OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 4. kapitola

15.09.2015 (16:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 948×

Sešla jsem společně s Tristanem dolů na terasu před naším pokojem. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech, držel se za mnou, pozoroval mě. Nebylo to mi to zrovna příjemné.

„Půjdeš si už lehnout?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem a ani jsem se na něj neotočila. „Jdi sám, jestli chceš. Já zůstanu venku.“

Neslyšela jsem ho odejít, bylo mi jedno, jestli někam šel, nezajímal mě. Zvedla jsem oči k obloze a dívala se na souhvězdí, která jsem v Californii přes světla města nikdy neviděla.

Hvězdy jsem měla vždy hrozně ráda. Kdykoli jsem byla někde, kde jsem je mohla pozorovat, byla jsem přitahována oblohou. Nejspíš to bylo kvůli mé mamince.

Zůstalo mi na ni jen málo vzpomínek, ale jedna z posledních pocházela z večera, kdy mi maminka ukazovala souhvězdí, která jsem si pamatovala dodnes.

Bylo to asi ve stejnou roční dobu jako teď, na konci léta. Byly jsme venku, ležely na dece a dívaly se na hvězdy. Maminka mi ukazovala a vyprávěla a já jsem ji dychtivě poslouchala.

„Když se podíváš přímo nad sebe, uvidíš labuť.“

„Ale jak ji tam můžu vidět, když tam není?“

„Musíš si ji představit. Tahle jasná hvězda, to je hlava labutě, a tyhle další hvězdy jsou její tělo a ocas. Na obě strany má dvě křídla. Vypadá to, jako kdyby letěla po Mléčné dráze, vidíš?“

„Ano, už ji vidím! A co tam ještě vidíš, mami?“

„Vidím i další zvířata, například orla, delfína, ryby. Ale pak tam jsou také dávné postavy, které žily dříve. Například Pegas.“

„Co to je Pegas?“ zeptala jsem se jako malá, tehdy ještě jako holčička, která neznala řeckou mytologii.

„Pegas, to je okřídlený kůň. Vidíš tady? Tyhle čtyři hvězdy do čtverce? To je tělo Pegase. Tady má hlavu a tady křídlo.“

„A ty hvězdy kolem něj jsou nějací další Pegasové?“

„Ne,“ odpověděla s úsměvem maminka. „Pegas je jediný okřídlený kůň na obloze. Ale tady je princezna Andromeda a tohle dvojité vé, to je královna Kassiopeia, matka Andromedy. A tady je princ Perseus, který Andromedu miloval a zachránil ji ze spárů mořské příšery.“

„A proč jsou zrovna oni na obloze?“

„Každý byl něčím zvláštní a navíc je pojí společný příběh. Andromeda byla velmi krásná a Perseus zase velmi udatný bojovník, byl to syn boha Dia. A Pegas byl jeho kůň, poslední z okřídlených koní, který mu pomohl Andromedu zachránit. A Kassiopeia byla velmi pyšná královna, proto putuje půl roku po obloze vzhůru nohama. Připomíná ti, že být příliš pyšný není dobré.“

„A budeme někdy na obloze i my?“

„Samozřejmě, že budeme. Až přijde ten správný čas a nebudeme moci být tady, přesuneme se na oblohu a budeme zářivé hvězdy, třeba v souhvězdí Andromedy.“

„A můžu si vybrat, v jakém souhvězdí budu?“

„Můžeš. Budeš ta nejjasnější hvězdička na obloze, Leničko.“

Přivinula si mě k sobě a políbila mne do vlasů.

Všechno, co jsem o hvězdách věděla, bylo od mojí maminky. Ona byla mojí nejjasnější hvězdou na obloze.

Když jsem byla malá, mluvila jsem vždy k ní, myslela jsem si, že mě slyší. Pořád si to myslím. Věřím, že na mě někde dohlíží. Jen jsem nechápala, proč připustila to, abych se provdala bez lásky. Copak to jde, vdát se a až pak se zamilovat?

Proč si pro mě nepřijde nějaký princ Perseus a nezachrání mě? Proč musím být ta Andromeda připoutaná ke skále?

Zvedl se studený vítr pouště a mně naskočila husí kůže. V tichu se ozval zvláštní šepot, jako kdyby přicházeli mrtví a chtěli mě dostat na druhý břeh. Nebo jako kdyby tu byl někdo, kdo mi našeptával, co mám dělat.

Ohlédla jsem se za sebe. Terasa byla prázdná, Tristan zřejmě odešel během mého krátkého vzpomínání. Začínala mi být trochu zima, ale ještě jsem nechtěla jít dovnitř. Bylo mi dobře tam, kde jsem se právě nacházela – řečeno pouze v uvozovkách, protože jsem nebyla ráda, že jsem uvězněná v tomto domě.

Začala jsem se zahřívat pažemi, zima sílila. Ale hvězdy a proud myšlenek mě přinutily stát na jednom místě jako socha se zdviženou hlavou k obloze, doufající, zklamanou a zraněnou duši.

Uslyšela jsem kroky a poznala jsem, že patří Tristanovi. Znovu byl u mě, stejně jako ten nepříjemný a zvláštní pocit, kdykoli byl poblíž.

„Je ti zima?“ zeptal se, když uviděl, jak se objímám pažemi.

„Ne,“ odpověděla jsem nepravdivě.

Zůstávala jsem k němu otočená zády a nevěděla jsem, co dělá, dokud mi nedal své sako přes ramena.

„Řekla jsem ti, že mi není zima.“ Snažila jsem sundat si sako, ale Tristan mě zarazil.

„Musíš být tak tvrdohlavá? Onemocníš.“

„Co je ti po tom?“

„Nemůžu se starat o někoho, na kom mi záleží?“ odpověděl otázkou.

Došly mi všechny chytré odpovědi, a to jsem nerada přiznávala. A způsobila to jediná Tristanova věta. Jemu na mně záleží? Proč? Proč by vůbec mělo? Nechtěl si mě vzít stejně, jako já jeho. Co ta náhlá změna? Smířil se s tím, že jsme spolu? Čekala jsem, že bude bojovat víc. Já jsem se nevzdala, nesmířila jsem se s tím, že jsem tady. To nikdy neudělám.

Aby moje mlčení nevyznělo zvláštně, otočila jsem se, šla jsem do pokoje. Tristan mě následoval jako můj stín, temný stín, který mě doprovázel. Bál se, aby mě znovu nenapadlo někam utéct?

Vešli jsme do pokoje a najednou stáli proti sobě, hleděli si do očí. Já jsem se na něj dívala a snažila jsem se zjistit, co udělá, nad čím přemýšlí.

A on? Nevím, neviděla jsem mu do myšlenek, možná myslel na to samé, co já. Ale… vypadalo to, jako kdybychom spolu mluvili i když ani jeden z nás nepromluvil. Ta dlouhá chvíle, kdy jsme přemýšleli, jak se správně zachovat, se zdála nekonečná.

Sundala jsem ze sebe jeho sako a podala mu ho.

„Díky,“ řekla jsem. „Mohl bys, prosím, odejít? Chtěla bych se převléct.“

„Samozřejmě, promiň.“ Naposledy se na mě podíval, pak se otočil a odešel. Když se zavřely dveře, mohla jsem si znovu trochu oddychnout.

Co je tohle za život? Vdaná a zároveň nevdaná. Dívka a zároveň žena. Svobodná a zároveň vězeň. Jaký má tohle všechno význam?

Další noc jsme strávili stejně jako tu předešlou – já v posteli a můj „manžel“ na provizorním lůžku. Pořád si na nic nestěžoval, byl velmi tolerantní. A já jsem byla ta vzpurná, drzá, tvrdohlavá, možná trochu nevychovaná holka, kterou si musel vzít.

Ráno jsem vstala brzy, opět dřív než Tristan. Tentokrát jsem ale v posteli nezůstala. Byla jsem příliš odpočatá za včerejšek, který jsem téměř celý strávila v posteli.

Po špičkách jsem prošla kolem Tristana a šla se převléknout do koupelny (vážně jsem nechtěla riskovat, že by se probudil a uviděl mě tak, jak mě pánbůh stvořil). Když jsem byla hotová, Tristan ještě pořád spal, takže jsem vyšla ven na terasu.

Slunce vycházelo a pozvolna začalo ozařovat celý dům, přinášelo s sebou teplo. Na sluníčku mi bylo příjemně. Připomínalo mi moje nyní už staré příjmení Sunbeamová. Sluneční paprsek, který teď zachytil temný stín.

„Dobré ráno.“

Otočila jsem se za Tristanovým hlasem.

„Ahoj.“

„Dnes jsi vstala brzy.“

„Včera jsem spala dost.“

„Půjdeš dolů na snídani?“ zeptal se.

„Moc se mi tam nechce.“ Oba jsme znali ten důvod – byla jím Camelia. Náš včerejší rozhovor se odvíjel stejně jako ty předešlé a já jsem ji nenáviděla každým dnem víc, neměla jsem ji ráda. To i Tristana jsem měla radši než ji.

„Vím, že ji nemáš ráda. Ale nemůžeš se jí donekonečna vyhýbat, žije ve stejném domě.“

„Bohužel,“ zamumlala jsem.

„Ahoj,“ pozdravila nás Igraine, která scházela ze svého pokoje. „Jdete na snídani?“

„Právě se snažím přesvědčit Lenu, aby šla,“ řekl Tristan.

Super, když přišla Igraine, bude mě přesvědčovat ještě ona. To mi opravdu chybělo. Proč jsem se musela chovat tak, jak chtěli oni?

„Prosím, pojď, Leno. Slibuju ti, že se k tobě matka nebude chovat zle.“

„Dodržuješ svoje sliby?“ zeptala jsem se, i když jsem nečekala Tristanovu odpověď a rovnou jsem udělala to, co chtěl, a sešla dolů na snídani.

Stůl byl už prostřený, stejně jako každé ráno v mém domově, když jsem ještě žila s otcem. Domy čarodějů a čarodějek prostě byly takové, skrývaly mnohá tajemství a byly obklopeny zvláštními druhy kouzel. Cítila jsem to i v tomto domě, a bylo to mnohem silnější, než kdy dřív. Temnota domu byla nesnesitelná, svírala mi srdce.

Posadila jsem se ke stolu a začala jsem jíst. Možná jsem měla šanci nasnídat se dřív, než přijde Camelia. Tristan a Igraine si také sedli ke stolu.

Jedli jsme v tichosti. Občas jsem vzhlédla zpod řas a podívala se na Tristana, vždy tak šikovně, že se naše pohledy střetly.

Netrvalo dlouho a naši klidnou atmosféru narušila osoba, kterou jsem doufala, že nepotkám. Camelia přišla ke stolu a všechny nás pozdravila. Jakmile se posadila, já jsem vstala.

„Kam jdeš?“ zeptala se okamžitě.

„Už jsem po snídani. Nemůžu odejít od stolu? To mi také zakážete?“ zeptala jsem se. „Jsem člověk, ne váš majetek. A jestli máte opravdu takový strach, že se znovu pokusím utéct, nebojte se, zůstanu na území vašeho království.“ Bojovala jsem s touhou svoje představení dokončit velkou poklonou té pyšné ženské, ale nakonec jsem se ovládla.

Když jsem si vzpomněla na včerejší hvězdnou oblohu, uvědomila jsem si, že Camelia je jako Kassiopeia. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby jednou putovala po obloze vzhůru nohama.

Otočila jsem se a šla jsem po schodech nahoru, ale nezamířila jsem do svého pokoje, šla jsem až na střechu, podívat se za holuby.

Když jsem vešla, byli neklidní, zřejmě na mě nebyli zvyklí. Opatrně jsem přistoupila k bílému holoubkovi, kterého jsem držela včera. Věděla jsem, že to byl on, seděl na stejném místě u stejného hnízda. Vzala jsem ho do rukou, lehce jsem ho políbila a hladila ho po hebkém peří.

„Jak se dneska máš?“ položila jsem mu otázku, i když mi nemohl odpovědět. „Kdybych tak mohla být jako ty. Kdybych tak měla křídla a mohla osud uletět. Zpátky za tatínkem, zpátky tam, kam patřím. Zpátky domů.“

Sklonila jsem smutně hlavu a dívala se na holoubka přes slzy v očích. Zvědavě se na mě díval, možná poznal, že jsem smutná. Tristan říkal, že umí milovat i smutnit. Poznal, že smutním já?

„Kde máš domov ty? Kde jsou ti, kteří tě milují?“

Ke hnízdu holoubka přiletěl druhý bílý holoubek, byl větší než ten, kterého jsem držela, takže se mi v dlaních chvěla holubička a k nám přiletěl její druh.

Pustila jsem ji a nechala je, ať jsou spolu. Když jsem byla já uvězněná, nechtěla jsem věznit jiné.

„Buď s tím, kterého miluješ. Buď svobodná,“ zašeptala jsem.

Ostatní holubi neklidně vrkali, jako kdyby na něco čekali, zvědavě si mě prohlíželi a přelétávali sem a tam.

„Čekají, že jim dáš něco dobrého.“

Nechápala jsem, jak to dělal, že se vždy objevil, aniž bych o něm věděla.

„Vylekal jsi mě,“ řekla jsem.

„A ty jsi mě překvapila. Nečekal jsem tě tady.“

„Sem také nesmím?“

„Ne, to ne,“ řekl rychle. „Jen… vždy jsem tu sám, nikdo sem nechodí.“

„A vadím ti tu?“

Tristan se pousmál. „Ne.“

Vzal misku se zrním, kterou držel v ruce, a nasypal ji do krmítka. Když holubi uslyšeli zvuk sypajícího se zrní, sletěli dolů a začali vybírat svá oblíbená zrna.

„Ani Igraine sem nechodí?“ zeptala jsem se překvapeně.

Tristan se na mě podíval a jeho úsměv se rozšířil.

„Ne,“ odpověděl. Natáhl ruku, jako kdyby mě chtěl pohladit po vlasech. Chtěla jsem ucuknout, ale nakonec jsem zůstala stát. Ucítila jsem lehký dotek. Tristan mi ukázal peříčko, které jsem měla ve vlasech. „Zřejmě proto sem nechce chodit.“

Peří ve vlasech? To přinutilo k úsměvu i mě. Igraine se mi nezdála jako namyšlená dívka, kterou by zajímal vzhled a rozhodilo by ji peříčko ve vlasech.

Tristan se spokojeně s úsměvem díval, jako by ho těšilo, že vidí úsměv na mé tváři, že se k němu po dlouhé době chovám hezky.

„Je to zvláštní. Nikdy nevím, o čem si s tebou mám povídat.“

„Není to zvláštní. Nemáme nic společného,“ řekla jsem.

Sklopil zrak, jako kdybych ho tím ranila.

„Tedy, není toho moc, co máme společného,“ opravila jsem se, snažila se zachránit situaci. „Oba jsme čarodějové, i když ty jsi temný.“

„Říkáš to tak, jako kdybych byl špatný.“

Sklopila jsem omluvně hlavu. Říkala jsem to tak, protože jsem na to byla zvyklá. „Vyrůstala jsem v tom, že temnota je špatná, tak jsem ji znala.“

„A teď? Vidíš ji teď jinak?“

„Nevím. Je hrozně matoucí. Někdy se mě snaží přesvědčit, že není špatná, a jindy mi naopak ukazuje, že je přesně taková, jakou mi ji líčil otec.“

„Mluvíš o mně nebo o temnotě?“

Nelíbilo se mi, že v mých slovech zahlédl i jiný význam, který byl bohužel pravdivý. Mluvila jsem zčásti i o něm.

Přistoupil ke mně blíž, dal mi prst pod bradu a zvedl můj obličej, abych se podívala do jeho temných očí, které mě uchvacovaly.

„Chci, abys zjistila, že nejsem špatný člověk. A nechci, aby sis tady připadala jako ve vězení, chci, abys tu byla doma, aby ses cítila svobodná a nechtěla mít křídla, abys mohla uletět.“

„Jak se mám cítit svobodná, když ani nesmím vyjít ven?“

„To se dá zařídit.“

Nesměle mě vzal za ruku, pořád počítal se vším, co bych mohla udělat, vytrhnout se mu, spustit proud nepěkných slov, urazit se, ale neměla jsem chuť ani na jedno. Jeho kůže mě už nepálila, bylo to jen příjemné teplo, které se rozlévalo mým tělem. Zatím. Nevěděla jsem, jak by to dopadlo, kdybych se ho držela déle.

Vedl mě dolů ze schodů, nepouštěl mou ruku. Společně jsme došli bráně. Když jsem byla s Tristanem, necítila jsem přítomnost temného kouzla. Brána se otevřela a pustila nás ven.

Přírodu kolem jsem matně poznávala ze včerejška. Přesto jsem se tentokrát cítila jinak. Nebyla jsem sama a nechovala jsem v sobě strach, neměla jsem potřebu utéct pryč. Po dlouhé době mi na nějakém místě bylo dobře a byla jsem ráda, že jsem právě tam. Pryč z temného domu, na místě, kde jsem byla obyčejný člověk a nemohla jsem kouzlit. Na místě, kde mezi mnou a Tristanem nebyly žádné rozdíly.

„Cítíš se svobodná?“

Tristanova tvář ozářená ranním sluncem očekávala kladnou odpověď.

„Ano,“ odpověděla jsem a nelhala.

I to malé slovo dokázalo udělat zázraky. Přišlo mi, že Tristan cítil takové malé vítězství, protože mi udělal radost. A svým úsměvem mi dokázal poplést hlavu. Ale jen na chvíli, rychle jsem se vzpamatovala z toho temného kouzla, které z něj sálalo a bylo nejvíce vidět v jeho očích. Pustila jsem jeho ruku a popošla pár kroků od něj. Horkost temnoty mi začínala být nepříjemná.

Nevěděla jsem, co mám říkat, kolem bylo nic, a to mi nedávalo žádný podnět k rozhovoru. Snad až na jeden.

„Proč žiješ tady, v poušti?“ zeptala jsem se. Nechápala jsem to. To se tolik stranili lidí?

„Poslouchej,“ řekl.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli je vhodné začít se smát hned, nebo chvíli počkat. Co jsem měla slyšet?

„Neslyším nic.“

„A to je právě ono. To ticho a klid.“

„Víš, jak jedním slovem nahradíš ticho a klid? Je to slovo nuda.“

„Tak to vidíš ty,“ řekl, ale nevyvracel mi můj názor. „Ale já nevidím nic, v čem by byl život ve městě nebo dokonce velkoměstě lepší. Pořád je kolem tebe jen hluk a spousta lidí. Člověk ani nemůže být sám se sebou, neslyší vlastní myšlenky. Takový člověk pak může ztratit sám sebe.“

„Ztratit sám sebe?“

„Může zapomenout, kým je uvnitř. A potom na takovém místě, jako je tohle, cítí jen nudu.“

„Aha,“ řekla jsem uraženě. Tak já jsem ztratila sama sebe, jo? „Jak můžeš vědět, že je poušť lepší než civilizace?“

„Nežil jsem celý život tady. I já jsem studoval a žil jsem nějakou dobu mimo domov. Ale něco mě pořád táhlo sem.“

„Co tě může táhnout k jednomu domu v poušti?“

„Ke dvěma.“

„Ke dvěma?“

„Je tu ještě jeden dům. Menší než tenhle a není odsud daleko. Můžu tě tam vzít, jestli chceš,“ navrhl mi.

Ráda bych se tam podívala, protože jsem neměla nic na práci, ale nechtěla jsem vypadat jako nedočkavé děcko, i když taková jsem oproti Tristanovi prostě byla. Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

„Proč?“

„Teď ne. Snad někdy jindy,“ vymluvila jsem se.

Založila jsem si ruce na prsou a začala jsem se procházet po místě, které se mi zdálo stejně pusté, jako o pár kroků dál. Lehký pouštní vánek mi čechral vlasy, mhouřila jsem oči proti žhavému slunci a nechala jsem, aby se jeho teplo vpalovalo do mé kůže.

„Řekni mi o sobě něco,“ požádal mne Tristan, který se znenadání objevil vedle mne a držel se mnou krok.

„Co bys rád věděl?“

„Všechno,“ odpověděl.

„Na to nám čas stačit nebude.“

„Máme spoustu času.“

Spoustu času? V podstatě ano, když jsou naše životy navždy spojené. Ale že bych chtěla mluvit o sobě… Nevěděla jsem, co bych o sobě měla říct.

„Chybí ti domov.“ Neřekl to jako otázku, ale jako prosté tvrzení. Moje chování, můj pokus o útěk, moje nenávist tady ke všemu – z toho vyplýval jediný závěr.

„Chybí mi můj otec,“ souhlasila jsem, protože on byl ten první, na kterého jsem si vzpomněla.

„A co tvá matka?“

Sklopila jsem zrak, nechtěla jsem, aby mi Tristan viděl do očí.

„Moje maminka už nežije. Zemřela, když jsem byla malá. Skoro celý život jsem vyrůstala jen s otcem.“

„Moc mě to mrzí, Leno, neptal bych se na ni, kdybych věděl…“

„Ale nevěděl jsi. Není to tvoje chyba.“

„I já jsem přišel o rodiče. Když jsem byl na studiích, můj otec umřel. Od té doby se hodně změnilo. Hlavně matka. Vím, že v tvých očích musí vypadat jako bezcitná temná čarodějka, která ti jen ubližuje, ale od smrti otce je prostě taková. Nikdy nebyla jiná na mě, na Igraine, na… tebe.“

Všimla jsem si malého zaváhání, jako kdyby chtěl říct ještě jednu osobu, ale záměrně mi ji zatajil. Komu Camelia také ubližuje a Tristan mi to nechce říct?

„Oba jsme někoho ztratili, ale nezměníme to. Musíme žít dál. Žít život, který nám určili.“

Žít. Ale jak, když nemám chuť žít? Jaký mám žít život, když mi ten můj ani nepatří?

Tristanovy otázky mi moc nepomáhaly. Myslela jsem na svou zesnulou maminku, myslela jsem na otce, kterého jsem musela opustit. Myslela jsem na vůni domova, na svůj starý pokoj plný mých bláznivých snů, které jsem byla nucena zavrhnout.

Tristan mě nemohl chápat. On už měl tuhle éru života za sebou, byl starší než já, nemohl chápat, jak jsem si já představovala svůj život. Po jeho boku to rozhodně nebylo.

„Proč jsi vlastně souhlasil s tím, že si mě vezmeš?“ zeptala jsem se.

Pořád jsme šli vedle sebe a já jsem nechtěla snášet to mučící ticho a Tristanův pohled.

„To je dlouhý příběh,“ odpověděl trochu zamyšleně.

„Dlouhý příběh? Známe se čtyři dny a ty mi řekneš, že je to dlouhý příběh?“

„Tohle nezačalo naší svatbou.“

„A jak to tedy začalo?“ Byla jsem zvědavá, jako originální odpověď mi řekne, a v duchu jsem se modlila, aby to nebyl jeden z těch týpků, který mi začne vykládat něco o tom, že jsme si předurčeni.

Tristan nic neříkal, jen se díval do dálky a přemýšlel. Proč mu tak dlouho trvá, než odpoví? Má tady ten svůj klid, on neztratil sám sebe. Odpověď by měl najít hned.

„Mám dvě teorie. Buď mi to nechceš říct, protože tě Camelia donutila a bylo by hrozně ponižující přiznat se mi k tomu. Nebo mi to nechceš říct, protože máš ještě jeden důvod, který je mnohem víc ponižující, než ten předchozí. A tohle všechno děláš jen proto, abys neklesl v mých očích. Pozdě. Jsi úplně dole.“

Jak jsem říkala. Já jsem z nás dvou byla to nedospělé děcko. Tristan se na mě otočil a upřel na mě svůj temný pohled, až jsem měla chuť ucuknout. Atmosféra mezi námi se opět změnila, byla proměnlivější než počasí.

„Občas bys měla přemýšlet nad tím, co řekneš, než ti to vyjde z úst,“ pronesl chladně.

„A ty by ses neměl vyhýbat odpovědím na otázky druhých. Tak proč jsi souhlasil?“

Neodpověděl, i když jsem čekala dlouho. Měřili jsme si jeden druhého pohledem a v obou těch pohledech nebyly kladné pocity.

„Takže tě k tomu donutila Camelia. Opravdu hrdinské. Je vidět, že jsi velký chlap,“ vysmála jsem se mu do tváře.

Hrubě mě vzal za ruku a otočil čelem k sobě. „Nemluv o něčem, čemu nerozumíš.“

„A kdo může za to, že tomu nerozumím? To ty mi nechceš nic říct.“

„Nechci o tom mluvit.“

„V tom případě na mě potom nebuď naštvaný,“ odsekla jsem a vytrhla jsem se mu. Naposledy jsem se na něj nenávistně podívala a pak jsem se sebrala k odchodu zpět do toho vězení. Po pár krocích jsem se otočila a zavolala jsem na Tristana: „A uteču pryč, já tu s tebou ani s tvou matkou nebudu!“

Pak už jsem se nezdržovala a rychlým krokem jsem došla zpět k domu. Tenhle rozhovor se rozhodně nevydařil. Nevěděla jsem, jestli chci, aby kolem mě začaly létat blesky, nebo jestli se chci rozplakat nad tím, že jsem tak daleko od domova. Slzy nakonec zvítězily.

Ale přes rozmazané vidění, které mi způsobily, jsem dokázala dojít do svého pokoje, posadit se na postel a rozplakat se naplno.

Proč musím být tady? Přežívám tu, a buď jsem naštvaná na celý svět, nebo pláču. Jaký život mě tu čeká? Připadala jsem si tak sama. Byla jsem sama, byla jsem jedinou světlou čarodějkou v temném domě. Na místě, které jsem ani pořádně neznala. Pořád jsem si přála, aby to všechno byl jen sen…

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 4. kapitola: