OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 6. kapitola

17.06.2014 (10:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 767×

KAPITOLA ŠESTÁ

Ten zvuk se ozval znovu. Tentokrát jsem se lekla o něco méně, přesto mnou ten zvuk projel a já jsem strnula na místě. Znělo to, jako když někdo háže malé kamínky do okenních tabulek. Ozvalo se to znovu.

Panebože, vždyť jsi vlčice! Nemůžeš tady jen tak stát, povzbuzovala jsem sama sebe. Nebojíš se nějakého divného zvuku, třeba se ti to jen zdá, už je dost pozdě.

Udělala jsem pár pomalých kroků k oknu. Podívala jsem se z něj do tmy květnové noci. Zpočátku jsem nic zvláštního neviděla, jen stíny lesa, který byl za domem, ale pak jsem spatřila postavu. Byla dost vysoká, vypadala jako mužská. Dívala se na mě a pak odešla do lesa.

„Christian?“ zašeptala jsem do ticha.

Ne, tak hloupý není. Není takový blázen, aby se procházel před domem vlčice, ještě ke všemu mojí mámy!

Otočila jsem se od okna, musela jsem jít ven. Vzala jsem za kliku dveří, ale neotevřela jsem je. Počkej, řekl mi hlas v hlavě. Když půjdeš dveřmi a hlavním vchodem, určitě tě uslyší. Rozhlédla jsem se kolem sebe ve snaze najít jiné řešení. Znovu jsem se podívala na okno.

Jiná cesta není, řekla jsem si. Pomalu jsem ho otevřela, ale naštěstí nevydalo ani hlásku, nemusela jsem se bát žádného zaskřípání.

Nebyla to zas taková výška, ale přesto jsem měla strach. Ale překonala jsem se a vyskočila jsem. Docela pozdě jsem si uvědomila, že bylo možná lepší vzít si boty – byla jsem bosa. Ale co, už to přežiju bez nich. Trochu mě bolela chodidla po dopadu, ale dalo se to vydržet.

Teď jsem jenom chtěla zjistit, jestli to opravdu byl Christian, i když se mi to zdálo dost nepravděpodobné. Mohl za mnou přijít ve snu. Proč by tak riskoval?

Rychle jsem vběhla do lesa, odkláněla jsem na stranu větve, které mi bránily ve výhledu, a hledala jsem postavu mezi stromy. Teď jsem poznala, že to byl opravdu Christian, ten bláznivý upír.

„Co tu děláš? Jsi blázen? Co kdyby se Lissa probudila?“

„Lissa už dávno spí, čekal jsem, až bude tvrdě spát,“ řekl.

„I tak je to bláznovství. Nemůžeš prostě přijít ve snu?“

Konečně jsem mu viděla do tváře, stál blízko u mě.

„Nemohl jsem přijít ve snu,“ zašeptal. „Tam mi nedovolíš, abych tě políbil.“ Vzal mě za bradu, aby přitáhl mé rty ke svým. Já jsem ale jeho ruku odtáhla a probodávala ho pohledem.

„Ani ve skutečnosti ti to nedovolím,“ řekla jsem.

„Vážně ne?“ zeptal se.

Celé moje tělo po něm toužilo, chtělo, aby mě políbil i přes ty moje hloupé řeči. Ale věděla jsem, že musím mít jasnou mysl, abych se dozvěděla pravdu o Alexandře. A tak jsem odsunula své fyzické pocity stranou.

„Ne,“ řekla jsem a pro jistotu jsem udělala krok vzad. Narazila jsem zády do kmene stromu.

„Jsi na mě naštvaná?“

„Ne. Zuřím.“

„To proto, že jsem se tak dlouho neozval.“

„Taky. Víc ale zuřím kvůli jisté rudovlasé dívce, která se až moc nebezpečně pohybovala v tvojí blízkosti.“

„Alexandra.“

„Já vím, jak se jmenuje,“ řekla jsem a protočila oči.

„Není to tak, jak si myslíš.“ Typická věta od chlapa.

„Jak můžeš vědět, co si já myslím? Nechci, abys mi četl myšlenky!“

„Nečtu ti myšlenky, ale vidím, že si myslíš, že Alexandra nahradila tvoje místo, i když to tak není. Žárlíš na ni.“

Tak tohle byl ten pocit! Žárlivost. Nikdy mě nenapadlo, že ji pocítím tak silně. Nikdy jsem si nemyslela, že může být tak otravná a že může probudit takový hněv.

Christian už opět stál v mé těsné blízkosti. Jemně mě pohladil po tváři a já jsem se na něj přestávala zlobit.

„Tak co? Uhodl jsem?“

„Proč s tebou ale pořád je?“

„Našli jsme ji, když jsme byli na lovu. Je to mladá upírka, mohla být proměněná někdy před Vánoci. Chtěli jsme jí pomoct. Ale starat se o někoho, kdo má neovladatelnou žízeň, to vyžaduje zvláštní schopnosti, takže většinu toho musím obstarávat já. Alexandra se ale moc dobře učí ovládat sama sebe, a tak jsem ji dnes nechal na starosti Anně a Richelle. Byl to Annin nápad, pomoci Alexandře, ne můj. Je to jen kamarádka, které chci pomoct.“

„Richelle byla taky tvoje kamarádka a taky tě chtěla.“

Pousmál se. „Nemyslím si, že se tohle bude opakovat. Alexandra spíš pokukuje po Viktorovi než po mně.“

„Viktora mi raději nepřipomínej.“

„Vím, co mezi vámi včera bylo.“

„Řekl ti to?“

„Ne. Ale cítil jsem z něj tvou vůni a našel jsem tohle.“ Na ruce měl můj řetízek s růží, jeho dárek pro mě. Okamžitě jsem se po něm vrhla. Byl v pořádku, ale reagovala jsem asi trochu přehnaně.

„Neměl jsi mi ho dávat,“ řekla jsem.

„Nelíbí se ti?“

Byla to hloupá otázka, věděl, že se mi líbí, a znal i pravý důvod, proč mi ho neměl dávat. Asi se jen chtěl chovat lidsky.

„Co když ho u mě někdo najde?“

„Nenajde.“

„Tím si nemůžeš být jistý.“

„Jsem si jistý námi. To stačí,“ řekl a já jsem na chvíli cítila to samé. „Můžu ho vrátit tam, kam patří?“ zeptal se a zvedl řetízek.

Místo odpovědi jsem se otočila a podržela si vlasy. Studený řetízek mě šimral na kůži, ale patřil tam.

Když jsem se otočila, neváhal Christian ani minutu a políbil mě. Tentokrát jsem mu už nebránila. Odpovědi jsem dostala. Na Alexandru jsem žárlit nemusela.

Christian miloval mě a já zase jeho, takový zvláštní zázrak, kdy je velká láska opětována, kdy na lásku čekáte staletí, kdy pro lásku zradíte vlastní rodinu, kdy lžete jen pro krátké momenty, abyste mohli být spolu.

Christian mě vzal do náruče. Odtrhla jsem se od jeho rtů.

„Co to děláš?“ zašeptala jsem otázku.

„Nenechám tě stát v tom jehličí a na té studené zemi bez bot,“ řekl a znovu mě začal líbat.

„Že máš starost zrovna o tohle,“ zašeptala jsem mezi polibky.

„Musím mít o to starost,“ řekl a podíval se mi do očí. „Každý se musí starat o to, co mu alespoň z části patří.“

„Ne.“

„Ne?“ divil se Christian.

„Musíš se starat o to, co ti patří celé. A já jsem tvoje celá, ne jen z části.“

„Kéž by to tak bylo. Hned bych tě vzal pryč a už tě nikdy nevrátil.“

„To by se mi moc líbilo,“ povzdychla jsem si.

„Mně taky,“ souhlasil. „Stalo se něco zajímavého, mezitím co jsem tu nebyl a musel se starat o Alexandru?“

„Za týden jdu na svatbu,“ prozradila jsem mu. „Bohužel jako svědek.“

„Nechceš tam jít?“

„Přežila bych to. Nějak. Jenže Harry si zrovna vymyslí, že mu mám jí t za svědka. Dneska jsem se kvůli tomu málem prořekla. Myslím, že Harry něco tuší. Nevím, jestli ví, že jsi upír, ale...“

„Co se stalo?“

„Přinesl nám svatební oznámení a já... já jsem to neusnesla. Když jsem tam viděla ta jména... Bylo to tak definitivní. Jako kdyby někdo řekl: Tak, tady to máš. Tohle vždycky uvidíš u svých přátel, ale u sebe ne. Bylo hloupý nechat se vyvést z míry hloupým oznámením.“

„Nebylo to hloupý. Jsi lidská bytost a máš pocity. Nemyslíš si, že by se takhle na tvém, na našem místě cítil každý?“

„Neměla bych to takhle cítit! Měla bych umět ty pocity potlačit, abych nás nevystavil nebezpečí, abych nás neprozradila. Nemyslím si, že by mě Harry zradil, ale nemůžu si být jistá.“

„Nemysli na to, Dawn,“ řekl Christian a políbil mě na čelo.

„Nemůžu na to přestat myslet, neumím přestat myslet, to nejde!“

„Já myslím, že vím o jednom způsobu...“

Než jsem se ho stihla zeptat na to, jaký, ukázal mi ho. Ano, líbání bylo opravdu asi jediná věc, kdy jsem se nezabývala téměř ničím.

„Myslím, že už na to nebudu myslet,“ řekla jsem po chvíli, když už jsem nebyla téměř schopná dýchat. „Ale taky si myslím, že bychom se měli pro dnešek rozloučit, nebo už tě nepustím.“

„A to mě má přinutit odejít?“ zeptal se.

Zasmála jsem se a objala ho pevněji kolem krku. Naklonila jsem hlavu, rty jsem měla u jeho ucha. „Bude muset,“ zašeptala jsem.

Pomalu mě postavil na nohy, byl to zvláštní pocit, zase stát. Jehličí mi opět bylo trochu nepříjemné, než jsem si na něj zvykla.

„Kdy se zase uvidíme?“ zeptal se.

„Nevím. Jenom tě o něco požádám. Už žádné akce podobné této, ano?“

Christian se zamyslel, ale pak souhlasil a dlouze mě políbil na rozloučenou.

Konečně byla jedna z mých starostí pryč a já jsem byla trochu víc v klidu.

Tu noc jsem spala dobře. Christian za mnou nepřišel, zřejmě se musel starat o Alexandru. Žárlivost, kterou jsem pociťovala, postupně opadávala, stejně jako když přichází odliv. Alexandra už mi tolik nevadila. Věděla jsem, jaké postavení mám já a jaké ona v Christianově životě.

Pořád jsem ale nevěděla, jak zvládnout tento den. I u Heaven jsme se měli sejít všichni – já, Harry, Selene, Erin, Meredith i Susan. Ta mě trápila nejvíc. Harry dokáže držet jazyk za zuby, ale nevím, co všechno ví Sue, na co všechno se bude ptát. Třeba už ví všechno a jenom čeká na vhodnou příležitost, kdy to prásknout Erin a ostatním členům smečky. Doufala jsem raději v to, že nic neví.

Krátce po deváté jsem sama vyrazila na cestu k domu Heaven. Věděla jsem, kde bydlí, už jsem u ní párkrát byla. Bydlela spolu se svým manželem Raymondem v malém domku a nyní spolu čekali holčičku, malou čarodějku. Heavenina nenarozená dcera se měla stát velekněžkou smečky, která se měla v budoucnu zformovat z našich dětí. Z Erininy dcery Kristen, potomka Harryho a Selene a dětí, které budeme mít já, Sue a Dith s upíry, abychom předaly náš vlčí gen a naše dědictví.

Heaven potřebovala někoho, koho Susan nazvala Lenaid. Nevěděla jsem, kdo by to mohl být, a ještě zvláštnější mi přišlo, že k tomu potřebuje smečku. Její dcera měla být čarodějkou, ne vlčicí.

Před domem Heaven už stálo auto Erin a Susan. Meredith zřejmě přijela se svou sestrou, takže už tu jen scházela Selene s Harrym.

Zastavila jsem před dveřmi domu a zazvonila. Přišla mi otevřít rozesmátá Heaven s bříškem, které už se pěkně kulatilo, ale jakpak by ne, byla, myslím, už v šestém měsíci těhotenství.

„Ahoj, Dawn, jsem ráda, že jsi přišla.“

„Hrozně ráda tě vidím, Heaven,“ řekla jsem a objala ji. Nebyly jsme velké kamarádky, ale ona byla čarodějka, znala můj osud, dala mi možnost být vlčicí, byla to ona, kdo mi dal napít se krve z poháru Ohně a byla to ona, kdo mi navždy do kůže zanesl znamení Ohně – růži v plamenech. Cítila jsem, že Heaven umí naslouchat a hlavně je mimořádně vnímavá, ani jste jí nemuseli nic říkat a ona hned věděla, o co jde.

Pozvala mě dovnitř, kde už byly Erin s Meredith a Susan.

„Ahoj, Dawnie!“ rozzářila se Meredith, jen co mě uviděla, a běžela honem ke mně, aby mě objala.

„Ahoj,“ podařilo se mi říct, zatímco mě pevně svírala.

„Ty ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla!“

„Neviděly jsme se šest dní! To není moc dlouhá doba.“

„Já vím. Jenže já jsem na tobě závislá. Jsi moje nejlepší kamarádka.“

„I když se známe jen pět měsíců a pár dní?“

„Jasně, že jo! Co je nového?“

„Nic. Ale ty prý chodíš s Alexem Copem.“

„Jo. Ale jen krátce,“ řekla a tváře se jí zbarvily ruměncem.

„Ale nic neřekneš!“

„Promiň,“ řekla a pousmála se.

Ozval se zvonek. Heaven šla otevřít.

„Myslím, že tohle budou naši snoubenci,“ řekla Dith.

„A já myslím, že máš pravdu,“ souhlasila jsem.

Nemýlily jsme se. Selene a Harry přišli ruku v ruce, oba rozzáření jako letní sluníčka, obraz dokonalé lásky, stejný, jak jsem ho včera ztvárnila já. Byla jsem přesvědčená, že se jim ten svatební dar bude líbit.

„Když jsme tady konečně všichni, pojďme nahoru,“ vyzvala nás Heaven.

Následovali jsme ji po schodech do patra. Pocítila jsem zvláštní napětí, trochu strach, trochu i zvědavost, zajímalo mě, co bude následovat. Heaven nás zavedla před dveře nějakého pokoje.

„Jelikož je tohle opravdu velmi starý rituál, poprosím vás, abyste veškerou techniku, mobily a podobné věci nechali tady, než vstoupíme dovnitř.“

Poslušně jsme čarodějce odevzdali své spojení s okolním světem, někteří dost neochotně. Heaven naše telefony nechala před pokojem položené na malém stolku, kterého jsem si předtím nevšimla.

Heaven otevřela dveře do pokoje a my jsme mohli vstoupit. Místnost byla téměř prázdná, až na kruh svíček, které stály na zemi a vrhaly tlumené světlo na tmavé dřevěné obložení a podlahu.

„Postavte se kolem těch svíček,“ přikázala nám Heaven.

Když jsme utvořili kruh, jak nám Heaven řekla, čarodějka odešla a zavřela dveře.

Proč nás tu nechala samotné, vždyť nevíme, co máme dělat! Nebo alespoň já to nevím!

I ostatní byli zmatení, dívali jsme se jeden na druhého, Meredith na mě, já na Erin, Erin na Selene, Sel na Harryho, Harry na Sue, Susan se dívala na Dith... Jako jeden nekončící řetězec.

Pak Erin vystoupila z kruhu, opatrně přešla svíčky a vstoupila do malého kruhu utvořeného z nich. Zavřela oči. Vypadalo to, že spí, jen tam tak stála a nehýbala se.

„Erin?“ oslovila nesměle svou sestru Meredith. Erin ale nic neříkala, pořád tam stála a měla zavřené oči.

„Co se to děje?“ zeptala se Dith nahlas. Tuhle otázku jsme si vduchu pokládali asi všichni, zatímco jsme tam stáli jako přimrazení.

Konečně po dlouhé době Erin vyšla z kruhu, jako kdyby se nic nedělo, a postavila se zpět mezi nás. Než jsme se jí však stihli na něco zeptat, postavila se do kruhu svíček Selene. Opět, stejně jako Erin, zavřela oči a vypadala, jako když spí. Harryho to dost znervózňovalo.

Nechápala jsem, co se to děje, Erin nic neříkala, vypadala, jako kdyby byla začarovaná a nemohla nám nic říct.

Selene vyšla z kruhu a krátce po ní tam vstoupila Meredith. Nechápala jsem ten systém, proč jsme vstupovaly do kruhu v takovémto pořadí, dokud Dith nevystoupila a kruh začal volat mě.

„Dawn, Dawn,“ slyšela jsem jeho šeptání. Byl to vábivý hlas, který mě přitahoval, věděla jsem, že ho musím poslechnout, následovat ho.

Vstoupila jsem do kruhu. Najednou místnost zmizela, jen tak, ani jsem nestačila mrknout. Byla jsem nikde, kolem mě bylo jen bílé světlo a já. Už jsem něco podobného zažila ve snu s Christianem, ale tohle bylo jiné.

„Ahoj, Dawn,“ oslovila mě Heaven, která se náhle zjevila přede mnou.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se jí namísto pozdravu.

„V tvojí mysli, v tvém srdci, v samotném jádru tebe samé,“ odpověděla.

„Proč?“

„Musíme zjistit, jestli jsi vhodná Lenaid pro mou dceru.“

„Vždyť já ani nevím, co to Lenaid je!“

„Je to něco jako kmotr nebo kmotra čarodějky, která se má stát velekněžkou smečky. Lenaid se musí stát člen smečky, tedy vlk nebo vlčice. Lenaid předává svému svěřenci kus své síly, kus sebe samého. Dělá to proto, aby byla velekněžka součástí smečky.“

„Aha. Fajn. Tak to zjistíme.“

„To není tak snadné. Nelusknu prsty, abych to zjistila, musíš mi to ukázat.“

„Co chceš ukázat?“

„Ukaž mi, co se ti jako první vybaví při slově síla.“

Síla? Uf! Nic mě nenapadalo. Jsem vůbec silná? Pak jsem si vzpomněla. Vrátila jsem se do chvíle, kdy jsem prodělala svou první proměnu. Omdlela jsem. Když jsem postupně nabírala vědomí, slyšela jsem hlas Heaven.

„Nemusíme se bát. Je silná. Je to dcera Ohně. Má ho v krvi. A ten ji nenechá zemřít tak brzy.“

Stejně rychle, jako se objevila, vzpomínka na Heavenina slova zmizela. A já jsem s ní stála v nicotě.

„Takže tohle považuješ za svou největší sílu?“

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Chtěla jsi vidět, co se mi vybaví, když řekneš to slovo.“

„Ano. Teď to zkusíme naopak. Co se ti vybaví při slově slabost?“

Slabost? To by mělo být jednoduché, slabostí mám celý výčet! Ale moje největší slabost... Moje největší slabost byl Christian Bright. Jemu jsem dovolila vše a dřív nebo později jsem se mu podvolila. Christian, láska mého života, osoba, která mi dávala sílu, byla zároveň mou největší slabostí.

„Takže tvou největší slabostí je láska?“ zeptala se Heaven.

„Odpověděla jsem špatně,“ řekla jsem. „Moje největší síla i slabost je láska. Hlavně ke Christianovi, ale i k rodině a přátelům.“

„Velmi dobrá odpověď,“ uznala čarodějka. „Myslím, že to mi stačí.“

„Počkej, Heaven!“ zastavila jsem ji, než zmizela. „Nikomu to neříkej. Neříkej, že miluju Christiana.“

„Znám tvou budoucnost, Dawn. Nikde není napsané, jestli je tohle skutečné, takže jak to můžu někomu říct?“ zeptala se a zmizela.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 6. kapitola: