OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 14. kapitola

08.12.2014 (10:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 628×

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Když jsem otevřela ty známé dveře a vstoupila, připadala jsem si v bezpečí, ale ne v takovém, jako když jsem byla s Christianem. Tady v tom domě bylo něco, co mě ohrožovalo, něco, čeho jsem se bála. Byla to moje vlastní matka, a to bylo zvláštní.

Z obýváku jsem slyšela televizi, takže jsem nejdřív zamířila tam. Oliver byl roztažený na pohovce, sledoval v televizi nějaký závod motorek a cpal přitom do sebe takové množství jídla, že jsem přemýšlela, kam ho dává, že to na něm není vidět.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

Otočil se na mě a byl překvapený. „Čau. Myslel jsem, že ses odstěhovala. Máma tady včera dělala takový scény...“ zakroutil hlavu, jako kdyby mu došla slova.

„Jaké scény?“

„Bála se, kde jsi. Chodila po domě sem a tam, dívala se do všech oken a telefon si málem přidělala k ruce. Táta se ji snažil uklidnit, ale marně. Byl jsem rád, když zavolala Heaven a řekla, že jsi u ní. Máma se tak bála, že by po tobě nechala vyhlásit celostátní pátrání.“ Mého bratra tato situace zřejmě hrozně moc pobavila.

„No jo, to je celá máma,“ řekla jsem. „Kde vlastně je?“ Bylo zvláštní, že mě nečekala hned u dveří.

„Nahoře s tátou v pracovně. Hned, jak přišel, mu řekla, že si musí nutně promluvit.“

„Jak je to dlouho?“

„Já nevím, asi čtvrt hodiny? Tak nějak by to mohlo být.“

„Díky,“ řekla jsem a nechala ho o samotě.

Šla jsem okamžitě do pracovny. Máma a William spolu nikdy nevedli nějaké vážné rozhovory a už vůbec ne za zavřenými dveřmi Williamovy pracovny. O všem se u nás mluvilo otevřeně, alespoň dřív. Takže se muselo jednat o něco vážného, o něco, co neměl Oliver slyšet. A ani já ne.

Byla jsem u pracovny, ruku jsem měla téměř na klice, ale dveře jsem neotevřela. Stačilo k tomu jediné matčino slovo, které jsem slyšela zpoza zavřených dveří.

„...řekla, že to bude Bright!“ vykřikla Lissa téměř hystericky. „Bright! Brightovi jsou jedna z upířích rodin, které tu byly ještě, než jsem se narodila! Williame, ty znáš naši historii. Brightovi jsou jedni z těch zrůd, které žily v Pigeon Street! Já nedovolím, aby potomek našeho rodu, aby má vnučka, měla v sobě jen kapičku Brightovské krve!“

„Lisso, ty s tím už nic nezmůžeš. A navíc, Erin by určitě nedala naši dceru nějakému pochybnému upírovi,“ snažil se Lissu uklidnit její manžel.

„Nesmířím se s tím!“

„Tvá matka se také nesmířila s upírem, kterého ti vybrali?“

„To bylo něco jiného, on byl cizinec. Jediné, co na něm matce vadilo, bylo to, že o něm nic nevěděla. Ale Bright... To se nesmí stát, Williame. Je mi jedno, že tu žádný jiný upír není, radši ať smečka a náš rod vymře, než abychom se spolčili s takovými...“ Lissa se odmlčela, asi se snažila najít správná slova. Já jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem slyšela.

„Víš, co je nejhorší? Ona je zná. Chodí s nimi do školy. A oni znají ji. Tihle upíři jsou nejhorší. Vetřou se mezi lidi, dělají, že jsou něco, co nejsou, naoko se přátelí, a když vidí, že jim ostatní věří, tak zaútočí. Jsou horší než ti obyčejní upíři, kteří se skrývají.“

Lissa byla informována lépe, než jsem čekala. Zřejmě od Erin zjistila, že Brightovi budou otci budoucích vlčic, dokonce jeden z nich bude otcem mé dcery. A taky věděla, že Brighty znám. Jen jednu věc nevěděla. Nevěděla, že Christiana Brighta miluji.

Byl zřejmě čas, abych vystoupila ze svého úkrytu. Lissa už s mluvením skončila, asi bych se už nic nového nedozvěděla, i kdybych chtěla. Vzala jsem za kliku dveří a pomalu otevřela.

„Ahoj. Oliver říkal, že jste tady.“

„Dawn!“ Máma byla nadšená, že mě vidí. Vyklouzla z Williamova objetí a šla ke mně. Musela se mě dotknout, aby se přesvědčila, že se jí to nezdá.

„Jsem tak ráda, že jsi doma, Dawn! Je všechno v pořádku?“

„Samozřejmě, že je,“ odpověděla jsem na matčinu otázku, kterou jsem očekávala. „Potřebovala jsem si jen utřídit myšlenky, nic víc.“

„Ale-“

„Mami, mohla bych si promluvit s tátou?“ zeptala jsem se a přerušila ji.

Lissa se zatvářila zmateně, ale nakonec pustila mou ruku a nechala mě s Williamem o samotě. Raději jsem počkala, abych uslyšela její kroky na schodech, a byla jsem si jistá, že nás nebude poslouchat stejně jako já je před chvílí.

„O čem chceš mluvit, Dawn?“

„Já... Nechtěla jsem, ale slyšela jsem, o čem ses s Lissou bavil.“

„Aha.“

„Sdílíš s ní stejný názor? Myslíš si, že jsou Brightovi zrůdy?“

„Já si myslím, že pokud nepatřím do smečky, neměl bych se do těchto věcí plést. A to, co řekla máma... Z toho si nic nedělej. Ona stejně ničemu nezabrání, i když bude Brighty nenávidět sebevíc.“

„Ale bude nenávidět i mě,“ řekla jsem.

„Nebude. Tohle přejde. Nenávidí tě snad, protože nejsi moje dcera, ale jsi dcera nějakého upíra?“

„Ne.“

„Nebude tě nenávidět ani v tomto případě.“

William mě vždycky pochopil a pomohl mi. Vždycky jsem mu věřila. Na chvíli jsem zvažovala, jestli bych mu neřekla o mně a Christianovi, ale nakonec jsem si uvědomila, že bude lepší, když nic vědět nebude. Já držím tajemství před Lissou, ale on to nebude muset dělat.

„Máš strach, že?“

„Mám,“ přiznala jsem.

„Neboj se. Pomůžeme ti, já i máma. Nebudeš na to sama.“

Bylo zvláštní o tomhle mluvit s tátou navíc, když se ještě nic nestalo. Nebyla jsem těhotná, jen se to plánovalo. A pravda byla, že mě to trochu děsilo.

Než jsem stala vlčicí, myslela jsem si, že nic podobného plánovat nebudu. Prostě jsem jen doufala, že najdu toho pravého, třeba si ho i vezmu a pak mu jednoho šťastného dne řeknu, že budeme mít miminko. Jen náhodou, nic, co bychom plánovali, ale přesto z toho byli nadšení, když to přijde. Budu se opakovat, ale je to pravda – mně plány nevycházejí.

Lissa mě po celý zbytek dne obskakovala, z části proto, že jsem se vrátila domů a ji vyděsilo to, že jsem nebyla v bezpečí jejího domova, z části také proto, že se měl Christian stát otcem mého dítěte.

Myslela jsem si, že nejhorší bude to, že je Christian upír, ale nejhorší asi bude, že je Bright. Vypadá to, že jsem si přítele vybrala podle toho, aby ho má matka co nejvíce nenáviděla, i když to tak nebylo. Nemohla jsem poručit svému srdci, prostě jsem Christiana milovala. Tečka. Věděla jsem, že nikdy nebudu nikoho milovat stejným způsobem.

„Jsi nějaká zamyšlená,“ řekla Lissa a posadila se vedle mě na pohovku.

„Nejsem. Dívám se na televizi.“ Pravda byla, že jsem vůbec neměla tušení, na co se dívám. V myšlenkách jsem zabloudila ke Christianovi a nebylo možné na něj přestat myslet.

„O čem jsi mluvila s tátou?“ Lissa to chtěla říct jen tak, ale v jejím hlase jsem slyšela obrovskou zvědavost.

„O ničem.“ Nechtěla jsem jí nic říct.

„Ne. Řekni mi, o čem jsi s ním mluvila, Dawn Wolfová.“

„Jen tak o všem.“

„Proč o tom se mnou nechceš mluvit? Dřív jsme si říkaly všechno. Ale teď se pořád schováváš, s nikým nemluvíš. Co se děje, Dawn?“

„Máš mě ráda, mami?“ zeptala jsem se a podívala se Lisse do tváře.

Dívala se na mě nechápavě, nevěděla, jak to souvisí s její otázkou.

„Samozřejmě, že tě mám ráda. Jak tě mohlo napadnout že ne?“

„Jsem dcerou upíra.“

„To ale nemění nic na tom, že jsi i moje dcera.“

„Takže na upírovi nezáleží?“

„Ne, Dawn,“ řekla a pohladila mě po vlasech. „Vždycky budeš moje holčička.“

„Když na něm nezáleží, proč nechceš, aby byl otcem mého dítěte Bright?“

Lisse všechno došlo – moje otázky, moje pochyby. Došlo jí, že jsem slyšela její rozhovor s Willamem.

„Dawn, je pravda, že na upírovi nezáleží, ale každé pravidlo má své výjimky.“

„A Brightovi jsou ta výjimka?“

„Řeknu ti to asi takhle, Dawn. V čele Brigthů stojí upírka, která může za zkázu mnoha sultánů Osmanské říše. Ten upír, co je s ní, nikdy nedělal nic jiného než to, že se snažil vyhubit všechny vlčice. A ti bratři? Byli to právě oni, kdo věznil jednu vlčici z naší rodiny, Stephenii Wolfovou, kterou později zabili. Jací mohou být tito upíři? Jací, když dělají takové věci?“

Můžou být třeba hodní? Christian určitě nebyl takový, jak si ho představovala má matka.

„Bohužel s tím už nic neudělám,“ povzdychla si Lissa.

„Takže mě máš teď ráda, ale až budu mít dítě s Brightem, nebudeš mít ráda ani mě, ani to dítě.“

Lissa nereagovala. Měla jsem pravdu? Uhodla jsem, jak to bude? Opravdu mě nebude mít ráda.

„Ne, Dawn, budu tě mít ráda,“ promluvila po krátkém tichu moje máma. „Jen mě to hrozně mrzí. Mrzí mě to, že se naše rodina musí spojit s někým takovým.“

Dala mi ruku kolem ramen a přitiskla mě k sobě. „Pro tebe bych si přála někoho mnohem lepšího, dcerunko,“ řekla tiše.

Trochu ostýchavě jsem ji objala kolem pasu a položila si hlavu na její hrudník. Na chvíli jsem ji pochopila. Ona byla matka a ty vždy chtějí pro své děti to nejlepší.

Ale také vždy vybírají podle svého uvážení. Christian nebyl to nejhorší, co mě mohlo potkat. Naopak, byl úplně to nejlepší, co mě potkalo.

Ještě chvíli jsem zůstala s mamkou v obýváku a pak jsem se šla nahoru osprchovat. Asi jako každý člověk v mém věku jsem se těšila do postele, i když já jsem měla ještě o důvod navíc.

Ještě předtím, než jsem odešla z koupelny, jsem se zastavila u zrcadla a připla si na krk růži od Christiana. Nejdřív mi ji sebral Viktor, pak jsem si ji strhla sama... To se už nesmí stát. Už ji nikdy nedám dolů, slíbila jsem si. Je mojí součástí, nemůžu se jí jen tak zbavit.

Vyšla jsem z koupelny a lehla si do postele. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem unavená, když jsem prospala půl dne. Nebo už mě Christian volal svým snem? To jsem opravu nevěděla.

To, co jsem viděla, bylo ohromující. Na obloze nebyl ani mráček, svítilo slunce, takže jsem dohlédla až na oceán. Pode mnou se táhly dlouhé zelené lesy. Mezi nimi jsem uviděla město, bylo jako barevné oko mezi vší tou zelení. Byl to nádherný výhled. Všechno mi z té výšky připadalo tak bezvýznamné. Všechno teď bylo bezvýznamné, protože jsem byla v Christianově snu. Dokonce jsem zapomněla i na svůj strach z výšek.

„Doufám, že nemáš strach z výšek?“ zeptal se Christian, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Popravdě mám,“ přiznala jsem.

Opatrně jsem udělala krok k němu a vzala ho za ruku. „Ale když jsi tu ty, ani moc strach nemám.“

„Vážně ne?“

„No, předpokládám, že bys mě chytil, nebo se mýlím?“

„Vždycky bych tě chytil.“

„Tak to je moc dobře.“

„Jak bylo doma?“

„Lissa se o mě bála, a když jsem přišla, celou dobu mě obskakovala, přesně jak jsem čekala.“

Mám mu říct o tom, co jsem tajně vyslechla za dveřmi Williamovy pracovny? Trochu jsem váhala. Nakonec jsem se rozhodla, že mu o tom neřeknu. Nebo řeknu, ale až později.

„Je to tvoje matka,“ řekl Christian, jako kdyby chtěl vysvětlit její chování. Ale ve mně slovo matka vyvolalo něco jiného. Myšlenky na mou budoucnost.

„Co budeme dělat zítra?“ zeptala jsem se rychle, než mě stihl pohltit proud mých neovladatelných myšlenek.

„My?“ vyzdvihl to množné číslo.

„No, jestli nechceš...“

„Samozřejmě, že chci,“ ujistil mě honem. „Jen mě překvapilo, že mluvíš o nás. Kam se podělo to, že nemáme budoucnost, ten tvůj pesimismus?“

„Pesimismus patří k bdělosti a já sním.“

Usmál se na mě jedním z těch neodolatelných úsměvů a já jsem ztratila dech. Nejmíň po miliónté.

„Už tedy víš, co zítra podnikneme?“ zeptala jsem se, když jsem se znovu nadechla.

„Nevím. Tebe něco napadá?“

„Kromě toho, že půjdeme do školy, mě nic nenapadá, ale rozhodně chci s tebou zítra být. Alespoň na chvíli, ale tak, abych se nemusela přetvařovat.“

„Takže o přestávce na oběd?“

„Jestli bude hezké počasí...“

„Jestli bude hezké počasí, tak se právě neuvidíme.“

„Hlupáčku. Hezky je, když se vidíme. Slunce už mě nezajímá. Radši ať je obloha pořád zatažená, radši budu stát na dešti, hlavně když se budu moct dívat na tebe, budu se tě moct dotýkat,“ lehce jsem ho pohladila po hrudi, „když tě budu moct políbit...“

Christian mě přitáhl k sobě, jednu ruku mi tiskl na záda, druhou mě chytil za krk a přitahoval k sobě blíž...

Jak málo nám stačilo k vášnivému vzplanutí! Jediný úsměv, jediný pohled do jeho očí, jediný dotek a byla jsem celá jeho. Nebo to bylo tím, že jsme byli v jeho snu? Uplatňoval na mě nějakou ze svých schopností? Ne, to by on neudělal. Prostě jsme to byli jen my, nic, co by mohl někdo ovlivnit.

Naše rty se dotkly a moje zasněnost skončila. Tohle nebylo dobré, tohle byl jen sen, ne skutečnost. Tady mě Christian neměl políbit.

„Ne, Christiane,“ zašeptala jsem a naše rty se o sebe jemně otřely. „Tohle je sen.“

„Je to náš sen.“

„Řekla jsem ti, že ne. Ne ve snu.“

„Já vím.“

Tohle je sen, ne skutečnost. Nesmíš se nechat ovládnout těmi pocity. Bylo to ale těžké, když všechno vypadalo tak reálně, cítila jsem to tak reálně.

„Už se rozednívá,“ řekl Christian.

„Ach jo! Proč jsou ty sny tak krátké?“

„Aby byly dny delší,“ řekl Christian a usmál se.

„Brala bych to naopak,“ řekla jsem, ale nevím, jestli mě Christian slyšel, protože sen se mezitím rozplýval až zmizel docela.

Otevřela jsem oči a byla jsem ve svém pokoji. Oknem pronikalo slabé světlo, ale bylo zataženo. Bylo krásně. Najednou mi vůbec nevadilo, že sen skončil.

Natáhla jsem ruku a zvýšila hlasitost rádia.

„He's a stranger to some

And a vision to none

He can never get enough,

Get enough of the one

For a fortune he'd quit

But it's hard to admit

How it ends and begins

On his face is a map of the world

On his face is a map of the world...“

Pravda byla, že jsem vůbec neuměla zpívat, ale bylo mi to jedno.

„Od kdy posloucháš Thirty Seconds To Mars?“ zeptal se Oliver, kterého překvapilo, že jsem znala text a dokonce jsem si i zpívala.

„Já nevím. Jen se mi líbí tahle písnička,“ řekla jsem.

Oliver povytáhl obočí nad tím, co jsem řekla. Moc se mu to nezdálo.

Pravda byla, že 30STM byla oblíbená kapela Christiana a on mě tak trochu nakazil. A měla jsem je ráda ještě z jednoho důvodu. Byla to právě písnička od 30STM, na kterou jsme s Christianem poprvé tančili.

Přijeli jsme ke škole a mně se oči rozzářily štěstím, když jsem uviděla černý Mercedes.

„Myslíš, že mě máma donutí jít na tu svatbu?“ zeptal se Oliver.

„Harry je náš bratranec. Určitě tě donutí, abys tam šel.“

„To je bezva,“ zamumlal ironicky můj bratr a vystoupil z auta.

„Musíš to brát z té lepší stránky,“ řekla jsem, když jsem vystoupila a zavřela dveře. „Třeba tam někoho potkáš.“

„A koho?“ zeptal se a smál se, jako kdybych mu řekla nějaký hodně dobrý vtip.

„Já nevím. Je ještě spoustu lidí, které tu neznáš.“

„Neřekl bych.“

No jasně, řekla jsem si. Už úplně vidím, jak na té svatbě někoho sbalí. A pak bude prohlašovat, že jít na svatbu byl ten nejlepší nápad, jaký dostal, i když se mu tam doopravdy moc nechtělo.

Oliver mě opustil hned u vstupních dveří, kde se potkal se svým kámošem Brianem. Já jsem rychle běžela ke skříňkám, abych si vzala věci na matematiku, a pak jsem šla do třídy.

Jediné, čeho jsem si všímala, když jsem vstoupila, byla první lavice a člověk, který v ní seděl. Ostatní mi bylo úplně jedno.

Christian se usmál a já také. Vážně nevím, jak jsem si mohla myslet, že ho nemiluji, že bych bez něj dokázala žít.

Posadila jsem se vedle něj a dala si na lavici sešit a učebnici. Kdybychom tu tak mohli být sami! Hrála jsem si se svou propiskou, abych se nějak zabavila a nedívala se na Christiana. Zkouška sebekontroly, tak by se to dalo nazvat.

Já jsem prošla, ale Christian ne. Za chvíli jsem uslyšela jeho hlas v mé hlavě.

„Ani nevíš, jak moc mě to mučí. Sedím vedle tebe a nesmím se tě dotknout. Ani se na tebe nesmím podívat, nesmím ti nic říct.“

„Vždyť se mnou mluvíš,“ odpověděla jsem mu myšlenkou a usmála se.

„Nemůžu s tebou mluvit normálně, tak, jak by se správně mělo.“

„Mně to nevadí. Líbí se mi tenhle způsob komunikace. Nikdo na něj nemůže přijít.“

„Myslíš? Susan se na nás dívá a přemýšlí, proč se usmíváš. Bude chtít vědět, co s tebou bylo.“

„Musím dělat, že jsem si jí nevšimla. Jinak se mě ještě bude ptát, proč s ní nemluvím.“

„To zřejmě ano.“

„Slyšíš ještě něco zajímavého v mysli našich spolužáků?“

„Ani ne. Soustředím se jen na tu tvou, abych tě dobře slyšel a aby mi nic neuniklo.“

„Mělo by ti něco uniknout?“

„Nestává se moc často, že ti čtu myšlenky. Nikdy nevím, co si myslíš, když jsme spolu.“

„Když si spolu povídáme, nebo když se spolu líbáme?“ To byla ale hloupá otázka!

Christian se usmál a raději se podíval z okna, aby to nevypadalo podezřele.

„Obojí,“ zaznělo v mé hlavě jeho hlasem.

„Lež nebo pravdu?“

„Samozřejmě že pravdu.“ Úplně jsem si představila, jak protáčí oči, i když jsem mu neviděla do obličeje.

„No, když si povídáme,“ začala jsem, „tak většinou přemýšlím o tom, o čem mluvíme. Samozřejmě se občas pozastavím nad tím, jak vypadáš nebo když se usměješ.“

A pravda byla, že dneska mu to slušelo. Měl na sobě tričko barvy jeho očí, kterou jsem milovala.

„A v tom druhém případě?“

Jasně, to jsem si mohla myslet, že tohle tě zajímá víc.

„Já tě slyším.“

Můj úsměv se zvětšil. „Když mě líbáš, většinou nemyslím na nic.“

„Na nic?“

„Přemýšlím o něčem, ale je to takové to přemýšlení, kdy za chvíli ani nevíš, na co jsi myslel.“

„Aha.“

„Co znamená aha?“

Znělo mi to tak spokojeně. Jako by byl rád, že jsem mu řekla právě takovou odpověď.

„Znamená to přesně to, co si myslíš,“ řekl mi.

„Vypadni mi z hlavy, Christiane! Nebo se naštvu.“

„A budeme se usmiřovat stejně jako včera?“

„Christiane!“

„Už jdu...“

Bylo fajn, když jsem měla v hlavě soukromí. Kvůli tomuhle Christiana ještě trochu potrápím. Tyhle rozhovory jsme vedli spíš ze srandy, aby se ten druhý mohl naštvat. Ale byla to jen taková hra. Možná trochu dětinská, ale nás nepřestávala bavit.

Dobrá nálada mi vydržela jen do příchodu pana Beanse, pak to s ní šlo z kopce. Po jeho hodině jsme se museli s Christianem rozloučit. Já jsem šla na hodinu angličtiny, kterou jsem měla společně se Sue, Christian šel na biologii. Musela jsem se připravit na Susanin výslech. Tak trochu už jsem věděla, co jí řeknu, ale stejně jsem se jejich otázek bála.

„Ahojky, Susie,“ pozdravila jsem ji, když si ke mně přisedla.

„Ahoj. Kde jsi včera byla?“ položila mi otázku, kterou jsem čekala.

„U Heaven. Asi jsem přece jen nebyla tak v pohodě. Trochu na mě dolehla ta věc s upírem.“

„Byla jsi u ní celý den?“

„Odešla jsem dřív ze školy, přespala jsem u ní, protože jsem byla unavená, nemohla jsem po té události usnout. Domů jsem se vrátila včera odpoledne.“

„Aha. Já jsem myslela, že...“

„Že co, Sue?“ Nenapadlo mě, jaký jiný důvod by mé zmizení mělo mít.

„Zeptala jsem se Erin, co to má být za upíry. Ti, kteří se stanou otci. Řekla mi, že to budou Brightovi. A když jste ty ani Christian nebyli ve škole, napadlo mě...“

„Ne, Sue, to ne. Tohle nemá s tímhle nic společného. Já myslím, že Erin chce počkat až bude po svatbě Selene a Harryho.“

„Bála jsem se o tebe. Nechtěla jsem o tom přemýšlet, ale nemohla jsem.“

„Díky, že sis o mě dělala starost, i když zbytečnou. Já myslím, že kdyby se něco takového stalo, celá smečka by o tom věděla. Nebylo by to nic tajného. Za pár měsíců určitě ne.“

„Máš pravdu. Snad Erin počká. Chtěla bych, aby to bylo až po zkouškách.“

„Ty jsou příští týden, že?“

„Jo. Já mám termíny v pondělí, úterý a ve čtvrtek. A ty?“

„Pondělí, středa, pátek. Vyšlo mi to líp, mám vždycky den volna mezi zkouškou.“

„Jo, to se opravdu máš. Já nevím, jak to v úterý zvládnu.“

„Jak bys to chtěla zvládnout? Určitě to dáš. To já jsem z nás dvou ta hloupější.“

„Hloupější? O čem to mluvíš, Dawn?“

„Ale o ničem,“ zamumlala jsem rychle, protože naše učitelka vstoupila do třídy.

Na poslední hodině před přestávkou na oběd jsem byla už celá nedočkavá. Každých pět minut jsem se dívala na hodiny, ale čas se vlekl hrozně pomalu. Začínala jsem si myslet, že se nedočkám.

Ale bylo to zbytečné, dočkala jsem se a ze třídy jsem vyšla jako jedna z prvních. Chvíli jsem se zdržela u skříněk, abych si uklidila učení. Nikde jsem neviděla Sue ani nikoho z naší party, takže jsem se nenápadně vytratila ze školy. Přeběhla jsem parkoviště a ztratila se mezi stromy. Christiana jsem nikde neviděla.

Pořád bylo zataženo, ale mraky se postupně rozpadaly. Nechtěl přijít kvůli tomu? Domluvili jsme se přece, že se sejdeme nebo ne?

Chodila jsem v malém kruhu, abych si ukrátila čekání. Pomalu jsem se začínala nudit a v mojí mysli vířily myšlenky plné obav.

Nestalo se s Christianem něco? Nezdržel ho Viktor? Neudělali si něco?

Šla jsme se podívat hlouběji do lesa, ale nečekala jsem, že by tam Christian byl. Vrátila jsem se zpátky na místo, kde jsme se obvykle scházeli.

Zvažovala jsem, že bych se vrátil zpátky do školy, když jsem v hlavě uslyšela Christianův hlas.

„Dawn?“

„Christiane!“

Věděla jsem, že bude blízko, rozeběhla jsem se mu naproti. I když jsem do něj musela silně narazit, nic to s ním neudělalo, pořád zůstal vzpřímeně stát, neudělal krok dozadu. Objala jsem ho pažemi kolem krku a políbila jo.

„Takže nakonec nějaké to usmiřování přece jen bude?“ zeptal se Christian s úsměvem.

„Sklapni,“ zašeptala jsem a zaměstnala jeho rty něčím jiným než hloupými otázkami.

„Takže se na mě zlobíš?“

„Proč musíš mít teď zrovna tolik otázek? Na mluvení budeme mít čas jindy,“ řekla jsem.

„A kdy?“

„Až mi zase přijdeš do snů a nenecháš mě v klidu spát,“ řekla jsem trochu naštvaně. „Proč jsi vlastně přišel až teď?“ zeptala jsem se, když upřednostnil konverzaci před romantickou chvilkou.

„Zdržel jsem se ve třídě. Profesor Warn se mnou chtěl o něčem mluvit.“ Říkal to tak promyšleně, trochu zdráhavě. Poznala jsem, že lže.

„Nelži mi, prosím. Řekni, že tě zdržel Viktor.“

„Neumíš číst myšlenky spíš ty?“ zeptal se.

„Ne. To nepotřebuji. I bez toho poznám, kdy mluvíš pravdu a kdy lžeš. Co ti chtěl?“

„Chtěl vyjádřit lítost nad tím, že už spolu nejsme, což jsem mu vyvrátil a trochu ho tím i naštval.“

„Co ti řekl pak?“

„Nic. Jen odešel. Myslím, že vymýšlí, co nám udělá dál.“

„To je celý Viktor,“ shrnula jsem to.

„Dělá mi to starosti,“ řekl Christian.

„Proč?“

„Mám takové divné tušení, že ti něco udělá, že tě zraní, že...“ Christian nedořekl svou myšlenku, ale já jsem to udělala za něj.

„Myslíš, že mě možná plánuje zabít, jen proto, abys mě neměl? Tohle by neudělal.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Tohle už jsou extrémy, Christiane. Myslíš, že skočí od lží k vraždě? Ještě ke všemu vraždy vlčice?“

„Já o tebe nechci přijít, Dawnie.“

To bylo poprvé, kdy mi řekl Dawnie. Zdrobnělinu mého jména používali jen Lissa a William a někteří mí kamarádi, když mě o něco prosili, když mě přemlouvali a podobně. Z Christianových úst to znělo jinak. Byly v tom úplně jiné pocity a potřeby. Jako kdyby mi říkal, abych to nebrala na lehkou váhu, protože jinak už mě tak nikdy neosloví.

Těsně jsem se k němu přivinula a opřela jsem si hlavu o jeho hruď.

„Neboj se,“ zašeptala jsem. „Mě dokáže zničit jen jedna věc, a to, že budu bez tebe.“

Uslyšela jsem zazvonění na konec přestávky.

„Musíme jít,“ řekla jsem, vzala Christiana za ruku a šla s ním zpět do školy. Když jsme však byli na konci lesa, objevila se před námi nečekaná překážka. Mraky se rozpadly a uvolnily místo pro slunce a jeho zářivé paprsky.

„Nemůžu jít,“ řekl Christian.

„Tak nepůjdu ani já, zůstaneme spolu.“

„Už tak dost často mizíš z dohledu lidí, kteří jsou proti nám. Neměli bychom vzbudit podezření.“

Věděli jsme, že se musíme rozdělit, ale naše ruce zůstávaly spojené, nechtěli jsme se pustit. Ale Christianovo sevření povolovalo, takže jsem ho krátce políbila na rozloučenou a nechala ho ve stínu stromů.

Nebylo to nic pěkného. Mně bylo líto, že jsem ho tam musela nechat, a jeho mrzelo, že nemůže jít se mnou.

Měla jsem v myšlenkách Christiana, když jsem se vracela do školy. Měla jsem zpoždění, musela jsem rychle vymyslet nějaký důvod pro pozdní příchod na hodinu. Chodby byly prázdné, dveře učeben zavřené. Rychlým krokem jsem prošla širokou chodbou, abych se dostala ke své skříňce. Otevřela jsem ji a vzala si věci na hodinu.

„Musela jsi nechat Christiana ve stínu?“

Ten hlas mě nejprve vyděsil, ale nebylo vůbec překvapivé, že jsem ho uslyšela.

„Není to od tebe trochu zlé?“ zeptal se Viktor. „Máš klíč k tomu, aby mohl zůstat na slunci, a neposkytneš mu ho?“

„Christian by tohle ode mě nikdy nežádal,“ zašeptala jsem. Otočila jsem se k Viktorovi čelem.

„Dělá ze sebe gentlemana? Jak milé. Uvidíme, jestli o něco přišel.“

Než jsem vůbec stihla pochopit význam jeho slov, než jsem dokázala jakkoli zareagovat, vzal mě za zápěstí a přitiskl si ho k ústům. Uviděla jsem zálesk jeho zubů a pak jsem pocítila ten nepříjemný pocit, kdy se jeho špičáky zaryly do mé kůže, do mé tepny. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale jen jsem to zhoršila, musela jsem čekat, až to skončí. Dokonale jsem cítila tu tepnu, protože krev proudila jiným směrem, než měla, a navíc mnohem rychleji, tak zvláštně to tahalo...

Konečně přestal. Vydechla jsem úlevou. Otřel si rukou krev ze rtů a usmál se.

„Chutnáš tak dobře. Nemáš jen sladký úsměv, tvoje krev je také sladká. Christian ani neví, o co přichází.“

„Christiana do ničeho nezatahuj,“ řekla jsem.

„Dnes ne,“ ujistil mě Viktor. „Jsi moc hodná, Dawn. Díky tobě se teď nemusím skrývat a také si prohlédnu svět ve slunečním světle. Zatím nashledanou.“ Otočil se k odchodu.

„Bereš mě jako levné občerstvení?“ zeptala jsem se ho.

„Chceš pravdu?“ zeptal se, ale neobrátil se ke mně čelem.

„Ano.“

Otočil se a usmál se. „Beru tě tak. Když už nic jiného...“

„Myslíš tím to, že když mě nezabiješ, budeš mě alespoň využívat jako soukromou krevní banku, díky které můžeš na slunce?“

„Zatím,“ řekl bezcitně. „Ale neřekl jsem, že tě nezabiji. Udělám to, jednou to udělám.“

„Ale proč?“ Můj hlas se rozléhal prázdnou chodbou.

Na Viktorovi mě tolik neděsila jeho slova, spíš jeho pevná sebejistota, že se určitě stane to, co říká. Neděsilo mě, že mluví o tom, že mě zabije, ale to, že si tím byl tak jistý.

„Dávná pomsta,“ odpověděl Christianův bratr.

„Štve tě, že jsi upír?“ zkusila jsem.

„Teď už ani ne.“

„Tak co v tom je? Já bych docela ráda věděla, proč plánuješ mou smrt, víš.“

„Chceš vědět proč? Bude ti muset stačit tahle odpověď – nejsi Christianovi souzená.“

Moje oči se zúžily na tenké štěrbiny. „Tím si nejsem jistá. A ty určitě také ne.“

„Když myslíš.“ Pokrčil rameny a konečně pomalým a vítězným krokem odešel.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 14. kapitola: