OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčí stezka - 5. kapitola

13.03.2014 (11:00) • DaniEla22 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 912×

Přes hlavu mám pytel nebo nějakou látku. Po tom, co jsem viděla, jak roztrhali Taru, chtěla jsem utéct. Začala jsem s sebou škubat a vrčet. Praštili mě do hlavy a já ztratila vědomí.

Probudila jsem se v tmavé a vlhké místnosti, která je cítit hnilobou, a jediné, co ji osvětluje, je žárovka visící od stropu. Našla jsem hromádku s oblečením. Proměnila jsem se a oblékla. Co bude asi dál? Slíbila jsem si, že se jich už nikdy nebudu bát, a to také dodržím, ať až přijde cokoliv.

Po několika hodinách se před mou celou konečně někdo objevil. Vysoká tmavovlasá žena v upnutých džínách, tílku a vysokých kožených botách.

Kopla do mříží. 

„Hej, čokle! Vstávej, jdeš se vyvenčit!“ odemkla a vytáhla mě ven, svázala mi ruce za zády a do pusy mi vrazila roubík. „Tak pojď, ty čokle!“ postrčila mě dopředu. Procházely jsme chodbou, ve které byly z každé strany cely. Všechny byly prázdné, až na jednu, tu poslední. V ní byl někdo zavřený, když jsme procházely okolo, postavil se k mřížím. Kluk s modrýma očima a světle hnědýma vlasama. Díval se mi do očí. Doslova mě jimi hypnotizoval, chtěl něco říct, ale něž to stihl, tak ta žena praštila do mříží. Ani to s ním nehnulo, jen poodstoupil o jeden krok dozadu. Zato se mnou to trhlo, jako kdyby praštila do mě. Strčila mě dál. Vyšly jsme po schodech do chodby, a tak ještě několikrát. Za chvíli už jsem cítila čerstvý vzduch, ale to bylo jediné, jak se to dalo poznat, protože šero bylo všudypřítomné až na malé škvírky světla a slabé žárovky. Došly jsme až před těžké dřevěné dveře. Moje trýznitelka otevřela dveře a strčila mě dovnitř.

Nečekala jsem to a padla na kolena. Zabouchla za mnou dveře.

Otevřela jsem oči a uviděla, na čem klečím. Byla to bílá kožešina. Vlčí kožešina! Kolem jich byla spousta. Začala jsem se sápat pryč. Přišlo mi to stejně nechutný, jako spadnout do hrobu.

Doplazila jsem se pryč do rohu.

„No tak, uklidni se,“ ozval se ženský hlas. Podívala jsem se po místnosti. Byla to krásně zařízená kancelář. Mahagonový stůj, knihovna nabytá od shora dolů knihamy, kožený gauč a květiny. Kožešiny zmiňovat už nechci. Za stolem seděla žena s blond vlasy a černýma očima.

Zase jsem se bála. Jsem naštvaná sama na sebe.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se klidně a možná i docela mile. Zhluboka jsem se nadechla. Nesmí se mi klepat hlas. Nechci, aby se mi klepal hlas. Nechci, aby si myslela, že mám strach.

„Ema,“ řekla jsem a postavila se na nohy. Pokynula rukou na židli před stolem. Pomalu jsem k ní došla a posadila se.

„Tak, Emo, víš, proč tu jsi?“ Zní jak náš ředitel, když si mě k sobě pozval.

„Ne,“ odpověděla jsem prostě.

„Jsi tu kvůli mému bratrovi Christoferovi,“ odmlčela se a za  chvíli pokračovala. „Pamatuješ si ten den, kdy jsi šla ze školy a měla tu malou nehodu?“ ukázala na můj krk. Vzpomněla jsem si na tu bolest a spoustu krve a taky na Nicka, který k té myšlence neodmyslitelně patří.

„To byl tvůj bratr, a ten tvůj čokl ho zabil, prokousl mu hrdlo a kousal tak dlouho, dokud mu neodpadla hlava.“

„To je mi líto.“

Začala se smát. „Líto? Tobě je to líto?“ Jen jsem se na ni dívala, nic jiného jsem nedokázala. Docela mě děsí.

Přestala se smát. „Abych ti to ještě trochu vysvětlila. Jde mi o tvoji smečku, chci ji zničit a hlavně toho tvého vlčka. Ale neboj se, až ho nechám zabít, budeš u toho. Zemřete spolu, bude to romatické.“ Zůstala jsem na ni zírat. „Ale než sem dorazí, budeš tu zavřená. Moji hoši nechali dost stop, aby tu za pár hodin byli. Nemůžu se dočkat. Potřebuju sem nové kožichy,“ usmála se a pohlédla na prázdná místa na stěně. Chtělo se mi začít zvracet, ale něco nechápu.

„Když jste sem chtěli nalákat moji smečku, tak proč jste zabíjeli Taru?“ řekla jsem.

Jen pokrčila rameny. „Kluci měli hlad.“ Zvedla telefon, co byl na stole. „Příďte si pro ni,“ řekla a položila sluchátko. „Tak, chceš se ještě na něco zeptat?“ řekla se širokým úsměvem. Zemřel jí bratr a ona se stále usmívá.

„Chybí ti bratr?“

Uchechtla se. „Ne, ani trochu.“

Bodlo mě u srdce a to jsem ho ani neviděla s výjimkou té “nehody“.

„Proč? Vždyť to byl tvůj brácha!“

„To možná ano, ale teď už není, a mně se uvolnila cesta na úplný vrchol klanu. Teď to bude můj klan, a ne jeho. Vlastně bych měla tobě a tomu tvýmu poděkovat.“ Jak může někdo takhle uvažovat?

„Sice je to dost nelidský, ale proč teda chceš zabít mou smečku, když jsme ti vlastně pomohli?“ usmála se ještě víc.

„Nejsem člověk a díky bohu nikdy jsem taky nikdy nebyla, takže s hraním na lidskost jdi za někým jiným, jo? Ale na druhou stranu, společenství upírů je dost podobný lidem ve středověku. Našeho vládce zabili. Musíme se pomstít! To teď běhá v hlavě každému upírovi našeho klanu. Musím to udělat proto, aby mě měli rádi.“

„Jsi zlá a bezcitná mrcha!“ řekla jsem hlasem plným znechucení.

„Děkuju.“ Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vtrhl jeden s těch chlápků z lesa.

„Smečka je v lese před pevností. Obkličují nás,“ oznámil.

„Zábava začíná,“ usmála se.

Děkuju za přečtení a ještě jednou se omlouvám za to čekání a taky za to, že je to tak krátký, ale tentokrát bude pokračování do konce týdne. Doufám. =)

Autor: DaniEla22 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí stezka - 5. kapitola: