OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 7. kapitola

7. kapitola

GEORGE TRAWSN

Ráno jsem šel normálně do práce. Stále jsem musel myslet na Tairu a na to, co řekla. Všechno jsi zkazil. Nechápal jsem, co jsem měl zkazit. Musím si s ní promluvit hned, jak se naskytne sebemenší příležitost.

V 9:25 jsem vyšel z kanceláře a dle rozkazu se vydal do skladiště 2. Po cestě jsem potkal admirála. Kromě pozdravu jsme nic neříkali. Došli jsme až k velkým kovovým dveřím s velkou červenou dvojkou. Po jejich stranách hlídkovali dva muži. Jeden z vojáků ustoupil a admirál udělal krok k malému monitoru vedle dveří, který muž předtím zakrýval. Zmáčkl jedno tlačítko a zpod monitoru se vysunula klávesnice. Napsal příslušné heslo a zámek dveří pípl na znamení, že můžeme vejít. Když jsem uviděl velký modul, ve kterém k nám Taira přiletěla, vydechl jsem úžasem.

TAIRA

Probudila jsem se docela brzy. Nemohla jsem jen tak ležet a musela se něčím zaměstnat. Vstala jsem a protáhla se. Slastně jsem vzdychla, když mi křídla vyjela ze zad a já s nimi mírně zatřásla. Až teď jsem si uvědomila, jak dlouho jsem nelétala a jak moc mi létání chybí. Vyskočila jsem do vzduchu a udělala krok vpřed. Křídla se mírně zachvěla a já chviličku plachtila. Alespoň něco. Doplachtila jsem na druhý konec místnosti. Potom jsem se zadívala na počítače, které stály na stolech u stěny. Pomalu jsem se posadila na jednu z židlí. Cítila jsem nutkání je prozkoumat. Přede mnou na stole ležela černá hranatá věc s tlačítky těsně na sobě. Byly na ní zvláštní znaky. Opatrně jsem jedno z tlačítek zmáčkla. Obrazovka počítače se rozsvítila. Na ní blikala bílá kolonka a vedle ní bylo něco napsáno. Neuměla jsem číst v lidském jazyce. Nechápavě jsem na to zírala. Potom jsem zmáčkla další znak. V kolonce se objevila hvězdička. Přejížděla jsem pohledem od znaků k monitoru. Musela jsem vypadat jako naprostý idiot. Mé zírání však přerušil zvuk otevírajících se dveří a mužský hlas.

„Rozhodla ses nám ukrást naše informace?“ Byl to ten hodný voják. Jmenoval se Johnatan. Nevypadal však naštvaně, ale pobaveně se usmíval. Taky jsem se usmála.

„Ne, já jen, docela mě to zaujalo,“ řekla jsem a kývla směrem k počítači. „Nechápu, co znamenají ty znaky,“ ukázala jsem na klávesnici, „a tohle to… hm, tohle.“ Teď jsem ukázala na blikající kolonku. To ho rozesmálo ještě víc, ale vše mi vysvětlil.

„Tohle,“ řekl a ukázal na znaky, „je klávesnice. Pomocí ní píšeme na počítači. Ty znaky, jak ty říkáš, znamenají jednotlivá písmena. A tady do té kolonky se píše heslo. Pustí tě to dál, pouze pokud napíšeš správné slovo.“

„Aha, takže je to šifra?“ zeptala jsem se a vše mi začínalo být jasné. Pokýval hlavou.

„No, můžeme to nazvat i šifrou,“ řekl a nakrčil nos.

„Je to pěkně divná šifra,“ řekla jsem po chvíli. „U nás máme mnohem důmyslnější kódování. Musíš při něm logicky uvažovat. Anebo požíváme genetické skeny. To máme jistotu, že se tam dostanou jen ti povolení.“ Jejich systém zabezpečení mi přišel primitivní. Posadil se na židli vedle mě. Potom mi začal podávat misku s jídlem. Ani jsem si nevšimla, že mi nějaké donesl. Vděčně jsem přikývla. Se smutným zjištěním, že je to ta planá kaše, jsem se pustila do jídla. Johnatan si všiml mého znepokojeného výrazu.

„Nechutná ti?“ zeptal se s mírným úsměvem. Polkla jsem a pokrčila rameny.

„Tohle zrovna moc ne,“ řekla jsem a ponořila lžíci do kaše. „Jsem zvyklá na jinačí jídla. Nejde to popsat. Musel bys ochutnat.“

„Třeba jednou ochutnám,“ řekl a dále mě sledoval, jak bojuji s kaší. Chvíli bylo ticho. Potom ale konečně vyslovil svou otázku. Celou dobu bojoval s tím, zda se mě zeptat má, nebo ne. Jeho souboj jsem sledovala pomocí své telepatie. „Jak ses vlastně naučila naši řeč?“ zeptal se opatrně. Jelikož jsem věděla, na co se zeptá, už jsem si připravila odpověď.

„Stačilo vám číst myšlenky, když jste mluvili. Pro někoho jako já je to snadné. Prostě v mysli hledáš ta správná slova. Ale se psaním a čtením je to jiné,“ řekla jsem a kývla směrem k počítači. „To bych musela číst vaše myšlenky u toho, když píšete a čtete, ale to trvá mnohem déle. Třeba se to později naučím,“ pokrčila jsem rameny. Nevěřícně na mě zíral a uvažoval nad tím, co jsem mu právě řekla. Já mezitím dojedla kaši. Taky mě trápila jedna otázka. Otázka, která by mi mohla osvětlit Georgovo včerejší chování. Sebrala jsem odvahu. „Ráda bych se taky na něco zeptala, ale je to trochu osobní,“ řekla jsem tiše.

„Klidně se ptej,“ odpověděl mi s úsměvem. To mi dodalo odvahu.

„Ty jsi ženatý,“ konstatovala jsem, on přikývl. „Chtěla bych vědět, jak se vaši lidé poznávají a jak poznají, že je čas se vzít?“ V hlavě se mu zjevil obrázek jeho ženy. Až teprve teď jsem si uvědomila, že za celou dobu, co jsem tady, jsem neviděla jedinou ženu. Jeho žena byla zvláštní. Měla rovné zrzavé vlasy a na nose měla malé hnědé tečky. Johnatanova mysl mi hned nabídla správné slovo. Pihy. Nemůžu říct, že by nebyla hezká. Také jsem cítila ten silný závan emocí, který to v něm vyvolalo. Ty emoce jsem dobře znala. Potom však začal přemýšlet nad tím, jak mi to nejlépe vysvětlit.

„No,“ začal, „nejdříve se seznamují. Začnou se scházet a trávit spolu čas. Vztah se začne pomalu budovat sám. Vzájemně se přitahují a milují se. Potom obvykle muž požádá ženu o ruku a uspořádají svatbu.“ Nechápala jsem. Nedokázala jsem si ani představit, jaké by to bylo, kdyby mi Chevena nepřidělili a já si musela vybrat sama z miliardy mužů na planetě. Zřejmě si všiml mého výrazu a zeptal se. „U vás to tak není?“ Zavrtěla jsem hlavou a vysvětlila mu rituál spojení a všechno, co to obnáší. On si zase neuměl představit tohle. Naše kultury se velmi lišily. „A ty jsi už vdaná?“

„Ne, zatím ne, ale svého snoubence už znám,“ odpověděla jsem a on se ptal dál.

„A jak vaši lidé poznají, že je čas na svatbu?“

„O tom rozhodují rodiče. Obvykle je to tak čtyři roky potom, co se pár seznámí.“ Zavrtěl hlavou.

„Takže rodiče ti vyberou partnera a pak ti i řeknou, kdy si ho můžeš vzít?“ Přikývla jsem.

Mým rodičům trvalo dlouho, než našli vhodného nápadníka. Královský dvůr měl na to přísné požadavky a já, jakožto dcera samotných vladařů Zarty, si musela vzít toho pravého a dokonalého. Dle tradice se poté, co se má matka trůnu vzdá, a jelikož můj otec už nežije, není tu nikdo, kdo by mohl trůn převzít, stanu královnou já a můj manžel bude vládnout po mém boku. Proto bylo nutné vybrat toho nejlepšího. Má matka má Chevena ráda, všichni tvrdí, že budeme dobří a čestní vladaři. Jsme ale ještě hodně mladí na to, abychom trůn přijali, a já jsem za to ráda. Nevím, jestli bych teď zvládla nést na svých ramenou vládu nad celou planetou…

Povídali jsme si snad ještě další hodinu. On mi popisoval život na Zemi. Bylo to jiné, než vyprávění admirála. Johnatan popisoval každodenní život běžných lidí, a to se mi líbilo mnohem více. Já mu zase na oplátku vyprávěla o Zartě. Byl z toho úplně unešený. Vyrušil nás až jeden z vojáků.

„Musím vás odvést za admirálem,“ řekl.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„To přesně nevím, ale mám vás odvést do skladiště 2, kde je uložena vaše technologie.“ To mě okamžitě vymrštilo na nohy. Vnuklo mi to totiž skvělý nápad.

Skladiště byla rozlehlá hala s vysokým stropem. Jakmile se před námi otevřely velké kovové dveře a já spatřila svůj modul, vyjekla jsem. Nechápu, jak jsem ten pád mohla přežít! Byl pěkně ohořelý a… zmuchlaný. Vedle něj stáli admirál a George. Jupí! Toho jsem vážně potřebovala vidět. Rozhodla jsem se dělat, že se nic nestalo.

„Dobré ráno,“ přivítal mě admirál, „doufám, že jste měla dobrou noc?“ … Přímo úžasnou, když vás chce líbat chlap, kterého znáte sotva pár dní…

„Ano, děkuji,“ oplatila jsem mu úsměv. „Ráda bych věděla, co máte v plánu?“ zeptala jsem se opatrně. Admirál se pousmál.

„Rád bych, abyste nám popsala a ukázala vaši technologii. Je velmi fascinující,“ rozplýval se.

„To ne, to nemůžu,“ řekla jsem okamžitě. Vážně jsem nemohla. První věc, co nás na akademii učí, je, že nemůžeme zasahovat do cizích kultur, což znamená žádná technologie. Jenže oni ji tady měli naservírovanou přímo před nosem. Mě k tomu vlastně vůbec nepotřebovali. Rozebrali by mé věci. Možná by se pár lidí zranilo a pár by zemřelo, ale to jsou schopní ti lidé obětovat. Hlavně že budou vědět, jak to postavit. Admirálův úsměv zmizel.

„Nemůžete?!“ vyjekl. Zavrtěla jsem hlavou.

„Alespoň ne teď hned,“ řekla jsem. Snažila jsem se znít, co nejnevinněji to šlo. Očividně se mu trochu ulevilo. Tu technologii v životě neprozkoumáš, dědo. Měla jsem jasný plán. Musela jsem se dostat do modulu, získat vysílačku a aktivovat svůj podkožní čip. Byla to taková malá vysílačka pro případy, že se někdo ztratí. Lehce ho pomocí senzorů najdou. „Ráda bych se podívala do modulu,“ řekla jsem ještě jemněji. Všimla jsem si admirálových záporných myšlenek. To jsem ovšem mohla snadno změnit. Propalovala jsem admirála pohledem a soustředila se na jedno. Na jeho myšlenky, vpravit mu do hlavy to, co jsem sama chtěla. Kéž by tady byl Cheven. Ten se se schopností přesvědčování narodil. Lidé se naprosto podvolí jeho vůli, když chce.

„Prosím,“ řekl admirál nakonec a kývl na modul. Skvěle! Povedlo se! Admirál sice vypadal mírně zmateně, ale to se ztratí. Cítila jsem na sobě Georgův pohled. Tušil, že jsem něco udělala, abych admirála přesvědčila.

Rychlým krokem jsem přešla k modulu. Poklop už neměl, zřejmě se automaticky odlomil, abych se mohla dostat ven. Vlezla jsem dovnitř. Tady modul vypadal trochu líp než zvenku. S trochou šikovnosti by šly přístroje opravit. Začala jsem hledat vysílačku. Náhle jsem si uvědomila, že teď George stojí u poklopu a pozoruje mě. Dělala jsem, že ho nevidím, a dál hledala.

„Tairo?“ řekl George tiše.

„Co?!“ štěkla jsem.

„Chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Myslel jsem si, že to cítíš stejně.“

„Tak příště nemysli!“ okřikla jsem ho znovu.

„Ale…“ Nestihl to doříct, skočila jsem mu do řeči.

„Tak hele, už o tom nemluv, fajn? Jako by se nic nestalo, bude to tak pro všechny lepší,“ řekla jsem a konečně se mu podívala do očí. Přikývl a dál mě pozoroval. Stočila jsem pohled pryč od něj a tam byla. Vysílačka. Čapla jsem ji a aktivovala. Vyhrnula jsem si rukáv a nahmatala čip v půli mého předloktí. Zmáčkla jsem ho. Bolelo to jako čert, ale tohle jsem musela vydržet. Pod kůží mi zeleně bliklo. Do vysílačky ve své dlani jsem vyťukala příslušný kód a pod kůží se objevilo modré světýlko. Čip se aktivoval. Vyskočila jsem z modulu a stanula před admirálem a Georgem. Zvláštně si mě prohlíželi. Potom však začala pípat. Moje podkožní vysílačka. Bože můj, byla jsem štěstím bez sebe!

„Co to bylo?“ křikl admirál.

„Moje podkožní vysílačka.“ Opět jsem si vyhrnula rukáv, světýlko teď bylo jasně červené a zpod mé kůže se ozývalo jemné pípání.

„A co to znamená?“ zeptal se George fascinovaně.

„Znamená to, že mě mí lidé našli a že jsou blíže, než si myslíte…“