Světlo ve stínech temna prolog 2/3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Další část z historie Isisina života, dokud se nedostaneme do současnosti, budou moje články vypadat takto.

09.04.2013 (20:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 700×

Rusko, l.p. 1499

Kazaň

Na trůnu Ruska se právě nacházel velkokníže Ivan III., když se dostala ke dvoru. Narodila se jako dcera jednoho z bohatých majetných sedláků. Její krása jí ale zajistila postup nahoru.

Za nevěstu si ji vybral hrabě Nikolaj, jak mu všichni říkali, a ona si velkým věnem získala v jeho očích cenu.

Jak po pár týdnech manželství zjistila, její manžel byl vášnivý hráč. Peněz měl dost, ale ne tolik, aby udržel všechny své pozemky pod svou vládou a zároveň dál hrát. Proto si našel bohatou dědičku z nízko postavené rodiny a skočil po příležitosti.

Anastázii, tak znělo jméno její reinkarnace, to ale nevadilo. Do manžela se zamilovala a slepě mu důvěřovala. Převzala celé jeho panství pod svá ochranná křídla a starala se o blahobyt jeho obyvatel.

Tajně si nechala zjistit pár informací, takže se velice brzy dověděla, že její syn dlouho nepřežil.

Felipe si vzal Aniez čtyři roky po jejím úmrtí. Narodila se jim malá dcera, která ale v raném věku zemřela na spálu. Další děti už neměli, neboť se Felipe zranil při pádu z koně a po ráně do hlavy pár dní nato zemřel. Aniez se znovu vdala, ale její pokrevní linie skončila u Felipeho a její dcery.

Její sestra ji prostě nemohla nechat na pokoji. Neustále jí musela ubližovat. Dokonce si vytvořila tvory, kteří měli za úkol ji vždy najít a zničit.

Isis se rozhodla, že si vytvoří vlastní rasu. Takovou, která by zajišťovala ochranu jak jí, tak všem jejím potomkům.

Když její manžel odjel, vydala se na pochůzku po okolních vesnicích. Ponuré kamenné stěny hradu už se jí nelíbily. Potřebovala na vzduch…

Lidé z okolí ji měli rádi. Vítali ji s přátelskými úsměvy a mávali jí z polí.

A tenkrát ho poprvé uviděla.

Byl malinkatý, mohlo mu být nanejvýš deset let, ale zachmuřená tvář a vážné blankytné oči mu zůstaly i po několika stoletích. Černé vlasy mu padaly do obličeje.

Sklonila se k maličkému chlapci, který jí spadl k nohám, a chtěla mu pomoct vstát, když se odněkud vyřítila malá holčička, nejspíš jeho sestra, dala ruce v bok a začala nadávat.

„Tak to už by stačilo, Alexeji! Okamžitě se vrať na pole. Maminka už ti to nebude tolerovat!“

Pohodila hlavou, až se jí kudrlinky hnědých vlasů roztřásly. Světle zelené oči metaly blesky.

Chlapeček se zamračil a zatahal ji za sukně.

„Ach, vážně, Olgo?!“ zasoptil a udělal na ni dlouhý nos. Žena se zasmála a pomohla chlapci vstát.

„Kdepak máte rodiče, děti?“ zeptala se jich a sledovala, jak se sourozenci pošťuchují.

„Pracují na poli, my bychom měli taky, ale tendleten se rozhodl, že si udělá volno, milostpaní!“

„To není pravda, a ty to víš!“ bránil se chlapeček.

„Že není?! Tůdle není!“ zavrčela holčička a vrhla se na bratra s nehty jako pařáty.

Najednou se zpoza křoví vyřítila jejich matka. Spíš než rozčilená byla rozpačitá. Zrzavé vlasy měla stažené do uzlu na temeni hlavy, tvář měla posetou pihami a tváře se jí červenaly od námahy. Smaragdové oči se omlouvaly.

„Milostpaní, omluvte je. Jsou to jenom děti…“ zamumlala a nacvičeným pohybem odtrhla děti od sebe.

Isis to dění sledovala s velkým pobavením. Rozesmála se.

A aby toho nebylo málo, na scéně se objevil ještě muž. Přišel tam jako císařpán a postavil se ke své ženě. Zamračil se na děti, které se pokoušely prát, ale přes matčiny sukně to prostě nešlo.

„Tass, vrať se s dětmi na pole, dnes nás toho čeká ještě hodně…“ poklonil se ženě, která byla jejich novou lenní paní, a obrátil se, aby doprovodil svou rodinu.

Isis je následovala.

I přes jejich protesty strávila celé odpoledne pomocí na velkém poli. Plela a okopávala záhonky a vůbec jí nevadilo rozpačité ticho, do kterého se její okolí ponořilo.

Nestávalo se často, aby páni pomáhali svým robotníkům…

Když se slunce začalo skrývat za lesy na kopcích, přestali všichni pracovat a vydali se na večerní mši do kostela.

Isis nedělalo problémy přizpůsobovat se jejím novým rolím. Pokaždé se narodila jako někdo jiný a nevadilo jí to.

Cítila, že jí něco chybí, ale nehledala to. Velké starosti jí dělala její sestra.

Isis jako bohyně světla, ztělesněný život, měla za úkol všechny chránit před sestřinými netvory, ale to nedokázala. Naopak ji to doteď vždy stálo život. Cítila, že bude potřebovat pomoc.

Po mši se u ní stavila malá holčička a chytila ji za zablácené sukně. Ona se na ni usmála a pohladila ji po vlasech.

„Tatínek říká, že vás v neděli rád uvidí u nás na statku. Dojdete?“

Podívala jsem se na muže, který držel v náruči spícího chlapečka a láskyplně se díval na svou ženu.

A tehdy se rozhodla.

„Přijdu…“ zašeptala a vrátila se na noc do hradu.

Do neděle se ve vesnici neukázala. Přemýšlela, jak uskuteční svůj plán.

V sobotu se vydala sama do lesů a nikdo nevěděl, co celý den dělala. Vrátila se až pozdě v noci.

V neděli došla na statek, který náležel sedlákovi jménem Selezněv.

Chlapeček i děvčátko si venku hráli s malým ovčáckým psíkem. Přivítali ji hlasitým pištěním. Vrhli se na ni, jako by ji znali celé roky a ne pár dní.

„Odpusťte jejich chování, milostpaní. Neví, co se sluší…“ ospravedlňovala se jejich matka, když vyběhla z chalupy.

V rukou držela mísu s těstem, kterou odložila na lavici u dveří, a plaše se usmála. Pak energicky nahnala děti do světnice.

„Andreji! Hraběnka Anastázie došla!“ zavolala ke stájím a začala míchat těsto. Posadila se na lavičku a nastavila tvář slunečním paprskům.

Ze stájí vyšel vysoký černovlasý muž, v rukou držel hřebelec a kartáč. Nejspíš právě pucoval koně. Poklonil se Isis a odložil věci na parapet u okna.

„Milostpaní… chtěl bych…“ začal, ale Isis mu skočila do řeči.

„Měla bych na vás prosbu…“ zašeptala tiše.

Muž zkoprněl. Netušil, co by po něm tak významná žena mohla chtít. Instinkt mu říkal, že si má dávat pozor.

„Co si žádáte?“ zeptal se opatrně a střelil pohledem po své ženě.

„Mé jméno je Isis. To jméno mi dali starověcí Řekové. Egypťané mě nazývali Izis, žena Usirova. Mám hodně jmen. Mezi katolíky jsem známá jako panna Maria,“ začala pomalu.

Muž začal couvat. Očividně si myslel, že je šílená. Ona ale postupovala za ním, odhodlaná dokončit to, co začala.

„Moje sestra je Styx. Nebo Usiris, až na to, že není muž, také Smrt nebo Lilith… Nazývejte si ji jak chcete…“ pokračovala.

Muž narazil zády na stěnu stájí a zděšeně zalapal po dechu.

„Bohužel se něco zvrtlo. Sestra se mě pokouší ovládat, aby mohla mít pod kontrolou život a mohla tvořit své stvůry… To jí nemůže jen tak projít. Potřebuji vaši pomoc, abych zničila upíry a vlkodlaky po celé zemi…“

Muž zavrtěl hlavou. „Není vám něco, paní? Nemáte horečku?“ pokročil blíž, aby jí dal ruku na čelo, a rychle ucukl, když si uvědomil, co udělal, a rychle se omluvil.

Isis chvíli přemýšlela a pak se rozhodla.

„Můžu to dokázat!“ prohlásila.

Muž znovu rázně zavrtěl hlavou a střelil pohledem za sebe. Nejspíš hledal pomoc u své ženy.

„Tak to dokažte!“ vyzval ji.

Isis ho vzala za slovo.

Napřáhla ruce dlaněmi vzhůru a na dlaních se jí rozhořely malé bílé plamínky.

Muž vykřikl a pokřižoval se. Nejspíš došel k názoru, že je čarodějka.

Zhluboka povzdechla a zhasila plamínky v dlaních.

„Bože, co chcete vidět, abyste mi uvěřil?“

„Dobrá, kdybych uvěřil, jak si myslíte, že bych vám mohl pomoct před těmi nestvůrami, co se potulují po lesích a zabíjí pocestné?“

„Dám vám dar. Vám a vaší rodině.“

Muž podezíravě přimhouřil oči. „Jaký dar?“

„Nesmrtelnost. Budete žít věčně… A já vás přeměním v bytosti, které se ubrání těm nočním přízrakům.“

„Co to bude za bytosti?“

„Ještě jsem jim nedala jméno. Budou ale stvořeni ze světla… Včera jsem požádala vlky a netopýry o pár kapek krve. Dali mi ji a přislíbili mi svou pomoc. Dokážete se přeměňovat ve vlky a budete mít stejnou

schopnost jako lovící netopýr, dokážete svou kořist určit na kilometry daleko s pomocí ultrazvuku.“

I když se na ni neustále koukal jako na blázna, v očích se mu zableskl plamínek nadšení.

„Musím se poradit se svou ženou a švagrem. Dejte mi trochu času…“

Isis přikývla a pohlédla na hlouček sloužících a pomocníků, kteří se na ně dívali od dveří, připraveni zasáhnout. Jejich oddanost se jí zamlouvala.

„Kohokoliv dalšího do toho zatáhnete, musí buďto mlčet, nebo se přidat ke mně… Je vám to jasné?“ Když přikývl, usmála se.

Rázně se otočila a kráčela ven ze dvora statku. Všichni na ni zírali.

„Máte pět dní. Pak vás očekávám na hradě…“

Doma ji čekal manžel. Vrátil se z Moskvy dřív a vítal ji s truhlou plnou dárků. Měla toho muže ráda, ale nemilovala ho. Nemilovala ani Augusta, Felipeho otce. Snažila se stát stranou lidského života a zároveň se stát její součástí. Vysilovalo ji to, ale bylo to účinné.

Tři dny na to manžel zase odjel. Užil si manželky a vyraboval pokladnu, takže měl zase peníze na prohýření. Neměla mu to za zlé. Nechala to být. Teď čekala na něco úplně jiného…

Uplynulo smluvených pět dní, byl pátek a ona nedočkavě vyhlížela u severní brány, kdy dojdou.

Přišli z druhé strany. Dokonce se smáli její nedočkavosti. Přišlo jich osm. Vzala si svou tašku a měšec s mincemi a všichni vyrazili z hradu do lesa. Ukázala jim zázrak života, ukázala jim to, co ostatním lidem bylo zapovězeno. A pak se jich teprve zeptala.

„Nejprve bych ti rád představil svého švagra a jeho rodinu. To je Vladimír Jefim Kuznetsov. Jeho manželka Irja Jelena, a jejich děti, Vladislav Matvey a Inna Dominika. Chtějí se k nám přidat.“

„Takže jste se rozhodli, že mi pomůžete?“

„Chceme něco na oplátku…“ oznámil jí Vladimír.

„A to je co?“

„Už nechceme pracovat na polích hraběte. Máme dost práce na svých statcích. Jen nám to ubírá čas a peníze…“

Zamračila jsem se. Toto nebylo na mně, ale na manželovi. Bylo mi ale jasné, že když mu dám dědice, bude mi zobat z ruky. Proto jsem souhlasila.

„To půjde zařídit… Chcete ještě něco?“

„Co všechno budeme muset dělat?“ zeptala se Tassie.

„Budete zabíjet upíry a vlkodlaky. S mocí, kterou vám nabízím, to pro vás bude hračka. Vycítíte, když budu v nebezpečí. Dokážete mě najít kdekoliv, budete něco jako moji osobní strážci. Když splníte svůj úkol, budete svobodní… Nebo když vám to řeknu já.“

„Nechcete toho tolik. Ale teď to hlavní – jak nás chcete přeměnit?“

„Jsou tři věci, které mi pomohou – má síla, má krev a krev zvířat, které jsem vybrala. Napijete se z lahvičky naplněné krví zvířat, pak mojí krve a nakonec vás přeměním. Nic dalšího v tom není.“

„Bude to bolet?“ zeptala se starostlivě Irja a objala své děti.

„Netuším. Budu to dělat poprvé.“

„A jak můžete vědět, že to vyjde?“

„Nevím. Ale vyjde to…“

Andrej vykročil kupředu a stoupl si před ni. „Budu první…“ zašeptal odhodlaně.

Prohlédla si ho a pomalu přikývla. „Dobrá…“

Všimla si třesu, který zmítal jeho tělem, a chlácholivě ho pohladila po paži. Tassie zadržela dech, přitáhla si děti k sukním a v očích se jí objevily slzy.

Isis už ale byla odhodlaná. Zdálo se, že Andrej taky. Z tašky vytáhla fiólu se smíšenou krví vlků a netopýrů a nechala ho, ať si lokne. Pak se nožem řízla do zápěstí a přiložila mu ho k ústům. Rána se jí rychle zacelila, což vzbudilo údiv všech. Nakonec přiložila ruce na Andrejovy spánky a celého ho obalila do bílých plamenů. Ani sebou necukl. Naopak vydechl údivem.

„Bože, to je nádhera!“ vydechl tiše a pohlédl na Isis.

V tu chvíli cítil úplně vše, co prožila. Radost z tvoření, bolest ze zrady sestry. Všechny její prožité životy. Když se přeměna dokončila, plameny samy zhasly. Isis ustoupila a vykřikla překvapením, když ji Andrej sevřel v náručí, jako by se znali odjakživa. Stvořila mezi nimi pouto, které se nedalo zvrátit.

„Děkuji… Za všechno… Za vaši důvěru. Slibuji, že vás budu navěky chránit.“

Po tomto gestu se všichni přítomní uvolnili. Začali jí důvěřovat a přestali se bát.

Postupně je přeměnila všechny, i děti. Všichni dospělí měli stejnou reakci jako Andrej. Potěšilo ji to.

Děti byly moc malé na to, aby pochopily, co se s nimi stalo, ale něco cítily. K překvapení všech se přeměnily jako první.

K Isisinu zděšení i potěšení vypadaly jako psi. Aspoň je ostatní nebudou chtít zabít, jako vybíjeli vlky.

Prohlížela si dovádějící vlčata a snažila se určit, kdo je kdo.

Alexej byl černý jako její vlasy a čumák a části tlapek měl bílé.

Olga byla bílá, uši měla lemované černou a měla černou náprsenku ve tvaru motýla.

Vladislav byl žluto–oranžový, bez dalších znaků, a Inna byla flekatá, hnědo–šedo–černá s odleskem fialové.

Vypadali rozkošně, když tam tak dováděli a tahali se za uši.

„Takže takhle budeme vypadat i my, když se přeměníme?“ zeptal se Andrej a pohlédl na mě.

„Netuším…“ odpověděla jsem a prohlížela si to, co jsem vytvořila.

„A jak se přeměníme?“ zeptala se Irja.

„Zeptejte se dětí. Očividně to nebude tak těžké. Zkuste si pomyslet, že jste vlci, a možná se jím i stanete…“ poučila jsem je.

A pak už jsem jen koukala na osm vlků, kteří kolem mě pobíhali jako splašené stádo krav.

Tassie měla nádhernou béžovo–meruňkovou barvu a uši dlouhé jako fenek.

Vladimír byl flekatý jako jeho dcera, jen měl jiné barvy. Byl černo–kakaovo–žlutý.

Irja byla béžová a na temeni hlavy a krku měla delší chlupy žluté barvy. Vypadalo to, jako by měla hřívu, stejnou, jako mají lvi.

Andrej vypadal jako vlk. Měl šedo–hnědý kožich.

Všichni byli velcí asi jako ovčáčtí psi. Stavbu těla a svalstvo měli ale stejné jako obyčejní vlci. Drápky a zuby měli ostřejší než nabroušené nože a tvrdší než diamanty. Líbili se mi. Do jednoho.

Pohladila jsem nejbližšího po hlavě a pak sklidila zbytek krve vlků a netopýrů. Věděla jsem, že určitě přijde chvíle, kdy přeměním další.

Pak jsem se vydala ven z lesa v doprovodu smečky.

Mojí smečky. Ruské smečky. Mých lykancovů…

Roky ubíhaly a Isis povila svému manželovi dvě děti. Dva syny. Grigorij Pjotr a Alexandr. Všichni Alexandrovi ale říkali Steve, nikdo si nepamatoval přesně proč. Jejich otec býval doma častěji a pomáhal je vychovávat. Chtěl z nich mít bojovníky, aby dokázali ochránit rodinu a panství.

Isis tomu byla ráda. Zároveň ale věděla, že své syny nemůže nechat napospas smrtelnému životu. Poradila se s Andrejem, který souhlasil, a když bylo Grigorijovi sedmnáct a Stevemu patnáct, přeměnila je. Pro oba hochy byl šok, když poznali, kdo jejich matka je, a cítili k ní ještě větší úctu a lásku.

Grigorij měl jako lykancov hnědo–bílé zbarvení. Bílé břicho, tlapky, náprsenku a čumák.

Steve byl rudo–bílý. Měl bílé břicho, náprsenku a čumák.

Děti Andreje a Vladimíra už taky dorostly a začaly se rozhlížet po vlastních životních druzích.

Vladislav ji našel mezi sirotky žijícími na ulici. Ladka Světlna byla nádherná dívka, ale jako by v ní vše umřelo spolu s jejími rodiči. Když ji Isis přeměnila a ona si vzala Vladislava, ožila.

Ladka byla ve vlčí podobě flekatá, rezavo–černá.

Inna našla spřízněnou duši v Pavlovi. Pavel Ilja Fjodorov byl z velké rodiny. Tím, že se přidal do smečky, přibylo plno dalších členů.

Pavlova sestra Anastázie Mika byla samotářka, ale rychle se dokázala prosadit. Byla výbušná a velice dominantní. Po přeměně v lykancova se její povaha ještě více zdůraznila.

Pavlův bratr Dmitrij Yerik byl ženatý. Jeho žena Laryssa Mina měla sestru a bratra. Ti se taky přidali ke smečce.

Laryssina sestra Katynka Maša měla velice společenskou povahu. Život smečky ji udělal šťastnou a ona byla ráda za každý den věčnosti.

Laryssin bratr Igor Arkadij byl ženatý. Měl manželku Tatianu Olgu.

Celkem tedy s Inniným druhem přibylo do smečky šest dalších členů.

Pavel byl jako lykancov flekatý, černo–kakaovo–bílý. Kolem očí měl černé fleky, takže to vypadalo, že má brýle.

Dmitrij byl šedo–bílý, zbarvený byl jako normální vlk.

Laryssa měla rezavo–bílé zbarvení. Vypadala rozkošně.

Anastázie byla šedo–černá. Mezi očima měla bílou tečku jako hvězdu. Špičky předních nohou a celé zadní měla zbarvené do černa. Černý měla i ocas a hřbet. Zbytek byl šedý.

Katynka byla hnědá. Kolem krku měla chlupy světlejší a delší, takže to jako u Irji vypadalo, jako by měla hřívu.

Igor byl šedý, zadní část krku a uši měl černé.

Tatiana byla čistě bílá, jako čerstvě napadaný sníh.

Olga si našla druha, když jela s Isis jako komorná ke dvoru do Moskvy. Na trůně si hřál místo Ivan IV. Svolal všechny své poddané, aby zjistil, co se děje v které části jeho země…

Vasilij pracoval u dvora jako pomocník. Dělal cokoli, co bylo potřeba. S Olgou si padli do oka na první pohled.

S Vasilijem přibyli do smečky i jeho bratři, Michail Zory a Sergej Artur, a Sergejova žena se svým bratrem, Julka Medeya a Nikita Velerij.

Vasilij byl jako vlk čistě hnědý, bez znaků.

Michail byl hnědo–rezavý. Měl tmavě hnědou hřívu a stejně tmavý ocas.

Sergej měl čistě bílou srst, stejně jako Tatiana.

Julka byla flekatá, černo–bílá srst byla dlouhá a příjemně hřála na dotek.

Nikita byl hnědý, srst na temeni hlavy měl delší a světlejší.

Alexej byl jediný, kdo zůstal sám. Zdálo se, že je slepě oddaný navěky jen jí. Nevadilo jí to, i když věděla, že nedokáže jeho lásku opětovat. Začala mu mazlivě říkat Sašo.

Po návratu z Moskvy nové členy smečka vítala s nadšením.

Pomalu, ale jistě se ale začala projevovat vlčí stránka všech lykancovů. Vlci požadovali hierarchii. Hledali svého alfu a začali se mezi sebou prát o postavení. Neprali se jen submisivní vlci, což, jak se ukázalo, byla Olga a Vasilij.

Dlouhé měsíce musela léčit zranění, které si způsobovali, dokud konečně nevyhrál Andrej. On, společně s Tassií, se stali alfy smečky a ostatní se zařadili podle své dominance. Místo bety, zástupce smečky, připadlo Alexejovi. Pak následoval Pavel s Innou, čtvrtý byl její syn Grigorij, a tak to šlo dál…

Když jí bylo šedesát a ona se těšila z tak vysokého věku, kterého se doposud nedožila, onemocněl a zemřel její manžel Nikolaj a na jeho místo se dostal prvorozený syn Grigorij. Smečka převzala vládu nad celým panstvím a to vzkvétalo jako nikdy dřív. Začali se sem stěhovat lidé z okolí a mezi robotníky si našel manželku i Nikita.

Anya Marfa žila s babičkou. Její otec byl naverbován do armády a dobýval pro velkoknížete další území. Anyina matka byla na smrtelném loži.

Když ji Isis přijala do smečky, byla štěstím bez sebe. Netušila, jakou bude mít budoucnost, a teď ji našla.

Anya měla jako vlk čistě bílou barvu.

Julce a Sergejovi se narodila dcera a k překvapení všech už se narodila jako lycancov. Rok nato se narodil i syn, kterému dali jméno Ivan Anton. Elizaveta Nada se měla čile k životu a rychle rostla. Grigorijův vlk v ní našel svou životní družku. Nikdo nebyl proti, a tak když bylo Isis 78 let a Elizavetě 18, uspořádala se svatba.

V roce 1560, pár dní před Isisinými osmdesátými narozeninami, se nad smečku snesl splín. Vytí se ozývalo i týden po té události.

Isis zemřela obyčejnou lidskou smrtí, na stáří…

Indie, l.p. 1578

Mughalská říše

Desetiletá holčička pásla na louce blízko vesnice kozy. Nevěděla, kdo doopravdy je. Věděla, že je Sarita, dcera chudého vesničana, který má jen své kozy a svou rodinu. Měl pět dětí. Z toho tři dcery. Všechny je měl rád stejnou měrou a všichni se střídali každý den v pasení koz a pomocí na políčku a doma.

Dnes hlídala kozy Sarita. Měla tu práci ráda. Vždy dovedla kozy na louku, koukala, jak se pasou, a když na chvíli zastavily, namočila si nohy v potoce. Dávala pozor na tygry, i když by proti tak velké šelmě neměla šanci, dostala by od otce, kdyby se vrátila domů bez kozy.

Když se z lesa začal ozývat ten podivný zvuk, zježily se jí všechny vlasy na zátylku. Kozy začaly polekaně mečet a seběhly se kolem ní, neboť ona byla ta, která je má chránit. Odhodlaně vzala do rukou nejtlustší větev, kterou byla schopna uzvednout, a stoupla si před vyděšené kozy.

Zalapala po dechu, když z lesa vyběhla stvoření, které jednou zahlédla ve městě, kam ji vzal jednou otec.

Pokud si pamatovala, říkal tomu stvoření pes. Vždy se držel pánovi nohy a poslouchal na slovo. Kde mají ale tito psi pána? A proč je jich tolik?

Koukala na ně, jak vybíhají z lesa jeden po druhém, vrtí ocasy a odhodlaně míří k ní.

Něco jí na nich bylo povědomé, i když věděla, že to není možné. Viděla je poprvé.

A pak si vzpomněla, na všechno. Najednou věděla, kdo je, co jsou oni a co tu chtějí. Hledají ji. A teď ji našli.

Jak to, že si nevzpomněla dřív? Vždy věděla od začátku, kdo je a co je jejím posláním… Proč si nevzpomínala teď?

Nebyla Sarita. Její jméno je Isis.

Zavzlykala, upustila větev na zem a rozběhla se jim vstříc. Kozy poplašeně mečely. Rozběhly se domů, ale jí to bylo jedno.

Přišli si pro ni a ona půjde s nimi. Její místo je u nich. Oni jsou její rodina.

Pevně objala vlka, který k ní doběhl jako první. Podle zbarvení poznala, že je to Olga.

Spustila na ně něco indicky, a když si všimla, že na ni zaraženě zírají a nerozumí jí ani slovo, uvědomila si, že jí nemůžou rozumět.

„Och, bože, jak jste mi chyběli!“ zavzlykala a znovu zabořila obličej do Olžina kožichu.

Pak pozvedla hlavu a všimla si nových přírůstků. Čtyři štěňata se musela narodit už jako lycancové, neboť ona je nepřeměnila.

Pak se zadívala na své syny. Z jejich pohledů pochopila, že ji poznali jako svou bohyni a stvořitelku. Nemohli už ji ale brát jako matku. Na to byla příliš malá. Nedivila se. Byla přece v těle desetileté indické holčičky a oni brali jako matku jen její předchozí reinkarnaci.

Ona je ale i přesto bude milovat navždy…

Ukázala na štěňata. „Jak se jmenují? Čí jsou?“

Grigorij se přeměnil a vzal do náruče malé žluto–oranžové štěně.

„Dovol, abych ti představil Borise Fjodora… Tvůj vnuk… mami…“ zašeptal rozpačitě a ona se na něj usmála.

„Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve stínech temna prolog 2/3:

1. Poisson admin

08.04.2013 [15:13]

Uf, teda prokousat se až na konec bylo teda něco... Ale stálo to za to Emoticon Moc se mi líbí, jak téma zpracováváš, na mě možná trochu moc popisů a jednotlivých samostatných řádků (možná by neuškodilo text více pasovat do odstavců), ale jinak fakt super! To, jak tvořila tu rodinu, a jak si ji pak našli, i když byla vlastně ještě dítě... Opravdu moc povedené, mám tvou povídku ještě radši než po prvním prologu Emoticon Jen jedna technická - je to lycancov nebo lykancov? V textu totiž používáš obě varianty, tak by mě zajímalo, která je ta pravá. Ale to je jen takovej rejpanec, promiň