OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 3. kapitola

12.02.2014 (17:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 767×

KAPITOLA TŘETÍ

Znala jsem ten sad opravdu dobře. Už tu sice nebyly hrající si děti, ale to místo zůstávalo stejné. Krásně zelené a ozařované odpoledním sluncem.

Kochala jsem se vší tou nádhernou, když mi někdo zezadu zakryl oči.

„Nemá to ten účinek, jaký čekáš,“ zasmála jsem se. „Vím, kdo jsi.“

Christian sundal ruce z mých očí a jemně mi prsty přejížděl po obličeji, krku a pažích. Na krku jsem ucítila jeho dech, který se přibližoval.

„Ne, Christiane,“ řekla jsem a otočil se k němu čelem.

„Skoro se nevídáme.“

„Řekla jsem ti, proč ne. Taky hrozně moc toužím být s tebou, ale ve skutečnosti.“

Byli jsme oba spalováni uzamčenou touhou po tom druhém, sny byly jediné místo, kde jsme byli nerušeni. Přesto jsem Christianovi nedovolila, aby mě ve snech líbal, byť jen na krk. Toužila jsem po něm, ano, ale sny, to byla jiná realita. Chtěla jsem ho milovat ve skutečném světě, kde jsme se museli skrývat, ale také ve světě, kde jsem cítila, že přede mnou nic neskrývá, že to není nic, co mě ovládá ve snu, ale je to skutečnost. Christian to respektoval, jen na to občas zapomínal.

„Vrátíš se co nejdřív, ano?“

„Vrátím,“ slíbil. „O čem jsi dnes mluvila s Alexem?“

„Jen tak, o všem. Jak se mám, co Harry a tak.“

„Bavili jste se ještě o něčem jiném.“ Neptal se, věděl to. Poznal z mého hlasu, že mě ta věc trápí.

„Pořád doufá,“ řekla jsem.

„To je mi docela jedno,“ řekl Christian bezcitně.

„Proč?“

„Dělal samé problémy.“

„Například?“

„Například, když tě tenkrát pozval do kina a já jsem si myslel, že s ním něco máš.“

„To ale byla tvoje chyba.“

„Dobře, ale tenkrát, když ti o Štědrém dni řekl, co k tobě cítí a políbil tě, to byla taky moje chyba?“

„Nikdy jsi mi neřekl, že jsi tam byl!“ řekla jsem překvapeně.

„Byl jsem tam. Alex měl tehdy štěstí, že tam nezůstal déle, protože jinak bych se ukázal.“

„A kvůli tomu jsi se mnou potom nemluvil?“

„V podstatě ano,“ přiznal.

Chvíli jsem se na něj zlobila, choval se jako malý kluk, ale pak jsem mu dala paže kolem krku, zamotala si prsty do jeho vlasů a zasmála se.

„Ty žárlivče jeden!“

„Musím žárlit. Po někom, jako jsi ty, každý touží.“

„Jako bych to já měla jinak!“

„Nemáš.“

„Aha. A co Ginna? Vzpomínáš si, ne? Ta, která si nedala vymluvit, že spolu chodíme, pořád si to myslela, trvala si na svém, až jsem se naštvala a potvrdila jí to.“

„Tenkrát to ještě nebyla pravda.“

„A mně se to líbilo,“ povzdychla jsem si.

„Co? Že jsme nebyli spolu?“

„Ne. To, že jsme nemuseli tolik řešit, jestli nás někdo uvidí spolu. Viktora jsme neřešili, Harry si nás přes svou lásku k Selene ani nevšiml a Sue ještě nebyla vlčicí. Nemuseli jsme se vůbec bát, že někdo bude řešit, kdo jsme a že jsme spolu. Takhle jsem to myslela.“

„Já vím. Taky mě to trápí.“

Sen se stával méně skutečnějším, rozmazával se, už jsem necítila Christiana.

„Už musíš jít?“ zeptala jsem se smutně.

„Ano. Neboj se. Ten jeden den beze mě zvládneš.“

„Tím si nejsem jistá!“

„Zatím,“ řekl a sen skončil.

Mohli jste mi ten den vyčítat, že jsem byla jako bez duše, a já bych vám to neměla za zlé. Já jsem neměla uši. Zčásti proto, že jsem byla vlčice, zčásti proto, že jsem ji dala Christianovi. Neměla jsem srdce, pokud se mnou Christian nebyl, protože patřilo jemu. Měla jsem krev v žilách, ale jako kdyby tam nebyla, bez mého srdce byla ničím. A kdyby ji Christian potřeboval k životu, neváhala bych a všechnu bych mu jí dala.

Neměla jsem mozek. Zavřela jsem ho do krabice a nebyla jsem schopná myslet. Nohy chodily, bylo mi jedno kam, ruce psaly, a bylo mi jedno co. Oči se dívaly, ale nic neviděly. Uši slyšely, ale nic jim nedávalo smysl. Takhle jsem se cítila, když jsem byla bez Christiana. Byla jsem úplně odříznutá od světa, jen jsem přežívala, abych měla tu samotu už za sebou.

Sue se divila, co to se mnou je, stejně jako Camille, Steve, Alex a Harry. Chtěla jsem se chovat normálně, aby mě nezačali podezřívat, ale nemohla jsem. Po včerejšku mi Christian tak moc chyběl! Potřebovala jsem ho vidět, potřebovala jsem slyšet jeho hlas, cítit jeho rty...

Cítila jsem se, jako kdybych měla abstinenční příznaky, scházela mi ta nejnebezpečnější droga – láska. Z téhle závislosti se ještě nikdo nevyléčil.

„Ahoj, Dawn.“

„Richelle?“ Byla jsem překvapená. Měli být přece na lovu, shánět si krev, ne?

„Jsem ráda, že mě poznáváš,“ řekla a pousmála se.

„To ne, jen jsi mě zaskočila. Ehm, dlouho jsme se spolu nebavily.“

„Spíš tě překvapilo, že jsem tady, když je Christian na lovu.“

„Na lovu? Cože?“ Snažila jsem se dělat, že o ničem nevím, ale před Richelle bylo těžké lhát.

„Christian mi řekl, co mezi vámi je.“

„Richelle, ne...“

„Neboj se, neřeknu to Anně a Edgarovi. Ani tvým přátelům,“ ujistila mě.

„Čau, ségra,“ vyrušil nás uprostřed rozhovoru Oliver. „Ty jsi Richelle, že jo? Ta nevlastní sestra Brightů.“

„Jo, jsem,“ odpověděla Richelle.

„Jedeme domů?“ obrátil se na mě brácha s otázkou.

Podívala jsem se na Richelle. Obě jsme věděly, že si potřebujeme o něčem promluvit.

„Jeď domů sám, Olivere,“ řekla jsem a hodila mu klíčky od auta. „Řekni mámě, že přijdu později, ať si nedělá starosti. Ale o Richelle...“ dala jsem si prst před pusu na znamení mlčení.

„Fajn. Tak zatím,“ rozloučil se a odjel pryč.

Sledovala jsem ho, dokud mi nezmizel z dohledu, pak jsem se obrátila zpět k Richelle.

„Promiň, bude lepší, když nikdo nebude vědět, že jsem s tebou mluvila.“

„Chápu situaci.. Proto by možná bylo lepší promluvit si někde jinde,“ navrhla.

„Dobře.“

Nasedly jsme do auta, které měla Richelle půjčené od Christiana. Hned jak jsem do něj nasedla, byla jsem obklopena jeho vůní a bylo mi trochu lépe.

Richelle s námi mířila do města, do té nejrušnější části, až zastavila u jedné velké kavárny, která byla podle mě už dost luxusní zvenku. Richelle beze slov vystoupila z auta a společně jsme zamířily do kavárny.

Uvnitř to bylo moc hezké, nádherné a útulné, to byla první věc, která mě napadla. Cítila jsem se tam příjemně, skoro jako když jsem byla s Christianem. Stěny byly natřené zelenou barvou, stejnou, jako měly dekorace v podobě květin nebo hrnečky na kávu. Tlumený svit světel se odrážel od lesklých tmavých stolů. Veškeré zařízení bylo jednoduché, nepůsobilo přeplácaně, celý prostor byl vzdušný.

Richelle mě zavedla do zadní části kavárny, kde jsme si sedly k jednomu ze stolů a objednaly jsme si dvě cappuccina.

„Nikdy jsi tu nebyla, že?“ uhodla Richelle z mé reakce. Pořád jsem se rozhlížela kolem, přemýšlela jsem, jestli je to skutečné.

„Ne, nebyla jsem tu. Ale je to tu nádherné, tak příjemné.“

„Myslela jsem si to. Christian se nerad chlubí, ale tohle se mu opravdu povedlo.“

„Christian?“

„On ti neřekl, že je architekt a designér?“

„Ne, to mi vážně neřekl. Tohle navrhl on?“

„Ano. Mají s Viktorem firmu, ale Viktora to moc nebere, Christian to má jako koníčka, miluje tu práci. Anna jim také pomáhá, ale ta se specializuje spíše na restaurování starých domů, ale taky dokáže úžasné věci. Když se ti dva dají dohromady... Vznikne něco úžasnějšího, než je tahle prostá kavárna.“

„To věřím.“ Nadechla jsem se a vrátila se k tomu, co jsem začaly už před školou „Takže ti Christian řekl, že... my... spolu...“

„Řekl. Předpokládám, že víš, co se stalo mezi mnou a Viktorem.“

„Vím,“ řekla jsem, i když jsem neměla tušení, kam tím míří.

„Christian nechtěl, abych se kvůli tomu pořád trápila, ale já jsem ho neposlouchala. Myslela jsem si, že neví, jaké to je. Anna zklamání z lásky poznala, ta věděla, jak mi je, trochu. Nevěděla, jaké to je, když musím Viktora denně vídat. Zvažovala jsem, že odejdu, a Christian mě chtěl zastavit.“

„A řekl ti o nás?“ skočila jsem Richelle do řeči.

„Ano. Řekl mi, že ví, jaké to je denně vídat svou lásku a toužit po ní. Vyzpovídal se mi ze všeho, jak moc ho mučí, že se tě nesmí dotknout, kdykoli chce, že tě nemůže políbit, kdykoli chce. Ale to ti nemusím říkat.“

„Ale... Anna a Edgar vás neslyšeli?“

„Ne. Mluvili jsme spolu myšlenkami, pro všechny případy.“

Nahlas jsem si oddychla. „Takže tě přiměl zůstat.“

„Ano.“

„Ví, že jsi se mnou?“

„Jen napůl, mám tu něco, co ti musím vyřídit, ale to až později. Teď mě zajímá, co budete dělat dál?“

„Dál? Zatím jen to, co ty předchozí měsíce. Budeme se skrývat.“

„Nepřemýšleli jste o tom, že byste řekli pravdu a utekli spolu? Než na to někdo přijde a rozdělí vás?“

„Kdyby to bylo tak lehké,“ povzdychla jsem si. „Anna by se možná postavila na naši stranu, ale co Edgar? Vlčice nenávidí! A myslím si, že vůbec nepomáhá ani to, že jsem Wolfová, protože Stephenie Wolfová podle všeho mohla za to, že Pigeon Street vypadá tak, jak teď vypadá, že zemřela spoustu upírů. Jo, Edgar mě určitě přijme s otevřenou náručí! Měla bych to říct smečce? Smířila bych se s tím, že k nim nebudu patřit, že mě vyhostí ze Spokane a že budu v dějinách zapsána jako zrádkyně. To ale znamená, že se to dozví moje máma, a vážně nevím, jak zareaguje ona. Ale hlavně, když to řeknu smečce, riskuju vaše životy, Christianův, tvůj, Annin, Edgarův, dokonce i Viktorův. Na vás všech mi záleží. I na Viktorovi, protože vím, že když zemře on, zemře i část Christiana, protože je to jeho bratr. Nemůžu to nikomu říct, Richelle, nemůžu.“

„Ale plánujete, že spolu utečete, alespoň až dokončíš školu, ne?“

„Christian v něco takového doufá, ale já ne. Měli jsme utéct už tenkrát, tehdy byla šance na to, že budeme žít šťastně a nic nám to nebude moci překazit.“

„Budete spolu. Nemůžete být rozdělení, to nejde.“

„Všechno jednou skončí, Richelle, podívej se na sebe a Viktora.“

„To bylo něco jiného,“ řekla. „Dawn, přijeli jsme do Spokane prvního prosince. Tehdy byl Christian stejný jako jindy, maloval si plány na nový dům, který měl postavit, vybíral materiál a další věci. Za dva dny jsem ho nepoznávala. Práce mu stála a on jen chodil po lese a přemýšlel. Nemluvil s námi, byl úplně mimo. Pak se trochu vzpamatoval, ale nevrátil se k rozdělané práci, smetl ji ze stolu a začal pracovat na něčem úplně novém, byl jak posedlý. Řekl Anně, že našel úžasný dům a že ho potřebuje zrekonstruovat, rychle. Nechápali jsme, co se to s ním děje. Tušila jsem, že jsi v tom ty, ale po Vánocích jste spolu nemluvili a on byl pořád stejný, měl pořád spoustu nápadů. Tenhle projekt nakonec úplně předělal a myslím si, že není náhoda, že hlavními barvami tady jsou zelená a hnědá.“

„Proč ne? Ladí k sobě.“

„Dawn, je zaměřený na tebe. Zelená jako tvoje oči, hnědá jako tvoje vlasy.“

Podívala jsem se kolem sebe a uvědomila si, že má Richelle pravdu. Jenom mi to dneska nějak pomalu myslelo, jestli vůbec.

„Dawn, vy musíte být spolu, jste stvořeni jeden pro druhého! Já už nechci zpátky toho Christiana, který tu byl před tím, než potkal tebe. Nechci, abyste se rozešli, protože nevím, jestli by to Christian unesl. Nezávisí na tobě jen tvůj život, ale také Christianův.“

„Já vím. Možná jsi mě dneska viděla, byla jsem úplně mimo, protože byl Christian pryč.“

„Mně se docela ulevilo. Starostlivý Christian zmizel, i obětavá Anna, Edgar a hlavně Viktor.“

„Richelle, můžeš mi něco říct? Víš, je to věc, která mi vrtá hlavou už pěkně dlouho.“

„Záleží na tom, co to je.“

„Jak jste se dali s Viktorem dohromady? Už od začátku jste mi přišli jako hrozně nesourodá dvojice.“

„Celé se to odvíjí od mého příběhu, víš. Ale nechci tě tím zatěžovat.“

„Ráda si to poslechnu,“ řekla jsem.

„Dobře, ale nevím, jestli se ti bude líbit. Naše životní příběhy většinou nejsou radostné. Narodila jsem se v lednu 1911 ve Francii. Můj otec byl Francouz, ale matka Američanka, oba byli mladí a zamilovaní, byla jsem jejich první dítě. Žili jsme skromně, ale šťastně. Pak byl v červnu 1914 spáchán atentát v Sarajevu a bylo jasné, že se něco stane, že vypukne válka. Netrvalo dlouho a moje maminka se mnou uprchla do Ameriky, bydleli jsme u jejích rodičů. Otec musel zůstat ve Francii, aby bojoval, a také, aby zemřel. Žily jsme jsme s maminkou skromným venkovským životem, aby nás matka uživila, byla učitelkou. Měla jsem nádherné dětství, i když jsem byla bez otce. Ale chtěla jsem od života víc, chtěla jsem studovat. Na školu jsem se dostala, stejně jako můj okouzlující, ale zvláštní spolužák Christian Bright.“

„Takže ty ses nejdřív seznámila s Christianem a pak až s Viktorem?“

„Ne, znala jsem je oba, ale Christian vyčníval z davu o něco víc.“

Najednou jsem Richelle chtěla něco udělat. Třeba jí vytrhat vlasy. Byl to zvláštní pocit. Jakmile začala mluvit o Christianovi...

„Zamilovala jsem se do něj,“ pokračovala Richelle. „Ale nebylo to oboustranné. Pak si mě začal všímat Viktor. Byl ke mně pozorný, milý, věděla jsem, že bych si s ním dokázala představit zbytek života. Jak šel čas, Viktor mi řekl, že je upír, ale jestli s ním chci zůstat opravdu navždy, může ze mě udělat také nesmrtelnou. Souhlasila jsem.“

„Takže Viktor byl ve správný čas na správném místě.“

„Asi ano. A nikomu nedošlo, že je to jen kvůli tomu, že chce být lepší než Christian. Bylo to dlouhé poblouznění. Ale nelituji toho, že ze mě Viktor v roce 1930 udělal upírku a já jsem zůstala navždy devatenáctiletá. Díky tomu jsem teď taková, jaká jsem. Našla jsem přátele na celý život, rodinu.“

Dlouho jsme nevěděly, co říct. Richelle skončila s vyprávěním a já jsem nevěděla, jak na to reagovat.

„Věděla jsem, že ti to nemám říkat.“

„Mně to nevadilo.“

„Asi to nebylo tolik zajímavé jako Christianův příběh.“

„Já nevím. On mi o své minulosti moc neřekl.“

„Vážně?“

„Nemáme čas se bavit o všem.“

„Ach vlastně! Zapomněla jsem.“

„To nevadí,“ řekla jsem a mávla nad tím rukou.

„Ještě je tu jedna věc, kterou musím vyřídit,“ řekla a vytáhla z kabelky velkou žlutou obálku.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„Nemám povolení podívat se, ale Christian říkal, že budeš vědět, o co jde. Má to něco společného se smečkou.“

Vzala jsem si od Richelle obálku a zvědavě do ní sáhla a vytáhla veškerý její obsah. Vypadalo to jako úřední listiny. Podívala jsem se na jméno. David Jacob Masen.

„Páni,“ vydechla jsem.

David Jacob Masen

Datum narození: 10.8.1989

Místo narození: Spokane, Washington

Tak fajn, řekla jsem si. Kolik může být ve Spokane Masenů? Určitě hodně, tohle ještě nic neznamená. Četla jsem dál.

Matka: Michelle Jillian Masenová - nar. 30.12.1972

Otec: neznámý

To nemohla být náhoda. Bydliště to jen potvrzovalo. Vzala jsem si další listinu, bylo to potvrzení o adopci Davida Robertem a Katherine Jonesovými, kteří nyní bydleli v Seattlu. David právě teď studoval na univerzitě. Byly tam ještě další listiny, které jen dokazovaly příbuzenství Davida, Michelle a Selene. Byla tam ještě fotografie ze školy, jen rok stará. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsou si se Selene podobní. David měl sice tmavé vlasy, ale ty oči se zapřít nedaly. Byli to sourozenci. Christian mi zezadu na fotografii připsal i telefonní číslo.

Selene má bratra a neví o něm. Michelle se před svou smrtí rozhodla jí o tom říct. Najednou jsem docela litovala, že jsem Selene nabídla pomoc. Nechtěla jsem být osobou, která odhalí rodinné tajemství. Ale už jsem začala, a věděla jsem, že to musím dotáhnout do konce.

„Špatné zprávy?“ zeptala se Richelle, když viděla můj zamyšlený obličej.

„Já ani nevím,“ přiznala jsem. Nevěděla jsem, jestli bude Sel ráda, že má bratra. Skryt lží pro někoho nebyl odhalen úplně, stejně jako pro mě. Ani já jsem neznala celou svou rodinu, neznala jsem svého otce.

„Docela tě chápu, Richelle. Chápu, proč sis zvolila upírský život.“

„Jak to myslíš?“

„Ve vašem světě je všechno jasné. Ale v to mém jsou pořád nějaká překvapení.“

„Jako například?“

„Řekl ti Christian, že můj otec je upír?“

„Ne. A znám ho?“

„Já nevím. Nevím, kdo to je, moje máma mi to nechtěla říct. Teď už je to lepší, protože většinu věcí vím, ale cítím, že to není úplně všechno. Ty ani nevíš, jak jsou ty lži hrozné! O to víc, když je nenávidíš, ale lhát musíš. Musím lhát, protože jinak bych byla bez Christiana.“

„To, co ti psal Christian, bylo o tvé rodině, o tom, co nevíš?“

„Ne, to je pro mnou kamarádku Selene. Brzy si bude brát mého bratrance Harryho.“

„Aha.“

„Myslíš, že bychom už mohly jít? Asi bych to měla vyřídit,“ řekla jsem a zvedla obálku.

Richelle mě odvezla domů, abych mohla pracovat na tom, jak podám Selene zprávu o jejím bratrovi. Selene, jako by to zrovna věděla, byla i s Harrym u nás doma. Řešily se přípravy na svatbu. Bolest, závist, kterou jsem vůči nim cítila, se opět ozvala, ale já jsem ji raději schovala a snažila se být šťastná.

„Ahoj, Dawn, pomůžeš nám s výběrem šatů pro Selene?“ zeptala se mě Lissa, když jsem přišla domů.

„Ráda,“ odpověděla jsem. „Za chvíli přijdu.“

Podívala jsem se na Selene a ona ne mě. Pousmála jsem se, abych nervozitu skryla před tím, jak jí mám podat zprávu o Davidu Masenovi.

Šla jsem do svého pokoje, odložila svou tašku a vytáhla z ní fotografii Davida i s jeho číslem.

Nebuď srab, řekla jsem si. Musíš mu zavolat. Vzala jsem si telefon a vytočila to číslo.

„Prosím?“ ozvalo se po pár zazvoněních.

„Ahoj. Jmenuji se Dawn Wolfová, mluvím s Davidem Masenem?“

„Ano,“ odpověděl.

„Ehm, je to asi zvláštní, ale potřebovala bych se s tebou sejít, Davide.“

„Proč?“

„Mám informace o tvé rodině. A nemyslím Roberta a Katherin, myslím tvou pravou matku.“

Na chvíli bylo ticho. „O čem to mluvíte?“

„Věř mi. Jestli se chceš něco dozvědět, sejdeme se zítra ve čtyři na adrese, kterou ti večer pošlu SMSkou. Platí?“

„Dobře,“ souhlasil, ale nevěřil mi.

„Díky. Zatím.“

Položila jsem telefon na stůl. Tak to bych měla, teď to ještě říct Selene.

„Ahoj, Dawn.“

Otočila jsem se za oslovením. „Selene! Co tu děláš?“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli už něco nevíš o té věci...“

„S Davidem Masenem?“

„Ano.“

„Vím,“ přiznala jsem.

„Ach! Doufala jsem, že mi řekneš ne.“

„Já taky,“ řekla jsem. „Jsi připravená na všechno?“

„Asi ne,“ přiznala.

„Radši by sis měla sednout,“ řekla jsem a dotáhla jsem ji k židli. Když se posadila, dala jsem jí do rukou jeho fotografii.

„To je on,“ řekla jsem. „Sel, David Masen, je tvůj nevlastní bratr.“

Selene ztěžka oddechovala, nespouštěla oči z fotografie.

„Víš... víš to jistě?“

„Tvoje máma ho měla ještě před tebou, bylo jí asi sedmnáct. Dítě zřejmě nechtěla, a tak ho dala k adopci. Tady,“ dala jsem jí do rukou obálku od Christiana, „je všechno potvrzené, je tam i podpis Michelle. Adresa sedí, i podle dat narození by to mohla být... je to ona.“

„Napadlo mě, že by to mohl být můj bratr,“ zašeptala Selene. „Ale teď, když to slyším... Přijde mi to tak neskutečné.“

„Já vím.“

„A on ví o mně a o mámě?“

„Myslím, že ne. Domluvila jsem se s ním, že se zítra sejdeme. Nejsem si jistá, jestli přijde, ale hodlám to zkusit. Myslela jsem, že bys ho možná chtěla vidět osobně.“

„Kde se máte sejít?“

„Ještě jsem mu neřekla kde, ale znám jedno místo, kde by to bylo příhodné.“

„Kde to je?“

Popsala jsem Selene cestu ke kavárně, kde jsem byla dnes s Richelle.

„Dobře, já tam taky přijdu. Řekni mu to nejzákladnější o mámě. Přišla bych o trochu později a pak bych si s ním promluvila sama.“

„Jak chceš. Takže zítra?“

„Zítra,“ řekla a naposledy se podívala na fotografii svého nevlastního bratra, než ji dala zpět do obálky.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 3. kapitola: