OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 17. kapitola

07.10.2013 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1037×

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

U jeskyně jsme se tentokrát loučili s lepší náladou, jen Michelle se pořád nelíbil Harry v naší smečce. Selene to doma nebude mít lehké. Vsadím se, že i když je dospělá, Michelle jí stále poroučí. Možná by měla začít žít sama.

Lissa mě už chtěla dotáhnout k autu, když jsem si všimla malého zakolísání, malé nejistoty v Harryho tváři.

„Nevadí, kdybych zůstala s Veronicou a Harrym? Bude to pro něj lepší.“

„Udělej, jak myslíš,“ řekla Lissa.

„Dobrá, vrátím se zítra.“ Doběhla jsem k Harrymu. „Ahoj. Všechno OK?“ zeptala jsem se.

„Jasně, můžeš klidně jet domů.“

„No, já jsem právě Lisse řekla, že bych radši dneska zůstala s tebou. Nevadí ti to?“

„Ne,“ usmál se. „Dlouho jsme se nepokecali, je na čase to napravit.“

„Jo, máš pravdu.“

Znala jsem dům tety Veronicy opravdu dobře. Často jsme se s ní a s Harrym setkávali tady nebo u nás. Harry opět vypadal, že neměl žádné problémy se svým zasvěcením. Když jsme přišli do domu, prostě řekl, že jde spát. A nelhal, za chvíli jsme slyšeli, jak zařezává.

Převlékla jsem se do obyčejných věcí – měla jsem je tady, protože jsem tu byla dost často a nechtělo se mi je tahat tam a zpátky. Měla jsem tu svůj vlastní pokoj.

Chtěla jsem usnout stejně rychle jako Harry, ale nepovedlo se mi to. Přetáčela jsem se na posteli sem a tam, nemohla jsem najít vhodnou polohu na spaní. Nakonec jsem to vzdala a šla dolů. Veronica ještě nespala, seděla u stolu v kuchyni a měla před sebou velkou knihu a psala do ní.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se, když jsem k ní přišla.

„Zapisuju dnešní setkání smečky a zasvěcení Harryho,“ odpověděla.

„A ty to děláš vždycky?“

„Od doby co jsem ve smečce. Ale dělá se to už hodně dlouho. Někdo bude brzy muset převzít tuhle zodpovednost.“

„Harry?“

„Jen to ne!“ zhrozila se, jen co jsem to vyslovila. „Harry patří k nám, ale tohle bych přenechala někomu jinému.“

„A tohle je něco jako deník?“

„Dalo by se to deníkem nazvat.“

„Od kdy je psáno tohle?“

„Od mého zasvěcení. Tehdy mi tuhle funkci předala Katy Masenová, matka Michelle. Většinou ji dostává poslední zasvěcená. Nebo zasvěcený. Zřejmě to předám Susan.“

Zahnala jsem myšlenky na Susan a její zasvěcení a položila další otázku. „Kolik to má stran?“

„Je to velký formát, momentálně píšu na straně 642.“

„Uff, mně by asi upadla ruka.“

„Nepíšeš to najednou. Pár řádek denně jednou za týden nikoho ještě nezničilo.“

„Mohla bych si ji půjčit?“ zeptal jsem se. Veronica právě zavírala deník a chystala se ho schovat. „Vrátím ti ho ráno. Bojím se, že neusnu. A ráda bych se dozvěděla něco o naší minulosti.“

„Můžeš si ji půjčit, ale opravdu ji ráno vrátíš.“ Mělo to asi vyznít jako otázka. Teta byla na pochybách, nechtěla mi deník svěřit, asi ho brala jako velkou cennost.

„Slibuju,“ řekla jsem vážně.

Veronica mi předala psanou minulost smečky.

„Je opravdu těžká,“ uznala jsem. „Díky a dobrou noc.“

„Dobrou.“

Vyšla jsem nahoru do pokoje, vzrušená novým tajemstvím, které skrývala tato kniha. Sedla jsem si na postel se zkříženýma nohama a rozložila si knihu na nich. Kniha neměla žádný nadpis začínala prvním zápisem. Jen pokračovala tím, co už se stalo.

5. ledna 1991

Mé jméno je Veronica Claire Wolfová. Se včerejším dnem započala éra nové smečky. Já a má sestra Lissa jsme byly přijaty do smečky a ukončily výměnu členů. Stará smečka, která se skládala z Marion Wildové, Katy Masenové, Sarah Blackové, Elizabeth Wolfové a Grace Simonsonové, které zemřela v boji s upíry v roce 1987, byla nahrazena členkami: Rebeccou Wildovou, Michelle Masenovou, Alicí Blackovou, Lissou Wolfovou a mnou.

Další zápisy byly dost stručné, opakovaly se asi jednou týdně, někdy i déle, a psalo se v nich téměř to samé, začínalo mě to uspávat. Pak začaly být zápisy častější a delší. Začala jsem je znovu číst.

2. února 1995

Michelle a Marion začínají mít podezření, že s Rebeccou není něco v pořádku. Po dnešní schůzi smečky se mi s tím svěřila Michelle. Říkají, že tráví hodně času s Erin a Meredith, ale když není s nimi, hodně pracuje, aby se o ně mohla postarat. Podle Marion je tam příliš často i dlouho. Každopádně je to málo na to, abychom ji mohli z něčeho obvinit. Podle mě nedělá nic špatného a Michelle s Marion se jen zbytečně bojí.

7. února 1995

Rebecca byla zase dlouho do noci pryč. Marion už jí nevěří. Všem nám přísahala, že z ní cítila pach upíra, který jí není neznámý, ale nemůže si vzpomenout, kde ho už cítila. Doufám, že podezření proti Rebecce nejsou oprávněná.

10. února 1995

Marion tvrdí, že ten upír, jehož pach cítila na šatech Rebeccy, je otec Erin. Také vyslovila myšlenku, že by Erin a Meredith mohly být doopravdy pokrevní sestry, jejich otec je stejný. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by to být náhoda, Rebecca by musela být s tím upírem v kontaktu. Ukáže se pravda?

13. února 1995

Rebecca odjela sama s dcerami na výlet. Neřekla Marion ani nikomu jinému kam. Smečka se sešla bez ní a domluvila se, jak to bude řešit dál. Rozhodly jsme se, že budeme Rebeccu pečlivě sledovat, kamkoli se hne. Jakmile se naše teorie potvrdí, začneme jednat.

17. února 1995

Rebecca opravdu zradila smečku. Dnes ráno jsme šly k Wildovým domu a zabalily Rebecce její věci. Meredith byla hodně neklidná, hodně plakala a nedařilo se nám ji utišit. Erin byla už větší a snažila se svýma očima bystrého dítěte pochopit, co se to kolem děje. Obě něco tušily.

Odnesly jsme sbalené věci do jeskyně. Oblékly jsme si šaty a zavolaly Rebecce, že se smečka musí nutně sejít. Rebecca vyrazila hned za námi.

Když vstoupila do jeskyně, pochopila, že něco není v pořádku. Na jejím místě stála Marion a Aura, velekněžka. Když Marion vyčetla své obvinění, snažila se je Rebecca popřít, nakonec se ale pod nátlakem přiznala. Říkala nám, že otec dívek je jiný upír, že nám nechce ublížit. Žádná z nás tomu nechtěla uvěřit. Pak Marion řekla, že ji nemine trest. Přišla k ní a strhla její topaz, zbavila ji příslušnosti ke smečce, nebyla už naší vůdkyní. Zároveň se jí i zřekla. Marion řekla, že už nepatří do rodiny Wildů. Rebecca byla s tímto trestem smířená, ale její matka ještě neskončila. Kromě vyhnání za smečky ji čekalo ještě vyhnání ze Spokane. Nesměla už nikdy vkročit do našeho města. Na závěr jí Mary řekla tu největší ránu ze všech. Erin i Meredith měly zůstat zde pod ochranou smečky. S tím se Rebecca nechtěla smířit. Snažila se všelijak domluvit, ale Marion nepovolila ani trochu. Nesměla se s dcerami ani rozloučit.

Bylo mi jí líto. Odloučení od dcer bylo tím největším trestem, jaký mohla dostat. Odešla zahanbeně z jeskyně bez rozloučení. Už nikdy se nesmí vrátit. Jestli se vrátí... Nemůže ji čekat horší trest než ten, kterým právě trpí. Na její místo nastoupila Marion do doby, než přijde Erin. Pro dívky jsme vymyslely lež, že jejich matka zemřela, když byly malé. Nebudou se tolik trápit odloučením od ní.

Nechápala jsem, proč to Rebecca udělala, a asi nikdy nepochopím. Vážně věřila, že může být upír jiný? Že může být hodný a mít rodinu? Nikdy se to nedovíme, protože se s ní už nikdy neshledáme.

Teď už jsem chápala, proč tu není Rebecca. Byla vymazána ze smečky a z rodiny Wildů. Netušila jsem, jak moc může smečka ublížit jedné vlčici, jak chladná může být matka ke své dceři. Bylo to k Rebecce nespravedlivé. Takovou bolest si nemohla zasloužit. Erin a Meredith by se s ní určitě měly vidět. Mary jim to nepovolí, v žádném případě.

Kde je asi Rebecca teď? Shledala se s upírem, kterého milovala? Nebo ho ztratila? Chtěla se od něj odloučit?

Listovala jsem dál knihou. Už jsem nic nehledala, nechtěla jsem nic čist. Jen jsem otáčela listy, jeden po druhém, jako robot. Přesto jsem se tomu neubránila. Stačilo k tomu jediné slovo.

23. září 2009

Dnes byla podzimní rovnodennost. Sešly jsme se blízko Měsíčního břehu, jako vždy přo podobné události. Rituál proběh bez větších potíží, ale spojení s duchy bylo těžší. Poslední dobou jsou neklidní. Kdykoli k nám přijdou, ptají se po Důležité, čekají na její příchod. Marion si myslí, že by Důležitá mohla být už jedna z našich dcer. Možná už Erin nebo Selene. Michelle tato možnost velice nadchla. Pokud to není jedna z nich, zbývá Meredith, Susan a Dawn. Je také dost možné, že Důležitá vůbec není z naší smečky.

Snažila jsem se o ní něco najít ve starých denících, a také se mi to podařilo. Jennifer Wolfová, má a Lissy prababička, ve svém deníku napsala, že Důležitá je už dlouho očekávanou vlčicí, která má znamenat velké změny pro svět nadpřirozena. Duchové nechtějí prozradit jaké, ale budou se týkat úplně všech. Královna rozbřesku ukáže všem vlčicím cestu.

Čtení rozhodně nebylo mým koníčkem, ale škola si vyžadovala, abych něco přečetla. Ale kromě povinné četby jsem občas narazila i na knihy, které mě nějak zaujaly. Spíš než romány jsem ráda četla odborné knihy, které se něčím zabývaly. Zrovna na jednu z nich jsem si teď vzpomněla. Byla o původu jmen. Bylo tam něco jako: Dawn je jednoslabičné dívčí jméno anglosaského původu. Jeho význam směřuje ke světlu a svítání. Může znamenat např. Rozbřesk, Úsvit, Nevinný nebo Vládkyně čí Královna rozbřesku.

Královnou rozbřesku je Dawn. Dawn je tou dlouho očekávanou Důležitou. Jsem to já. Ta, která má změnit svět vlčic. Lara nelhala. Důležitá, Královna rozbřesku, Dawn... Jsem to já. Já.

Ale já jsem jen pouhá vlčice! Nejsem výjimečná, nemám nic, čím bych změnila svět, snad až na to, že miluji upíra. A to není nic převratného. To by důležitou mohla být rovnou Rebecca. Nebo někdo jiný z minulosti. Jsem si jistá, že ta pravidla ohledně upírů někdo napsal, protože byla porušena a smečce se to nelíbilo.

Já. Já jsem jen Dawn, prostá středoškolačka, pro kterou je největším úkolem vyrovnat se se sebou, než s celou smečkou, celým světem! Vždyť ani nevím, co mám měnit, co mám dělat! S celým vlčím životem přišly jen potíže. Christian, Susan, máma, můj neznámý otec a teď ještě tohle. Ne vždycky je to, co pro vás chtějí rodiče, to nejlepší.

Ráno jsem vstala velmi časně. Dokázala jsem spát neklidným spánkem asi jen tak tři hodiny. Pak jsem se ještě chvíli převalovala v posteli, ale všude bylo ticho a myšlenky byly hlasitější a dotěrnější.

Sešla jsem si dolů udělat snídani. Veronica i Harry ještě spali, nečekala jsem, že by se Harry vzbudil první, a proto jsem nechala na stole v kuchyni vzkaz, že jdu ven a deník je v mém pokoji. Oblékla jsem si svou bundu a vydala se ven do mrazivého rána. Nebylo ještě moc vidět, mým očím to nevadilo. Znala jsem to tady dobře, nečekala jsem překvapení. Namířila jsem si to do lesa, jednoho z míst, které je v této části Spokane nejčastější a které je napůl mým domovem. Často jsme sem s Harrym chodili. Veronica a Lissa nám to zakazovaly, a to byl ještě větší důvod to tam prozkoumat. Navíc, nikde jinde se nedalo hrát tak dobře na schovávanou jako tam.

Šla jsem po pěšině, pod nohama mi křupal sníh. Líbilo se mi to. Spokanské zimy nejsou tak hezky bílé. Často prší nebo padá sníh s deštěm a místo krásné bílé záře se všude válí jen břečka namočeného sněhu.

„Vstáváš docela brzy, ne?“

„A ty chodíš moc potichu, Harry,“ obvinila jsem ho. „Jak jsi mě našel?“

„Tohle je jediný místo, kam jsi mohla jít. Ale dalo se to dobře poznat, když tě někdo vidí z okna.“

„Špehu.“

Harry se zasmál. „Říkal jsem, že by bylo dobré pokecat, říct si, co je nového.“

„Je dobře, že jsem souhlasila. Potřebuju se někomu svěřit.“ Nechtěla jsem to říct, ale když jsem byla s Harrym, myšlenky se ve slova měnily samy. Byli jsme k sobě upřímní, vždycky jsme si všechno řekli.

„Není tu od toho spíš Susan?“ zeptal se.

„Susan k nám ještě nepatří. Nemůžu jí říct všechno,“ připomněla jsem.

„Áááá! Zapomněl jsem. Promiň.“

„To nevadí. Taky na to občes zapomínám a je mi hrozně.“

„S čím se chceš mně svěřit?“

„Asi se vším. A nevím, čím mám začít.“

„Začni třeba od toho, co tě nejvíc trápí,“ navrhl.

Jo, ale to bych taky musela vědět, co to je. Šli jsme dál, já jsem mlčela. Nevěděla jsem, jak o tom začít mluvit. Prostě mu to nějak řekni. Nebuď srab. Beztak si myslí, že jsi blázen, řekl ti to už před osmi lety.

„Chtěl jsi někdy něco, cokoli, ale ono to nešlo? Nepatřilo to do tvého života, neměl jsi na to nárok?“

„Takže jde o kluka?“

„Jo,“ přiznala jsem a chtěla se propadnout do země. Mluvím se svým bratrancem o klucích. Je tohle normální?

„Snad ne o Brighta. Na škole se proslýchá, že to spolu táhnete.“

„Ne vždycky je něco, co říkají ostatní, pravda. Ale jde o něj.“

„A ty si myslíš co? Že pro něj nejsi dost dobrá?“

„O tom snad uvažuje každá holka, když uvidí kluka svých snů. Nesměj se,“ zarazila jsem ho, než stihl něco říct. „Jde hlavně o ten obrovský schod mezi ním a mnou. A nemyslím teď vzhled nebo peníze. Já jsem vlčice, a to nemusí překousnout. Je to až moc velká překážka.“

„Chceš říct, co si osobně já myslím? Zakázaný věci nás mají ještě víc lákat, abychom je nenechali jen tak někde stát a radši si je vzali, protože jsou pro nás na míru dělaný. Proto by ses na tohle měla vykašlat, vlčice nevlčice. Jde hlavně o tebe a o něj. A co říkají ostatní, že jsi vlčice, že on je asi zbohatlík, to je fuk.“

„Takhle jsi to vzal i se Selene?“ hádala jsem.

„Nikomu se to, co je mezi námi, nelíbí - ani teď, když jsem vlkodlak.“

„Veronica nevypadala, že by jí to vadilo.“

„Tak se tváří jen kvůli Michelle. Nemají se v lásce a máma se s ní nechce spolčovat,“ vysvětlil.

„Proč jsou proti vám?“

„Michelle se ohání argumenty, že Selene je na mě stará. Doopravdy jí něco nevoní na mně.“

„Nejenom na tobě. Je snad proti všem Wolfům i mně,“ prozradila jsem. „Ale nevadí mi to. S Michelle bych se nechtěla přátelit ani za nic. Dokážeš si představit, že bychom byli ve stejném elementu jako ona?“

„Na tom místě by už ležela jen moje kostra.“ Současně jsme se rozesmáli.

„Jak dlouho už jsi se Selene?“

„Moc dlouho ne, teprve druhý měsíc,“ odpověděl.

„Jsi dost jiný, i teď, když se mnou mluvíš.“

„Necítím se jiný. Přijde mi, že jsem takový odjakživa. Jako kdybych se Sel našel smysl bytí. Ona je pro mě jiná. Ostatním asi přijde stejná, ale pro mě bude jedinečná, a nikdy se jí nepustím, protože bych pak nemohl žít.“

„Je tak důležitá, že bys pro ni i zemřel?“

„O tom jsem nikdy neuvažoval. Já před sebou nevidím černou budoucnost. Jen barvy a ji. To je to, co mě čeká, nic víc nepotřebuju.“

Ty se máš, pomyslela jsem si. Tohle bych taky chtěla vidět a věřit v to.

„Nechceš mluvit ještě o něčem?“

„Nevím, jestli o tom mám mluvit,“ přiznala jsem.

„Je to tajemství?“ hádal. „Víš, že umím mlčet.“

„Další otázka. Máš něco udělat, všichni to od tebe očekávají, ale ty vůbec nevíš, co máš dělat, a máš víc problémů sám se sebou, než abys řešil ty, které jsou důležité pro svět. Jak se máš rozhodnout?“

Na chvíli se zamyslel. „Já bych se na svět vykašlal a staral bych se o sebe. Třeba nějakou náhodou svůj úkol při tom splním.“

„Proč bys to dělal? Není dobro všech ostatních důležitější než to tvoje?“

„Ani bych neřekl. Vždycky, když budeš brát ohledy na ostatní, obrátí se to proti tobě.“

„Přála bych si umět na všechno nahlížet tak jako ty. Já bych se takhle asi nerozhodla. Moc nedokážu myslet na sebe. Pokud nejde o mučení a trápení.“

„Kdo tohle po tobě chce?“ zeptal se přímo.

„Ne.“

„Dawn.“

„Ne.“

„Dawnie,“ oslovil mě, zastavil a otočil mě proti sobě. „Vidím, jak tě to trápí. Nespala jsi.“

„Ne.“

„Chceš mě naštvat?“

„Ne.“

„Tak mi to řekni.“

„Ne.“

„Souvisí to se smečkou?“

„Jo,“ řekla jsem a porušila řadu svých příkrých ne.

„Prosím, Dawn.“

Pravda byla, že mě Harry nikdy nezklamal. Nešířil drby a vše si nechal pro sebe. Susan byla také dobrá kamarádka, ale ona brala tajemství jen do jisté míry. Něco, co jí nepřišlo tak tajné, bez výčitek řekla Camille. Řekla jsem jí, že mi to nevadí, ale uvnitř jsem zuřila.

„Tak jo, řeknu ti to. Ale je to tajemství. Nesmíš to nikomu říct, ani Selene.“

„Zradil jsem tě někdy?“

„Nikdy jsi neměl holku, která patřila do smečky.“

„Tak jo, přísahám, že Sel nic neřeknu. A teď to vyklop.“

„Víš, včera u Měsíčního břehu do mě vstoupil duch jedné vlčice, abys mohl být přijat k nám. Ta vlčice mi řekla, že ostatní rádi uslyší, že se setkala s Důležitou. Nevysvětlila mi, co to zanemná. Pak mi tvoje máma půjčila deník smečky, a tam jsem se dozvěděla víc. Mám prý velký význam pro náš svět i svět ostatních podobných bytostí. Ale jaký význam, co mám dělat... Jsem z toho ještě víc zmatená.“

„Máš strach, že jo?“

„Ty bys neměl?“

„Dawn, já tě nechci podceňovat, protože pro podobný účely jsi jako dělaná, ale myslím si, že je to blbost. Jaký úkol bys mohla mít? V našem světě nejde nic změnit.“

Nejde, ale některé věci by stály za změnu. Jako například vlčí zákony o upírech. Nebo o tom, že by nám smečka měla diktovat, co máme dělat a jak máme žít vlastní život.

„A jak je tobě?“ zeptala jsem se.

„Mně? Co by se mnou mělo být?“

„Včera ses proměnil, přešel do jiného světa, a s tebou to nic neudělá?“

„Udělá, ale neberu to špatně. Víš, máma netušila, že ze mě bude vlk. Jako malému mi vyprávěla spoustu příběhů podobných skutečnosti, který teď jsem součástí. Nepřijde mi to jako špatná věc. Jsem teď ten superhrdina, který chrání lidi před démony.“

Nechtěla jsem Harrymu brát iluze o jeho novém životě, a tak jsem mlčela. Upustili jsme od nepříjemných témat a vrátili se k obyčejným. Povídali jsme si o škole, rodičích, Oliverovi (Harryho překvapilo, že už je s Claire tak dlouho) a kamarádech. Harry měl trochu radost, že mi překazil rande nerande, a já jsem si uvědomila, že Alexovi dlužím omluvu. Měla bych mu to vynahradit. Asi ho někam pozvu, nevím, něco vymyslím.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 17. kapitola: