Tvůj hřích si Tě najde !!! 16.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Opět kratší díl... Tak ale snad se bude líbit ;) Přeji příjemné čtení a prosím o komentáře, jestli jsem to rochu nepřehnala :D x)

25.08.2009 (08:00) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1164×

Čas jako by se tu kolme mne zastavil, mohly uběhnout dny, týdny nebo dokonce roky a já o tom neměla ani tušení. Pomalu jsem si zvykla na samotu. Pokusy o nalezení východy byly marné a brzy jsem je vzdala. Avšak odkud se bere to jídlo mi nechtělo dát spát. Moc se mi stýskalo po Sebovi, po jeho teplé bezpečné náruči, po zvuku jeho hlasu, po jeho dotycích. Nestýskalo se mi však jen po něm. Myslela jsem i na Kristel, Jacka, a další. Ale vzpomínky nejsou věčné a pomalu ale jistě začaly blednout....

Spala jsem bezesným spánkem, když v tom mě probudil slabý závan větru. Nevěřícně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Zdálo se mi to? Určitě se mi to jen zdá, tohle nemůže být pravda. Opravdu to jsou dveře?

Nejistě jsem se zvedla ze země. Opatrně jsem se dotkla kliky a pomalu ji stiskla. Bylo otevřeno. V hlavě mi začal blikat ochraný majáček. Tohle bylo moc podezřelé. Ale vidina úniku z tohoto vězení byla silnější. Strčila jsem do dveří a vytvořenou škvírou jsem vyhlédla ven. Ucítila jsem opět slabý závan větru na mé pokožce. Byl to dokonalý pocit. Nidky jsem si nemyslela, že mi tak normáoní věci budou připadat tak kouzelně. Na chodbě bylo čisto. Zaposlouchala jsem se do zvuků. Překvapilo mě, že jsem v dálce zaslechla něčí kroky. Neřešila jsem to, chtěla jsem se dostat ven. Po špičkách jsem procházela dlouhou chodbou a rukou přejížděla po dokonale hladkém povrchu stěny. Chodba se začala rozšiřovat a rozdvojovat.

Opatrně jsem do nich nahlédla. I tady bylo čisto. Ale kterou cestou se vidat? Zkusila jsem tu pravou. Proplétala jsem se chodbami a připadla si jako ve špatné počítačové hře. Nikde nikdo nebyl. Ale stále jsem v dálce slyšela ty kroky. Vidala jsem se za nimi. S každým krokem byly kroky hlasitější a hlasitější. Rozběhla jsem se. Rychlost kroků se předemnou se také zrychlela. Už sem nevnímala jiný zvuk. Ten zvuk byl pro mě jako volání sirén. Musela jsem za nimi.

Najednou jsem zahlédla něčí záda. Rozběhla jsem se ještě rychleji. Nevím proč jsem za ním běžela. Prostě jsem musela. Nešlo se zastavit, ale já to ani nechtělo. Něčí přítomnost mi chyběhla. Chtěla jsem s někým mluvit. Chtěla jsem slyšet něčí hlas. I kdyby to bylo to poslední. Stále mi dovoloval jen poheld na jeho záda. Nic víc.

„Stůj!“ zakřičela jsem jako bych čekala, že mě poslechne. Neposlechl.

Ocitla jsem se v zářivě bílé místnosti. To světlo mě na chvíli oslepilo. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Byl tu jen jeden vchod a to ten, kterým jsem přišla. Kam zmizel? Honilo se mi hlavou. Otáčela jsem se dokola jako bych čekala že najdu druhý vchod. Srdeční tep se mi zrychloval. Třeba je to jen sen. Za chvíli se vzbudím a nic si nebudu pamatovat.

Pevně jsem zavřela víčka a snažila se „probudit“. Z mého snažení mě vytrhl tichý, téměř neslyšný zvuk. Rozlepila jsem oči. Úlekem se mi vzduch zadrhl v plicích. Trvalo mi chvíli než jsem se vzpamatovala a znovu začala dýchat.

Netušila jsem, kde se tu vzali. Tohle musí být sen. Tohle není možné....

Kolem mě stáli tři muži. Připadali mi povědomí, ale netušila jsem odkud. Než jsem stačila na ně nějak zareagovat dostala jsem ránu do obličeje a spadla na zem. Cítila jsem jak mi po obličeji teče slabý proužek krve. Vůbec se mi to nelíbilo. Na sen to bylo až moc reálné.

V hlavě mi blikal červený majáček. Braň se! Přece se nenecháš zabít?!

Zaujala jsem bojovou pozici. Snažila jsem si vybavit všechny mé lekce. Soustředila jsem se jen na nás. Oni a já. Já a oni. Nic víc.

Schytala jsem ještě několik rán, ale pomalu jsem nad nimi vítězila. Když jsem spatřila první kapku soupeřovi krve něco se ve mně spustilo. Nešlo to ovládat ani zastavit, a já to ani nechtěla. Ten pocit se mi líbil. Každá zlomená kost, každá kapka krve ten pocit zvětšovala. Slabý hlas uvnitř mě říkal, že jsem zrůda, radovat se z cizí bolesti, ale ten hals byl tak slabý, že jsem ho sotva vnímala.

Stála jsem nad třemi těli. Nejevili žádné známky života. Přemýšlela jsem, neměla bych se cítit jinak? Neměla bych si vyčítat, že jsem zabila? Jen jsem tam tak stála a koukala.

A co teď? Problesklo mi hlavou. Koukla jsem se okolo. Co mám proboha dělat teď?

Než jsem si tu otázku stačila položit znov, ozval se vysoký pištvý zvuk. Skrčila sjem se a pevně si zacpala uši. To co jsem právě sledovala mi ale znovu vzalo dech......

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování