OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 13. kapitola

23.11.2014 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 753×

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Jelikož jsme na sebe měli málo času a naše usmíření nám vdechlo nový život, rozhodli jsme se ještě chvíli zůstat o samotě nerušeni v Heavenině zahradě plné nádherných květů. Bylo to kouzelné místo, přemýšlela jsem o tom, jestli v té zahradě nejsou nějaké víly, které se o zahradu starají.

Sedli jsme si s Christianem do altánku, drželi jsme se za ruce, já jsem se opírala o jeho rameno. Cítila jsem se dokonale šťastná a spokojená. Chtěla jsem, aby takhle vypadal každý den.

„Christiane?“ prolomila jsem oslovením ticho.

„Ano, lásko?“

„Nikdy jsi mi nevyprávěl o svojí minulosti. Jen jednou jsi mě vzal do vzpomínky na své dětství, ale jinak nic nevím. Ty o mně víš všechno a já nic.“

„A jsi si jistá, že to chceš slyšet?“

„Jsem. Nebo snad přede mnou něco skrýváš?“

„Nechci nic skrývat, ale nejsem na svou minulost nijak pyšný.“

„Myslíš, že já jsem ráda, že jsem věřila Viktorovi místo tebe? Ne, ale nic s tím neudělám, už se to stalo.“

„Tak dobře,“ souhlasil. „Narodil jsem se v jedné malé vesnici blízko Sheffieldu, v Anglii, v roce 1569.“

„Ty jsi ale staroušek,“ řekla jsem žertovně.

„Já? Neřekl bych. Poté, co potkáš upíra, prošel přeměnou v roce 1212...“

„Tak promiň. Pokračuj.“

„Byl jsem synem obyčejného rolníka Johna Brighta a jeho ženy Eleanor, obdělávali jsme svou půdu a žili si docela dobře. Ale nás kluky, mě, Viktora a Jamese, víc než obdělávání polí zajímal boj a válka, byli jsme prostě takoví kluci. A pomocné síly se vždy hodily všude, takže jsme se nakonec dostali do armády. Naše matka z toho nebyla nadšená, ale my jsme tenkrát nechápali, proč se o nás bojí, byli jsme plni života a nepřipouštěli jsme si smrt. Ale dostihla nás.“

Christian se odmlčel. Nevěděla jsem, jestli vzpomíná, nebo přemýšlí, jak mi nejlépe říct, co se stalo. Stiskla jsem pevněji jeho ruku, chtěla jsem, aby pokračoval.

„Nastoupili jsme do armády zrovna ve chvíli, kdy Anglie válčila se Španělskem. Pomáhali jsme na lodích, které se připravovaly k bitvám. Ale později se z nás stali opravdoví vojáci a aktivně jsme se zapojili do bitev. Ale v jedné bitvě Viktora těžce zranili. Spadl do moře. Bojovali jsme vždy blízko sebe, jako bratři, takže jsem o tom věděl brzy. Skočil jsem za ním, chtěl jsem ho zachránit. Ale zasáhli i mě. Držel jsem se Viktora a on se držel mě, byli jsme unášeni proudem a nevěděli jsme kam. Myslel jsem, že oba zemřeme. Pak najednou bitva utichla i moře bylo klidnější. Byl jsem na hranici vědomí, když nás z vody vytáhli nějaké dvě osoby. Byli to dva upíři. Jmenovali se Ryan a Jasmine. Byli to nevlastní sourozenci, matka Jasmine pocházela z orientu, Ryanova byla Angličanka, stejně jako jejich otec. Jasmine věděla, že jsme naživu. Zavolala svého bratra, aby ze mě a Viktora udělal upíry. Tak jsem se stal tím, čím jsem.“

„Kolik ti bylo?“

„Osmnáct, skoro devatenáct.“

„Co bylo pak? Potkali jste Annu a Edgara?“

„Ne, potkali jsme je až za nějaký čas. Nejdřív jsme zůstali s Jasmine a Ryanem. Jasmine měla své důvody, proč mě vytáhla za vody a chtěla ze mě mít upíra.“

„Budu hádat,“ skočila jsem znovu Christianovi do řeči. „Zamilovala se do tebe.“

„Jak to víš?“ zeptal se překvapeně.

„Radši to nechtěj vědět,“ odpověděla jsem.

Jaké jiné důvody by upírka mohla mít? Pravda byla, že jsem věřila v to, že byl Christian po celá staletí žádán mezi ženami – bylo tak snadné podlehnout jeho kouzlu! Takže když Christian řekl, že Jasmine měla své důvody, napadl mě tenhle jako první.

„A jak u tebe Jasmine pochodila?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Byla zklamaná, protože jsem neopětoval její city. Ale rozhodně to nechtěla vzdát, pořád se snažila, abych se do ní zamiloval. Viktorovi se to moc nelíbilo a Ryan z toho také nebyl nadšený. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší, když půjdu svou vlastní cestou. Odešel jsem sám, Viktor zůstal s Jasmine a Ryanem, jeho nezajímal okolní svět a také se mu zamlouval život, jakým žili naši stvořitelé.“

„Takže jsi dřív zabíjel lidi?“

„Když to bylo nutné. Jinak jsme se spíš živili umírajícími z bitev, chudáky, kterým zbývalo jen pár minut života. Nechci tím ospravedlňovat své chování, občas jsem někoho zabil, žíznil jsem po krvi, byl jsem ten hrozný upír z hororů, po kterých mají lidé noční můry. Byl jsem takový a někde uvnitř pořád takový jsem.“

Podívala jsem se na něj a snažila jsem se představit si ho jako krvelačného upíra. Ale nešlo to. Ten způsob, jakým se na mě vždycky díval, neodpovídal tomu, co mi právě popisoval.

„Díváš se na mě tak zamyšleně,“ řekl.

„Tak trochu přemýšlím, jestli mluvíš pravdu.“

„Myslíš si, že nejsem ten typ upíra? Nevypadám na to?“

„Nevypadáš, proto váhám.“

„Já jsem na své cestě potkal kromě upírů, jako jsem já, i osvícenější upíry. Upíry, kteří se snažili žít víc jako lidé. Nepili jen krev, kterou si brali spíš od zvířat než od lidí, ale také jedli normální lidské jídlo, a proto se lépe začlenili do společnosti. Jedním z těch upírů byla i Anna.“

„Takže Anna a Edgar spolu nebyli, když jsi je potkal?“

„Ne. Edgar je, co se upířích let týče, mnohem mladší než já. S Annou se poznali později.“

„Aha.“

„Anna mi ukázala nový život. Byla neuvěřitelně chytrá a zkušená. Na upírku byla neobvykle kultivovaná a její způsoby na mě udělaly dojem. Tak trochu mi nahradila matku. Moje pravá matka ze mě vychovala dobrého člověka a Anna ze mě vychovala slušného a lidského upíra.“

„Potom už jsi nezabíjel lidi?“

Christian chvíli mlčel. „Ne. Měl jsem schopnosti a Anna řekla, že bude jen ku prospěchu nás obou, když je budu rozvíjet. Takže jsem potřeboval lidskou krev. S příchodem moderní medicíny a dárců krve bylo všechno snazší. Někdy začátkem devatenáctého století se k nám přidal Viktor. Jasmine a Ryan se nepohodli, takže se jejich rodina rozpadla. Viktor nechtěl být sám, takže mě vyhledal. Anna byla ráda, že se můj bratr přidal k nám, a já také. Edgara jsme potkali až pár let poté. Byl to hrozně zničený muž, který přišel o všechno, co měl, kromě svého věčného života. Alespoň to nám řekl, ale jestli je to pravda... Někdy v jeho mysli vidím obličeje, ale nevím, komu patří. Myslím, že nám to Edgar nechce říct a asi nikdy neřekne.“

„Takže od té doby žijete s Edgarem?“

„Ano. Začali jsme být rodinou. Anna a Edgar byli rodiči a já s Viktorem jsme byli jejich synové. Žili jsme na různých místech v Anglii, Irsku, ve Francii, v Německu... Později jsme se přestěhovali do Nového světa a do Evropy jsme se už nevrátili. Když jsme začali takhle žít jako rodina, byli jsme ještě více mezi lidmi, začali jsme s Viktorem studovat, jeho to ale později přestalo bavit.“

„Co všechno jste studovali?“

„Jazyky, literaturu, filozofii, medicínu, práva, architekturu, hudbu, přírodní vědy...“

„To můžeš říct rovnou, že všechno,“ řekla jsem a protočila oči. „Teď si vedle tebe připadám vážně hloupě.“

„Hloupě?“

„Být vedle takového všeználka...“

„Nejsem všeználek.“

„To vykládej někomu jinému.“

Christian si povzdychl. „Když jsem vystudoval architekturu, také nějaké stavební školy a obory designérství, založili jsme s Viktorem naši firmu,“ pokračoval. „Ale nemohli jsme pracovat donekonečna, takže jsme se nakonec vrátili do škol nebo jsme cestovali. Občas se tam vrátíme a vyřizujeme nějaké záležitosti, ale jinak spíš dělám doma nějaké nákresy a návrhy, které pak posílám do firmy.“

„Myslela jsem, že žít tak dlouho musí být občas nuda, ale ono to spíš vypadá, že máš pořád něco na práci a málo času.“

„Je to pravda. Nikdy jsem se nenudil.“

Dívala jsem se na naše spojené ruce a přemýšlela jsem.

„Ví někdo o tom, co se ti stalo s rukou?“ zeptala jsem se.

„Ne. Po tom, co se stalo, hned jako slunce zašlo za mraky, jsem tě šel hledat, chtěl jsem ti to všechno vysvětlit, říct ti pravdu a přesvědčit tě o ní. Takže jsem domů nešel.“

„A nebojíš se, že by mohli něco zjistit?“

„Ne. Žijeme společně jako rodina, ale respektujeme se, když se někdo nechce s něčím ostatním svěřit, tak se ho na to nikdo nevyptává.“

„To bych doma brala. Mě určitě čeká velký výslech, vůbec se mi tam nechce.“

„Tak tam nechoď. Můžeme spolu zůstat u Heaven.“

„To ne. Nechci ji obtěžovat a taky nechci, aby mě z něčeho podezřívali. Opravdu si myslím, že počet lidí, kteří o nás ví, je dost velký.“

„To máš pravdu.“

Pomalu jsem se zvedla z lavičky. „ Za jako dlouho myslíš, že se Heaven vrátí?“

„Nevím, jak dlouho by se mohla u Erin zdržet. Mohla by přijít tak za hodinu, za dvě?“

„Dobře, tak pojď,“ řekla jsem, vytáhla ho na nohy a odvedla ho zpátky do domu.

Christian nevěděl, co dělám, proč ho vedu zpátky do domu, ale klidně mě následoval a nevyptával se.

V kuchyni jsem pustila jeho ruku a vydala se k lednici.

„Víš, nevím jak ty, ale já mám příšerný hlad,“ řekla jsem a přemýšlela jsem o tom, co bych si dala.

Doufala jsem, že Heaven nebude vadit, že jí ukradnu nějaké jídlo, protože jsem umírala hlady. Heavenina lednice byla přeplněná, bylo vidět, že její dcerka má chuť na všechno možné.

Rozhodla jsem se, že si udělám míchaná vajíčka, bylo to něco rychlého, co nasytilo, a zároveň jsem Heaven nevzala moc jídla. No dobře, vzala jsem si ještě pár kousků zeleniny, aby to nebylo tak chudé.

Christian se opřel o linku, založil si ruce na prsou a tiše se na mě díval. Bylo mi to trochu nepříjemné, snažila jsem se nevnímat jeho pohled, ale moc mi to nešlo. Byla jsem ráda, když jsem byla hotová, vzala jsem si talíř a sedla jsem si s ním ke stolu. Christian mě následoval.

„Jak to vlastně bylo s Rebeccou Wildovou?“ zeptal se mě, když jsem dojedla.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.

„Co se s ní stalo, když porušila zákony?“

Dívala jsem se do jeho modrých očí a snažila jsem se pochopit důvod jeho otázky. Proč ho zajímala Rebecca?

„Vyhostili ji ze smečky i z města. Proč se ptáš?“

„Vyhostili ji ze dne na den, bez nijakého soudu? Nemohla nikomu vysvětlit, jak to bylo?“

„Mohla. Ale smečka ji předtím sledovala, vlčice si daly dohromady souvislosti, zjistily, že Erin a Meredith jsou opravdové sestry, že mají stejného otce. A když Rebecca slyšela všechna ta obvinění, věděla, že nemá smysl jim lhát, a tak se přiznala.“

„Ublížili jí nějak?“

„Jestli myslíš fyzické ublížení, tak to ne. Strhly jí rubín na znamení, že nepatří ke smečce, že ji zatracují. Je to největší ponížení, které ti smečka může způsobit. Rebecce nejvíc ublížily tím, že musela opustit Spokane, musela opustit své dcery,“ řekla jsem. „Vysvětlíš mi konečně, proč tě to zajímá?“

„Jen tak. Chtěl jsem to vědět.“

„Není to jen tak,“ řekla jsem, protože mi konečně došlo, proč se ptal. „Chceš vědět, jak skončím, jestli na nás přijdou.“

„Ano,“ přiznal.

„Tak v tom případě je tu ještě jedna věc. Když mne vyhostí, ztratím své přátele: Susan, Meredith, Harryho, Selene, Erin... A myslím si, že kromě nich ztratím i svou matku. Ta se nikdy nesmíří s tím, že miluji upíra.“

„Takže je dost možné, že kdyby všechno bylo tak, jak plánuje Erin, a kdyby na nás přišli-“

„Skončila bych jako Rebecca,“ dořekla jsem to za něj.

Docela mě překvapilo, že Christian vytáhl zrovna tohle. To já jsem byla pesimistka, vždy jsem věřila jen v to nejhorší. Christian spíš viděl všechno optimisticky, nevěřil, že nás odhalí, ale uvnitř se možná obával stejně jako já. A podle jeho otázky jsem usoudila, že se víc bojí mého osudu než toho svého. Nevěděla jsem, jak bude jeho rodina reagovat na mě, nejspíš to nevěděl ani sám Christian. Zřejmě to ale nemohlo být horší než to, co mohli udělat mně.

Vzala jsem ho za ruku, kterou měl položenou na stole.

„To se nestane. Neskončím jako Rebecca,“ řekla jsem, i když jsem nechápala, kde jsem vzala tu jistotu. Byly jsme si s Rebeccou tak podobné, obě jsme dcerami Ohně, obě jsme Lenaid, obě milujeme upíra...

Christian se pousmál, asi ho překvapilo, že ho já utěšuji a přesvědčuji ho o tom, že všechno dobře skončí. I utěšitel potřebuje být někdy utěšen. Přesně, jak mi řekla Heaven.

Byl to zatím nejlepší a nejzajímavější den v mém životě. Bylo zvláštní, kolik jsem toho o Christianovi nevěděla. Jeho minulost byla tak zajímavá! Vyprávěl mi o všech místech, která navštívil, jaké zajímavé lidi, které jsem znala z učebnic dějepisu, potkal...

Jen mi vážně připadalo zvláštní, že ani za čtyři staletí nenašel nikoho, s kým by chtěl být po zbytek svého života. Byla jsem tu jen já, to mi přišlo podezřelé. Ale milovala jsem ho, takže jsem mu věřila.

Heaven se vrátila domů kolem druhé. Vůbec ji nepřekvapilo, že jsme s Christianem stále byli u ní. Ale byl čas jít. Došla jsem si pro své věci, a když jsem se vrátila, rozloučila jsem se s Heaven.

Objala jsem ji a zašeptala jí do ucha: „Díky za všechno, Heaven.“ Bylo asi zbytečné šeptat, Christian mě musel slyšet i tak.

„Není zač,“ řekla, když jsem ji pustila.

Pak Heaven udělala něco, co mě překvapilo.

„Christiane,“ oslovila mého upíra a napřáhla k němu ruku v přátelském gestu.

Christian byl překvapený také, trochu zaváhal, než podal Heaven ruku.

„Jsem ráda, že jsem tě poznala.“ Heaven se usmívala a Christian také, přestože jeho tvář vypadala zamyšleně.

„Potěšení je na mé straně,“ řekl zdvořile Christian. Pustil Heaveninu ruku a rychle se chytil mé, jako kdyby se potřeboval ujistit, že jsem stále vedle něj.

„Moc vám to spolu sluší,“ řekla velekněžka. Nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela. Podívali jsme se na sebe s Christianem a usmáli se.

„Zatím, Heaven, a ještě jednou moc díky,“ rozloučila jsem se a odešli jsme z jejího kouzelného domu.

Rozhodli jsme se jít lesem, abychom mohli být co nejdéle spolu.

„Proč jsi byl tak zamyšlený, když ti Heaven podala ruku?“

„Překvapilo mě, že umí komunikovat pomocí myšlenek,“ odpověděl Christian.

„Vážně?“

„Zřejmě to ale dokáže jen při dotyku, slyšel jsem ji pouze, když jsem jí stiskl ruku.“

„A co ti říkala?“

„Když to neřekla nahlas, nebylo to určené pro tvoje uši.“

„Prosím,“ řekla jsem, postavila jsem se před něj a zastavila naši chůzi.

„Ne.“

„Christiane, řekni mi to, prosím. Prosím.“

„Řekla mi, ať oba věříme ve šťastný konec, že se nesmíme vzdávat.“

„To ti opravdu řekla?“

I přes všechno, co pro nás Heaven udělala, mi stále připadalo neskutečné, že je někdo rád, že jsme spolu a přeje nám to. Bylo to zvláštní.

„Řekla,“ odpověděl Christian a krátce mě políbil. „A měli bychom ji poslechnout.“

„Ty víš, že já neposlechnu. Neumím vidět věci dobře.“

„Možná proto mi to Heaven řekla. Abych tě to naučil.“

„Já myslím, že ne,“ řekla jsem a vzala ho za ruku, abychom pokračovali dál do lesa.

„Teď už se mi to určitě nepovede, když jsi mě to přinutila říct. Je neuvěřitelné, jaký máš na mě vliv.“

„No jo, jsem prostě hrozně moc šikovná,“ řekla jsem a široce se usmála.

Po pár krocích mě napadla další otázka.

„Co teď uděláme s Viktorem?“

„Nic. Co bychom měli dělat? Asi ho pěkně naštve, že nás nerozdělil.“

„Myslíš, že se znovu o něco pokusí?“

„Řekl bych, že pokusí, ale nevím, jestli hned nebo až za nějakou dobu.“

„Proč nechce, abychom byli spolu? To mu tak hrozně vadím? Vadí mu, že jsem vlčice?“

„Nechce, abych byl šťastný. A je jedno, jestli jsi vlčice, upír nebo jen obyčejný člověk, vždycky bude proti tobě, vždycky mu bude vadit, že někoho miluji a ty city jsou opětované.“

„Ale proč? On měl Richelle, může si za to sám, že se s ní rozešel.“

„Ne, Dawn. Není v tom závist. Jde o něco jiného.“

„A o co? Jste bratři, proč se tak hrozně nenávidíte?“

„Viktor mi vyčítá, že je upír,“ zašeptal Christian a sklonil hlavu dolů, jako kdyby byl opravdu vinný.

„Ale za to ty přece nemůžeš! To Jasmine a Ryan, to oni Viktora proměnili! Proč by ti to měl dávat za vinu?“

„Protože za to můžu. Protože jsem to chtěl.“

„Tomu nerozumím. Jak to myslíš?“

Zvedl hlavu a zadíval se do dálky. Na tváři měl trochu nepřítomný výraz, jako kdyby si to znovu promítal před očima.

„Když mě Jasmine vytáhla z vody, bylo to jako zázrak. Chvíli jsem si myslel, že je anděl a odnese mě do nebe.“

Chtěla jsem, aby tuhle část rychle přeskočil. Nechtěla jsem slyšet o andělské Jasmine, nechtěla jsem, aby se ve mně probudila nesnesitelná žárlivost.

„Řekla mi, že nezemřu, že mi pomůže. Ale já jsem nechtěl pomoc pro sebe, a tak jsem ji požádal, aby zachránila mého bratra. Ani nevím, kde jsem vzal sílu na to, abych jí to řekl. Slíbila mi, že to udělá, a své slovo dodržela. Viktor byl proměněný stejně jako já. Ze začátku si svůj život užíval, ale později ho začal nenávidět. Nepochopil jsem proč, neřekl mi to, uzamkl se do své mysli tak, že jsem do ní nedokázal proniknout. Vím, že mi něco skrývá, ale nevím, jestli mi to někdy odtajní.“

„Myslíš, že skrývá důvod, proč tě nenávidí? To nedává žádný smysl!“ řekla jsem.

„Nevím, proč mi ho skrývá. Kdyby mi to řekl, mohli bychom si o tom promluvit, vyřešit to... Ale dokud nebude chtít on, nemám šanci. Snad jen...“

„Snad jen co?“

„Alexandra.“

Nejdřív Jasmine, teď Alexandra. Christian opravdu ví, jak mě potěšit.

„Jak do toho zapadá Alexandra?“

„Řekl jsem ti, že Alexandra se netají tím, že se jí Viktor líbí. A on... No, často si spolu povídají.“

„Takže si myslíš, že ty sympatie jsou vzájemné?“

„Možná.“

Mezi stromy jsem uviděla dům, ve kterém jsem žila. Auto bylo zaparkované na cestě, takže Oliver byl už zpátky ze školy. A Lissa byla doma také. Bylo dost možné, že už mě vyhlížela.

„Jsi doma, princezno.“

„Princezno?“ zopakovala jsem ten titul a a usmála se.

„Ano, jsi moje vlčí princezna, moje srdce, moje láska, moje všechno.“ Sklonil se k mým rtům a něžně mě políbil.

„Princezna se znovu musí zavřít do své komnaty, kde ji vězní zlá královna,“ zašeptala jsem.

„Mám tě přijít vysvobodit?“

„Určitě.“

„Uvidíme se ve snu,“ slíbil a ještě jednou mě políbil.

Tak nerada jsem se ho pouštěla, že jsem polibek o trochu prodloužila. Christianovi to určitě nevadilo.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem, když jsem měla volné rty a dívala jsem se do jeho očí, ve kterých jsem se topila.

„Já tebe víc,“ řekl a šibalsky se usmál.

Brala jsem to jako výzvu. „To se uvidí.“

Pustila jsem jeho ruku a šla do domu, kde jsem vyrostla.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 13. kapitola: