OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 8. kapitola

08.09.2013 (22:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1290×

KAPITOLA OSMÁ

Auto zastavilo. Mamka vystoupila a já hned po ní. Byly jsme mezi mohutnými a vysokými smrky, které byly až moc pravidelně uspořádané v kruhu. Zřejmě je takhle někdo vysadil úmyslně. Naproti nám se otvíral vchod do jeskyně. Uvnitř bylo vidět malé světlo v dálce.

Následovala jsem mamku dovnitř. Jeskyně byla chladná a strašidelná. Slyšela jsem pravidelné padání kapek vody. Zničeho nic mě mamka zastavila.

„Nesmíš vstoupit na posvátnou půdu v botech,“ řekla.

„Mám jít bosa?“ nevěřila jsem. Nevěděla jsem jak byl velký mráz, ale bez bot jsem jít nechtěla.

„Ano. A bundu si také sundej.“ Sama udělala to samé. Země byla studená, zmrzlá, jak jsem předpokládala, pokrytá jemným pískem, jako na pláži. Všimla jsem si čáry, která byla v písku namalována. Zřejmě oddělovala posvátnou půdu, jak řekla mamka.

Když jsme ji překročily, nepřišlo mi, že by se něco změnilo. Pořád jsem byla v jeskyni, stála jsem v ní bosa v jemných šatech a byla mi zima.

Šly jsme chodbou, dokud jsme nepřišly na místo, které by se dalo nazvat jeskyním sálem. Byl to kruh. V písku byl nakreslen, nějaký pěticípý ornament. Při bližším zkoumáním jsem zjistila, že je to pentagram. Na stěnách jeskyně bylo rozmístěno pět pochodní, každá u jednoho vrcholu pentagramu. Na zemi byla navíc namalována označení, u každého cípu jiné. U vrcholu naproti vchodu byl namalován kruh. Po jeho pravé straně byl namalován čtverec a vedle čtverce byla namalována kapka. Po levé straně kuhu byl pravidelný šestiúhelník a vedle něj vlnovka. Neměla jsem tušení,co to znamená.

V místnosti už bylo pár osob. Poznala jsem všechny kromě tří. Byla tam Erin, oblečená v bílých šatech stejně jako já. Vedle ní byla Selene oblečená v zelených šatech a Meredith v červených šatech. Dál tam byla Susanina máma, Alice, ve fialových šatech a teta Veronica v modrých šatech jako máma.

Neznala jsem ženu ve věku mamky v zelených šatech stejných jako měla Selene, byly si ale dost podobné, takže jsem jí odhadovala na Seleninu mámu. Bavila se se starší ženou v červených šatech, netušila jsem, kdo by mohla být.

Uprostřed pentagramu stála dívka, jen o něco málo starší než já. Měla také bílé šaty, ale jinak střižené než já a všechny ostatní ženy v jeskyni. Přes ramena měla dlouhý stříbrný plášť až k zemi, na hlavě měla kápi a na krku jí visel velký čirý křišťál.

„Už jsme tu všechny,“ oznámila Erin dívce v plášti.

„Dobrá,“ řekla dívka.

Všechny ženy začaly zaujímat svá místa. Erin si stoupla na symbol kruhu. Na čtverec si stoupla Selene a žena v zelených šatech. Na symbol kapky si stoupla máma a teta Veronica. Na šestiúhelník vstoupila Meredith a starší žena. Alice si stoupla na poslední symbol vlny. Všechny byly rozděleny podle barvy svých šatů.

Dívka v plášti je obešla a každé skupině dala velkou svíčku. Alice držela fialovou, Meredith a stará žena červenou, Erin žlutou, Selene a žena vedle ní zelenou a mamka s Veronicou modrou. Ta dívka se postavila doprostřed a vzala si bílou svíčku. Zavřela oči a všechny svíčky v místnosti vzplály.

„Cítím mezi námi vzduch. Přátelský, obětavý, schopen pomoct s každou bolestí.“ Když to dívka v kápi dořekla plameny svíček se naklonily na stranu, jako když do nich fouknete, ale jen tak, aby plamen zakolísal a svíčka nezhasla.

„Je mezi námi námi i oheň. Nevyzpytatelný, vášnivý, statečný oheň v srdci každe z nás, která ho nosí.“ Plameny svíček získaly dvojnásobnou velikost.

„Je tu i země. Tvůrčí, živá, ale tvrdá země.“ Kolem každé svíčky se začal plazit slabý úponek, který shořel v plamenech.

„V neposlední řadě je mezi námi voda. Věrná a spravedlivá, která všechno nechá na plynutí času.“ Plameny zhasly a zbyl po nich jen kouř.

„Dnes jsme se sešly upříležitosti zasvěcení naší další sestry. Další dcery, která byla vybrána elementy.“ Bylo víc než jasné, že mluví o mně. Přesto mi to nahánělo strach.

„Přistup blíž,“ promluvila ke mně dívka v plášti. Došla jsem, až k ní. Uviděla jsem její tvář, přestože byla ve stínu. Dívka měla bledou pleť, její oči byly šedomodré a rty měla jako okvětní lístky růží. Zvláštní byly jen nákresy na jejím obličeji. Od spánků se jí až k bradě táhly stříbrné stužky, které vypadaly jako větve stromů a malými lístky. Vlasy na ramena zářily světlou barvou.

„Jsi Dawn Veronica Wolfová, dcera Lissy Stephenie Wolfové, potomek Esmeraldy Stormové, jedné z prvních dcer?“zeptala se.

„Aano, jsem,“ odpověděla jsem jí. Položila mi ukazováčky a prostředníčky na spánky. Zavřely jsme obě oči.

„Cítím z tebe velkou energii a nezlomného ducha. V srdci máš vášnivou lásku. Prožiješ si mnohé, ale zůstaneš věrná,“ řekla.

Synchroně jsme otevřely oči. Dívka pustila mé spánky a ustoupila o krok vzad. Všichni čekali, co se bude dít dál. Já také. Byly jsme zvědavé, co dívka řekne.

Dívka nabrala ze země hrst písku a přitiskla mi ho na odhalené rameno. Zachvěla jsem se, byl studený. Rozetřela mi ho od krku až po lopatku. Studený písek mě začal hřát. Cítila jsem, jak se soustřeďuje do určitých míst a vsakuje se mi do kůže.

Dívka se dotkla mých šatů. Jejich barva se začla měnit. Jako kdyby je někdo polil krví. Za chvíli měly stejnou barvu jako šaty Meredith. Dívka šla k ostatním, které měly červené šaty. Starší žena podala dívce štříbrný pohár zdobený rubíny. Dívka se vrátila ke mně a zvedla pohár nad hlavu.

„To, co naše nepřátele posílí, je může i zničit. Tento nápoj života i smrti, zpečetí tvůj osud. Už to nikdy nelze vrátit zpět,“ řekla dívka. Dala mi pohár do ruky. „Pij,“ poručila.

Zvedla jsem pohár ke rtům a napila se rudé tekutiny. Byla hořká i sladká zároveň. Rozlila mým tělem teplo. Nikdy předtím jem nic takového nepila. Když jsem se znovu podívala na tekutinu a ucítila její vůni, došlo mi, proč jsem ji ještě nikdy nepila. Byla to krev.

Dívka vrátila pohár staré ženě a vrátila se ke mně. Naklonila se k mému uchu a pošeptala mi něco, co jsem si asi měla vzít za motto. Něco, co mě mělo provázet celým životem.

„I utěšitel potřebuje být někdy utěšen,“zašeptala. Odstoupila ode mě a promluvila ke všem.

„Vítám tě mezi námi, Dawn, dcero ohně.“ Nechala mě osamocenou stát v kruhu, všem na očích.

Pak ke mně přistoupila Erin. „Dávám ti místo ve své smečce. Nechť ti je domovem jako nám všem,“ řekla. Pověsila mi na krk řetízek s rubínovým šestiúhelníkem. „Dokud ti bude patřit tento amulet, budeš patřit k nám. Za jakékoli porušení zákonu, tě čeká vyhnanství.“

Erin byla vůdkyní smečky, to jsem poznala sama. Zbytek jsem nechápala. Ženy se rozprchly, každá jiným směrem a já jsem zůstala osamělá uprostřed jeskyně.

„Přišlo to dřív, než jsi čekala, viď?“ Meredith se zdála jako jediná dobrá duše která mi teď mohla pomoct.

„Co to vlastně je, tohle všechno?“

„Smečka vlčic,“ odpověděla Meredith.

„Moc široký pojem. Nikdo mi nic neřekl. Potřebuju všechno podrobně vysvětlit.“

„Moje babička Mary, tvoje máma a teta, máma Selene a máma Sue patří do staré smečky. My jejich dcery, přebíráme po našich osmnáctinách jejich úděl. Je to naše dědictví. “

„Selenina máma je ta v zelených šatech?“ zeptala jsem se.

„Jo. Jmenuje se Michelle.“

„A kdo je ta dívka v kápi?“ zajímalo mě.

„To je velekněžka smečky. Jmenuje se Heaven Bellová.“

„Heaven? Jako nebe?“ ujišťovala jsem se.

„Je to čarodějka. Všechny mají takováhle zvláštní jména.“

„A co dělá ve smečce? Není vlčice.“

„To není. Heaven nás zasvěcuje, zúčastňuje se našich obřadů a pomáhá nám v boji, proti našim nepřátelům, trochu nás i ochraňuje.“

„Nepřátelům? Komu?“

„Upírům,“ odpověděla Meredith.

„Upírům?! Oni existují?“ nevěřila jsem.

„Dawn, nepopířáš existenci vlčic a čarodějek, ale nevěříš na upíry?“

„No dobře, existují. Ale co s nimi děláme?“

„Zabíjíme je.“

„Jak?“

„No, jsme vlčice. Když se proměnímene vlky, stačí jediné kousnutí... a o nic se nemusíš starat.“

„Upír zemře?“

„Upír nemůže zemřít, je už mrtvý. Řekněme, že ho zničíš.“

„Na co tady teď čekáme, proč nejdeme domů?“ ptala jsem se.

„Čekáme na tebe.“

„Na mě?“

„Na půlnoc, kdy začne tvá první proměna.“ Meredith se otřásla jako kdyby měla před svou první proměnou.

„Je to... zlé?“

„Není nic bolestivějšího než první proměna. Něco, co je uzavřené někde hluboko v tobě se dere ven jako nějaký parazit. Můžu ti tohle říct, ale stejně ti to nepomůže. Slova se nevyrovnají tvému vlastnímu zážitku, skutečnosti.“

Skousla jsem si spodní ret. Meredith věděla o čem mluví, ale nechtělo se mi jí věřit.

„Proč jsou tady i členky staré smečky?“ zeptala jsem se a změnila téma.

„Musí tady být. Předávají zkušenosti, dokud není nová smečka úplná. Z každého elementu musí být navíc alespoň jeden člen. V této smečce, jak se zdá, bude muset být i někdo ze starších.“

„Proč a kdo?“

„Buď tvoje máma a teta nebo nebo Alice. Nebo taky všechny.“

„A proč?“

„Zbývá jen Susan. Susan bude poslední, kdo se přidá ke smečce. Zbývají ale dva prázdné elementy – voda a vzduch.“

„Počkat, jaké elementy?“

„Země oheň, voda, vzduch. Vůdkyně smečky je směsicí elementů, proto je dcerou Slunce. Elementy se rotlišují barvou a znaky, které máme na přívěscích. Ohnivé znaky už znáš. Znakem země jsou zelené šaty a čtverec. Voda má modré šaty a kapku, někdo říká slzu. Vzduch nosí fialové šaty, a jako symbol má vlnu. Erin má šaty bílé a na krku nosí kruh. Je centrum naší smečky.“

Teprve teď jsem chápala rozdělení žen v místnosti. Byly to elementy.

„Málem bych zapomněla!“ Meredith se ke mně otočila zády. Na jejich zádech jsem uviděla tetování. Byla to růže v plamenech. Šaty měly pouze jedno rameno, aby tetováni bylo vidět. Meredith se otočila opět čelem ke mně.

„Znak který nám zůstane až do smrti. Ty budeš mít po proměně stejný. Ostatní elementy mají jiné znaky.“ Pokynula hlavou k ostatním. Veronica měla na zádech moře a déšť. Velkou kapku, ze které vycházely vlny a do kterých padaly kapičky. Vše bylo modrou barvou. Selene měla zelenou větinu s lístky jako symbol země. Alice měla jemné fialové peříčko a Erin vlastnila zářivé žluté Slunce.

„Tvoje babička byla ve dvou smečkách?“ zajímala jsem se.

„Byla jen v jedné smečce, ale byla nucena se vrátit kvůli nové smečce.“

„Nepřišel nikdo s elementem ohně?“

„Ne, přišel někdo s elementem Slunce. Moje maminka. Ale porušila zákon, zradila smečku a byla z ní vyhnána. Babička zastávala post ohně. Nebyl nikdo, kdo by velel a tak zastávala dva posty.“

„Kde je tvoje máma teď?“

„Babička řekla mně a Erin, že zemřela. Nepamatuju si jí. Odešla byly mi teprve dva roky.“

„A Erin? Pomatuje si jí?“

„Trochu. Ale ona má alespoň něco. Já mám jen víru v to, že žije.“

„Proč si to myslíš?“

„Nedokážu to vysvětlit, ale myslím si, že žije. Někde blízko a přece tak daleko. Možná je někde s naším tátou.“

„Chtěla by ses s ní setkat.“ Poznala jsem to z toho, jak o ní mluvila. Bylo jí jedno,co provedla.

„Budu po tomhle vůbec moci normálně žít?“ zeptala jsem se.

„Budeš. Jen se budeš must smířit s tím, že v každém, koho uvidíš, uvidíš upíra.“

„Nevíš kolik je hodin?“

„Je teprve devět,“ odpověděla. Pořád ještě zbývaly tři hodiny. Nevěděla jsem, jak to vydržím, jak vydržím čekat a neutéct. Malá dušička ve mně, asi pud sebezáchovy, mi říkal: Uteč, uteč, uteč, jak rychle umíš a na nic se neohlížej. Ale jiná část se utěšovala tím, že by mě mamka nebrala někam, kde by mi něco hrozilo, neudělala by něco, co by pro mě bylo špatné.

„Jak to mám utajit před Susan?“ zeptala jsem se. „Na tobě hned poznala, že se něco děje, a já neumím moc dobře lhát.“

„Budeme to muset před ní utajit. Nesmí se dozvědět dřív, než jí bude mít narozeniny.“

„Jak to mám udělat?“

„Dělej, že se nic nestalo.“

„Taky je to pravda, ještě se nic nedstalo,“ řekla jsem trpce. „Ale co potom?“

„Zbývá pět dní, které s ní najisto prožiješ ve škole. Pak budou Vánoce a ty se s ní vidět nemusíš.“

„Nelíbí se mi tenhle způsob,“ zaskřípala jsem zuby. „Nelíbí se mi, že nemáme nic vědět a čekat na to, co se stane.“

„Ani mně se to nelíbí. Není to k nám fér. Vlčice, smečka, čarodějnice, kouzla, proměna, zasvěcení, upíři... A to ještě nevíme všechno, jsme teprve na začátku toho všecho. Bojím se, že těch ran je víc. Je to jako...“

„Jako bychom žily ve skrytu lží. A neviděly dál, neviděly co se děje kolem,“ dořekla jsem.

„Ve skrytu lží. V tom skrytu je ještě Susan a malá Kristen!“

„Bude to pořád těžší,“ usoudila jsem. „Meredith, pomůžeš mi, že jo?“

„Jasně, že pomůžu. Jsi moje sestra.“ Pousmála jsem se. Sestru jsem vždycky chtěla.

„Ahoj Dawn.“ Velekněžka se přidala ke mně a k Meredith. „Já jsem Heaven, ale to ti už Meredith řekla.“

„Ano, řekla.“

„Jsi v pořádku?“ ptala se Heaven.

„Jo, jsem.“ Nebyla jsem si tím stoprocentně jistá. Tolik zážitků za jednu noc a ještě není konec? To by někoho dostalo na kolena.

„Lissa říkala, že jsi byla dost zmatená a nepřipravená.“

„A ty jsi nebyla?“

„Ne. Já jsem věděla od začátku, co mě čeká. Čarodějky nedostávají své schopnosti, když dosáhnou plnoletosti jako vy, my máme své schopnosti už od mala. Moje matka Aura, mě už od mého dětství připravovala na můj úděl. Sloužit spokanské smečce vlčic, to mi pořád vtloukala do hlavy, jen na to jsem se mohla zaměřit, na nic jiného ne.“

„Neotravovalo tě to?“ zeptala jsem se.

„Zpočátku ano. Ptala jsem se jí, proč to nemůže dělat moje mladší sestra. Hodně jsem odmlouvala, byla neposlušná. Ale nakonec se mi tady zalíbilo, tady mezi vámi.“

„K čemu máš ty nákresy na tváři?“

„Na to jsem se taky chtěla zeptat, ale nepřišel na to čas,“ podpořila mě Meredith.

„Je to něco jako vaše tetování. Když projdeme zkouškou, dostaneme toto znamení. Říká se mu ligsi. Mezi čarodějkami nám říká, jak jsme uspěly. Nejsem nejlepší, ale ani nejhorší.“

„Neptají se tě lidé, co máš na tváři? Proč tam máš ligsi?“ zeptala jsem se.

„Ne, protože ho nevidí.“

„Ale já ho vidím.“

„Ano, protože patříš mezi nadpřirozené bytosti. Upíři, vlkodlaci a čarodějky mé ligsi vidí, ale lidé je bez mého svolení vidět nedokážou.“

„Takže když budeš chtít, aby ligsi viděli lidé...“

„Musím jim to myslí dovolit,“ doplnila mě Heaven.

„Umíš být neviditelná?“ zeptala se Meredith.

„Ne, já to neumím. Některé čarodějky se umí zneviditelnit a některé dokonce dokáží zneviditelnit i jiné osoby, ale já to nesvedu. Hrozně moc jsem chtěla, ale moje sestřička mi to nedokázala vysvětlit, jak to dělá, takže to neumím.“

„Ale i tak dokážeš skvělé věci,“ řekla Meredith. „Ukaž Dawn to kouzlo.“

„Dobrá, ale musíte se mě chytit za ruce, utvoříme kruh.“ Jednou rukou jsem se chytla Mereditha druhou Heaven. Heaven zavřela oči a začala odříkávat kouzlo. Šeptala tak rychle, že jí vůbec nebylo rozumět, vypadalo to, že se jí jen chvějí rty.

Když jsem se odtrhla od Heaven a podívala se na Meredith, zářivě se na mě usmála a podívala se na zem. Zvědavě jsem se podívala také. Všechny tři jsme se vznášely asi třicet centimetrů nad zemí. Rty se mi roztáhly do úsměvu. Doopravdy jsme létaly. Nikoho, kdo stál ne pevné zemi, to nepřekvapilo, asi to tady bylo normální. Pomalu jsme začaly klesat. Moje bosé nohy dopadly na zem a připadalo mi to zvláštní.

„To bylo úžasný!“ vydechla jsem nadšeně.

„Viděla jsi jen zlomek. Naše Heaven umí i velkolepější věci,“ řekla Meredith.

„Přeháníš,“ řekla Heaven skromně. „Všechno to záleží na naší síle, která má centrum v ligsi. Energii dokážeme čerpat z přírody, lidí a věcí, aniž bychom je poškodily.“

„Je to asi skvělé být čarodějka,“ řekla jsem.

„Nikdy jsem na sebe nenahlížela, jako na někoho většího. Stále jsem jen člověk. Narodím se a zase zemřu. To vy nemusíte. Můžete žít věčně, a proto jste výjimečnější bytosti než já.“

„Za výměnu čeho? Věčný život musí mít nějakou cenu,“ řekla jsem. Vždycky to tak bylo, ve filmech i v knížkách, v legendách.

„Nesmíš se přestat měnit. Nesmíš potlačit svou vlčí stránku. Dokud jsi ve smečce, je to snadné, ale pak už ne,“ odpověděla mi Heaven.

„Co by se stalo, kdybych se měnila několik let a pak s tím najednou přestala?“

„Zestárla bys. Rychleji, než obyčejní lidé. Pokud by jsi žila i stovky let, můžeš zestárnout a zemřít za pár dní. Ale ten život za to nestojí. Všichni tvoji příbuzní by zemřeli, mohla bys přežít své děti. Není to výhoda, pokud nebudeš bezcitná bytost a žít budeš pouze pro zabíjení upírů. Ale některé vlčice tuto schopnost využily, aby porušily pravidla a odešly ze smečky za upírem, mohly s ním tak žít věčně.“

Bylo to zvláštní společenství. Některé upíry nadosmrti nenávidí a jiné je milují. Jedna část chce žít v míru a druhá chce upíry vyvraždit.

„Už budeme muset vyrazit,“ řekla Heaven.

„Vyrazit? Půlnoc bude za méně jak tři hodiny!“ namítla jsem.

„Musíme dojít na Měsíční břeh,“ vysvětlila velekněžka. „Proměníš se až o půlnoci, ale proměna může začít i o hodinu dříve.“

„Řeknu to Erin,“ nabídla se Meredith.

„Heaven, co by se stalo, kdyby obřad neproběhl?“ zeptala jsem se.

„Vrátila by se ti tvá barva očí. Další den bys žila jako kterýkoli předtím. Teď už není cesty zpět, Dawn.“

Vážně jsem přikývla. Bylo načase přijmout své vlčí já, které bylo součástí mne.

„Heaven, co jsi myslela tím, že i utěšitel potřebuje být někdy utěšen?“

„Pochpíš to, až přijde čas. Máš před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu životem. Bude záležet na každém rozhodnoutí, které uděláš. Budeš pro všechny, pro nás, vlčice i upíry, důležitá. Důležitější než první z vlčic.“

„Je čas abychom vyrazily Heaven?“ ptala se Erin. Všechny ostatní vlčice se shlukly kolem nás. Erin stála v jejich čele, jako dcera Slunce.

„Měly bychom jít. Cestou vysvětlíme Dawn pár věcí a pak začne opravdová proměna.“ Heaven měla ve smečce také určitě významné postavení, vzhledem působila významněji a posvátněji než Erin. Heaven neměla naopak takovou autoritu. Erin se uměla prosadit, co řekla platilo. To Heaven nedokázala.

„Dobře. Tak pojďme,“ vyzvala nás Erin. Vedla nás z jeskyně ven. Šly jsme ven v tenkých šatech, bosy. Sníh byl studený, ale příjemný. Už mi nevadil, cítila jsem se víc lidsky, když jsem po něm šla, cítila jsem energii vycházející ze země. Určitě jí cítili i ostatní, hlavně Selene a Michelle. Radostně poskakovaly po lese a smály se. I když byl les a všechno ostatní kolem opravdu krásné, cesta trvala dlouho. Snažila jsem se nemyslet na to, co mě čeká, ale nedokázala jsem to. Člověk musí přemýšlet o své budoucnosti.

V dálce jsem zaslechla malý potůček. Jeho jemný, libozvučný tok odměřoval můj čas. A také mi určoval směr, protože jsme mířily k němu.

Les vypadal stále stejně. Místo, které Heaven nazvala Měsíčním břehem, bylo prázdné. Tvar měsíce v první čtvrtině měl připomínat potůček, který jsem zaslechla z dáli. Kolem byly obrovské balvany, které byly pokryty sněhem. Padlé kmeny stromů ještě více podtrhovaly krásu a tajemnost tohoto místa. Ze všech stran to tam na vás křičelo: Uteč! Nemohli jste ten hlas uposlechnout. Museli jste zůstat stát na místě a obdivovat to všechno kolem.

„Tady se scházel původní kmen vlčic,“ řekla Erin. „ Původní kmen, který se nakonec rozdělil do několika dalších. V jednom z nich byly i naše prababičky. Ty našly jeskyni a zasvětily ji naší smečce. Přesto zůstal Měsíční břeh naším nejposvátnějším místem, které je jediné hodno sledovat naše první proměny.“

Vlčice se rozmístily kolem mě a utvořily kruh. Dívaly se směrem k nebi na měsíc. Po chvíli se všechny oči upřely na mě. Každá z vlčic si začala něco šeptat, snad nějaké kouzlo. Jejich slova jsem neslyšela zřetelně, ale po krátké chvíli jsem začala slyšet, jako kdyby přicházely z velké dálky, byly ješté méně srozumitelné.

Neviditelná síla mě přitlačila dolů k zemi. Padla jsem na kolena, prsty jsem zanořila do sněhu. Nemohla jsem popadnout dech a ta nesnesitelná bolest, co svírala moje srdce... Měla jsem pocit, že mi praskne hlava, bylo to něco víc než jen bolest. Cítila jsme každou kapku své krve ve svém těle, dokázala bych dokonale popsat všechno, co se v mém těle nacházelo. Ta neznámá věc mě svazovala, nevěděla jsem, jak proti ní bojovat. Bylo to silnější než já. Nenapadalo mě nic, co by mi mohlo pomoci. Nenapadala mě žádná věc, myšlenka, ani osoba....

‚Ach Christiane,‘ řekla jsem myšlenkou. ‚Kdybys mě teď viděl sužovanou v bolestech, pomohl bys mi? Snažil by ses mě zachránit?‘

Měla jsem naplý každý sval v těle. Slyšela jsem zvuk zvonu, nevěděla jsem, jestli je skutečný. Odbíjel mou poslední hodinu, minutu, vteřinu. Půlnoc.

‚Pomoc mi Christiane,‘ zoufale jsem volala v myšlenkách. Zavřela jsem oči a rychle si vybavila jeho obličej. Další úder zvonu.

‚Kde jsi?‘

Po tváři mi stékla slza. Další úder zvonu zazněl současně s úderem mého srdce. Země se pode mnou zatřásla, jako by se chtěla rozestoupit a pohltit mě.

‚Pomoc...‘

Bylo mi jasné, že víc už nesnesu. Ne, jako člověk. A mé tělo to vědělo také.

„Pomoc!“ ozvalo se mé zavytí.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 8. kapitola: