OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 18. kapitola



Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 18. kapitolaOddechová kapitolka - Dawn je znovu s Christianem. Meredith prozrazuje Alexovi, že je vlčice...

KAPITOLA OSMNÁCTÁ 

Ještě chvíli jsem slyšela Meredith, jak mě hledá a volá mé jméno, ale nakonec jsme utekli dost daleko, že jsem ji neslyšela.

„Už jsme dost daleko, můžeš zastavit?“

Nezastavil, jen zvolnil krok.

„Řekl jsem snad, že jenom utíkáme před Meredith?“ zeptal se Christian.

„Já myslela, že ano.“

„Ne,“ řekl a okouzlil mě svým úsměvem. „ Mám jiný plán.“

Nesouhlasně jsem se zamračila. Co má zase za lubem?

„Co když s tebou nechci nikam jít a ten plán uskutečnit?“

Christian se zamyslel a pak řekl: „V tom případě o hodně přijdeš.“

Zasmála jsem se a přitáhla ho k sobě.

„Ty ale přijdeš o mnohem víc,“ řekla jsem šeptem a políbila ho. „Kam mě chceš vzít?“

„To je překvapení,“ řekl a pevně mi stiskl za ruku. „Půjdeme?“

Skousla jsem si ret, ale pak jsem přikývla. „Tak ano.“

Hrozně mě zajímalo, co je to za překvapení. Šli jsme lesem vedle sebe jako zamilovaný pár, který se držel za ruce a procházel se v jarní noci. Poznala jsem, že míříme do města, ale nechápala jsem, proč zrovna tam. Většinou jsme se zdržovali v lesích. No jo, byli jsme nadpřirozené bytosti – vlčice a upír.

„Proč jdeme do centra?“ zeptala jsem se. „Může nás někdo vidět!“

„A kdo? Všichni jsou přeci na svatbě,“ odpověděl s úsměvem. Bylo tak hezké vidět ho v dobré náladě.

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem.

Vykročili jsme společně do nočních ulic Spokane. Cestu nám osvětlovaly pouliční lampy a měsíc, který byl jasně vidět na obloze.

Pořád jsem nevěděla, kam jdeme, ale bylo mi to celkem fuk – šla jsem vedle Christiana, drželi jsme se za ruce a já jsem cítila, jak mezi námi proudí elektřina, cítila jsem, jak je mezi námi to zvláštní pouto. S ním jsem se usmívala na celý svět, s ním bylo všechno perfektní, s ním jsem se na krátkou chvíli ocitla v úplně jiném světě.

Dívala jsem se kolem a snažila jsem se odhadnout, kam směřujeme. Bohužel jsem to nepoznala, tajemství mi bylo odhalené, až když jsme byli skoro na místě.

„Proč jdeme do Manito Parku? Teď nás tam nikdo nepustí. Kdo by tam chodil v noci?“

„Chci ti něco ukázat,“ řekl Christian.

„Něco, co jsem neviděla? Možná by se hodilo připomenout, že tu jsem celý život.“

„A byla jsi v Japonské zahradě?“

„Ne.“

Japonská zahrada? To má být vtip? Málokdy byla otevřená a přístupná veřejnosti. Mělo mi dojít, že Christian nebude obyčejný návštěvník.

Brána byla otevřená, takže jsem si nepřipadala tak, jako kdybychom dělali něco špatného. I když už jen to, že jsme se poznali a zamilovali do sebe, bylo dost špatné. Bylo špatné, že jsem byla s ním, bylo špatné, že jsem byla bez něj. Jenže jak jsem si měla vybrat? Měla jsem zůstat správnou vlčicí? Využít jeho lásky ke zplození potomka? To jsem nechtěla. Kus nezkrotnosti jsem si v sobě nechala, nechtěla jsem, aby mě smečka připravila o Christiana. Jeho jim nedám.

Christian mě stiskl pevněji. Asi jsem byla příliš zamyšlená, nevnímala jsem ho, nebo jsem šla příliš pomalu. Vcházeli jsme do zahrady, šli jsme kolem stříbrné hladiny jezera na dřevěný most, který vedl na druhou stranu. Zastavili jsme přímo uprostřed.

„Proč jsi mě vzal sem?“ zeptala jsem se.

„Změna prostředí,“ řekl a pokrčil rameny.

„To ti nevěřím,“ řekla jsem a hravě do něj šťouchla.

„Víš, jak je těžké najít místo, které je stejně výjimečné jako ty?“

„Hádala bych, že je to hodně těžké, možná nemožné.“

„Nemožné... Nemožné je to, že jsi teď tady se mnou a z nějakého zvláštního důvodu mě miluješ.“

„Proč je to nemožné?“

Vzal pramínek vlasů, který mi spadal do obličeje, chvíli si s ním pohrával a pak ho přidal k vlasům, které mi splývaly po zádech.

„Chceš vědět proč?“

Přikývla jsem a dívala jsem se mu do očí.

Ach růže má, omamně voníš,

však kvůli trnům tvým bojím se jít blíž.

Jsi královna mého srdce, oděná v šarlatovém plášti,

já jsem jen tvůj služebník stojící ve studeném dešti.

Když mé prsty ucítí jemnost vlasů sametových

a oči zří rty jak okvětní lístky růží rudých,

pak stačí jediný tvůj úsměv, aby mi sebral dech,

ale zároveň, abych se mohl znovu nadechnout.

Ty, Královno Rozbřesku, ty jediná jsi důvod,

proč žiji a zároveň jediný důvod, proč bych mohl zemřít.

Uvězněn kouzlem zelených smaragdů,

kvůli kterým umírám, ale pro které žiji,

má jediná lásko, nosím tě v srdci.“

Chvíli jsem mlčela a ukládala si ta slova pečlivě do paměti.

„Od koho je ta báseň?“ zeptala jsem se.

„Ode mě,“ odpověděl. „Jsi jediný člověk, pro kterého skládám básně.“

„Ty se mi zdáš,“ vydechla jsem ohromeně.

„Zdám. Ale tentokrát je tohle skutečnost,“ zašeptal, vzal mi tvář do dlaní a políbil mě.

„Děkuju,“ řekla jsem a objala ho. „Už jsem ti řekla, jak moc tě miluji?“

„Možná ses párkrát zmínila.“

„Hej! Nepokoušej vlčici! Mohlo by to špatně skončit,“ varovala jsem ho.

„Špatně? Jak moc špatně?“

„Tak špatně, že si to ani nedokážeš představit.“ Přitiskla jsem mu rty na krk a prsty mu lehce přejela po páteři. „Ale teď jsem v příliš dobré náladě, myslím, že nemáš šanci mě rozzlobit.“

„Říkáš to tak, jako kdybych nedělal nic jiného, jen se tě snažil rozzlobit.“

„Občas mi to tak přijde,“ přiznala jsem. „Někdy jsi příliš lehkomyslný.“

„S láskou občas přichází i ztráta rozumu. Nemůžeš myslet na nic jiného, než jen na to, jak být s osobou, kterou miluješ. A nezajímá tě, jestli budeš riskovat.“

Ano, nezajímalo mě to. Bylo mi úplně jedno, jestli si někdo všiml, jak jsem se vytratila ze svatebních oslav. Bylo mi jedno, že jsme utekli před Meredith, která by mohla mít nějaké podezření. Nezajímalo mě to, protože jsem byla v objetí s Christianem, s mou láskou, s někým, s kým mě spojovalo všechno a zároveň nic.

„Kde jsi vlastně byl, když jsi chtěl, aby tě nikdo nehledal?“

Byla jsem hrozně zvědavý člověk, potřebovala jsem vědět všechno. Tímhle mě určitě nakazila Dith.

„Na tajném místě,“ zašeptal a tvářil se smrtelně vážně.

„Tak tajném, že mi o něm nemůžeš nic říct? Teď si vážně myslím, že se chceš schovávat i přede mnou.“

„Znáš to místo. Byla jsi tam se mnou ve snu.“

„Dům u jezera?“ hádala jsem.

„Správně.“

„Vezmeš mě tam někdy? Myslím doopravdy.“

„Vezmu,“ slíbil a dal mi polibek na čelo. „Vezmu tě, kamkoli jen budeš chtít.“

Usmála jsem se a hned jsem jeho slov využila. „Tak v tom případě mě vezmi domů.“

„Domů?“

„Zapomněl jsi, že naše láska je zakázaná? Že bychom tu správně neměli být?“

„Nezapomněl. Jen jsi mi hrozně chyběla, nechci se s tebou loučit.“

Potěšilo mě, že to cítíme stejně. „Ty a já. Zítra. Na našem místě,“ řekla jsem. „Přežiješ s touhle vyhlídkou do budoucna?“

„Budu muset,“ odpověděl.

Christian nakonec souhlasil, že mě odvede domů, ale nijak zvlášť jsme nespěchali, i když před námi byla dlouhá cesta. Nesledovala jsem čas, ale doufala jsem, že není příliš pozdě, nechtěla jsem, aby dělala Lissa scény.

I přes hrozbu v podobě Lissy, jsem na všechno myslela jen okrajově. V mých myšlenkách se stále objevovalo stále jen jedno stejné jméno – Christian, Christian, Christian... Tak pořád dokola.

Nemuseli jsme mluvit, stačily jen naše spojené ruce a neviditelné pouto, které nás k sobě táhlo už od prvního momentu, kdy jsme se setkali.

Christian ode mě nemohl odtrhnout oči, pořád se na mě díval a usmíval se. Bylo mi to trochu nepříjemné, několikrát jsem se málem neudržela a chtěla jsem se zeptat, co na mně vidí tak zajímavého, ale nakonec jsem to vždy zavrhla.

Najednou Christian vytáhl z kapsy mobil, podíval se na display a pak jednoduše odmítl hovor. Přišlo mi to zvláštní.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se.

„Richelle,“ odpověděl.

„Richelle? Od kdy jí odmítáš hovory, proč jsi to nevzal?“ Přišlo mi zvláštní, že Richelle zavěsil bez jediného slova. Ona nepatřila mezi ty, kteří stáli mezi námi.

„Nechci s ní mluvit. A navíc jsem teď s tebou.“

„Mně to nevadí. Ale jaký máš důvod, že s ní nechceš mluvit? Nenapadlo tě, že o tebe má také starosti jako já? Je tvá kamarádka.“

„Zavolám jí, ale až tě doprovodím domů.“

„Ne,“ nesouhlasila jsem. „Uděláme to teď.“ Zastavila jsem se, vytáhla jsem mu mobil z kapsy a vytočila poslední číslo, které patřilo Richelle.

„Nevěříš mi?“

„Věřím. Ale takovéhle věci se neodkládají.“ Dala jsem si telefon k uchu a čekala jsem, až mi to Richelle zvedne.

Christian nic neřekl, jen určitě přemýšlel, proč jsem stále tak tvrdohlavá a dost často si prosadím svou.

„Christiane?“ Richelle se konečně ozvala na druhém konci, chvíli jsem si myslela, že bude hrát uraženou a nezvedne to.

„Ahoj, Richelle,“ pozdravila jsem ji.

„Dawn?“ Richelle byla překvapená, nečekala můj hlas. „Stalo se něco, kde je Christian?“

„Je se mnou, neboj se. Jen neměl potřebu dát ti o sobě vědět, takže to dělám za něj.“

„A kde jste?“

„Chceš to vědět přesně? Jestli ano, tak ti moc nepomůžu, ale jsme ve Spokane.“ Tohle chtěla Richelle určitě slyšet, chtěla vědět, jestli jsme spolu utekli nebo ne.

Christian mi naznačil, že si s Richelle promluví sám, a tak jsem mu přenechala telefon, tiše jsem stála vedle něj a kreslila jsem mu po ruce nesmyslné obrazce, zatímco si on povídal s Richelle. Když domluvili, vzali jsme se znovu za ruce a šli směrem k mému domovu.

„Uvidíš se s Richelle?“

„Uvidím. Domluvili jsme se na zítřek, vlastně už na dnešek.“

„Dnešek? To je tak pozdě?“

Zase jsem začala přemýšlet o Lisse. Co jí jen řeknu? Začínala jsem panikařit, vůbec jsem nevěděla, co budu dělat. Popravdě, jeden nápad jsem měla – chtěla jsem zůstat s Christianem a vyhnout se setkání a Lissou, ale zbytečně bych vše zhoršovala.

„Čas s tebou plyne příliš rychle,“ řekl Christian. A měl pravdu, byla to má slova. Ani jsme se nestihli pořádně přivítat a už jsme se museli rozloučit, tak pořád dokola.

Přidala jsem do kroku, pustila jsem Christianovu ruku, nic jsem neříkala. V hlavě jsem si přehrávala všechny možné scénáře mého setkání s Lissou. Věděla jsem, že na mě bude doma čekat a bude se o mě bát jako každá matka. Ale moc jsem si přála, aby neřešila, kde jsem a co dělám. Netušila jsem, co jí řeknu, protože jsem se neměla na koho vymluvit, všichni byli na svatbě.

Co když je právě teď ta chvíle, kdy bych jí měla říct pravdu, děj se co děj? Stejně jsem plánovala odejít. Všechno mě ničilo. Ničily mne lži, ničila mne touha, spalující vášeň ke Christianovi, ale ničil mne i Viktor a jeho intriky, které se snažily zničit štěstí mě a mé lásky.

Christian mě dohonil, vzal mě opět za ruku a propletl naše prsty, nelíbilo se mu, že jsme rozdělení. Povzbudivě se na mě usmál.

„Všechno bude v pořádku, neměj strach,“ řekl.

Jak ráda bych ti věřila. Christiane, jak moc ráda.

 

Došli jsme k mému domu a já jsem zjistila, že mám docela dost velký strach, skoro až panickou hrůzu. Christian to poznal.

„Tak ahoj odpoledne,“ řekla jsem a chtěla odejít.

Na dlouhé loučení jsem neměla odvahu, hrozilo totiž, že bych neodešla vůbec. Přitáhl si mě ještě na chvíli k sobě a políbil mě na čelo.

„Jsem pořád s tebou,“ řekl. Technicky vzato se mnou pořád nebyl, ale věděla jsem, jak to myslel. Byli jsme hluboce propojeni poutem, které svazovalo naše životy navždy k sobě.

„Já vím,“ zašeptala jsem, otočila jsem se a šla směrem k domu.

Ani jsem nestihla sáhnout na kliku dveří a už mi Lissa otvírala dveře.

„Dawn! Kde jsi byla proboha? Víš, jaký jsem měla o tebe strach?“

„Uklidni se, mami,“ řekla jsem tichým hlasem. „Jsem tady a jsem v pořádku.“

Vešla jsem dovnitř, jako kdybych přišla obyčejně ze školy a chtěla jsem jít nahoru do svého pokoje.

„Ano, jsi doma. Ve dvě ráno. To ti přijde jako normální doba, kdy se máš vrátit domů?“

„Měla jsem se vrátit o půlnoci? Jako Popelka? Promiň, to jsem nevěděla.“

„Nebuď drzá! Vždycky budu tvoje matka. Chci vědět, kde jsi byla.“

A je to tady, pomyslela jsem si. Lissa řekla otázku, na kterou jsem nechtěla odpovídat. Mlčela jsem a uhýbala jsem pohledem, nechtěla jsem se dívat do její tváře.

„Já čekám, Dawn.“

„Nikde,“ odpověděla jsem.

„Aha. A kde je to nikde?“

„Mami! Už nejsem malá! Nemusím ti hlásit, kde jsem byla, co jsem tam dělala a s kým. Už jsem dospělá.“

„Dospělá?“ Lissa byla překvapená. „Málokdy se chováš jako dospělá. A teď mi řekneš, kde jsi byla.“

Co řeknu? „Byla jsem...“ Tak už to řekni. Pravda stejně jednou vyjde na povrch. „Byla jsem s Davidem.“

S Davidem? Proč jsem to řekla? Jak mě mohla najednou napadnout tahle výmluva?

„Se Seleniným bratrem?“ ujišťovala se matka.

Přikývla jsem.

„Proč jsi s ním byla?“

„Já nevím. Povídali jsme si, co je na tom špatného?“

„Ty k němu něco cítíš?“

„Jak tě tohle napadlo?“ zeptala jsem se šokovaná matčinou otázkou, kterou jsem měla čekat, ale neočekávala jsem ji. V tu chvíli mi ani nedošlo, že Lissa neví o mých hlubokých citech ke Christianovi.

„Nic k němu necítím, jsme jen přátelé,“ řekla jsem, protože matka stále čekala na odpověď.

„Víš, Dawnie, připadá mi, že se bráníš lásce, ale nechápu proč.“ Lissa nebyla naštvaná, mluvila ke mně klidným hlasem.

„Nebráním se jí. Jen mi asi nikdo není souzený. Zůstanou osamělou vlčicí.“ Sklopila jsem zrak při těch slovech. Uvědomila jsem si, že můžu mít pravdu, že nemusím zůstat s Christianem navždy.

„Půjdu už nahoru.“

„Dobře,“ souhlasila Lissa.

 

Následující den jsem se probudila krátce před polednem s úsměvem na tváři. Byla neděle a já jsem se měla sejít s Christianem. Nenavštívil mě ve snu, zřejmě byl s Richelle.

Sešla jsem, ještě v pyžamu, dolů do kuchyně, kde Lissa vařila oběd.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji rozespale.

„Ahoj,“ oplatila mi pozdrav. Nic dalšího už neřekla, protože se ozval domovní zvonek.

„My někoho čekáme?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ odpověděla mamka.

Šla jsem otevřít nedočkavému návštěvníkovi, který stihl mezitím už asi desetkrát zazvonit.

„Ahojky, Dawnie,“ řekla Meredith, jen co jsem otevřela. „Ty jsi ještě v pyžamu?“

„Před chvíli jsem vstala.“

„Ty jsi ale spáč. To je jedno, potřebuji si s tebou o něčem promluvit.“ Bez vyzvání vešla dovnitř, pozdravila Lissu v kuchyni a pak si sedla v obýváku na pohovku. Já jsem pořád ještě trochu rozespale koukala na její rychlé tempo a pak jsem k ní šla do obýváku.

„Dělej, Dawn, sedej. Potřebuji tvůj názor.“

„Tak povídej, Dith, co se stalo?“

Dith měla ve tváři ten nejsmutnější výraz, který jsem kdy viděla, a mlčela.

„Meredith?“

„Udělala jsem asi největší chybu ve svém životě!“ řekla zoufale a skryla tvář v dlaních.

„Nemůže to být tak hrozné.“

„Máš pravdu, protože je to ještě horší!“

„A řekneš mi konečně, co se stalo?“

„Já... já jsem Alexovi řekla, kdo jsem. Řekla jsem mu, že jsem vlčice. Včera na té oslavě jsem mu to prozradila.“

Teď už jsem trochu chápala Meredithiino chování.

„A jak na to zareagoval?“

„Jak myslíš? Nemluví se mnou! Ani nechci vědět, co si teď o mně myslí... Já jsem mu to neměla říkat, Dawn. Co když jsem ho ztratila?“

„Neboj, Dith. Alex tě miluje.“

„Ale stačí to?“ ptala se se slzami v očích. „Stačí to, aby se přenesl přes to, kdo jsem, a miloval mě, i když jsem...“

„Dith.“

„Já jsem to celé zkazila, neměla jsem mu nic říkat! Nebude mě teď chtít vůbec vidět, natož slyšet. Ale já ho tak strašně miluji, tak bláznivě! Nemůžu být bez něj! Bez něj bych už nebyla Meredith, kterou znáš!“

„Vidím, že ty jsi pořád ty,“ ujistila jsem ji a pousmála se. Meredith občas hodně mluvila, někdy až příliš. „A Alex je také stejný. Jen mu musíš dát čas, aby to vstřebal. Hrozně rád se uráží, znám ho.“

Věděla jsem to z vlastní zkušenosti. Také se mnou několik dní nemluvil, když jsem s ním nešla do kina a neozvala jsem se mu, abych to odvolala. Nakonec za mnou přece jen přišel, omluvil se a vyznal mi lásku. A já jsem mu zlomila srdce. To už ale patří jinam.

„Dawn, co kdybys s ním promluvila? Znáte se dlouho, tobě určitě řekne, jestli mě pořád miluje.“

„A jak se ho na to mám zeptat? Mám prostě přijít a říct mu: Alexi, miluješ Meredith Wildovou, přestože je vlčice? Tak to asi nepůjde.“

„Dawn, prosím, pomoz mi!“

„Meredith, já-“

„Dawnie! Moc tě o to prosím! Erin nic říct nemůžu a Sue na mě nemá čas... Zbýváš mi jen ty.“

„Tak dobře,“ souhlasila jsem.

„Děkuju,“ vydechla vděčně Dith a hned se na mě pověsila jako malé dítě.

„OK, vím, že jsi ráda, pustíš mě?“

„Vlastně jo! Zdržuji tě, promiň. Jdi se převléknout.“

„Cože?“ nechápala jsem ji.

„No musíme za Alexem hned! Nebudu čekat do maturity!“

„Jo.“ Protočila jsem oči nad její horlivostí, ale pak jsem se jen usmála. Ona Alexe vážně šíleně milovala. Milovala ho tak, jako já Christiana. Ani jedna z nás nechtěla svého milovaného ztratit. Musela jsem to pro ni udělat.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 18. kapitola:

1. e
11.08.2015 [0:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!