsem, nemohli tušit, že tu Maureen není sama, ale cítil jsem povinnost ji následovat. Dva muži nás nenechali dlouho čekat a hned se nám věnovali. Zkroutili nám ruce za zády a donutili padnout na kolena. Ten, co předtím na Maureen křičel, se na nás posměšně díval.

„Rád tě opět vidím,“ řekl jízlivě. Díval se na Maureen, ona mu však pohled neoplácela. Očima se dívala někam do země. „To není moc slušné!“ pokračoval slizce, chytil ji za vlasy a zaklonil její hlavu. Maureen sykla bolestí, ale hrdě se cizinci podívala do očí.

„Jsi stejný slaboch jako kdysi, Greiraku,“ sykla skrz zaťaté zuby a plivla mu do tváře. Muž jménem Greirak si tvář otřel se znechuceným výrazem a opět se sklonil k Maureen.

„Budeš trpět!“ zavrčel.

„To si nemyslím!“ křikla Maureen a začalo to. Všechno se událo tak rychle. Kopla svého věznitele do holeně, ten uvolnil svůj stisk a padl na zem s bolestnými skučením. Jako by Maureen přesně věděla, že je to jeho slabina. Z vysoké boty si vytáhla krátkou dýku a vyskočila na nohy. Ve vteřině stála za Greirakem, vzala ho do kravaty a k hrdlu mu přiložila nůž. Výcvik u tajných se v ní vážně nezapře. „Teď poslouchej!“ křikla na něj. „Buď ty a ty tvoje gorily okamžitě odletíte, nebo…“ větu nedokončila, jen přitiskla nůž na jeho hrdlo silněji. Greirak jen otvíral pusu naprázdno. V jeho očích jsem viděl strach. „Zabiju tě, věř tomu!“ sykla Maureen po chvilce ticha, mírně se pohnula a po Greirakově krku začal stékat krvavý čúrek.

„Dobře, dobře!“ vyjekl rychle. „Odletíme!“ Cítil jsem, jak stisk cizích paží na mém těle povoluje. Nejdříve do lodi nastoupily Greirakovy „gorily“ a za nimi sám Greirak držící se za krvácející hrdlo. Naposledy věnoval Maureen vražedný pohled a zmizel za poklopem raketoplánu. Motory naskočily a loď se pomalu odlepila od země. Maureen zničehonic vyčerpaně klesla na kolena. Přeběhl jsem k ní, klekl si a položil jí ruku na rameno.

„Jsi v pořádku?“ vyjekl jsem zděšeně. Těžce dýchala a držela si pravý bok. „Maureen?“ Všiml jsem si, že jí po prstech stéká fialová krev. „Jsi zraněná!“ konstatoval jsem rázně.

„Ne, ne, to je dobrý,“ sykla Maureen.

„To teda není,“ odporoval jsem, podepřel jsem ji a pomohl jí vstát. Pomalu jsme se belhali do domu. Orientovat se v domě potmě byla bojovka. Maureen, která se tady pochopitelně vyznala dokonale, mě slabě naváděla, takže i přes asi tucet prudkých nárazů do nábytku jsme se dokázali dostat do kuchyně. Maureen dopadla na jednu ze židlí a já po hmatu vyhledal krabičku a nahodil světla. Maureen sípala a pevně si tiskla bok. Látka kolem rány už byla silně nasáklá krví. Jak se jí to, sakra, mohlo stát?

„Kde máš lékárničku?“ naléhal jsem. Musela se několikrát nadechnout, než odpověděla.

„Skříňka vpravo nahoře, černá krabice.“ Držel jsem se jejích pokynů a za chvíli jsem jí už ošetřoval ránu. Nebyla naštěstí moc hluboká, nepochybuji o tom, že se z toho brzy dostane.

Kromě pár Maureeniných tichých pokynů o tom, jak mám který lék použít, jsme vůbec nemluvili. Viděl jsem její překvapení, když jsem sám poznal některé z léků. Nereagoval jsem na to, předstíral jsem, že jsem si nevšiml. Nechtělo si mi popisovat chvíle strávené s Tairou v záchranném modulu. Vzpomínal jsem na ně rád, ale jejich následky nesu doteď…

„Jak?" vypadlo ze mě nakonec. Naše oči se střetly, nečekala, že promluvím.

„Ten, co mě držel, měl v rukávu speciální nástavec, ostří. U jejich druhu je to oblíbené. Poraní tě, i když to nemá v plánu,“ vysvětlila již jistějším hlasem. Bylo vidět, že je jí trochu lépe. Pomalu jsem přikývl a podíval se směrem na schody.

„Možná by sis měla jít lehnout,“ navrhl jsem. Pomalu přikývla.

„Asi máš pravdu,“ šeptla a pokusila se postavit na nohy. Hned však šla k zemi a já jen tak tak zareagoval, abych ji zachytil.

„Uděláme to jinak,“ řekl jsem a vzal ji do náruče.

„To není nutné,“ bránila se, ale já už vycházel schody. Špičkou boty jsem pomalu otevřel dveře do jejího pokoje a jemně ji položil na postel. Slabě sykla, ale nakonec se na mě usmála.

„Díky,“ špitla. Také jsem se usmál. Naklonil jsem se nad ni, vůbec jsem si neuvědomoval, co dělám. Něžně jsem ji políbil na čelo a pohladil ji po tváři. Potom jsem se prudce otočil a téměř vyběhl z pokoje. Co jsem to udělal? Vadilo jí to? Líbilo se jí to? A líbilo se to mně? Chtěl jsem to vůbec? Hlavou se mi proháněly všemožné otázky, ale já ani na jedinou neznal odpověď…

TAIRA

„Chevene!“ vyjekla jsem nadšeně. Držela jsem si své mírně vypouklé bříško a byla nadšená z každého dalšího slaboučkého pohybu, který jsem v sobě cítila. Cheven prudce vběhl do pokoje, na tváři zděšený výraz.

„Je všechno v pořádku?!“ vyjekl.

„Ale ano,“ ujistila jsem ho, „pojď sem.“ Posadil se vedle mě, chytila jsem jeho ruku a položila jsem ji na své bříško. Chvilku se nic nedělo a pak jsme to ucítili oba.

„Tenhle byl zatím nejsilnější,“ usmála jsem se na něj. I on už se usmíval a díval se na mě tím svým zvláštním pohledem. Pohledem plným vášně všemožných citů. Pohledem, který jsem já zopakovat nemohla.

Cítila jsem k Chevenovi něco zvláštního a nepopsatelného, ale zároveň jsem si nebyla jistá. Dítě rostoucí ve mně sice mé city k Chevenovi jasně dokazovalo a upevňovalo, současně jsem však cítila jistou dávku nejistoty. Odezní to, ujišťovala jsem sama sebe v duchu. Doufala jsem v to…

Johnatan už se plně zotavil a má matka konečně povolila vypravení Orsay k Zemi. A taky už bylo na čase. Od naší návštěvy Oregonu uplynuly necelé tři týdny. Zajímalo by mě, jak tam George s Maureen válčí.

Přesunula jsem se na loď, abych pomohla chystat systémy ke startu. Cheven si tajně vypůjčil jeden z lodních raketoplánu. Byly mnohem rychlejší, tudíž cesta na Oregon mu nezabere více než hodinu. Doufám, že George doveze celého…

GEORGE TRAWSN

Pomalu jsem otevřel dveře do jejího pokoje. Doufal jsem, že bude spát. Nespala. Pomalu ke mně otočila hlavu a nechápavě se na mě podívala.

„Přišel jsem se podívat, jak ti je,“ řekl jsem na vysvětlení.

„Ou, to je od tebe hezké,“ pousmála se překvapeně.

„No, tak já už tě nebudu rušit,“ pokračoval jsem a byl připravený vyjít ze dveří.

„Počkej!“ vyjekla najednou a já se zastavil. „Víš, já… ty, cos včera udělal…“ koktala. Pomalu jsem přešel k ní a posadil se vedle ní na postel. Podíval jsem se na ni. Ona nejistě zvedla ruku a položila ji na mou tvář. Nikdy bych si nemyslel, že se něco takového stane, ale stalo se. Pomalu jsem se k ní naklonil a políbil ji na rty…

Čas plynul a já brzy přestal počítat dny, které jsem tady strávil.  Až doteď.

„Georgi, někdo sem letí,“ vyhrkla Maureen, dívající se z okna. Vyběhl jsem na terasu a ona za mnou. Byl to zartský raketoplán. Poznal jsem to, protože tenhle typ lodi byl první, se kterým jsem kdy v životě letěl. Dveře na straně raketoplánu se vyklonily a z nich vyskočil Cheven. Usmál se na nás a promluvil.

„Georgi, nemáme moc času, takže se rychle sbalte. Letíte domů.“ Maureen mě chytila za ruku. Podíval jsem se na ni a ona se umívala. Pod jejím úsměvem jsem však spatřil smutek. Smutek z toho, že odjedu a ona tady opět bude sama. Ta představa se mi nezamlouvala o nic více než jí. Cítil jsem potřebu Maureen chránit a postarat se o ni, být jí nablízku. Podíval jsem se na naše propletené ruce. Všiml jsem si, že i Cheven to zaregistroval a těkal očima ze mě na Maureen. Byl jsem připraven učinit obrovské rozhodnutí, které navždy změní můj život…

„Omlouvám se Chevene, ale já chci zůstat tady…“

Drobná, asi dvouletá holčička s vlnitými blonďatými vlásky běhala po zahradě. Její matka seděla na trávě a pozorovala ji. Na hlavě měla korunku ze zvláštního lesklého kovu se světélkujícími krystalky okolo. Dostala ji asi rok po tom, co se narodila její dcerka. Ona i její manžel se vlády ujali s velkým nasazením a přinesli na Zartu mnoho změn. Lidé je měli rádi a oni byli šťastní. Jejich malá dcerka rozehnala všechny pochybnosti ohledně jejich lásky a zocelila je ještě víc…

Z dálky se blížily dvě postavy. Muž a žena držící se za ruce. Královna prudce vstala, popadla svou dcerku do náruče a zpoza opasku vytáhla malou, ale účinnou zbraň. Nosila ji s sebou všude, jen tak pro jistotu. Když muž a žena přišli blíž, její tvář se vyjasnila a zbraň sklonila. Oba je radostně objala. Dlouho své přátele neviděla.

Muž hleděl do velkých zelených očí malé princezny. Očí, které zdědila po matce… Stiskl své přítelkyni ruku. Cítil k ní něco zvláštního. Jakousi náklonnost… Měl ji velmi rád, ale věděl, že pro ženu, která stála před ním, tiskla v náručí svou dcerku a mile se na něj usmívala, bude mít v srdci vždycky zvláštní místo…

Tak, a je tady konec! Přijde mi, že to uteklo hrozně rychle, a přitom jsem první díl této povídky vydala už 29. dubna, což už je nějaká chvíle... Jsem ráda, že jste s povídkou vydrželi až do konce, a jsem také velmi vděčná za každičký komentář a váš názor po celou tu dobu. 

Eilan

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 22. kapitola + epilog: