OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 4. kapitola



Stvoření z hvězd - 4. kapitolaJak dopadne Taiřin pokus o útěk? Další kapitola mé první povídky. Příjemné čtení! :)

4. kapitola

TAIRA

Ten chlápek pro mě neznamenal soupeře. Mrzí mě ale, že mi neřekl nic užitečného. Co jsem ale měla čekat? Že mi půjčí mapu? Omráčila jsem ho klasickým chvatem, co nás na akademii učili. Je účinný téměř na všechny humanoidy. Doufám, že bude omráčený dost dlouho, abych mohla zdrhnout, ale kam?

Vyběhla jsem z laboratoře. Běžela jsem po chodbách a zatáčela, kam se mi zachtělo. Byl to ohromný komplex. Překvapilo mě, že jsem nikoho nepotkala. Za chvilku na mě ale stejně přijdou a co potom? Budu bojovat? Nechám se zajmout? Nebo mě rovnou zabijí? A měla bych se nechat zabít?

 

GEORGE TRAWSN

Na poradě se neřešilo nic zajímavého. Jediné malé vzrušení bylo, když admirálova vysílačka zadrnčela.

„To je Dietert,“ řekl a přiložil si vysílačku k ústům.

„Slyším, doktore, mluvte.“ Nic. Z druhé strany se nikdo neozýval. Admirál to zkusil znovu.

„Doktore, odpovězte!“ Stále nic. Admirál nás všechny přejel pohledem. Zastavil se u mě.

„Kapitáne Trawnsi, zajděte do laboratoře a podívejte se, co se tam stalo. Potom se ohlaste.“ Nechtělo se mi, ale byl to přímý rozkaz. Musel jsem. Mělo to jediné pozitivum. Uvidím ji ještě dřív, než jsem si původně myslel.

„Ano, pane.“

Šel jsem směrem k laboratořím. Zastavili mě dva vojáci. Byli ozbrojeni zbraněmi s uspávacími šipkami.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jich.

„Ta mimozemšťanka utekla. Zřejmě omráčila doktora a teď běhá po komplexu. Máme rozkaz ji chytit.“ Nechápavě jsem na ně zíral.

„Měl byste si dávat pozor, pane, může být nebezpečná.“

„Ano, ano, dobře, dám si pozor,“ řekl jsem jim. Oni přikývli a odběhli. Možná ji uvidím ještě dříve. Vydal jsem se ji hledat. Bylo to velmi pošetilé, já vím, ale nedalo mi to. Chtěl jsem ji vidět.

Procházel jsem chodby a hledal ji. Už jsem nepotkal žádné ozbrojené vojáky. Co když už ji mají? A já tu bloudím úplně zbytečně? Nevzdal jsem to ale. Bloudil jsem dál. Zatočil jsem a ona tam byla. Stála uprostřed chodby. Byla otočená směrem ke mně, jako by mě čekala. Vypadala úžasně. Vlasy se jí vlnily kolem obličeje, ty divné svíticí ornamenty na její kůži teď zářily červeně, sem tam problikly žlutou a vrhaly mdlé stíny na stěny chodby. Nad hlavou se jí tyčila velká černá, pane bože, opravdu to byla křídla? Stála tam a propalovala mě pohledem. Odvážil jsem se k ní promluvit.

„Nebojte se, já vám neublížím.“

„To vím moc dobře, že bys mi neublížil. Jsem mnohem silnější než ty.“ Co to sakra bylo? V hlavě se mi ozval ženský hlas. Neznal jsem ho. Mohl patřit jí? Nezešílel jsem už? A pak znovu.

„Ne, nezešílel jsi, mluvím k tobě já. Jsem telepat, můžeš si své odpovědi jen myslet… Co se mnou chcete udělat?“ zeptala se náhle.

„Ještě nikdy jsme se s nikým jako ty nesetkali. Chtěli jsme tě prozkoumat a zjistit o tobě co nejvíc. Možná se i spojit s tvým druhem. Nechceme ti ublížit!“ Bylo to zvláštní. Rozhovor uvnitř hlavy. Vypadalo to, že nad tím přemýšlí. Potom sebou najednou cukla. Podívala se na mě a vyběhla mým směrem. Než jsem se nadál, byla u mě. Chytila mě a třískla se mnou o zeď. Doktor měl pravdu. Je vážně velmi silná. U zdi mě držela předloktím, které opřela o můj krk. Naštěstí jsem mohl dýchat. Očividně mě nechtěla zabít. Měl jsem pocit, že kdyby jo, už by bylo po mně. Znovu sebou cukla a podívala se nalevo na konec chodby. Potom pohled znovu trhla ke mně. A já slyšel v hlavě její hlas.

„Nemáš zlé myšlenky, vypadáš jako dobrý člověk. Jenže to nemůžu říct o těch ostatních. Proto vám nevěřím. Jste prolhaní a lstiví. Musím tě ale o něco požádat…“ Nedokončila to. Z krku jí najednou trčela uspávací šipka. Trhla sebou a šipku si vytrhla. Nevypadala, že by jí to nějak ublížilo.

„Slyšíte? Pusťte ho!“ křičeli vojáci. Ona mě však stále držela u zdi. Potom se znovu ozval její hlas v mé hlavě.

„Zajmou mě. Nemám kam utéct. Prosím, nedovolte jim, aby mě tady drželi. Když tak mě zabijte. Přišla jsem v míru, zkuste jim to vysvětlit. A navíc vaši lidé ještě nejsou připravení na takováto setkání. Nejste na to dost vyspělí-í.“ V jejím krku se usídlily hned dvě další šipky. Párkrát mrkla. Pak ještě další šipka. Povolila stisk a chytila mě za lem uniformy. Podlomila se jí kolena a svezla se na zem. Přidržoval jsem ji.

Pak řekla, tentokrát už normálně: „Prosím, přemýšlej nad tím!“ Oči se jí zavřely a já cítil, jak její stisk povolil a jak mi její tělo v náručí ochablo. Vytrhl jsem jí z těla šipky a odhrnul jí vlasy z obličeje. Byla opravdu nádherná. Její tvář byla dokonalá. Také jsem si všiml, že ty linky teď svítí bíle. Takovou barvu jsem na nich ještě neviděl. Vyrušil mě až jeden z vojáků.

„Pane, jste v pořádku?“ Vykuleně na mě zíral. Před chvílí mě držela u stěny a muselo to vypadat, že mě chce zabít a teď ji tady držím v náručí. Kývl jsem mu na souhlas.

„Dobře, možná byste si měl zajít k doktorovi, ostatně ji tam stejně teď musíme donést.“ Přehodil si zbraň přes rameno a vzal mi ji z náruče. Postavil jsem se a společně i s jeho vojáky jsme šli za doktorem.

Vešli jsme do laboratoře. Dietert už se zdál v pořádku. Kývl na toho vojáka, co ji nesl, aby ji položil na lůžko. Potom odešel. Dva z jeho skupiny zůstali hlídkovat u dveří. Doktor mi pokynul, abych si sednul a začal mě vyšetřovat. Po chvíli jsem promluvil.

„Nechtěla nám ublížit.“ Dietert se na mě zvláštně podíval.

„Také si to myslím, ale vysvětlujte to těm nahoře.“ Další chvíle ticha. Přemýšlel jsem, zda mu to mám říct. Nakonec jsem to řekl.

„Doktore, ona se mnou telepaticky komunikovala. Slyšel jsem v hlavě její hlas. Řekla mi, že je telepatka a že jí mohu myšlenkami odpovídat. Bylo to úžasné.“

„Fascinující,“ šeptl doktor a podíval se na mě. Mlčel, ale bylo vidět, že nad tím přemýšlí.

„Jste v pořádku,“ řekl mi potom a přešel k ní. Šel jsem za ním. Začal ji vyšetřovat a potom jí něco vpravil do těla injekcí. „Anestetikum,“ odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku. „Nechceme, aby se to stalo znovu.“ Přikývl jsem.

„Víte, co s ní teď chtějí udělat?“ zeptal jsem se pomalu. Hrozně to chci vědět.

„Mám rozkaz ji ošetřit a potom ji dopraví do speciální cely. Pak se uvidí co dál.“ Bože to ne. Přesně tohle nechtěla. Řekla mi jasně, že pokud ji zavřou, mám ji zabít. Já bych to ale nedokázal. Co to ještě říkala? Že nejsme připravení na setkání s cizími druhy? Co teď mám dělat? Pokud bych se držel toho, co mi říká hlava, šel bych to všechno říct admirálovi. Jenže mé srdce říká, že ji nesmím zradit. A to by znamenalo ji zabít…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 4. kapitola:

2. Valeriee přispěvatel
17.09.2015 [21:56]

ValerieeTak to vypadá, že se nám George opravdu zamilovat Emoticon jsem zvědavá, co udělá Emoticon Emoticon Emoticon

1. DawnWolfova přispěvatel
15.05.2015 [23:23]

DawnWolfova Emoticon Emoticon Emoticon Skvělá kapitola, těším se na pokračování

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!