OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 12. kapitola

14.09.2014 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 739×

KAPITOLA DVANÁCTÁ

„Ne!“

Christian.

„Heaven, ne! Pošli ho pryč, já ho nechci vidět!“

„Čeká na tebe v zahradě.“

„Tak ho pošli pryč! Slyšíš, Christiane Brighte? Já s tebou nechci mluvit!“

„Neslyší tě, Dawn, tenhle dům má zvukovou bariéru. A i když ho pošlu pryč, určitě najde způsob, jak se sem dostat, můj dům nemá stejnou ochranu jako domy vlčic.“

„Já ho tu nechci.“ Dupla jsem si a zkřížila jsem si ruce na prsou. Znovu mě ovládl vztek.

„Dawn, musíš se rozhodnout, musíš si vybrat,“ snažila se mi domluvit čarodějka. „Nastav ruce.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš.“

Dala jsem dlaně před sebe a Heaven mi do každé ruky vložila jeden předmět. Jeden, který jsem dobře znala, a druhý, který mi byl neznámý.

„Co to je?“ zeptala jsem se a podívala se na malou lahvičku v mé pravé ruce. Byla plná čiré tekutiny, ale podle jejího lesku jsem poznala, že to není obyčejná voda.

„Lék na Christianovo zranění. Stačí tím pokapat ránu,“ prozradila mi Heaven. „Jednu z těchto věcí dáš Christianovi a druhou si necháš. Lék nebo tvůj řetízek, dárek od Christiana.“

„Víš co, Heaven? Vezmi si ten řetízek, dej mu ho a řekni mu, ať vypadne.“

„Ne. Tohle není můj život, ani můj přítel, ani má volba. Musíš jít sama.“

Chtěla jsem rychle vymyslet nějaký argument, kterým bych se osvobodila od té věci, kterou jsem podle Heaven musela udělat, ale žádný mě nenapadal.

Sevřela jsem dlaně, v jedné zázračný lék pro Christianovo zranění, v druhé nádhernou růži, která už ztratila své kouzlo. Zavřela jsem oči a nadechla jsem se.

Naposledy, řekla jsem si a udělala první krok blíž ke Christianu Brightovi.

Prošla jsem kuchyní, ze které vedly dveře na zadní zahradu. Úhledný kamenný chodníček vedl od terasy u kuchyně až k malému dřevěnému altánku s lavičkou, kde na mě čekal Christian.

Kolem chodníčku byl z každé strany vysázený malý pruh violek, na kterých se teď třpytily svěží kapky deště. Zahrada byla ohraničena vysokými javory a záhony květin, některé z nich byly rozkvetlé, jiné čekaly na svit slunce, aby se ukázaly v celé své kráse.

Když jsem šla po chodníčku, dívala jsem se na své nohy, nechtěla jsem se dívat do altánku. Když jsem k němu ale přišla, stejně jsem se podívat musela.

Christian byl upír. Stál v altánku a vypadal dokonale jako vždy, přestože měl na sobě jen obyčejnou černou košili s dlouhým rukávem a tmavě modré džíny.

Vyšla jsem po třech malých schůdcích do altánku.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Co chceš?“ zeptala jsem se rovnou. Nechtěla jsem nijaké zbytečné průtahy.

„Chci si promluvit, chci, abys mne vyslechla.“

Naposledy. Jen ho to nechám říct. „Tak mluv.“

„Viktor se s Erin sešel a já jsem to věděl. Ale nebyl jsem s nimi. Ani já, ani Viktor jsme nevěděli, že tobě Erin vybere mě. To bylo jen na ní.“

„A jak mám vědět, že mluvíš pravdu?“ řekla jsem, prošla kolem něj a sedla si na dřevěnou lavičku.

„To nemůžeš vědět. Musíš mi jen věřit.“

„Ale já nevím, jestli ti věřím,“ zašeptala jsem. Už jsem neměla sílu mluvit nahlas. Tak moc to bolelo mluvit s ním. Nevěděla jsem, jestli ho nenávidím, nebo si neumím poručit a stále ho miluji.

Sedl si vedle mě na lavičku, nechával mezi námi volný prostor. „Tak se mi podívej do očí,“ řekl.

Nechtěla jsem, ale udělala jsem to. Jeho oči byly jiné než naposledy. Byly klidné, tiché možná i trochu zamilované. Rozhodně byly smutné a já jsem znala důvod - byla jsem jím já sama.

„Musíš vědět, jestli víc věříš mně nebo Viktorovi. Musíš vědět, jestli ke mně něco cítíš. Já k tobě ano. Nejsem bezcitný upír. Miluji tě. Vím to. Za tu dobu, co jsem na tomhle světě, jsem nic podobného k žádné jiné ženě necítil. Já ti věřím, Dawn. Proto jsem tady. A nevěřím, že pár slov, která řekl Viktor, změnily tvé city ke mně.“ Vzal mě za ruku a položil mi ji na hrudník, přesně tam, kde bilo moje srdce. „Nezmění to, co cítíš tady,“ zašeptal.

Co jsem cítila? Ruka, kterou jsem měla na srdci, ruka, ve které jsem držela řetízek s růží, ruka, kterou stále držel Christian, cítila, jak rychle mi buší srdce. Tlukot, díky kterému jsem žila. Tlukot, který také patřil Christianovi. A stále patří. A bude patřit. Byla to tak jasná věc, jako to, že jsem právě byla v tu chvíli na tom jednom místě, nezměnitelný fakt, jako že nade mnou je obloha a pode mnou zem. Jako to, že Christianova ruka svírala mou. Jako to, že jsme oba cítili tlukot mého srdce.

Odendala jsem si ruku z hrudi a položila si ji na stehna k té druhé. Christian mě nepouštěl. Naopak svou druhou rukou mě vzal za dlaň, kde jsem svírala lahvičku s lékem, a já jsem poprvé uviděla, co udělal sluneční svit s jeho kůží.

Ten kontrast byl zvláštní. Jedna ruka světlá, neopálená, ta druhá zarudlá. Kůže na ní vypadala, jako kdyby byla ze starého pomačkaného papíru a na dotek byla stejná. S hrůzou jsem se dívala na to zranění, které jsem způsobila. Kdyby mě nemiloval, chránil by sebe, staral by se o to, jestli svítí slunce nebo ne. Tohle bylo kvůli mně.

Setřásla jsem jeho ruce. On nic neříkal, jen čekal, až vynesu svůj verdikt, až mu řeknu, že už ho nechci. Poznala jsem to v krátkém momentu, kdy jsem se mu podívala do očí.

Položila jsem mezi nás věci, které mi dala Heaven. Jednu jsem si měla nechat a druhou dát Christianovi.

Vzala jsem do ruky lahvičku s lékem. Heaven ho určitě dělala, když jsem za ní přišla poté, co jsem se osprchovala. To byla ta věc, do které potřebovala mou krev, které dokázala vyléčit Christianovu ruku.

Opatrně jsem ji otevřela. Druhou rukou jsem Christianovi vyhrnula rukáv košile. Kůži měl popálenou až k loktu. Nechala jsem spadnout pár kapek na ránu, na předloktí, zápěstí, pár kapek na dlaň a prsty. Lék se vstřebal do kůže a pomalu obnovoval Christianovu kůži.

„To udělala Heaven?“ zeptal se.

„Ano. Měla jsem se rozhodnout, jestli ti ten lék dám nebo ne.“

„Děkuji,“ řekl, i když jeho oči mluvily za něj.

„A co tohle?“ ukázal na řetízek.

Vzala jsem si ho do ruky stejně, jako když jsem ho uviděla poprvé. Otočila jsem ho zadní stranou nahoru a přečetla si nápis.

„Tohle si nechám,“ řekla jsem a schovala si ho do kapsy.

„Takže mi věříš?“

„Asi bych se ti měla omluvit za to, co jsem ti řekla. Mrzí mě to. Nemyslela jsem to vážně.“

„Nemyslíš si, že jsem zrůda?“

„Ne,“ odpověděla jsem a pousmála se.

„Před chvílí jsem jí ještě byl,“ řekl a zvedl vyléčenou ruku. „Ale neodpověděla jsi na mou otázku.“

Podívala jsem se mu do očí a nevěděla jsem, co říct.

„Věříš mi?“ zeptal se znovu.

„Nejsem si tím úplně jistá, ale určitě vím jedno – miluju tě. A věřím, že ty mě taky miluješ.“

„Nemusíš v to věřit.“ Dal mi ruku na tvář a mně se srdce rozbušilo ještě víc. „Víš to,“ zašeptal mi do tváře, ovanul mě jeho dech. Naše rty se dotkly, ale nepolíbil mě. Ale mně se i tak zrychlil dech, rty mi hořely, jak se mě dotýkal. Pak mě políbil.

Někde v koutu mojí mysli mě napadlo, jestli nás Heaven sleduje, ale bylo mi to jedno. Vlastně mi bylo všechno jedno, dokud se Christianovy rty dotýkaly mých. A to nebylo zrovna moc dlouho. Jen jeden krátký polibek a pak se ode mě Christian odtáhl.

„Řekneš mi něco?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Proč jsi Viktorovi uvěřila?“

„Umí zasáhnout to pravé místo. Nevěřím, že by mě někdo tak dokonalý jako ty mohl milovat.“

Christian obrátil oči vzhůru k nebi.

„A navíc teď, tak krátce poté, co se tu objevila Alexandra, pak ten útok... Taky jsem nevěděla, jak Erin přišla na vás, jako na upíry, otce budoucích dcer. Viktor to měl dobře vymyšlené. A když mě ještě nazval...“

„Jak?“

Skousla jsem si ret. Nechtěla jsem to Christianovi říct, ale už jsem to nakousla, tak jsem nakonec promluvila.

„Úlet na jednu noc. Laciná holka. A pak jedno slovo, které nestihl doříct a já ho nebudu říkat. Tak mě nazval.“

Viděla jsem, jak se Christianovy dlaně zatínají v pěsti. Ve tváři měl kamenný výraz, díval se stranou, jako kdyby přemýšlel, jestli si to má jít s Viktorem vyřídit teď a nebo až později.

Pohladila jsem ho po tváři a on se na mě podíval.

„Nech to plavat,“ řekla jsem a začala ho líbat tak, aby zapomněl na svého nevychovaného bratra a myslel jen na mě.

Přitáhl si mě k sobě do klína, levou rukou mi přejížděl po zádech, prsty se mu zamotávaly do mých vlasů, a pravou měl na mém boku.

Nevzpomínala jsem si, že bychom si někdy byli tak blízko a hlavně tak sami a nerušeni.

„Dawn!“

Říkala jsem nerušeni? Spletla jsem se. Neochotně jsem se odtrhla od Christianových rtů, když na mě Heaven zavolala.

„Ta si tedy umí vybrat chvíli,“ zašeptala jsem trochu udýchaně. „Za chvíli jsem zpátky.“

Krátce jsem Christiana políbila a šla za Heaven, která stála na terase. Rychle jsem přeběhla chodníček a vyskočila na dřevěnou terasu.

„Co se děje, Heaven?“

Byla jsem rozzářená jako letní sluníčko, přestože jsem nebyla s Christianem. Prostě jsem byla znovu živá a to stačilo.

„Volá ti Lissa,“ řekla Heaven a podala mi telefon. Můj úsměv trochu pohasl. Vzala jsem si telefon a šla z verandy do kuchyně.

„Mami?“

„Ach, Dawn, jsi v pořádku? Heaven mi včera volala, že jsi u ní zůstala.“

„Já vím. Potřebovala jsem na chvíli vypadnout od vlčic a od toho, co se stalo.“

„Aha. A kdy přijdeš domů?“

„Ještě nevím, mami. Potřebuju si teď všechno srovnat v hlavě-“

„Víš, že jsem a vždy tu pro tebe budu, Dawn.“

Skoro vždy, opravila jsem ji v myšlenkách. O Christianovi nic nevíš.

„Já vím. Promiň, už musím končit. Zatím.“

„Vrať se brzy, Dawn,“ slyšela jsem říct Lissu, než jsem zavěsila.

Pořád mě kontrolovala. Pořád musela vědět, kde jsem, co dělám a s kým. Vždyť je mi už osmnáct, proboha! Umím se o sebe postarat a nepotřebuji ji mít pořád za zády! Nechtěla by mi přidělat nějaké sledovací a odposlouchávací zařízení? Aby měla přehled?

Za chyby se platí. Měli jsme s Christianem utéct. Třeba bych teď žila úplně jiný život. Třeba bych si nemusela vůbec dělat starosti s nějakým Viktorem a nemusela bych se hádat s Christianem. Třeba bych nemusela Selene závidět, že se vdává, protože já bych už dávno byla vdaná paní. Dawn Brightová. Znělo to moc hezky.

Zvláštní, jak se všechno může změnit za pár minut. Před chvílí jsem Christiana nechtěla ani vidět a teď bych byla jen s ním. Dokonce přemýšlím o tom, jak hezky zní jeho příjmení s mým jménem! Neubráním se fantazírování.

Ještě včera jsem se s Christianem hádala a dneska... Co vlastně? Usmířili jsme se?

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě Christian.

Vůbec jsem si nevšimla, že přišel. Stál vedle mě a hrál si s mými vlasy.

„Nad tím, jak to mezi námi je. Usmířili jsme se nebo ne?“

„Já myslím, že ano. Pokud si tedy to, co se stalo před chvíli, nevykládáš jinak.“

„To ne,“ ujistila jsem ho. „Kde je Heaven?“

„Odešla pryč, šla navštívit Erin a Kristen.“

„A řekla ti, že můžeš dovnitř?“

Christian se usmál. „Řekla, že musím.“

Vzal mi tvář do dlaní a začal mě líbat. Stejně jako já jeho před chvíli v altánku. Srdce mi bilo jako kolibříkovi, neviděla jsem, neslyšela jsem, jen jsem ho cítila, vnímala jeho polibky, dotyky a svoje pocity.

Ačkoli jsem téměř nemohla dýchat a rty mi hořely, chtěla jsem víc, byla jsem jako závislák na nějaké droze – jednou jsem ji zkusila a od té doby jsem jen potřebovala zvyšovat dávky.

Pomalu jsem rty sjela až k jeho krku, prsty mi tančily po jeho košili, jejíž knoflíčky jsem pomalu rozepínala. Hladila jsem ho po odhalené hrudi, po břiše, cítila jsem jeho dokonale vypracované svaly. Jen pod tím dotykem jsem si uvědomovala, že musí vypadat mnohem líp než v mých představách.

„Tak mě napadá,“ zašeptal Christian, zatímco jsem mu tiskla rty na krk, „že bychom se možná měli hádat častěji.“

Podívala jsem se mu do tváře. „Chceš si znovu popálit ruku?“

„Ne,“ odpověděl. „Jen se mi hrozně líbí tohle naše usmiřování.“

Přitiskl mě k sobě blíž, nebyl mezi námi žádný volný prostor.

„Vážně? V tom případě bych se asi měla krotit, nebo si na tohle usmiřování zvykneš.“

„A to je špatně? Nechceš, abych si na něj zvykl?“

Zakroutila jsem hlavou.

„To už se mi moc nelíbí,“ řekl zamyšleně Christian.

„Ne?“

„Ne, ty moje nádherná Vlčice, nelíbí se mi to.“ I když mi to oslovení vadilo, široce jsem se usmála, z Christianových úst slovo Vlčice, má přezdívka, neznělo tak strašně.

„A zlobíš se na mě?“

„Musím o tom přemýšlet.“

Než si to rozmyslel, krátce jsem ho políbila.

„Myslím, že se nezlobím, ale...“

„Ale?“ zvídala jsem.

„Ale musíme si najít víc takovýchto chvil.“

„Tak s tím souhlasím,“ řekla jsem a nechala se od něj políbit, ale jen krátce, pak jsem se od něj odtáhla a vyklouzla mu z náručí.

„Řekla jsem, že bych se měla krotit,“ zašeptala jsem a věnovala mu sladký úsměv.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 12. kapitola: