OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo ve stínech temna 2. kapitola

21.01.2014 (20:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 632×

Nikdy jsem nepochopila, proč mě tahle Ruská elita přijala mezi sebe, ale občas jsem si připadala jako mezi dvěma bojujícími tábory.

Blanka s Rebecou byly na jedné straně a teď se zdálo, že se k nim přidala i Mariana. Na druhé straně byl Boris, Laryssa a Tatiana. Tyhle dvě skupiny se bytostně nesnášely a já se ocitla mezi nimi na bitevním poli, což pro mě nebylo nejlepší.

Věděla jsem, že Blanka je z Liberce a Rebeca pocházela ze země z jihu, ale nic jiného jsem o nich nevěděla. Byly zamlklé, ale braly mě a bavily se se mnou.

Ruská trojka byl jejich pravý opak. Se vším se mi svěřovali, mluvily se mnou o svých problémech, prosily mě o radu a tahaly mě všude s sebou.

Ať už jsem byla s jedněmi nebo druhými, vždy jsem byla v elitě, protože všechna tyhle děcka byla zazobanci. Stejně jako já. Až na to, že já své peníze nikdy nevyužila a vycházela jsem jen z peněz z brigády a měsíčním kapesným od tety.

Odmítala jsem utrácet peníze, které rodiče vydělali na svých odborných knihách a na nesmírném bohatství, které nasbírali po vykopávkách na celém světě. Jejich exponáty se nacházely po celém světě v nejprestižnějších muzeích, která mi platila za jejich pronájem.

O účetnictví se starala teta. Občas si půjčila, ale vše mi vracela. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem být samostatná, takže jsem se o ty miliony na mém kontě nezajímala.

Došla jsem na stanici metra na Karlově náměstí směrem na Černý most. Vystoupila jsem na Palmovce a šla domů. Na autobusovém nádraží stál muž s Fňukálkem v náručí. Na to, jak kocour nesnášel lidi, si tohohle pána dost oblíbil.

Tomu muži mohlo být okolo třiceti let, byl to náš soused už skoro dva roky, a občas mi připadalo, že mě sleduje. Věděl, kdy dojíždím ze školy, kdy chodím ven s kamarády, kdy chodím spát. Ten muž o mně věděl všechno a já o něm nevěděla nic. Děsil mě, ale zároveň jsem si byla sto procentně jistá, že by mi nikdy neublížil, což byl paradox.

Došla jsem k němu, převzala Fňukálka, který pohoršeně zamňoukal a ohnal se po mně drápky, takže jsem ho raději pustila na zem a nechala ho jít za námi.

„Děkuji,“ zašeptala jsem rozpačitě, sklonila hlavu a nejistě se vydala ke svému domu. Šel dva kroky za mnou, neoslovil mě, prostě mě jen doprovázel. Jakmile jsem došla na Libeň a k našemu domu, pustila jsem dovnitř kocoura.

„Nashledanou,“ zašeptala jsem a rychle vklouzla do domu. On šel dál, k sobě.

„Ten podivín tě zas šel čekat?“ zeptala se mě babička, která se vynořila z obýváku. Sklonila se a vzala Fňukálka do náruče. Nechal se.

„Jako vždy…“ zašeptala jsem a po zádech mi přeběhl mráz.

„Pokud chceš, holčičko, odstěhujeme se,“ nabídla mi.

„Vypadá neškodně, pokud mi nic neudělal do teď, asi už mi ani nic neudělá,“ zaprotestovala jsem, pověsila bundu na věšák a zula si boty. „Udělám úkoly a vyrazím ven, ano?“

„Běž, děvče. Při té vší píli máš nárok na trochu zábavy. Ale umyješ po večeři nádobí.“

Usmála jsem se. „Jasně, zatím ahoj.“ Vyběhla jsem schody, prošla kolem tetiny ložnice a zavřela za sebou dveře svého pokoje.

Vytáhla jsem z tašky netbook, zápisník a pouzdro a jala se vypisovat si poznámky z internetu. Po půlhodině jsem si seběhla uvařit kafe, protože jsem cítila, jak se mi klíží víčka. Babička se koukala na svou oblíbenou telenovelu a vůbec si mě nevšímala. Fňukálek jí ležel na klíně.

Dala jsem vařit vodu, odměřila si do hrníčku dvě lžičky kafe a tři cukru a podívala se ven z okna.

Stála tam s úsměvem žena, zahalená od hlavy až k patě v růžové a světle modré, široce se usmívala a blonďaté lokny jí spadaly podél tváře skoro až k pasu. Modré oči jí hrály všemi odstíny modři. Zamávala mi.

Někoho mi hodně připomínala, i když jsem věděla, že ji vidím poprvé v životě. S úsměvem se mi přímo před očima proměnila v oblak černého dýmu a na jejím místě se objevil muž celý v černé s vlčíma očima. Jedno měl modré, druhé žluté.

Když mrkl, staly se zase lidskými, jasně zelenými.

Usmál se na mě a pak rychlým krokem zamířil pryč.

Stála jsem v kuchyni, celá ztuhlá a vyděšená, a přemýšlela o tom, co se stalo. Vedla jsem sama se sebou myšlenkový rozhovor a snažila se přesvědčit, že scénu jsem si jen vymyslela.

Když voda dovařila, nalila jsem si vodu asi dva centimetry pod okraj a zbytek dolila smetanou. Trochu jsem upila, aby se mi kafe nevylilo, až půjdu nahoru po schodech. Když jsem došla ke svému pokoji, už jsem si stihla namluvit, že scéna, co se odehrála za oknem, byla jen součástí mé představivosti a další z příznaků únavy.

Kofein mi vlil do žil novou energii a probral mě dostatečně na to, abych dokončila svůj úkol. Když jsem zaklapla netbook, za okny se už stmívalo. Zkontrolovala jsem hodiny a zjistila, že mám ještě hodinu, než dojde Boris. Počítala jsem s tím, že s sebou dotáhne celou družinu. Vždy, když se něco konalo, dotáhl odněkud své staré kamarády, kteří měli těžší ruský přízvuk než on, a dožadovali se mé pozornosti. Nevadilo mi to. Byli milí a nedělali bordel. Kvůli nim teta předělala náš sklep na minikino. Měli jsme obrovskou plazmovou televizi a tři velké černé kožené gauče. Myslím, že to byla jediná investice, na kterou byly využity peníze z mého dědictví.

Převlékla jsem se do čistých červených džín, oblékla si zlatý top s flitry a k tomu červenou bundičku. Seběhla jsem schody, vzala si kabát, zapnula si ho až ke krku a na nohy si dala kozačky s jemňoučkým kožíškem uvnitř. Nohy jsem měla pěkně v teple.

„Babi, jdu na chvíli ven. Vrátím se s Borisem a ostatními a půjdeme dolů do sklepa. Slibuju, že udržím ruch v únosných mezích.“

Babička se vynořila zpoza dveří do obýváku a v rukou nesla Fňukálka. Ten tiše zanaříkal, uvelebil se jí v náručí a začal příst.

„Jen běž, Isis. Je dobře, že ti dojdou přátelé. Ale v deset běž spát, nezapomínej, že jdeš do práce!“

Usmála jsem se, došla k ní a políbila ji na tvář. „Neboj. Vím o tom. Vyženu je včas.“

„Dneska půjdu spát brzy, zítra jdu k lékaři na kontrolu.“

Zachmuřila jsem se. „Jsi v pořádku?“

„Je to jen běžná kontrola, holčičko. Nemusíš se bát,“ s tím se otočila a šla dál sledovat televizi.

Sundala jsem z věšáku klíče, dala je do kapsy kabátu a pak si nasadila kašmírové rukavice, šálu a baret a vyšla ven. Mobil i peněženku s doklady jsem nechala doma.

Vydala jsem se ulicí dolů směrem k zastávce šaliny. Šla jsem záměrně pomalu, protože jsem věděla, že jdu brzy. Asi v polovině cesty, uprostřed Ronkové ulice, jsem se zastavila. Pocit, který mě zaplavil, byl zvláštní a děsivý. Někdo mě sledoval. Moje jediné štěstí bylo, že jsem na ulici nebyla sama. Rozhlédla jsem se okolo, ale neviděla jsem ani svého záhadného souseda, ani nikoho jiného, kdo by sledoval přímo mě. Setřásla jsem ze sebe ten podivný pocit a šla dál. Posadila jsem se na lavičku na náměstí Bohumila Hrabala a vzhlédla k nebi. Bylo zakryté černými mraky, takže nebylo vidět ani měsíc, ani hvězdy.

S tichým povzdechem jsem se opřela, zabořila si ruce do kapes a bradu si schovala pod šálu. Teď, večer, klesla teplota na minus pět stupňů a všem lidem čekajícím na autobus stoupala z úst pára. Sledovala jsem hodiny a čekala.

Zpoza křoví se vynořil velký pes. Byl velký asi jako vlkodav, oči měl jasně žluté a zbarvení jako vlk, hnědo-šedo-bílé. Díval se na mě a já přemýšlela, kde má páníčka. Pejskařů tudy chodilo málo, spíš se vydávali směrem na Kotlasku, kde bylo víc zeleně.

„Běž pryč!“ zasyčela jsem na něj.

I když jsem se normálně psů nebála, tenhle byl vážně děsivý. Když zvedl pysky a odhalil zářivě bílé zuby v tichém zavrčení, otřásla jsem se. Měl jasně žluté oči, jako mívají vlci.

Pomalu se vydal směrem ke mně a já vyskočila z lavičky s tichým výkřikem a postavila se za ni, abych mezi nás dostala alespoň nějakou překážku. Můj výstup zaujal pozornost okolo stojících lidí a hned začal poprask. Pes bez pána, navíc bez obojku a náhubku a ještě k tomu zuřivý, to byl vážně průšvih.

Pes se neustále blížil a já se začala bát. Lavička přece jen není dobrá překážka a neměla jsem nic, co bych mohla použít jako zbraň. Pomalu jsem začala couvat po chodníku směrem k silnici.

„Pozor!“ vykřikl na mě někdo a já se ohlédla a uviděla, jak se na mě řítí auto s modrými předními světly. Skočila jsem na chodník ve chvíli, kdy auto začalo brzdit. Pak hlasitě zatroubilo a jelo dál.

Velký pes stál přímo přede mnou, neměla jsem kam jít.

„Zůstaňte v klidu, ten pes nezaútočí, pokud pro něj nebudete představovat hrozbu,“ slyšela jsem vedle sebe tichý, jemný hlas.

Pootočila jsem hlavu, abych zjistila, kdo na mě mluví. Byl to můj soused, tentokrát neměl netečný výraz, ale zuřivou masku, pohled jasně modrých očí upíral směrem k velkému psu a ruku měl nataženou ke mně.

Fascinovaně jsem zírala na jeho tvář. Poprvé v životě jsem slyšela jeho hlas. Byl tak hluboký a hedvábný, jako dotek teplého jarního vánku.

„Pojďte pomalu ke mně, nebojte se,“ pokynul rukou a natáhl se ještě blíž, ale jinak se nehýbal. Celou svou bytostí se upínal na psa, tak jsem se k němu taky otočila. Už jsem nezaujímala jeho plnou pozornost, byl otočený na mého souseda a tiše vrčel.

Rychle jsem se otočila a udělala dva zbrklé kroky, když se mi do kotníku zahryzly ostré zuby. Vykřikla jsem a spadla přímo do náruče mého modrookého zachránce. Ten se přese mě natáhl a uhodil psa do čenichu, až to křuplo. Tiše zavrčel, ale nepustil mě.

„Skotina! Otpusti yeye!“ zavrčel a znovu ho udeřil. Mluvil rusky, s přízvukem, i když ho ještě před chvílí neměl.

Začali se k nám sbíhat lidé z celé ulice, někdo dokonce zavolal policii a odchytovou službu.

„Is!“ uslyšela jsem Borise za sebou křičet. Slyšela jsem, jak k nám běží společně s dalšími lidmi.

Pes mě konečně pustil, dvakrát zuřivě štěkl, přeskočil okolo stojící lidi a zmizel v křoví.

„Jsi v pořádku, zazhgi moy?“ zašeptal mi tiše do ucha můj soused a já v jeho náruči cítila, jak mu tluče srdce. Voněl po dešti, trávě a něčem, co jsem nedokázala přesně určit.

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho.

„Jste v pořádku, slečno? Nemám zavolat záchranku?“ zeptala se mě nějaká paní, která ještě před chvílí stála na zastávce. Rozhlédla jsem se okolo sebe

„Isis, je všechno v pořádku, nestalo se ti nic? Co ta noha?“ Boris se mi sklonil ke kotníku. Svou kozačku jsem mohla vyhodit, byla roztrhaná od ostrých zubů, možná skončí v koši i kalhoty. Odnikud jsem ale nekrvácela a mohla jsem normálně došlápnout, takže jsem došla k názoru, že mě pes nepokousal natolik, aby mi vážně ublížil.

Boris pohlédl na mého zachránce a něco si pohledem neslyšně sdělovali. Pak mě můj soused vzal do náruče a posadil na lavičku. Sklonil se k mým nohám, opatrně mi zul kozačku a vyhrnul potrhané kalhoty až ke koleni. Nakonec mi sundal ponožku. Do nohy mi okamžitě začal pronikat lezavý chlad, až jsem se otřásla. Jemně mi přejel teplou dlaní po obou stranách kotníku, znovu mi ponožku nasadil a stáhnul kalhoty. Kozačku nechal položenou na zemi a vstal.

„Nic se vám naštěstí nestalo. Lékaře nebudete potřebovat.“ Otočil se k ženě, co předtím mluvila. „Nemusíte volat záchranku, je jen v šoku.“

Podívala jsem se na Borise a jeho přátele. Pohled upíral na mě, ale přitom mluvil rusky s někým do telefonu. Zněl naléhavě a jeho tvář postrádala obvyklé veselí.

Sklonila jsem se a obula si kozačku. Byla sice zničená, ale domů se mi jen v ponožce jít nechtělo.

V té chvíli dorazila policie s odchytovou službou. Měli zapnuté blikačky, ale nehoukali. Všichni v mém okolí, kromě Rusů, se uvolnili. Mou pozornost zaujal jeden ze strážníků, který vystoupil. Byl vysoký, měl tmavě hnědé oči a černé vlasy, které se mu neposlušně vlnily zpod čepice. Usmál se na mě a přišel až k nám. Všichni Rusové se napjali. Lidé jako by vzniklou atmosféru nevnímali. Shromáždili se okolo druhého strážníka, který je hned začal vyslýchat.

„Dobrý den, slečno, pokud jsem to dobře pochopil, tak to vy jste ta napadená?“ zeptal se mě strážník a posadil se vedle mě na lavičku.

Uslyšela jsem tiché zavrčení, ale když jsem se rozhlédla, v okolí nikdo nebyl.

„Ano, to jsem já,“ přitakala jsem. Na tomhle muži nebylo něco v pořádku. Byl policista a zároveň jím nebyl.

Posadil se vedle mě na lavičku a nás obklopil Boris, můj soused i Borisovi přátelé. Usmála jsem se na strážníka a pohodlně se usadila.

„Mohla byste mi přesně říct, co se stalo?“ požádal mě a vytáhl bloček a propisku.

„Jistě. Čekala jsem na přátele, kteří měli dojet metrem. Seděla jsem na lavičce, když se objevil ten pes. Ztropila jsem povyk, ale ten pes byl kvůli něčemu rozzuřený. Možná že měl i vzteklinu. Snažila jsem se před ním utéct, ale pronásledoval mě. V té chvíli se tu objevil můj soused, pan... ehm...“ otočila jsem se na něj.

„Solovyov, Alexej Solovyov,“ zamumlal nepřítomně.

Policista si poznamenal jeho jméno.

Jistě, takové jméno k němu přesně sedí. Je tvrdé a nedobytné, stejně jako jeho pohled a vzezření. Jen ten hlas se k němu vůbec nehodí...

„No, on mě nejspíš zachránil. Pes se mi sice zakousl do nohy, ale prokousl jen botu a potrhal kalhoty. Vůbec mě neporanil,“ zakončila jsem své vyprávění.

„Smím se podívat?“ zeptal se policista zvědavě.

„Jistě,“ přitakala jsem a znovu si sundala kozačku, stáhla ponožku a vyhrnula kalhoty. Policista mi jemně pootočil nohu a prohlédl si ji ze všech možných úhlů. Pak vytáhl z kapsy malý fotoaparát, vyfotil mi ji, pak kalhoty i kozačku.

„Měla jste vážně velké štěstí,“ prohlásil nakonec.

„Ano, já vím. Smím už jít domů? Jsem trochu vyděšená.“

„Jistě, ještě mi nadiktujte jméno a adresu, kdybychom potřebovali něco upřesnit.“

Nadiktovala jsem mu požadované údaje a pak mu prozradila, kudy pes utekl. Vzal do ruky baterku a vydal se ho hledat i s odchytovou službou.

Znovu jsem si oblékla ponožku a obula zničenou kozačku a postavila se.

„Mockrát vám děkuji za pomoc, pane Solovyove,“ zašeptala jsem trochu stydlivě a upírala na něj svůj pohled.

Pousmál se, naklonil a políbil mě na tvář. „Kdykoli, kdekoli, zazhgi moy.“

Odtáhl se, kývl hlavou ostatním a pak se otočil a zmizel v davu.

„Je vážně dost záhadný, občas mě děsí, ale dneska byl v pohodě,“ zamumlala jsem směrem k Borisovi a pevně ho objala. „Tak co, půjdeme? Upíři a vlkodlaci čekají!“

„Jistěže, veď nás, zoloto,“ zahihňal se, objal mě z jedné strany, do druhé si vsunul Katynku, jednu z kamarádek, kterou si přivedl s sebou. Rozhlédla jsem se a poznala další tváře, se kterými mě seznámil. Byla tu Olga, Ignat, Vladislav a Laryssa. Ta se na mě usmála a zamávala.

Vykročila jsem směrem k sobě a smála se všem vtipům, které Boris pronesl.

Když konečně odešli, bylo před půlnocí. Babička už dávno spala a teta se vrátila před jedenáctou a šla spát, prozradila mi, že dárek, který mi slíbila, ještě nedošel, a tak si budu muset počkat.

Poté, co jsem uklidila v našem mini kině popcorn rozházený po zemi a umyla nádobí, jsem se převlékla do pyžama a šla si lehnout. Za okny sem tam spadla vločka, ale zem ještě nebyla tak chladná, aby se sníh udržel. Pod peřinou bylo teplo a já ze sebe konečně mohla setřást myšlenky na dnešní podivný den.

Pokoušela jsem se usnout, ale nešlo to. Nenašla jsem tu správnou polohu. Civěla jsem do stropu a přemýšlela. Můj soused mi nějak říkal, nějak rusky. Budu se pak muset Borise zeptat, co to oslovení v překladu znamená, pokud si vzpomenu, jak znělo.

Ani jsem netušila jak, ale podařilo se mi usnout. To, že jsem usnula, jsem si uvědomila, teprve když jsem se probrala celá upocená se slzami tekoucími po tvářích. U paty mé postele stál Fňukálek a zlostně vrtěl ocasem. Pohled na něj mě trochu uklidnil. Snažila jsem si vzpomenout, co ve snu mě tolik vyděsilo, ale sen mi unikal.

Nakonec jsem vstala a vzala do náruče kocoura, měla jsem v těle po noční můře tolik adrenalinu, že bych stejně hned neusnula. Nechal se hladit a dokonce při tom blaženě vrněl, což se v mé přítomnosti moc často nestávalo. Vstala jsem i s ním v náručí a přesunula se k oknu.

Naproti u pouliční lampy ležel stočený do klubíčka černý pes s bílými tlapkami a čenichem. Vypadalo to, že spí, ale viděla jsem občasné mírné záchvěvy na jeho těle. Byla mu zima a on se snažil zahřát. Impulzivně, stejně jako dělám většinu věcí, jsem seběhla schody, oblékla se do kabátu, nazula si tenisky a vydolovala z ledničky kousek šunky. Fňukálek, když viděl, že jsem si ho přestala všímat, se odporoučel pryč, směrem k babiččině ložnici.

Vyšla jsem ven na ulici a nechala pootevřené dveře. Pes zvedl hlavu a prohlížel si mě krásnýma modrýma očima. Určitě to musel být kříženec border kolie s nějakým větším ovčáckým psem, vypadal tak zbarvením i stavbou těla. Oproti tomu, co mě dnes napadl na náměstí, nevypadal ani trochu nebezpečně. Nastražil dlouhé špičaté uši a změnil polohu lehu. Teď ležel v poloze sfingy. Vrtěl ocasem.

Natáhla jsem k němu dlaň s šunkou. „No tak, pojď sem, pejsku! Mám pro tebe něco k snědku a teplo ve svém pokoji, určitě musíš mrznout.“

Pes se zvedl a pomalu, váhavými kroky ke mně došel. Slízl mi z dlaně plátek šunky a slupl ji vcelku. Pohladila jsem ho po hlavě a bílém čenichu. Měl hladkou srst, hladší než měl Fňukálek.

Jemně jsem ho uchopila za srst za krkem. „Určitě jsi se ztratil. Než zítra vylepíme plakáty, budeš spát u mě,“ rozhodla jsem.

Pes zakňučel a následoval mě do domu. Počkal, dokud zase nezamknu, nepřezuju se a nesvléknu kabát, pak vešel do kuchyně a vypil celou kocourovu misku s vodou. Doplnila jsem ji. Pes zatím běhal po kuchyni a očichával nové prostory. Měla jsem starost, aby neměl chuť si to tu označkovat, ale naštěstí nic takového neudělal.

Když jsem se vydala do svého pokoje, následoval mě. Šel mi přímo za patami a párkrát mi čenichem zavadil o lýtka a stehna. Tiše jsem za námi zavřela dveře svého pokoje a když jsem se otočila, stál u mé postele a díval se na fotografie nalepené na stěně. Byla jsem tam já se svou matkou a otcem, pak s tetou a babičkou a nakonec s kamarády.

Nemyslela jsem si, že ví, na co hledí, tak jsem se kolem něj protáhla a lehla si do postele. Když jsem přes sebe přetáhla peřinu a lehla si na břicho, ucítila jsem, jak vylezl na postel a položil se mi na nohy.

Nejspíš nebyl nejlepší nápad vzít si ho domů a navíc k sobě do pokoje. „Slez hned dolů!“ zavrčela jsem do polštáře a vytáhla zpod něj nohy.

S tichým bručením se přitiskl ke stěně a položil si studený čenich na můj loket. Rychle jsem ho stáhla pod peřinu a podívala se na psa zpoza přivřených víček.

„Hele, tohle je můj domov, můj pokoj a moje postel, běž si lehnout jinam, nebo tě vyhodím na chodbu!“

S kňučením strčil čenich pod peřinu a studil mě na odhalené pokožce.

Rychle jsem se odtáhla, přetočila se a posadila. Pes toho využil a natáhl se na polštáři.

„No to si snad děláš srandu, ne?“ zasyčela jsem. „Mám toho tak akorát dost. Běž ven z mé postele, hned!“

S tichým kňučením se pes vymotal z přikrývek a seskočil dolů na koberec.

„Tak jsi hodný, Sašo,“ pochválila jsem ho. Jméno mi samovolně splynulo ze rtů a mě napadlo, že se k němu dokonale hodí.

Pes ztuhl uprostřed pohybu a upřel na mě modrý pohled. Byl tak napjatý, že jsem nevědomky ustoupila v očekávání útoku, který ale nepřišel.

Posadil se, položil hlavu na kraj matračky a tiše kňučel.

Natáhla jsem se a začala ho hladit po čenichu. „To jméno k tobě sedí. Netuším, jak se jmenuješ, ale tohle bych ti dala já,“ oznámila jsem mu.

Nadzvedl hlavu a já ho začala drbat na bradě. Slastně přimhouřil oči.

„Už bychom měli spát, co říkáš?“ zašeptala jsem a znovu si lehla na břicho. Peřinu jsem si přitáhla až k bradě, ale ruku jsem nechala vytaženou zpod peřiny. Na její hřbet si položil Saša hlavu. Tentokrát jsem usnula po chvíli.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve stínech temna 2. kapitola: