Světlo ve stínech temna 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Isis se znovu narodí, tentokrát do současného světa, kde bude příběh i pokračovat...

10.09.2013 (13:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 412×

Spojené státy americké, před sedmnácti lety

San Francisco, Kalifornie

Vrátili se z dovolené o den dřív. Její otec se vztekal, když zjistili, že jim někdo vylomil zámek.

Manželé Lightovi byli archeologové, kteří milovali starověký Egypt. To vysvětlovalo jméno, které dostala jejich tříletá dcera. Pojmenovali ji Isis… Neboli pořečtěná Izis.

Když otec vběhl do domu, aby zjistil, o co všechno přišli, Jana, tak se jmenovala její matka, která pocházela z České republiky, se otočila k ní a usadila ji zpět do sedačky v autě.

„Zůstaň tady!“ přikázala Isis a dívenka se na ni zazubila.

Pak se její matka vydala k domu za manželem, který byl původem Čerokéz.

Když se z domu ozvala rána, dívenka přestala dýchat.

Pak z domu vyběhla její matka a mířila rovnou k ní.

Ve dveřích jejich domu se objevil muž s kapucí a v rukou držel zbraň.

Ozvala se další rána a její matka padla k zemi.

Dívenka vykřikla a zírala na muže, který utíkal pryč. V rukou svíral tašku, ze které padaly matčiny šperky.

„Ahoj, Isis… Ještě pořád si hrajeme na schovávanou?“ ozvalo se vedle ní.

Otočila se a zadívala se na ženu, která seděla vedle ní. Měla modré oči a blonďaté vlasy. Vedle ní se vznášeli její rodiče a vztahovali k ní ruce.

Dívenka otevřela pusu a začala křičet. Křičela, dokud žena nezmizela i s jejími rodiči a neobjevili se první lidé…

1. kapitola – současnost

Česká republika, Praha

Zadívala jsem se na stůl, kde můj profesor pitval člověka. Na medicínu jsem se dostala proto, že jsem chtěla pomáhat lidem.

Moje teta Lenka si ze mě často dělala legraci, že kdybych chtěla, spasím celý svět…

Vždy jsem se tomu zasmála s ní.

Mou největší motivací pro medicínu byli moji rodiče a ta blonďatá žena. Moji rodiče se sice dostali do nemocnice, ale nepřežili to.

Tátův kmen mě odmítl přijmout za svou, i když jsem se podobala všem indiánům – ve svých rysech, nebyla jsem čistokrevná.

Mamčina rodina mě naopak přijala s otevřenou náručí. Přijali mě do rodiny a starali se o mě jako o vlastní…

Teta Lenka a babička Lýdie se pro mě staly doživotní ochranou. Byly to jediné, co mi zbylo…

Teda kromě Fňukálka.

Fňukálek byl tetin kocour. Neustále si na něco stěžoval – od toho to jméno. Měla jsem ho ráda, ale vždy jsem chtěla psa…

„Slečno Lightová, co kdybyste nám popsala trávicí soustavu tohoto chudáka muže?“ zeptal se mě a já zanechala vzpomínání a seběhla k profesorovi, abych ukázala spolužákům, kde se nachází jaký orgán…

Po hodině už jsme nic neměli, a tak jsem si sbalila a zamířila na tramvaj. Po cestě jsem potkala Blanku. Studovala stejný obor jako já, ale chtěla se stát plastickým chirurgem. Mně to bylo jedno, hlavně když budu zachraňovat lidské životy.

„Jak se má naše egyptská bohyně?“ zeptala se a přidala do kroku, aby mě dohnala.

Srovnala jsem s ní krok. „Ach, víš, že nemůžu za to, jak mě rodiče pojmenovali…“

„Ale no tak, americká superstar! Nemáš si na co stěžovat! Taky bych chtěla jméno po nějaké bohyni…“ zahihňala se.

„Ha ha ha… Moc vtipné…“ zamumlala jsem.

„Ach, baví mě si tě dobírat…“ usmála se a šťouchla do mě loktem. „Stejně netuším, proč chceš pracovat… Jmění po tvých rodičích by tě uživilo do konce života…“

„Využívat peníze po nich se mi zdá nečestné… Dokážu se uživit i bez jejich jmění…“

„Tak bys mohla dělat klidně i herečku nebo modelku… Proč jsi šla na zdrávku?“

„Prostě jsem chtěla, Bee – bee… Pomáhat lidem mě baví. Ráda zachraňuji životy…“

„Abys mohla vykompenzovat smrt svých rodičů?“ zeptala se mě a její oči se jí náhle lesknou.

Chtěla jsem ji utěšit, proto jsem ji pevně objala uprostřed chodby a nevšímala jsem si spolužáků, kteří nadávali a mračili se na nás.

„Víš, Is, jsi taková, jak říkal Alexej. Odpusť mi mé hříchy…“ zašeptala záhadně a já celá ztuhla, když mě přepadl pocit, že mě někdo sleduje.

„Počkej, Blanko…“ poprosila jsem ji a rozhodla se, že na její podivnou větu nebudu reagovat.

Místo toho jsem se rozhlédla okolo sebe a zahlédla nějakou cizinku, která se na mě dívala upřeným pohledem jako lovecký pes, který se chystá zaútočit. Znervóznilo mě to.

Rychle jsem se otočila a zachytila letmý posunek, který Blanka poslala k oné neznámé.

Když jsem se znovu ohlédla, už tam ta žena nebyla.

Zato na jejím místě stál Michail, náš školník, a začal vytírat podlahu. Usmál se a zamával mi, takže jsem mu úsměv oplatila a zavěsila se Blance do rámě.

„Bee – Bee, tys tu ženu znala?“

Pohlédla na mě a chvíli si mě zkoumavě prohlížela.

„Je to jedna z těch, co tu mají stipendium. Cizinka, ze Španělska, myslím… Jmenuje se Mariana…“

„Aha…“ zamumlala jsem a znovu se otočila na Michaila. Už si mě nevšímal. Prostě vytíral dál.

Někdo mě zezadu objal a přitiskl k sobě.

„Co děláš dnes večer, krasavice?“ ozvalo se mi v uších s ruským přízvukem.

„Borisi!“ zasmála jsem se a přešla Blančin znechucený pohled. Ti dva se nikdy v lásce moc neměli.

„Neodpověděla jsi mi na otázku…“

„Asi bych měla jít, co říkáš?“ zeptala se mě Blanka a rychle vycouvala.

„Plastická chirurgie s.r.o dorazila...“ poškádlila jsem ho a otočila se mu v objetí.

Boris byl typ kluka, po kterém bažila každá holka ze školy. Blond vlasy a oříškové oči plné přátelství a náklonnosti. Pokud vím, jediný, s kým se ve škole bavil, jsem byla já, Tatiana a Laryssa. Samozřejmě, že všichni zmínění pocházeli z Ruska. Až na mě. Já byla Američanka s českým státním občanstvím.

„Takže budeš koukat na telku?“ zazněl nadšeně. „Můžu se přidat? Donesu popcorn!“

„Ne, tím jsem mínila, plastiku, že si z tebe dělám legraci!“

„Hele, jen kvůli tomu, že chci být chirurg…“

„Plastický,“ skočila jsem mu do řeči.

„Plastický chirurg,“ přitakal, „si ze mě nemusíš dělat legraci, jasné? Každého baví něco jiného.“

„Jo, tebe ženským vycpávat prsa…“

„Hele, plastika není jen o tomhle. Je to mnohem víc… Když se někdo ošklivě poraní při požáru a má scvrklou kůži, kdo mu to spraví? Plastický chirurg. Když se chce někdo zbavit ošklivé jizvy, kdo mu pomůže? Plastický chirurg.“

„Dobře, mír, vytahuju bílou vlajku!“ zasmála jsem se a vykročila ke své skříňce. Následoval mě.

„Tak co ten večer?“ nenechal se odbýt.

„Dones popcorn, sjedem sérku underworldů!“

Zakřenil se. „Nikdy nepochopím, co na těch příšerách vidíš…“

„Sama nevím. Vždycky mě něčím fascinovaly…“ opáčila jsem a strčila učebnice do skřínky. Byl konec školy, takže jsem sáhla pro bundu.

Byl sice konec zimy, ale stejně bylo neustále dost chladno, a já byla za bundu vděčná. Zdálo se, že Rusům v naší škole nikdy zima není. Nedivila jsem se, když pocházeli odněkud ze Sibiře. Prostě chodili vyoblíkaní stylově, aby zapadli mezi místní studenty.

„Máš teď čas?“ zeptal se Boris a přešel ke své skřínce, kterou měl pár metrů ode mě.

„Snad jo, proč?“

„Že bychom zašli ke starýmu Stevemu do kavárny…“

„Mně se vážně nechce jet na Malou stranu!“

„To přežiješ!“ žadonil dál.

„Ahoj, krásko!“ ozvalo se za mnou. Podle hlasu jsem poznala Larrysu.

„Privet krasavitsy!“ vedle Borise se postavila Tatiana. „Jdem za Stevem?“

„Ne, nechci za Stevem, je moc daleko!“

„Tak zajdem do zoo, kouknout na zvířátka…“ navrhla Laryssa.

„Víte co, já jdu domů, teta už mě určitě čeká, říkala, že mi něco koupila, nějaký překvapení, takže běžím!“

Popadla jsem kabelku, zamávala kamarádům a rychle běžela halou k vrátnici a ven.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování