OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo ve stínech temna 3. kapitola

16.02.2014 (20:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 556×

Probudil mě Saša, když si zase lehal přes mé nohy do postele, tentokrát jsem ho nechala být a znovu zaplula do temnoty.

Ráno mě probral tetin výkřik.

Prudce jsem se posadila na posteli. Na stole stál Fňukálek, celý naježený, a syčel na Sašu, který stál u stolu a vrčel na něj. Teta stála ve dveřích a k tělu si tiskla svůj oblíbený vlněný svetr.

„Co se to tu...“ zamumlala jsem a rychle vyskočila z postele.

Popadla jsem Sašu za srst na krku, a protože se moc nebránil, podařilo se mi ho odtáhnout ke komoře, která mi sloužila jako šatník. Zavřela jsem ho do místnosti.

„Zůstaň tam!“ přikázala jsem mu vztekle, když začal drápky škrábat do dveří.

Když jsem uslyšela tiché vrčení, přestal škrábat. Fňukálek rychle zdrhl ven ze dveří a já čelila tetinu rozzuřenému pohledu.

„Kdo ti dovolil dotáhnout si do domu psa?! A vůbec, co tu dělá?! Jde okamžitě z domu. Před chvílí tu byli policisté, prý tě včera napadl nějaký pes,“ znepokojeně pohlédla směrem ke skříni. „Doufám, že to není on.“

„Teto, já... Není to on. Tamten byl... jiný. Tohohle jsem našla včera večer opuštěného na ulici. Prosím, dneska rozvěsím plakáty. Může u nás zůstat, dokud si pro něj nepřijdou?“ prosila jsem.

„To zvíře půjde ihned z domu, Isis, slyšíš mě? Dej ho třeba do útulku, ale až se večer vrátím z práce, nebude tu. Je ti to jasné?“

„Ale teto...“ zašeptala jsem zlomeně.

„Ne. Tohle je ještě pořád můj dům a já tu rozkazuji. Psa tu nechci. To je moje poslední slovo!“ zavřela za sebou dveře dostatečně hlasitě na to, abych sebou trhla.

Rychle jsem přešla ke komoře a pustila Sašu ven. Vyšel ven a opřel se mi o bok. Začala jsem ho drbat. „Je mi to líto, musíš z domu. Neudělal jsi na tetu moc dobrý dojem,“ oznámila jsem mu. Vzala jsem si z šatníku vínové kalhoty, zlatý top a k tomu ladící spodní prádlo. Saša stál a pozoroval mě, když jsem vyšla z pokoje a vydala se do koupelny, zůstal ale v pokoji.

Převlékla jsem se, vyčistila zuby, vykartáčovala vlasy a stáhla si je do culíku. Když jsem se vrátila do pokoje, ležel na posteli. Oči měl jasné a inteligentní. Sedla jsem si vedle něj, pohladila ho po čenichu a on mi olízl dlaň.

„Je mi to líto, Sašo. Nemohu si tě tu nechat, i když jsem to slíbila,“ vstala jsem, vzala ze své šperkovnice ozdobný pásek, který jsem nosila přes šaty, a zapnula ho Sašovi okolo krku. Jemný řetízek zdobený tepanými růžemi, klíčky a zámky vypadal na jeho krku zvláštně, viděla jsem však i horší kreace, které lidé na své psy navlékali.

Když jsem tentokrát vyšla z pokoje, vzala jsem s sebou i lehký svetřík a kabelku, kde jsem měla peněženku a mobil. Saša šel se mnou.

Z komory jsem vyhrabala Fňukálkovo vodítko, které jsme používali vždy, když jsme s ním šli k veterináři, a připnula ho Sašovi k pásku. Nechala jsem psa stát uprostřed předsíně, rychle si obula tenisky, protože kozačky jsem měla zničené, a oblékla si kabát. Pak jsem si přehodila kabelku přes rameno a houkla směrem ke kuchyni: „Odvedu ho do útulku!“

„Dobře, pak si promluvíme. Vrať se brzy!“ odpověděla mi teta.

Viděla jsem Fňukálka, jak se rychle protáhl do obýváku, a Saša nastražil uši a napnul svaly, tak jsem ho rychle vzala za srst na krku a přitáhla si ho k boku.

Vzala jsem konec vodítka, propletla si smyčku okolo zápěstí, vzala klíčky z háčku vedle dveří a vyšla ven. Saša kolem mě prošel jakoby nic. Sotva jsem stačila zabouchnout dveře, když mě začal táhnout směrem k parku.

„Tam nejdeme, Sašo! Musíme na druhou stranu!“ zavrčela jsem a zapřela se patami, aby zastavil.

Naštvaně zavrčel a zatnul drápy do dlažebních kostek, takže jsme stáli oba dva, umanutí jako dva mezci, a žádný nechtěl přijmout směr toho druhého. Pár lidí raději přešlo na druhou stranu ulice, aby kolem nás nemuseli projít.

„Aljošo!“ uslyšela jsem za sebou mužský hlas a cukla jsem sebou.

Saša se obrátil, zavrtěl ocasem a s tichým kňučením se rozběhl za mužem, který zavolal. Nezbylo mi nic jiného než pustit vodítko, aby mě nestáhl s sebou.

Otočila jsem se a zahleděla se na muže, který Sašu pevně objal a přitiskl ho k sobě. Pes vrtěl ocasem jako splašený. Pak muž zvedl pohled a pohlédl na mě zvláštníma neproniknutelnýma očima, v nichž se odráželo tolik emocí, že jsem nedokázala žádnou rozpoznat. Měl je tmavě modré, hluboké jako lesní tůně.

Vypadal mladě, ale podle inteligence a poznání světa v jeho očích byl určitě starší. Napřahl ke mně ruku a druhou udělal nějaký posunek, takže si Saša hned sedl.

Došla jsem k těm dvěma a vzala muže za nabízenou ruku. Potřásl mi jí a pustil.

„Děkuji, že jste ho našla, madam, ten tulák mi včera utekl z parku a já ho nemohl najít...“ spustil na mě.

„Není zač, pane. Ležel na ulici pod lampou, tak jsem mu poskytla nocleh,“ pokrčila jsem rameny a zadívala se na Sašu. „Aljoša, to je dost nezvyklé jméno pro psa. Zní to rusky.“

„Je to rusky. Je to ruské plemeno.“

„Aha,“ zamumlala jsem, myslela jsem, že je to kříženec ovčáka, netušila jsem, že je čistokrevný. „Máte ho dobře vychovaného.“

„Ano, má výborný výcvik. Je to šampion,“ podrbal psa za uchem. „Omlouvám se, měl bych se vám představit. Jsem Andrej Igoryok Selezněv.“

„Jmenuji se Isis. Isis Lightová,“ představila jsem se, a když se mu rozšířily překvapením oči, vysvětlila jsem mu: „To jméno mi dali rodiče, byli blázni do egyptských bohů.“

„Aha,“ pronesl zvláštním tónem, sklonil se a odepjal Sašovi vodítko. Řetízek mu ale nechal a já neprotestovala. Vzala jsem si od něj lanko a dala si ho do kapsy. „Tímto byste ho dlouho neudržela. Má sílu a dost dobrý výcvik na to, aby utáhnul na menší vzdálenost auto.“

„Ach,“ vydechla jsem.

Usmál se. „Ještě jednou vám moc děkuji, že jste ho našla. Už si dám pozor, aby neutekl.“

Jemně trhnul bradou směrem vpřed a trošku se předklonil, takže jsem pochopila, že měl nutkání se mi poklonit. Pak se otočil a se Sašou po boku se vydal ulicí pryč. Najednou jsem se cítila prázdnější než kdykoli předtím. Zamrkala jsem, abych zahnala zrádné slzy. Toho psa jsem znala sotva dvanáct hodin a už mi přirostl k srdci.

„Sbohem, Sašo,“ zašeptala jsem tiše a pes se zastavil a ohlédl. Muž se k němu sklonil, něco mu zašeptal a šli dál. Znovu už se neohlédnul.

Neušla jsem daleko od domu a tak jsem se rychle vrátila dovnitř. Teta vykoukla z kuchyně, aby zjistila, kdo přišel.

„Jsi tu nějak brzy. Kde je ten pes?“ zeptala se mě podezíravým tónem.

„Narazila jsem na jeho pána. Byl rád, že nás našel,“ odpověděla jsem, rychle se zula a pověsila kabát na místo.

„Dobře,“ teta si stoupla do dveří do kuchyně a založila si ruce na prsou. „Už mi nikdy do domu netahej cizí zvířata. Mohl mě pokousat, mohl komukoli ublížit. Neznalas ho!“ vyčítala mi.

Sklonila jsem hlavu a provinile zabodla pohled do podlahy. „Odpusť, teto, ale byl tam sám, ležel tam v té zimě a celý se třásl.“

„Pak jsi měla zavolat strážníky, že se tu potuluje cizí pes. Poslali by lidi z útulku.“

Uklidila jsem Fňukálkovo vodítko zpátky do komory a podívala se na tetu. „Příště to udělám, neboj se.“

„Dobře.“ Tetě skončila rodičovská povinnost a ujistila se, že ji pro příště poslechnu, proto odešla do kuchyně. Šla jsem za ní.

Dala jsem vařit vodu a do hrnku dala sáček se zeleným čajem. Pak jsem se otočila k tetě.

„Včera večer jsi nebyla doma,“ změnila jsem téma.

„Ano, měla jsem hodně práce. Mamka říkala, že sis dovedla kamarády.“

„Ano. Nezdrželi se dlouho.“

„To vím. Vážně tě včera pokousal pes?“ zeptala se tiše a trošku pobledla.

Pokrčila jsem rameny. „Jen mi potrhal kalhoty a kozačku. Ke kůži se mu zuby nedostaly.“

„Stejně by ses měla nechat prohlédnout. Mohl mít nějakou nemoc a stačí jediný škrábanec...“

„Jsem v pořádku, teto.“

„Dobrá, máš se pak zastavit na stanici a sepsat se strážníky výpověď.“

„Dobrá, půjdu. Ale ne teď,“ nedočkavě jsem se na ni usmála. „Máš pro mě ten dárek?“

Teta se zasmála, došla si do své ložnice pro kabelku a vytáhla z ní velkou obálku. Pak se vrátila. Měla krémovou barvu a byla z tlustého papíru.

„Co to je?“ nedůvěřivě jsem sledovala ten drahý papír.

„To je tvůj dárek. Vím, že máš za měsíc narozeniny. Tak poletíme na výlet.“

Vykulila jsem oči. „Kam poletíme?“ zeptala jsem se bez dechu.

„Poletíme k tobě domů, do Ameriky. A rovnou uděláme cestu skrz celou severní Ameriku. Všechno je zaplaceno. Hotely, auto, letenky i průvodce. Co tomu říkáš?“

Usmála jsem se na tetu. „Budu mít po zkouškách, takže ti můžu říct jen to, že už se moc těším.“

Zanechte mi, prosím nějaký komentík, budu moc ráda, zvedne mi to v těchto krutých časech náladu a přidám další kapitolku o něco dřív... Stačí klidně i smajlík. Děkuji :-)

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve stínech temna 3. kapitola: