Volání noci - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Volání noci - 18. kapitola
Dítě?
Petronka91

16.07.2013 (14:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1534×

18. kapitola

Sice stále žil, ale s obtížemi mohl dýchat, a z rány pryštila černá krev. Znovu zaútočil na Seba a tentokrát s větší rychlostí. Uhnul a to ho ještě víc rozzuřilo. Bestie ho uhodila do hlavy až mu tam něco prasklo, ale pořád vnímal a bránil se. Bušil do něj jako do boxovacího pytle. Byl uzamklý v rohu a zhořšovalo se to. Bylo to silnější a věděl, že na něj sám nestačí.

Prošuštil kolem něj vzduch a jeho už netížila žádná váha. Podíval se tím směrem a nemohl uvěřit vlastním očím. Jeho chlapi nemohli jít do místností, ale někdo jiný ano.

Pomáhal mu sám Will, i když byl ještě den. Spolu ho lehce zvládli. Will mu ho přidržel a Sebastian svými drápy mu rozsekal hrudník až nadoraz ke srdci, které bylo černé záští a nenávistí. Will to srdce vytrhl z hrudi a hodil na zem a rozšlápnul, a bestie zavyla a pak bylo ticho.

Ticho, které přešilo jasný záblesk světla a pak potlesk na druhé straně sklepa.

„Gratuluji vám, chlapci.“ Postava byla v kápi oděná. Vysoká skoro dva metry a prýštilo z ní čisté zlo.

Sebastian se proměnil zpátky. Sice pomaleji, protože byl zraněný, ale i s trochou bolesti, ale ještě mu sil zůstalo dost.

„Kdo si?“ řekl ještě vlčím hlasem Sebastian. Cítil, že tenhle muž může za všechno.

„Není důležité momentálně, kdo jsem, ale jak chcete. Mé jméno zní Silencius,“ shodil z hlavy kapuci a obličej, který se ukázal, znal, ale jen z doslechu, „poslední z vládnoucí třídy čarodějů na světě. Raději se zeptám, co tvoje milá vlčice Aurora. Jakpak se má právě teď, a vaše ještě nenarozené dítě?“ řekl to směšným hlasem, že mu po zádech přeběhl mráz.

Kouknul na jednoho ze svých mužů, který právě v ruce držel vysílačku a hodil mu ji do rukou.

„Rory, Rory, jsi tam? Jsi v pořádku?! Rory! Okamžitě se mi někdo ozvěte!“ řval do vysílačky a právě když ji vypnul, se rozlehlo po vysílačce, ale nejen po ní, ale po celém městě až k nim, bolestné zavytí. Srdce se mu stáhlo bolestí.

Byl to zvuk jeho milované Rory, byl si tím jistý.

Počkat, řekl vaše dítě? Nenarozené? Proboha...

* * *

„Davide, do prdele, kde jsi s tou sktříkačkou. Dělej!“ rozkazoval Quinn. Šlo to až příliš rychle. Takhle nemají žádnou šanci.

Přiskočil k němu David a injekci s roztokem pro mladé vlky, kteří neovládali proměnu, mu dal. Naučeně zuby strhl kryt.

„Držte ji pevně, a ať s sebou necukne.“ Chytli ji pevněji oba. David i Irina. Přetočili ji k sobě na bok. David kontroloval trup a hlavu a Irina nohy. Quinn jí to píchl přímo do žily do ruky. Takhle si byli jistí, že s sebou nehne.

Sice ji položili zpátky na zem, křeče a třes neustaly.

Rory cítila v sobě velký zmatek, cítila neskutečnou bolest, vystřelují všude možně. Plamen byl teď skoro už všude. Chtěla se zhluboka nadechnout, ale jakmile to zkusila, ještě víc se rozšířilo dál a dál jí to spalovalo.

Irina viděla, jak se jí pomalu prodlužují nehty v drápy, nos zatahoval do čumáku jako u vlků. Nohy se jí vykloubily směrem dozadu. A najednou se zazmítala, trup vystrčila směrem nahoru a vykřikla vysoce nahlas, a výkřik se nesl jen po baru. Spadla zpátky na zem. Bylo ticho. Šlo slyšet jen Irinin srdceryvný pláč. Ale žádné srdce kromě jejich tří ne. Byl konec.

„Rory, Rory, jsi tam? Jsi v pořádku?! Rory! Okamžitě se mi někdo ozvěte!“ Qiunn přešel k vysílačce a právě když už chtěl říct, že je Rory mrtvá, tak to tam v okolí vybuchlo. Proud energie zasáhl jeho i Irinu s Davidem. Irina se vylekaně podívala směrem k Rory. Uslyšeli to, co nikdo z nich už ani nedoufal. Čtvrté sdrce začalo tlouct.

Vlk se překulil na břicho a postavil. „Awuuuuuuuuuu...“ znělo z Aurořiných úst bolestně a zároveň zmateně. Netušila, co se děje, nevěděla, kde je a co je. Nebyla to ona, cítila, že teď její tělo obývá ještě někdo. „Awuuuuuuu...“ znovu volala o pomoc.

„Auroro!“ řekl rozkazovačně Quinn, byl zástupce alfy. Snažil se jí uklidnit, jako jiné vlkodlaky. Jako jiné mladé vlkodlaky. Aurora se po něm ohledla, zavrčela a vycenila na něj zuby. Rozeběhla se k němu a přímo před obličejem mu cvakla zuby.

Věděla, že někdo jako on jí nemůže rozkazovat. Cítila zlobu a také potěšení z toho, že si to uvědomil a zároveň byl zcela překvapen. Ještě jednou na něj zavrčela.

„Davide, zkus na ni zavolat, nebere mě jako zástupce. Možná i proto, že mě zná, ale možná i proto, že je družkou Sebastiana,“ zkoušel rozumně myslet Quinn.

„Auroro!“ řekl autoritativně David. Pohleděl na ni jako druhý zástupce alfy.

To ještě víc rozzuřilo Rory a vyběhla směrem k Davidovi a skočila na něj. Ohrnula pysky a zaštěkala na něj.

„Rory, klid, to je David. Rory, no tak. Pojď ke mně,“ něžně ji přemlouvala Irina. Rory se na ni podívala a ucítila neskutečné přátelství k Irině. Popošla k ní a jemně ji šlouchla čumákem do ruky. Chtěla, aby ji jen pohladila. Udělala to a Rory zavrněla. „No, Rory, klid. Říkala jsem, že vše bude v pořádku,“ uklidňovala ji a chlapy jen civěli, a říkali si, jak to, že ji tak poslouchá.

Sice jí Irinina slova utěšovala, ale uvnitř cítila něco jiného. Nevěděla co, ale toužila po tom. Musela někam jít, ale kam? Nevím, říkala si. Sebastian, problesklo jí hlavou. Musím jít za Sebastianem...

Utíkala, jak jen to bylo možné. Přes město, parkem až k domu, kde byl její druh. Lidé ji nepovažovali za nebezpečnou. Vypadala jen jako větší pes, jako ostatně všichni vlkodlaci. I když se zdálo, že ona je onen menší. No a co? napověděl jí její vnitřní hlas. My budeme všem ostatním pomáhat, my. Ty a já budeme jedny z nejvyhlášenějších vlkodlačicí v celé říší, říkal jí ten vnitřní hlas. Věřila tomu, že to tak bude.

Uviděla ten dům a uvnitř ní se probudila nenávist. Vlítla do toho domu hlavními dveřmi, které už byly vylomené. Přeběhla místnost plnou mrtvých těl démonů. Začichala. Vydala se rychle ke sklepení, schody dolů a uviděla zástup neproměněných vlkodlaků. Zavrčela na ně, aby jí ustoupili z cesty.

Moc dobře si byli vědomi, kdo to byl. Seskočila pár posledních schůdků, přes bariéru, která ji měla zastavit, ale nestalo se tak. Postavila se naproti Sebastianovi.

Sebastian byl ohromen, jak byla krásná, dle zvůku a slov z vysílačky věděl, že proběhla změna, ale že až taková, to netušil. Byla krásná, nejkrásnější vlkodlačice, co kdy viděl, a byl hrdý na to, že je to družka, a byl si i vědom toho, že mu málem zemřela přeměnou. Přeměnou, která probíhala poprvé za dne. Byla čistě bíla, statná, ale menší, a s tak modrýma a hlubokýma očima, jaké jakživ je, neviděl.

„Ne, ne, ne, to není možné!“ vykřikl zoufalství Silencius a chytal se za hlavu. Ne, on měl vládnout, a nikdo mu v tom neměl zabránit. „Měla, sakra, zemřít. Nikdy se neproměnila, a vždy, když se někdo proměnil za dne poprvé, neměl přežít,“ mumlal si pro sebe, ale tak, že to každý slyšel.

Všichni souhlasně zavrčeli. Patřila k nim. A nejvíc nahlas zavrčel Seb.

„Ne, měla zemřít. Jedině, že legenda se vyplnila,“ a s tím se podíval na Auroru, která cenila své zuby na něj.

Sebastian se podíval na Auroru a pak na Silenciuse, a rozbouřil se v něm vztek. Než někdo mrkl, byl zase vlk. Už dvakrát za den a za světla. Ano, to byla síla alfy. Jen Max a on to vždy dokázali bez problémů, nehledě jaké mají zranění, proto patřil k největším alfům na světě, hned po Maxovi.

A jak to bude dál se dozvíte jindy...

Prosím si pár komentíků... :-D

17.kapitola ☼ 19. kapitola

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování