OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni za jednu - 14. kapitola



Všichni za jednu - 14. kapitolaPravda, skoro infarkt a všichni to už vědí.

Všude bylo ticho. Athos seděl na své posteli a celou noc hlídal Nicolette, jak spí. Neodešel od ní ani na chvilku, neusnul a nevadilo mu to. Po tom, co se stalo, si přišel dostatečně vzhůru.

Dveře do jeho pokoje se nečekaně otevřely, aniž by se někdo ohlásil zaklepáním. Constance nakoukla opatrně dovnitř a zůstala překvapeně zírat na Athose, který seděl na posteli vedle zraněné Nicolette. Viděla i to, jak držel její ruku. Přesto její výraz nevypadal spokojeně. Vešla do pokoje a pečlivě za sebou uzavřela dveře.

„Co tady děláš?“ zeptala se ho naštvaně a dala ruce v bok, aby poznal, že to myslí vážně.

„Nechtěla tu být sama,“ odpověděl. Vlastně to byla pravda. A to, že chtěl zůstat i ze své vlastní vůle, zmiňovat nemusel. Nevypadalo to, že by ji tato odpověď uspokojila.

„Já i Brie jsme jasně řekly, že ji máte nechat v klidu,“ připomněla mu stále naštvaně. „Vůbec tu nemáš být. Tak, prosím, odejdi,“ dodala ještě.

„Nejsem si jistý, že by s tebou Nicolette souhlasila,“ řekl tiše a podíval se na spící dívku.

„To je mi jedno. Odejdi, Athosi, nemáš tu být. Ještě si toho někdo všimne,“ nedala se Constance obalamutit. „Teď jsem tady já.“

Nechtěl odejít, ale také se nehodlal zbytečně hádat s Constance. Ještě jednou se podíval na Nicolette, která stále spala, a opatrně se zvedl z postele. Když procházel okolo Constance, zamračila se na něj. A přitom si nebyl jistý, čím si to zasloužil.

Před dveřmi stál Aramis a usmíval se na něj. „Vyhodila tě, co?“ posmíval se mu. Athos nijak nereagoval, jen ho pozoroval.

„Dojdi pro Porthose a d’Artagnana, sejdeme se u Trévilla v kanceláři,“ dodal ještě a odešel. Teď přišla ta horší část, na kterou se netěšil. Vlastně kdyby to bylo na něm, tak by to nikdy nepřiznal, ale teď šlo o dost víc než jen o jeho tajemství.

Athos a kapitán Tréville čekali na další členy této rychlé porady, když vešel Aramis a za ním šli d’Artagnan a Porthos. Všichni se na sebe dívali, ale nevěděli, co se děje. Až na Athose a Aramise.

„Athos vám chce něco říct,“ začal Aramis a díval se po všech v místnosti.

„To snad ne! Naposledy, když tohle říkal Athos o tobě, jsi spal s královnou,“ vzpomněl si okamžitě d’Artagnan a obezřetně oba pozoroval. „Nechceš snad říct…“ začal ještě víc vyděšeně.

„Ne!“ vykřikli oba najednou. Vypadalo to, že to nebyl jen d’Artagnan, komu se ulevilo.

„Tak o co jde?“ popoháněl je k vysvětlení Tréville a díval se střídavě na Athose a Aramise. Bylo jasné, že nečekal nic dobrého, nebo jen nějaký drobný problém. To by jinak nebyli oni, kdyby to bylo jednoduché.

„Athosi,“ pobídl ho Aramis, ale bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Na Aramisovi bylo na druhou stranu vidět, jak si užíval, že může Athosovi takové odhalení vrátit. „Spal s Nicolette,“ řekl to tedy za něj. Všichni se dívali na Athose, který pozoroval podlahu a přišel si jako bídák, když to tak slyšel. Porthos a d’Artagnan něco tušili, ale nevěděli, že to došlo až tak daleko. Jediný, kdo nic nevěděl, byl kapitán Tréville.

„Athosi!“ vykřikl, když mu to došlo. Došel až k němu a chytil ho za klopy kabátu. „Jak jsi to mohl udělat?“ křičel na něj a Athos se na něj díval bez jakékoliv známky emoce. „Je to mladá dívka. Je sama. Zkazil jsi jí možnosti!“ křičel stále. Tréville selhal, opět. Nedokázal Nicolette pomoci, ani když se znovu ukázala, jak sliboval jejímu otci. „Co to s vámi, sakra, je?!“ rozkřičel se ještě více a pustil Athose. Potom ale hlas trochu ztišil, přestože jeho tón byl stále stejně ostrý. „Jeden se zamiluje do vdané,“ ukázal na d’Artagnana, „druhý do královny,“ ukázal na Aramise, „do dcery mušketýra?! Koho si přivedeš ty?“ otočil se na Porthose a byl si jistý, že už snad zvládne jakoukoli zprávu. Tohle nebylo normální.

„Prý má přijet za pár dní britská vévodkyně. Říká se, že je pěkná,“ připustil Porthos. Tréville se na něj podíval a přemýšlel, koho z nich zastřelí jako prvního.

„A Aramis se teď zamiloval do Brie, což je sestra doktora Lemaye, kterého zabili, protože předtím spal s královnou,“ dodal ještě tak na urovnání situace d’Artagnan. Trochu to vypadalo, že chtějí, aby Tréville dostal infarkt. Opravdu od toho nebyl daleko.

„Milady to asi ví,“ ozval se opět Aramis jen tak mimochodem, kdyby jim nedošla ta spojitost o této novině a útoku na Nicolette.

„Takže teď je v nebezpečí víc, než když byla sama na ulici,“ shrnul to Tréville a mračil se na Athose.

„Musíme zařídit, aby se k Nicolette už nikdy nepřiblížila,“ řekl rozhodně Athos.

„A jak to chceš udělat?“ zeptal se ho Porthos. Všichni si dobře pamatovali, kolik bylo možností, aby Milady už nikomu neublížila, a přesto byla stále tady.

„Pokud si dobře pamatuju, ani tvůj první pokus se jí zbavit nedopadl dobře,“ přidal se d’Artagnan. Athos se narovnal a hodně se ovládal, aby někomu ze svých přátel neublížil.

„Tohle je jiná situace,“ odpověděl nakonec. „Napadla Nicolette na veřejnosti. Viděli jsme ji, stejně tak i Nicolette,“ připomněl všem. Dříve Milady nenechávala svědky, každá její vražda byla natolik propracovaná, aby její vinu nemohli dokázat. Tentokrát ne.

„A k čemu nám to je?“ zeptal se trochu nechápavě Porthos. I ostatní vypadali lehce zmateně.

„Může být souzena,“ ozval se Tréville, který pochopil, kam Athos směřuje. Nikdo z nich nebyl přesvědčený, že jim to doopravdy pomůže, ale nikdo to neřekl nahlas.

„Jaký je tedy plán?“ zeptal se Aramis.

„Musíme Milady vylákat ven a chytit ji. Potom s ní budeme zacházet jako s každým vrahem a soud rozhodne,“ řekl Athos svůj prostý plán.

„Jenže nikdy nebude souzena za vše, co udělala,“ dodal zklamaně d’Artagnan. Budou ji soudit jen za to, co udělala Nicolette, ne však za všechny vraždy, které spáchala. A jen za tu krátkou chvíli, co ji znal d’Artagnan, jich bylo víc než dost.

„To je vedlejší. Hlavní je udržet Nicolette v bezpečí. Další možné problémy nebo trest, který se nám nebude zdát, budeme řešit později,“ ozval se Tréville.

„Jak Milady vylákáme?“ otázal se jich Porthos. Všichni se po sobě podívali a nevěděli, Nicolette rozhodně použít nemohli. Aramis v rukou žmoulal neustále svůj klobouk a přemýšlel.

„Použijeme Athose. Určitě ho bude chtít vidět a mluvit s ním, jako to dělala vždy,“ pokrčil rameny Aramis. Bylo to jednoduché. Oči všech se přesunuly na Athose, který stál opřený o zeď a oplácel jejich pohled.

„To je pravda,“ souhlasil Athos. Už dřív za ním několikrát zašla, aby mu připomněla jejich společnou minulost. Než odjela posledně z města, byl to jediný jejich kontakt. Byla škoda, že s kardinálem umřely všechny důkazy o jejich společných aktivitách.

„Zkusíme to už večer, nemusí to vyjít hned,“ rozhodl Tréville, jakožto kapitán. „Nicolette o Milady ví?“ Nedostalo se mu odpovědi. Povzdechl si a vyšel z místnosti. Následovali ho až do pokoje k Athosovi. Před dveřmi se zastavili a chvíli čekali. Pak se Tréville jako první rozhodl zaťukat. Otevřela jim Constance a zadívala se na něj.

„Chtěli bychom s Nicolette mluvit,“ začal Tréville mírně. Athos se držel stranou, aby na něj nebylo moc vidět.

„Brie jen dováže obvaz a pak vás pustíme,“ odpověděla Constance a opět zavřela dveře. Tiše stáli na chodbě a různě se dívali okolo sebe, až na Trévilleho, který sledoval velmi pozorně Athose. Nemohl uvěřit, že mu tohle ušlo. Měl Athose rád, byl to skvělý mušketýr a vzor pro ostatní, proto nedokázal pochopit, že si u něj něčeho takového nevšiml.

Dveře se znovu otevřely a vyšla z nich Brie. Lehce se na všechny usmála a pak se zadívala na Aramise. „Musím zkontrolovat i vaši ránu,“ připomněla mu.

„Hned co tady něco vyřídíme,“ odpověděl za něj rychleji Tréville, a tak Aramis zavřel naprázdno pusu a jen kývnul s úsměvem na Brie. Těšil se na to.

Constance opustila pokoj také a usmála se na svého muže, než okolo ní všichni prošli dovnitř a zavřeli za sebou dveře. Jen s Brie pokrčily rameny, ani jedna nevěděla, co to mělo znamenat.

Nicolette překvapeně koukala na ten zástup, který za ní přišel do pokoje. Nečekala, že se přijdou podívat všichni najednou. Ten pokoj se zdál tak malý a náhle plný, když tam byli všichni.

„Děje se něco?“ zeptala se. Sice věděla, jak hloupě to zní, ale nic lepšího ji nenapadlo. Aramis si z ostatních nic nedělal a prostě došel až k Nicolette a posadil se na postel k ní. Okamžitě švihla rychlým pohledem po Athosovi, ale stál na druhé straně pokoje, opřený o zeď a díval se jinam. Jak jen to šlo, posadila se na posteli, aby si nepřipadala tak nepatřičně.

„Krom toho, že tě Milady bodla, je tady vlastně docela nuda,“ odpověděl na její otázku Porthos.

„Takže to jsem opět to nejzajímavější, co tu máte. To je můj osud,“ usmála se na něj. Všichni si oddychli. Když si dělala srandu, věděli, že je v pořádku. A to bylo to nejdůležitější. Přesto na ni všichni stále zírali tak nějak zvláštně.

„Jsem v pořádku. Nemusíte se tak bát,“ ozvala se tedy, aby to ukončila.

„To není ten důvod,“ zasmál se Aramis.

„Proč mě teda tak pozorujete?“ zeptala se celá nesvá a Aramis se s nadzvednutým obočím podíval na Athose, který se jí vyhýbal pohledem, a zpátky na ni.

„Oh!“

„Jo. Byl by mrtvý, kdyby neuměl tak dobře šermovat,“ odpověděl Aramis. Nepomáhalo to, aby se necítila tak trapně. Nespokojeně se zavrtěla a upravila si pokrývku.

„Přišli jsme ale proto, abychom tě informovali, že víme, kdo tě napadl,“ odkašlal si Tréville a kmitl pohledem po Athosovi, který se stále pokoušel splynout se zdí. „A hodláme tuto situaci vyřešit, aby se už nikdy neopakovala. Teď jsi zraněná, ale pokud to nepůjde tak rychle, jako plánujeme, sama nikam nebudeš chodit,“ shrnul to podstatné.

„Děkuji,“ usmála se na něj lehce a už doufala, že odejdou. Chtěla zalézt do nejbližší díry a už nikdy nevylézt.

„Teď si jděte každý za svou prací,“ řekl všem v místnosti Tréville a rukou jim naznačil, aby opustili pokoj a on se mohl jít uklidnit a vstřebat všechny novinky, které mu přinesli. A že toho byl opět pěkný balíček. Odešel z pokoje jako první a za ním se sunuli další. Aramis šel svižně, aby u dveří vyzvedl Brie a pokračovali do jeho pokoje. D’Artagnan zase vzal svou manželku a pomohl jí, aby se vrátila rychle do paláce za královnou. A Porthos se šel napít, musel to udělat za všechny ostatní.

 

Aramis si ve svém pokoji poslušně sundal košili a zůstal stát kousek od Brie. Opatrně mu začala rozvazovat obvaz, dokud neuviděla na ránu na jeho levém boku. Musela se pochválit, to šití se jí povedlo. I přesto že to musela zašívat dvakrát.

„Vypadá to dobře,“ zhodnotila klidně a tiše.

„Cítím se skvěle. Myslím, že bych už zvládl jízdu na koni,“ řekl okamžitě, když mu opět převázala obvaz. Brie to už nevydržela, prostě to nešlo. Hlavně od té noční návštěvy s tím měla problém, a tak se začala smát. Byl to vřelý a upřímný smích a Aramis na ni jen zůstal hledět a užíval si ten pohled, když měla rty zkroucené do úsměvu a vydávala ten roztomilý zvuk. Ještě ji neviděl ani neslyšel se smát.

„Vy se jen tak nevzdáte, že ne?“ zeptala se ho ještě stále s úsměvem a dodělala svou práci.

„To nemám rozhodně v povaze,“ souhlasil a také se usmíval. Stál vedle ní bez košile, jen s obvázaným trupem, kvůli svému zranění. Viděla ho v poslední době bez košile tolikrát, že by se špatně dopočítala, ale stále měla problém být v jeho blízkosti a soustředit se. Proto vždy odpovídala stručně a s tvrdým hlasem, aby se na něj tolik nesoustředila a nebylo poznat, že jí není tak lhostejný, jak se snažila tvářit. Těžce polkla a rychle se mu podívala do obličeje. Doufala, že se nezačne červenat.

Aramis se na ni usmíval a neměl v plánu si jen tak obléknout svou košili, když se začala červenat a byla ještě rozkošnější než do teď. A to si myslel, že to není ani možné.

„Takže si se mnou vyrazíte na koně?“ zeptal se jí znovu. Byl ochoten se ptát, dokud prostě nebude souhlasit, dokud neřekne, že zítra pojedou.

„Ano, vyrazím si s vámi na koně,“ souhlasila. Nevěděla, jak dlouho by zvládla odolávat, když ji on i Nicolette stále přemlouvali.

„Děkuju, bude to opravdu pěkný den,“ sliboval Aramis nadšeně.

„Víte, o tom že jste teď s Nicolette jako sourozenci?“ zeptala se ho, když se dívala na jeho obvaz.

„Jak to myslíte?“ zeptal se zmateně a lehce se zamračil.

„Máte jizvu na stejné straně i ve stejné výšce,“ vysvětlila s úsměvem.

„Opravdu?“ podivil se. Nějak si nemohl rozpomenout, kde přesně byla Nicolette bodnuta. V tom zmatku ho spíš zajímalo, aby to nekrvácelo, než kde přesně ta rána je.

„Jo, můžete se teď společně vychloubat,“ usmála se. „Budu už muset jít.“ Balila si věci do kufříku, který měla po bratrovi. Aramis si konečně oblékl košili, a jak bylo už jeho zvykem, rozhodl se vyprovodit Brie. Tentokrát až domů. Byl po tom útoku na Nicolette opatrný, i když věděl, kdo za útokem stál.

 

Athos zůstal v pokoji postávat jako poslední. Nicolette ho sledovala a počkala, než budou ostatní trochu dál.

„Opovaž se odejít,“ varovala ho nespokojeně. Podíval se na ni a došel k otevřeným dveřím, pečlivě ho sledovala a čekala, než budou dveře pevně zavřené.

„To jsi to musel říkat?!“ začala se velmi nahlas a důrazně ptát, když byly dveře zavřené.

„Musel jsem jim to říct,“ hájil se okamžitě Athos, který byl konečně probuzený a aktivní.

„Proč?“ nechápala. Pohnula se rychleji, než měla, a tak zasyčela bolestí, protože se ozvala její rána.

„Přesně proto,“ odpověděl na její zasyčení a bolestný výraz. „Důvod, proč tě Milady bodla, byl ten, že sis se mnou začala. A oni to museli vědět, aby tě mohli ochránit,“ vysvětloval své počínání. Nehodlal ale dodat, že i jemu se nelíbilo, že jim to musel říct.

„Jenže, jak teď vypadám? Už takhle nemám za sebou zrovna čestné dva roky,“ řekla nakonec tiše a smutně. Nechtěla, aby si o ní mysleli něco, co není pravda.

„O tohle se neboj, Nicolette. Ten špatný jsem tady já,“ uklidňoval ji a došel až k posteli, na které seděla.

„Což taky není zrovna fér,“ pověděla už o dost klidněji a pozorovala ho.

„Udělám vše proto, aby se k tobě už nikdy nepřiblížila,“ slíbil. Nicolette vyděsil způsob, jakým to řekl.

„Co chceš udělat?“ zeptala se tiše. Byla zvědavá, ale hlavně se toho, co poví, trochu bála. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu.

„To, co řekl Tréville, zastavíme ji,“ pokrčil rameny. „Nebudu tě rušit a už půjdu,“ dodal a chystal se opustit místnost.

„Jestli ty dveře otevřeš, ublížím ti,“ řekla klidně a čekala, až se na ni opět otočí, a že to udělal hned. Překvapila ho tím, co řekla a jak klidně to řekla. Jako by mu právě nevyhrožovala. Jen se bez slova zastavil a koukal na ni, protože ho připravila o slova.

„Nechci tu být sama,“ řekla tiše na vysvětlení a už se nedívala na něj, ale na pokrývku, kterou nestále někde uhlazovala.

„Máš odpočívat,“ opáčil trochu nuceně.

„Nudím se už teď. Nejsem zvyklá být zavřená sama v místnosti, ke všemu bez oken do ulic,“ připustila a podívala se k oknu, které vedlo na dvůr, kde moc mušketýrů zase nepobíhalo, aby to bylo zajímavé a stálo to za to.

„A já ti od té nudy mám dopomoci jak, když jsi zraněná?“ ptal se a byl zvědavý, co vymyslela. Našpulila pusu a stále se na něj nepodívala. Rychle přemýšlela, protože nic vymyšleného neměla, jen nechtěla být sama a on byl jediný, kdo tu zůstal. Pravdou bylo, že by tu zastavila asi kohokoliv, aby nebyla sama, ale Athos se jí hodil nejvíce.

„Stačí, když tu budeš,“ řekla nakonec tiše a podívala se na něj. „Nemůžu se hýbat a spát se mi nechce. Prosím,“ dívala se na něj smutně.

„Dobře, ale ne moc dlouho, abys nebyla unavená,“ souhlasil a vrátil se k ní a sedl si na postel.

„Spal jsi vůbec?“ zeptala se náhle, když mu konečně viděla zblízka do obličeje. Všimla si, jak má unavené oči, a byla si vědoma, že je v jeho pokoji.

„Ne, hlídal jsem tebe,“ připustil. „Jsem zvyklý nespat.“ Když někam jeli, nikdy se nevyspal pořádně, proto jeden den bez spánku nebylo nic moc nového. Jemu to problém nedělalo, byl ochotný nespat, jak dlouho bude potřeba, ovšem Nicolette byla jiného názoru.

„Měl by ses prospat,“ řekla rozhodně.

„Chceš moji společnost, nebo abych si našel postel na spaní?“ ptal se jí posměšně, protože si protiřečila.

„Pokud si pamatuji dobře, a jsem si tak nějak jistá, že ránu do hlavy jsem nedostala, tak toto je tvůj pokoj a tvoje postel.“

Díval se na ni a přemýšlel, co zamýšlí, když mu to pomalu začalo docházet. Překvapeně ji pozoroval a přemýšlel, co má udělat.

„Nejsem si jistý, že to je dobrý nápad, když o nás všichni ví,“ pokoušel se z toho nějak vykroutit. Zamračila se na něj.

„Právě naopak, teď je to už stejně jedno a potřebuješ odpočívat.“ Začala se na posteli posouvat ke zdi, aby mu udělala prostor. Sledoval její počínání a nepohnul se ještě nějakou dobu, když mu místo uvolnila. Než si povzdechl a udělal to, co chtěla. Věděl, že by se jinak hádali dlouho, a to by nepomohlo k tomu, aby odpočívala.

„Jako malá jsem do téhle části nikdy nemohla,“ začala vzpomínat Nicolette, když leželi v tichosti. „Nejčastěji jsem byla ve stájích a ve zbrojnici, i když tam jsem taky nesměla. Babička to neviděla ráda, ale otec mě sem tajně bral. Stejně jako jsme vyjížděli za město, aby mě učil na koni a s mečem.“

„Střílet tě taky učil?“ zajímal se Athos.

„Ne, k tomu jsme se nedostali. Byla jsem moc malá, měl to v plánu, ale nikdy se to neuskutečnilo.“ Žmoulala v ruce svůj přívěšek a vzpomínala na pěkné chvíle, které tady už zažila. Athos ji chvíli pozoroval, než odvrátil svůj pohled a začal vzpomínat také on.

„Milady byla má žena. Když zabila mého bratra Thomase, dozvěděl se, kdo doopravdy je. Celou dobu mi lhala, nic z toho, co jsem myslel, že máme, nebylo skutečné. Byla to jedna velká lež,“ začal tiše mluvit a díval se přitom do stropu. Nicolette otočila hlavou, aby na něj viděla. Pozorovala jeho obličej. Vypadal smutně a zamyšleně. Ona sama skoro ani nedýchala, jak ho zaujatě poslouchala a čekala na každé slovo, které poví.

„Za vraždu Thomase jsem ji nechal pověsit. Myslel jsem, že je to konec. Odešel jsem do Paříže a stal se mušketýrem. Před třemi lety jsem zjistil, že přežila. Podplatila Remiho, který ji připevnil oprátku, aby ji potom oživil. Vraždila, podplácela a bůh ví co ještě. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by něco takového udělala.“

Byla překvapená, co vše řekl, ale najednou začalo dávat smysl, proč se k ní choval tak, jak se na začátku choval. Taky kradla. Athos si zase uvědomil, že nemohl ani v nejmenším tušit, co Milady udělá Nicolette, protože nikdy od jejího návratu do jeho života neměl žádnou ženu.

„Pokud je cena za to být s tebou bodnutí, jsem připravená na další ránu,“ řekla nakonec tiše Nicolette. Vyděšeně se na ni podíval a uvažoval, zda je v pořádku a nestalo se jí ještě něco jiného. Jenže ona svá slova myslela vážně.

„Nicolette, tohle není legrace,“ odpověděl jí na to tiše a smrtelně vážně.

Trochu se nadzvedla k němu blíž. „Já vím. Taky si legraci nedělám. Stálo to za to, za pár dní budu v pořádku.“  Políbila ho, jen lehce. „Měl by sis odpočinout,“ dodala tiše a opět si lehla.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všichni za jednu - 14. kapitola:

3. Sirina
14.08.2017 [19:07]

Nádhera,jsem zzvědavá jal to bude pokračovat

2. Sophie
14.08.2017 [19:06]

Emoticon Emoticon

1. Maya
11.08.2017 [18:14]

parádní kapitola Emoticon Jsem zvědavá, jestli se Milady ještě ukáže a jak se bude nadále rozvíjet vztah Nicollete a Athose Emoticon Prosím další kapitou co nejdřív Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!