Vittoria není jen vítězství - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Narodila se téměř před tisíci lety. Jako Primus. Čistý vlkodlak. Dítě královské krve. Vittoria bylo synonymem zkázy a vítězství. Dokud nepotkala jeho. Christian, zašeptala jeho jméno a on se otočil zpět. Jeho upíří smysly zaslechly i tento zvuk, který jí sotva splynul ze rtů.

23.08.2009 (10:00) • Caterina • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 879×

Nevěděla, jak zvládla uvítací ceremoniál. Nevnímala ani cestu domů. Jakmile se ocitli v sídle, rychle se omluvila a vyběhla k sobě do pokoje. Díky bohu, za odhlučnění. Kvůli dokonalému vlkodlačímu sluchu si nechali udělat odhlučnění pokojů. Nebyla to zrovna levná záležitost a stavitel se taky dost divil, když to po něm chtěli ve třiceti pokojích, ale co, zákazník je zákazník. Takže nakonec měl každý svou soukromou svatyni.

Skočila na postel a rozplakala se. Během noci, kdy její slzné kanálky nevyschly si přiznala, že nikdy nebude s Christianem šťastná. Asi jim to není souzeno. Jen kdyby to zase tak zatraceně nebolelo. Když byl v Americe měla něco velmi důležitého, měla naději. Nyní ani nemohla utéct. Nemohla použít obranu, kterou používala vždycky. Nemohla opustit Marian a Sebastiana. Poprvé po dlouhé době si přiznala, že pustit je blíže k sobě pro ni možná nebyl ten nejlepší nápad.

Ráno se nějakým zázrakem vyškrábala z postele, ale po té, co se uviděla v zrcadle, zase zalezla. Vypadala tak, jak se cítila. Hrozně. Uslyšela, když Marian pootevřela dveře. Vykoukla z pod deky.

„Omluv mě dneska ve škole, že mi není dobře.“ Zašeptala Vittoria. Marian jen soucitně kývla. Nedovedla si představit, jak to Vittoria zvládne od příštího týdne. To s nimi začnou chodit i upíři. Byla ráda, že alespoň neutekla. Toho se Marian děsila nejvíce. Ale zatím to vypadalo, že Vittoria to zkusí zvládnout. Že se tomu pokusí postavit. Mýlila se.

Vittoria se zavřela ve svém pokoji a utápěla se v sebelítosti. Dva dny se s nikým neviděla, kromě Marian, která jí nosila jídlo. Stejně se v něm jen nimrala. Brečela a brečela. Ten, kdo to nakonec nevydržel, byl Sebastian. V pátek vytáhl Vittorii z pokoje. Dovlekl ji ven před dům. Vypadal hrozně. Byla stále oblečená v těch šatech, co byla na uvítání upírů. Raději nedýchal, protože se podle vůně dva dny nekoupala. Byla žalostná. Odmítl ji litovat. Stála tam před ním jako hromádka neštěstí. Došel k ní a strčil ji do ramene. Spadla na zem. Klekl si nad ni a bolestivě ji sevřel ramena. Bolest ji konečně vyburcovala. Viděl, jak se jí v očích rozhořel oheň a Vittoria ho přehodila přes hlavu.

Chvíli spolu zápasili až Sebastian zaujal pouze obranou pozici a nechal Vittorii vybít si vztek. Začala být unavená. Podkopl ji nohy. Stoupl si nad ni :

„Teď už mě snad konečně budeš poslouchat.“ Vittoria zhluboka oddechovala po prodělané námaze a přikývla.

„Proč se zase vzdáváš, Hm?!? Stejně jako s Raquel. Prostě jsi stáhla ocas a odešla. Bojuj! Zatraceně bojuj o něj, pokud ho miluješ?“ Konečně zareagovala:

„A jak asi? Nikdy jsem žádného kluka nebalila. Obvykle jsem je pouze od sebe odháněla.“

Sebastian ji přejel očima od hlavy až k patě :

“ Viděla jsi se někdy? Jsi jedna z nejkrásnějších žen, co znám. Akorát ti musíme vyměnit šatník. V těch tvých oblečcích jako z nedělní školy bys ho neklofla.“ Mrknul na ni a nabídl ji ruku. Přijala ji a on ji vytáhl na nohy. „Taky by jsi se měla vykoupat,“ zacpal si nos,“je mi líto, ale smrdíš.“ Na to se Vittoria jenom zašklebila.

Druhý den vyrazili na nákupy. Nakupování se Sebastianem nebyla žádná legrace. Šli od obchodu k obchodu, Sebastian jí nandal plnou náruč oblečení, pak si sedl do křesla a nechal si dělat přehlídku. Nenáviděla ho. V tu chvíli by ho nejraději zabila. Jednou jí dal jeansy, do kterých se nemohla ani nasoukat, jak byly úzké. Po druhé se bála pohnout, protože to vypadalo, že ji z té blůzy vyskočí při prudším pohybu ňadra. Když jí, ale dal šaty, které se skládaly pouze ze dvou pruhů látky, řekla dost. Tohle už přehnal. Pouze se na ní vědoucně usmál. Snažila se mu vysvětlit, že pokud se nehodlá jít živit nejstarším řemeslem, opravdu ty šaty nebude potřebovat. Byl to dlouhý den. Skoro se bála, že nikdy neskončí.

V pondělí ráno se oblékla. Vzala si průhlednou košili, protože i když látka byla průhledná, měla dojem, že má na sobě alespoň něco. Úzké jeansy, ve kterých si bála sednou, protože látka určitě povolí a boty na podpadku. Sešla pomalým krokem dolů, dost se obávala, že si na schodech zláme vaz. A tam stáli, Sebastian a Marian. Sebastian s úsměvem, Marian na ni zírala s otevřenou pusou. Usmála se na ně:

„Jde se do boje.“

Byla nervózní, když vystupovala z auta před školou. Jako obvykle se hned kolem nich seběhla skupinka spolužáků. Zahlédla upíry, kteří stáli opodál a dívali se na ně. Sebastian je vzal kolem ramen a šli k nim. Stáli tam spolu, v hloučku, Sam s Marií a Christian s Andreou, kterou držel za ruku. Vittoria překonala počáteční touhu otočit se a utéct. Mužská část z teenagerů kroučících kolem nich se snažila k Vittorii natlačit, co nejblíže. Rozhodla se hrát. Vyhlídla si jednoho dobře vypadajícího blonďáka, jmenoval se Pavel. Usmála se na něj, přitáhla si ho jemně k sobě a začala se s ním bavit o filmech. Chlapec byl z toho ze začátku tak paf, že chvílemi i koktal. Christian ji propaloval pohledem. Pavel se osmělil a při procházení do třídy jí položil ruku na záda. Jako, že jí dává přednost. Zářivě se usmála a poděkovala. Zahlédla, jak Christian na ně zírá a … přimhouřil oči?!? Že by se mu to nelíbilo.

Nakonec ten den nějak zvládla. Celá škola nebo spíše všichni kluci, jí leželi u nohou. Jen s Christianem moc nepostoupila. Kromě pár reakcí, kdy to vypadalo, že není nadšen z toho, že se jí někdo dotkl. Nic. Za celou tu dobu s ním nemluvila. Nevěděla ani, o čem by se s ním bavit měla?! Nevěděla, co ho baví?! Ale rozhodla se to zjistit. V noci vyrazí na výzvědy. Doufala, že upíři půjdou brzo spát.

Autor: Caterina, v rubrice: Povídky » Na pokračování