OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 10. kapitola



Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 10. kapitolaPokračování Uzamčené Touhy. Mít dítě s upírem? To ještě není to nejhorší. Nejhorší je, když si ten upír zařídí, aby s vámi měl dítě.

KAPITOLA DESÁTÁ

 

Lehla jsem si do své postele, ale nemohla jsem usnout. Jen na chvíli jsem zavřela oči a upadla do takového polospánku, který trval jen pár minut. Přemýšlela jsem, jestli se mě Christian marně snaží kontaktovat přes své sny, jestli ví, že jsem vzhůru. Hodiny běžely a já jsem se dívala na bílý strop ve svém pokoji neschopna usnout. Hrála jsem si s přívěskem růže od Christiana, snad jsem doufala, že mi pomůže usnout. Nepomohl mi.

Opravdu brzy ráno jsem se vypravila do školy, i když jsem měla ještě spoustu času. Nemusela jsem čekat na Olivera, zdržel se u kamarádů, takže s nimi nejspíš pojede do školy, jestli se tam vůbec chystá jít. Oliver byl prostě flákač.

Bylo chladné dubnové ráno, musela jsem si vzít bundu. Z oblohy se na zem spouštěly dešťové provazy, stěží bylo vidět na krok.

Když jsem nastoupila do auta, zapnula jsem si topení a rozjela se. Jela jsem pomalu, stěrače běžely naplno, ale já jsem skoro nic neviděla.

Parkoviště před školou bylo prázdné, jako bych přijela ke škole ve špatný den. Byla jsem si jistá, že je pondělí, jen bylo šest hodin a v tu dobu před školou nikdo nebývá.

Sáhla jsem do své školní tašky a vytáhla z ní sešit. Musela jsem se učit, maturita se už blížila a bylo lepší začít dřív než později.

Déšť pomalu ustával, ale pořád byl dost silný, když na parkoviště přijelo černé auto a zaparkovalo na svém obvyklém místě. To auto jsem znala, jakpak by ne, párkrát jsem se v něm svezla. Bylo to auto osoby, která pro mě znamenala to nejvíc na světě, osoby, která vystoupila ven.

Otevřela jsem dveře svého auta a vystoupila do deště. Rychle jsem přeběhla vzdálenost mezi našimi auty. I ta krátká chvíle stačila na to, abych měla téměř úplně mokré vlasy.

Christian vypadal v dešti... jako Christian v dešti, prostě dokonale jako vždy. I když mu kapky vody padaly do vlasů, i když neměl zrovna radostný výraz, byl prostě nádherný. Když mě uviděl, trochu se pousmál.

„Ahoj. Nechceš si raději sednout do auta?“ navrhla jsem.

Bezeslov otevřel dveře na zadní sedadlo. Když za námi zavřel dveře, přes bubnující déšť jsem slyšela v rádiu doznívat písničku od Thirty Seconds To Mars.

„Jak ti je?“ zeptal se Christian a odhrnul mi vlasy z tváře, aby se mi mohl podívat do očí, do těch zelených smaragdů, jak jim přezdíval.

„Celou noc jsem nespala, jak mi může být?“

„Já vím. Myslel jsem, jestli...“

„Jestli už jsem se vzpamatovala z toho, co jsem viděla včera? Ne, to opravdu ne. Pro tebe je smrt běžná věc, ale pro mě... Neviděla jsem nikoho takhle umírat. Ale to ty nechápeš.“

Sklonila jsem hlavu a vlasy skryly mou tvář před Christianem. Cítila jsem se hrozně.

Was it a dream? Was it a dream?“ Jako kdyby Jared Leto znal moje myšlenky a zpíval otázku, která se v mé hlavě opakovala pořád dokola. Byl to sen? Věděla jsem, že nebyl, ale chtěla jsem doufat, že ano.

„Možná tě chápu víc, než si myslíš,“ řekl Christian. „Žil jsem v jiné době, ale ten pocit, když vidíš, že tě někdo opouští, se určitě nezměnil. Viděl jsem umřít svou malou sestřičku, svého bratra, svou maminku. Viděl jsem umírat své přátele, kteří se mnou bojovali ve válce. Viděl jsem je umírat jednoho po druhém, dokud jsem nezemřel já sám.“

Pravda byla, že jsem na Christianovu rodinu zapomněla. On musel přihlížet, jak postupně umírají členové jeho rodiny, zatímco on žil a žil ještě dlouho poté, co oni zemřeli.

„Promiň. Zapomněla jsem,“ omlouvala jsem se.

„Nevadí.“

Opřela jsem se o něj a on mě vzal za mou roztřesenou ruku.

„Brzy to přejde, neboj se,“ uklidňoval mě.

„Já vím. Já jen... pořád vidím ty jeho oči. A tu ženu... Co jsi jí vlastně řekl, že jen tak odešla?“

„Přesvědčil jsem ji, že se nic z toho nestalo a že má jít domů.“

„Takže ona si to nebude pamatovat?“

„Neumím vymazat vzpomínky,“ řekl Christian. „Ta žena si určitě vzpomene, třeba se jí o tom bude zdát.“

„Co když smečka zjistí, že to udělala Alexandra? Co s ní bude? Co bude s vámi?“

Christian se pousmál. „Myslel jsem, že Alexandru nemáš ráda.“

„Rozhodně ji nemám tak ráda jako Richelle, ale nakonec není tak hrozná.“

„Když není tvoje rivalka, hned na ni máš jiný názor.“ Christian zakroutil hlavou.

„Já jsem dostala rozum. Ty Alexe nemáš rád.“

„Protože pořád představuje hrozbu.“

„To řekni Meredith, bude ráda. Oni totiž spolu chodí, víš.“

„Řeknu jí to hned, jak budu mít příležitost.“ I přes to, jak jsem se cítila, jsem se pousmála.

„Musíme se rozloučit, slyším, jak někdo přijíždí.“

Jako kdybychom se neznali, jsem vystoupila z auta a schovala se zpět do toho svého. Aby Christian nevzbudil podezření, vzal si své věci a šel ke škole.

Zůstala jsem v autě po celou dobu, co ke škole přijížděla auta a postupně z nich vystupovali studenti. Zahlédla jsem i své přátele, Cam, Steva a Alexe. Jediný, kdo si všiml, že stále sedím v autě, byla Susan.

Zaklepala na okénko auta, až jsem nadskočila, jak mě vyděsil ten zvláštní zvuk.

„Ahoj. Co tady děláš? Myslela jsem, že dnes nepůjdeš do školy,“ řekla Sue, když jsem vystoupila ven.

„Proč bych nemohla jít do školy?“

Zdálo se, že mi Sue nechtěla připomínat včerejší událost, ale ani nemusela. Na to, co se stalo, jsem myslela v jednom kuse.

„Co jste s ním udělali?“ zeptala jsem se.

„Pohřbili jsme ho v lese.“

„A Erin? Vydala rozhodnutí, hlídky, nebo něco podobného?“

„Ne. Chce vyčkat.“

„Dobře, tak počkáme.“ Vytáhla jsem z auta svou tašku a zamkla dveře. „Jdeme?“

„Dawn, jsi v pohodě?“

„Sue, kdybych nebyla, poznala bys to, ne? Nic se neděje, to, co se stalo, je za námi. Teď musím přežít jinou katastrofu, která se jmenuje Beans,“ řekla jsem a prošla kolem ní do školy.

Susan chodila celý den za mnou a pořád mě kontrolovala. Nikam mě nechtěla pustit samotnou. Doprovázela mě na každou hodinu, i když zrovna nešla do stejné třídy, byla jako můj bodyguard. O všem se mnou mluvila, nejdřív mi to docela lezlo na nervy, ale pak jsem si uvědomila, že díky tomu zapomínám na ty špatné věci a myslím na něco jiného, takže jsem byla Sue vděčná.

Na obědě jsme si sedly k naší partě. Výjimečně se k nám připojil i Harry, který byl myšlenkami trochu jinde.

„Hej, Harry, vnímáš?“ zeptal se Steve a zatřásl s ním.

„Jo, jasně.“

„Víš, co jsem ti říkal?“

„Hm, ne?“

„Říkal jsem ti, aby sis to rozmyslel. Přece do toho nevlítneš takhle po hlavě! Ještě počkej pár let, ať víš, že Selene je ta pravá, že ji opravu chceš.“

„Ale já to vím už teď,“ řekl rozhodně Harry.

„Steve, přestaň. Prostě ti Harry ukradl místo prvního ženatého chlapa od nás. Máš smůlu,“ řekla jsem.

Alex se málem zadusil na svém džusu. Harry se na mě usmál, byl rád za podporu.

„No to určitě! Po tom já tak toužím, abych byl takhle brzy otrokem nějaký ženský.“

„Nějaký ženský?“ podívala se na Steva Camille. „Já myslela, že budeš můj otrok.“

„No, to asi nejspíš budu,“ povzdychl si Steve naoko smutně.

„Sue, taky se potom u mě stav, abych ti zkusila ty šaty, jo?“

„Jasně, Cam.“

„Budeš mít na svatbě šaty od Camille?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ odpověděla mi Sue. „A co ty?“

„Zatím jsem nepřemýšlela nad tím, co si vezmu na sebe. Asi ty zelené šaty, které jsem dostala od Cam.“

„Tak to vypadá, že oblékám všechny svatebčany včetně nevěsty.“

„Děláš šaty i pro Selene?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ještě ne. Dneska by Sel měla přijít a měly bychom se dohodnout.“

„Aha.“

Rozhlédla jsem se po jídelně, ale Christiana jsem nikde neviděla. Vlastně jsem ho neviděla vůbec, jen na první hodině. Snědla jsem svůj oběd a odešla z jídelny dřív než ostatní. Sue už asi usoudila, že jsem v pořádku a nepovažovala za nutné jít se mnou.

Když jsem procházela chodbou, zahlédla jsem v jedné třídě muže. Byla jsem si jistá, že je to Christian. Co tam ale dělal? Otevřela jsem dveře a vstoupila.

„Christiane?“

Muž se otočil a usmál se. „Těsně vedle.“

Ach jo! Proč si musejí být tak podobní? Stejně vysocí se stejnou postavou, stejnou barvou vlasů, podobným obličejem... Jen oči měli jiné. Na rozdíl od Christiana měl jeho bratr Viktor oči zelené. Pak tu byly další odlišnosti, například v jejich chování. Ale to byla věc, která se nedala poznat na první pohled.

„Nebudu rušit,“ řekla jsem a chtěla vycouvat z místnosti.

„Vůbec nerušíš. Naopak. Jsem moc rád, že tě vidím. Slyšel jsem, že kryješ Alexandru. Kdyby se to dozvěděla smečka, hm, asi by to nebylo moc potěšující, že?“

„Ne, to ne. Naštěstí se to nedozví,“ řekla jsem.

„Pravda. Máte teď jiné starosti. Například zachování rodu.“

Strnula jsem úžasem. „Co ty o tom víš?“ zeptala jsem se. Nelíbilo se mi, že o tom Viktor ví, nevěstilo to nic dobrého.

„Vyšlo ti to docela dobře, ne? Christian bude otcem tvé dcery.“

„Jak o tom víš?“ Kde se to mohl dozvědět?

„No, řekněme, že jsem potkal jednu vlčici, jak jen se jmenovala...“ Udělal zamyšlenou grimasu, i když vůbec nepřemýšlel, chtěla bych vidět upíra, který něco zapomněl. „Už vím! Jmenovala se Erin.“

„Erin? Myslíš Erin Newtonovou?“

„Ano, přesně tu. Hrozně se divila, že jsem upír, už půl roku žiji tady a město je bez záhadných úmrtí. Chtěla, abych jí řekl proč.“

„Řekl jsi jí to?“

„Blázníš? Ne, neřekl jsem jí to. Řekl jsem, že žádná úmrtí nejsou, ale že klidně mohou být. O tom Erin nechtěla ani slyšet, takže jsem s ní uzavřel dohodu.“

„Dohodu?“ nechápavě jsem se na něj zadívala.

„Žádní mrtví. Ale ona musí zařídit, abych se stal otcem vlčice.“

„Takže to ty jsi zařídil, aby Christian a já...“

„Ne. Nedělej ze mě takového dobráka. Kdyby to bylo na mně,“ řekl s úsměvem a prstem mě pohladil po tváři, „nechal bych si tě pro sebe, Dawn. Jenže Christian...“

„Co s tím má společného Christian?“

„Ách! Já jsem zapomněl! Vynechal jsem, že Christian byl se mnou! To on chtěl tebe.“

„C-cože?“ O čem to mluví? Christian?

„Ale, Dawn, ty nejsi šťastná?“

„Ale, ale Christian o ničem nevěděl, to já jsem mu to řekla!“

„Je to dobrý lhář.“

„Vymýšlíš si.“ Ne, ne, ne! Christian ne...

„Rád bych. Ale když se nad tím zamyslíš... Můžou být bratři tak rozdílní? Já myslím, že ne. My dva, já a Christian, jsme v podstatě stejní, jen on se rád přetvařuje, dělá, že je něco, co není.“

Pomalu jsem před Viktorem couvala. Hroutil se mi celý svět, padal do hluboké propasti a já jsem padala s ním.

„On není jako ty,“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil.

„Ale je. Oba tě vidíme stejně. Jako vlčici. Úlet na jednu noc. Lacinou holku. Děv-“

Než stačil říct to slovo, překonala jsem vzdálenost mezi námi a vrazila mu facku. Viktor se ohromeně chytil za tvář a pak se začal smát.

„Je hezké, že se tak bráníš, ale před tím, co jsi, neutečeš.“

„Já taková nejsem,“ procedila jsem skrze zuby. Smutek byl pryč, přestala jsem padat. Zase jsem stála na pevné zemi. A zuřila jsem.

„A jaká tedy jsi?“ Vzal mě za zápěstí a podíval se na modrého motýlka na mojí kůži. „Jsi andělská Lenaid? O tom pochybuji.“ Pustil mou ruku a vzal mě za bradu, aby se mi podíval do očí a já se musela dívat do jeho.

„Myslíš si, že tě Christian miluje? Že láska mezi vámi je opravdová? On je upír. Stejně jako já. Neumí milovat. Možná tě má rád, ale nemiluje tě.“

„Lžeš.“ Nebyla jsem si ovšem jistá, jestli mám pravdu já.

„Dawn, žiješ ve světě, který neexistuje. On tě nemiluje, chce tě jen využít.“ Pustil mou bradu. „I když přesně nevím, jaký je jeho plán.“

„Viktore.“

Za mnou se objevila osoba, o které jsme mluvili. Christian se na bratra zlostně díval. Proč? Protože Viktor lhal, nebo protože mi řekl pravdu?

„Ahoj, Christiane, zrovna jsme o tobě mluvili.“

„Vážně?“ Netvářil se překvapeně. Měl tvář hráče pokeru a na mě se ani nepodíval. Probodával Viktora pohledem. Vypadal přesně tak, jak ho Viktor popisoval, jako bytost, která nedokáže milovat. Oceány v jeho očích zmrzly na led.

„Ano. Řekl jsem Dawn, jak ji jen využíváš a ona je jen-“

„Neopovažuj se to slovo říct,“ řekla jsem a v očích mi tančily plameny. Spalovala mne zloba.

„Jaké lži jsi jí navykládal, Viktore?“

„Já a lži? Ty mě snad neznáš. Já přece nelžu.“

Christian se postavil mezi mě a svého bratra a vzal ho za límec jeho košile.

„Ptal jsem se, co jsi jí řekl?“

Nepochybovala jsem o tom, že Christian používá schopnosti, a snaží se Viktora přesvědčit.

„Řekl mi pravdu o tobě, Christiane,“ řekla jsem. „Pravdu, kterou jsem já přehlížela.“

Otočila jsem se na patě a odešla z místnosti. Chodba byla téměř prázdná, u skříněk postávalo pár studentů, které jsem neznala. Šla jsem rázným krokem přes chodbu k východu ze školy.

Ohlédla jsem se za sebe. Christian šel za mnou.

Ach ne!

Vyšla jsem ze školy, Christian mě mezitím dohonil. Byli jsme z dohledu slídivých očí studentů ze školy.

„Věděl jsi to!“ obvinila jsem ho, než stačil cokoli říct. „Věděl jsi, že to budeš ty, dokonce jsi o to Erin požádal! Požádal jsi ji o to, abys byl otcem mé dcery! Celé je to jen tvá hra, abys mě využil!“

„Tohle ti řekl Viktor?“

„Ano, řekl. Konečně mi někdo řekl, jaký doopravdy jsi.“

„Ty mu to věříš? Věříš tomu, co ti navykládal Viktor?“ Ještě nikdy se mnou takhle nemluvil. Ani já jsem s ním takhle nemluvila, oba jsme zuřili.

„Věřím. Stejně jako věřím tomu, že tohle je jen hra, že mě nemiluješ, že mě chceš celou dobu využít jen na jednu věc!“

„Vážně? Když je to tak, proč bych čekal? Proč bych se obtěžoval s nějakými sladkými slovy, skrýváním, se sny, kdybych tě chtěl jen využít? Proč bych to dělal?“

„Co já vím? Asi se nudíš. Po těch letech, co musíš žít jako zrůda...“

„Myslíš si, že jsem zrůda?“

„Ano,“ vypálila jsem v návalu vzteku.

Zavládlo mezi námi ticho. Navzájem jsme se zlostně probodávali pohledem. Pak se Christianovy rysy uvolnily.

„Dawn.“ Natáhl se, aby mě vzal za ruku.

„Nesahej na mě!“

„Dawn, copak to nevidíš?“ Christian už mluvil jinak. Nebyl naštvaný. Spíš vypadal poraženě, zklamaně.

„A co mám vidět?“ zeptala jsem se stále rozčíleně. Můj výraz ani pocity se nezměnily.

„O tohle Viktorovi jde. Chce, abychom se hádali, abychom se rozdělili. Proč by tohle jinak vykládal?“

„Protože nelže? Třeba proto, že mě vážně nemiluješ?“

„Miluji tě. Vždy jsem tě miloval a vždy tě budu milovat.“

„Řekl upír, který nemá city,“ ucedila jsem hořce skrze zuby.

„Proč jsi se tedy nedala dohromady s Alexem, když já nemám city?“

„Protože jsem ho nemilovala, proto! Protože jsem milovala tebe! Ale proč ti to říkám, vždyť ty ani nevíš, o čem mluvím.“

Podruhé jsem se k němu otočila zády, odcházela jsem pryč. Sešla jsem po malých schůdcích na asfaltovou cestu, která vedla k parkovišti.

„Dawn, počkej!“

Nečekala jsem, pokračovala jsem v chůzi.

„Ne! Jdi pryč! Nech mě na pokoji! Už tě nikdy nechci vidět, už nikdy nechci slyšet tvůj hlas, Christiane Andrewe Brighte!“

Nechtěla jsem jeho hlas slyšet, už nikdy víc. Nechtěla jsem už nikdy vidět oceány v jeho očích. Jen co jsem si to pomyslela, uslyšela jsem jeho bolestný křik.

Otočila jsem se.

Christian se držel za ruku, která vypadala, jako kdyby ji strčil do otevřeného ohně a chvilku ji tam držel. Popáleniny druhého stupně.

Nechápala jsem, co se stalo, ale pak jsem si všimla, že stojím v přímém slunečním světle. Christian ve stínu. Byla mezi námi hranice, kterou nemohl nikdy překročit, pokud nechtěl zemřít. Zřejmě mě chtěl zastavit a natáhl po mně ruku, ale já už jsem byla na slunci.

Otočila jsem se a pokračovala v chůzi. Auto jsem nechala bez povšimnutí a šla jsem do lesa, mého jediného domova, který mě nikdy nemohl zradit. Nebyl jako Christian, který po mně chtěl jediné.

Jak jsem si mohla myslet, že mě miluje? Vždyť je to nelogické! Jak jsem mu mohla věřit? Byla jenom jediná odpověď. Nechala jsem se zaslepit neopětovanou láskou.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 10. kapitola:

3. DawnWolfova přispěvatel
30.07.2014 [12:07]

DawnWolfovaDíky Emoticon Emoticon Emoticon

2. Pavla777
29.07.2014 [11:23]

Emoticon WAU Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 14.07.2014 [10:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!